Jedním z argumentů používaných pro zavedení přímé volby prezidenta bylo skoncování s ostudami, které provázaly volby konané na společných zasedáních Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu. Přehmaty, které se vládě a vnitru daří dělat ve fázi prostého ověřování náležitostí potřebných ke kandidatuře, však výrazně zpochybňují volbu dřív, než vůbec proběhla. Za celý stav je politicky i věcně odpovědné ministerstvo vnitra a ve zcela konkrétní podobě i vláda.

Trapnost s ověřováním Zemanova bydliště je možné označit za fatální selhání nějakého konkrétního pracovníka Ministerstva vnitra. Lze doufat, že za šlendriánské porovnání přihlášky s registrem obyvatel dostal výpověď na hodinu. Představa, že jsou v gesci MV vyřizovány běžné občanské záležitosti stejně špatně jako ověřování trvalých bydlišť prezidentských kandidátů, je úděsná.

Chybně spočítané odpočty podpisů na petičních listinách kandidátů jsou ovšem problémem daleko závažnějším. Na straně matematických dovedností dobře demonstrují trestuhodnou početní negramotnost, kterou mohou vysocí státní úředníci trpět bez toho, aby to bylo jejich nadřízenými považováno za neschopnost k výkonu práce. Polehčující okolností jim nicméně může být špatná formulace, kterou vláda napsala do zákona následně schváleného Parlamentem.

Formulace přikazující odečíst „od celkového počtu občanů podepsaných na petici počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích“ je sama o sobě nejednoznačná. Právně je diskutabilní, zda výpočet hodnoty z více vzorků přímo neprotiřečí uplatnění právní zásady „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), jež by v případě dvou různých procent chybovosti z obou vzorků měla spíše velet k tomu, aby bylo dál pracováno s odhadem chyby pro uchazeče příznivějším, tedy s menším z obou čísel.

V zákoně použitý termín „chybovost v obou vzorcích“ je možné korektně vyložit pouze tak, že se sečte počet chybných jmen z obou vzorků a vydělí celkovým počtem zkoumaných podpisů z obou vzorků. Zákon nestanoví, že tyto dva výběry mají být disjunktní, tento celkový počet tedy nemusí být roven dvojnásobku 8500 osob ve vzorku, ale může být menší. (Pomíjím nepřesnost zákonného textu požadující odečítat pouze „občany“, mezi které jistě nemůžeme počítat třeba v médiích zmiňovaného Kačera Donalda, pokud by se v petici vyskytl, o občanech jiných států nebo běžencích bez jakéhokoli státního občanství nemluvě.)

Vnitro si ovšem stvořilo vzorec Vp = Cp – [Cp x (C1 + C2)] / 100, kde Vp je výsledný počet započtených občanů podepsaných na petici, Cp je celkový osob podepsaných na petici, C1 je chybovost kontrolního vzorku č. 1 v procentech a C2 je chybovost kontrolního vzorku č. 2 v procentech. To je ovšem evidentní nesmysl, který může vést dokonce k zápornému celkovému počtu započtených podpisů, a nevylučuje ani na první pohled absurdní výsledky v mezních situacích.

Pokud by se vyskytl kandidát, který dodal listiny sestavené pouze z neexistujících osob, například Kačer Donald První až Kačer Donald Padesátýtisící, došlo by v prvním vybraném vzorku k plnému počtu chyb, tj. 100 procent. Podle postupu ve vládním zákoně předepsaném by došlo k druhému výběru, jehož chybovost by byla opět 100 procent. Vnitro by podle svého vzorečku odečetlo od odevzdaných 50 tisíc podpisů číslo 100 000 a výsledkem by bylo přiznání mínus 50 tisíc podpisů takovému kandidátovi.

V jiném jednoduchém hraničním případě, ve kterém by se oba náhodně vybrané vzorky shodovaly, by došlo k prostému zdvojnásobení procenta chybovosti, které by se ovšem v obou kontrolách počítalo za stejných podpisů, přestože zjištěná chybovost by byla druhým přepočtem pouze potvrzena, nikoli zdvojnásobena.

Korektní výpočet odhadu celkové chybovosti z vybraných vzorků bez vhledu do jejich struktury, je obecně závislý na dalších předpokladech a výsledek je stanovitelný pouze s jistou matematicky odhadnutelnou chybou, resp. intervalem spolehlivosti výsledného odhadu. Není divné, že korektní výpočet úředníci ministerstva vnitra nezvládli. Silně pochybuji, že by tato úloha našla mnoho úspěšných řešitelů i v obtížnější úrovni maturity z matematiky. Premiér jako absolvent vysokoškolského studia fyziky by si na její řešení troufnout mohl. Pokud předpokládal adekvátní matematickou zručnost na vládních úřadech, svědčí to o jeho mimořádné odtrženosti od reality.

Za evidentně špatný výsledek kontroly podpisů by v normálním státě měli politici nést odpovědnost. Na prvním místě samozřejmě ministr vnitra Kubice. Nejen za výkon při ověřování, ale i za samu přípravu textu zákona. Omluva, že jeho mandát je politický a nepředpokládá, že by ministr ve škole nepropadl z matematiky, by neměla být schopná obstát. Je jeho odpovědností, že si na zpracování použitého vzorečku nenajal pár matematiků. Cena za to by byla mnohem menší, než jsou výdaje, které tento stát a jeho politici denně vyhazují na nejrůznější (nejhrůznější?) zbytečnosti.

Dalšími v řadě zralých na odstoupení je třináct ministrů, kteří 22. února text zákona s uvedenou nejasnou formulací „zevrubně projednali“ (citace ze záznamu o schůzi) a jednomyslně přijali. Škoda, že se podobné schůze povinně nenatáčejí a neukládají do filmového archivu do oddělení veseloher. Pohled na třináctku ministrů, prokazatelně neschopných operací s procenty, jak posuzují pravidla výpočtu odhadu chyby podle náhodně vybraných vzorků, by mohl být podobně k popukání jako třeba dělná spolupráce Laurela s Hardym v jejich groteskách. Ti dva ovšem byli herci a prosto- či slabo- myslnost pouze předstírali, zatímco ministři v naší vládě ze sebe nejspíš vydávají to nejlepší, čeho jsou schopni. Celé této třináctce na tehdejším jednání vlády předsedal Karel Schwarzenberg (rozum moc nebere, že neohlásil podjatost v situaci, kdy se podílel na přijímání pravidel poškozujících kandidáty, kteří na rozdíl od něj nebudou nominováni stranickými zákonodárci), premiér jako nejvyšší politicky odpovědný by se k ní měl přidat, i když by se mohl vymlouvat na to, že on tehdy chyběl.

Nasnadě je ovšem také otázka, zda by nebylo nejlepší úřad prezidenta rovnou zrušit, když si ani jeho volbu nejsme schopni zorganizovat. Na samém počátku problémů je ale matematicky problematicky formulovaný zákon, předložený vládou (že neporučíme větru a dešti politici možná už zvládli, že totéž platí ještě víc i třeba o matematice, jim nejspíš zatím nedochází). Ministři, kteří ve vládě tento zákon podrobně posoudili (zcela konkrétně dokonce v pasážích týkajících se kontroly podpisů na nominacích!), možná pro pobavení lidu neschopnost ve stylu komiků z němých grotesek při svém rozhodování pouze předstírají. Lze ale věřit, že by náhodné zkoumání vzorku jejich rozhodování ukázalo, že jindy tito lidé rozhodují kompetentněji?