Obavy ze Švejnarova dvojího občanství, českého i amerického, či obsahu jeho amerického naturalizačního slibu, jak je prezentují Švejnarovi odpůrci, jsou zbytečné z věcného i z právního hlediska.

Po právní stránce zde problém na české straně existovat nemůže s ohledem na smlouvu mezi Spojenými státy a Československem o dvojím občanství. Ve Spojených státech podobné kolizní situace několikrát americký Nejvyšší soud, a to dlouho před Švejnarovou naturalizací.

V kauze Afroyim v. Rusk v roce 1967 se americké ministerstvo zahraničí se tedy pokusilo obhájit tezi, že účast ve volbách v jiném státě je automaticky expatriačním krokem, po kterém následuje ztráta amerického občanství. Nejvyšší soud tehdy vyloučil, že by Kongres mohl přijmout zákon, kterým by zbavoval amerického občanství, a potvrdil závaznost čtrnáctého dodatku americké ústavy, podle které jsou americkými občany všechny osoby narozené nebo naturalizované ve Spojených státech.

Někteří američtí zákonodárci sice čas od času ze spíše populistických důvodů s návrhem zákona zbavujícím občanství přicházeli, nikdy se však tyto iniciativy nedostaly do podoby přijatého zákona. V roce 1987 dokonce federální soud obnovil občanství rabínu Meiru Kahanovi, který se ho patnáct let před tím zřekl kvůli formálním požadavkům volby do izraelského Knessetu. Kahan tehdy uspěl s argumentem, že když se v jiném státě zřekl občanství kvůli formálním požadavkům zákonů jiného státu, není to možné interpretovat jako úmysl zříci se amerického občanství s ohledem na zákony platící ve Spojených státech.

Z právního hlediska tento případ zůstal nedokončen, odvolání ministerstva zahraničí proti tomuto rozsudku již nemohlo být projednáno, protože byl Kahan mezi tím zavražděn atentátníkem. Je hodně nepravděpodobné, že by Švejnarovo zvolení vedlo k dalšímu podobnému pokusu ze strany amerického ministerstva zahraničí – a i kdyby, byla by to jen záležitost týkající se Švejnara osobně a vnitrostátní platnosti amerických zákonů na území Spojených států.

Bez ohledu na to, jak se Švejnar sám rozhodne se svým americkým občanstvím naložit, nemůže toto občanství samo ohrozit platnost jeho případného ústavního slibu jako prezidenta, stejně jako neohrozilo platnost ústavního slibu ministra Pavla Tigrida, rovněž s naturalizací získaným americkým občanstvím. Americký občan není právně zavázán k loajalitě s vládní nebo jinou politikou a američtí občané mohou se svou vládou nesouhlasit bez jakýchkoli zákonem daných negativních důsledků. Je s podivem, jak zastánci „občanského,“ svými projevy spíše nacionalisticky populistického prezidenta Klause argumentují americkým občanstvím způsobem vycházejícím z poddanství nebo vazalství občanů ke svému státu.

Ta je v přímém protikladu s Jeffersonovou formulací z americké Deklarace nezávislosti o tom, že všichni lidé jsou nadáni určitými nezcizitelnými právy a k „zabezpečení těchto práv si ustavují vlády“, ze které vycházejí moderní koncepty občanských práv zemí uznávajících suverenitu občanů vzhledem ke státní moci včetně Listině práv jako součásti české ústavy. Rozšíření těchto práv vícenásobným občanstvím není žádným ohrožením české státnosti – platí to stejně pro listinu práv občanů Evropské unie, jako pro práva, která získávají v jiných zemích čeští občané na základě mezinárodními smlouvami uznávaného dvojího občanství.

Z věcného hlediska je podstatné, že Švejnar šel do exilu v době sovětské okupace Československa a obviňovat ho mezi řádky z nějaké zrady národa tím, že s námi nesdílel okupovanou přítomnost, je poněkud podlé. Na tyto výhrady platí Peroutkova slova reagující na obvinění, kterými na něj v době amerického exilu mířila propaganda stalinistického režimu: „(Člověk) nemůže zradit svého žalářníka, nemůže zradit svého mučitele. Stalina český a slovenský člověk zradit nemůže, jako nemohl zradit Hitlera.“

Komenský zemřel v exilu a za odcizence ho nepovažujeme. Masaryk se nepochybně zpronevěřil svému slibu poslance říšského sněmu ve Vídni, ale zpochybnit kvůli tomu jeho legitimitu jako prvního československého prezidenta si snad netroufne nikdo. Švejnar ihned po obnově demokratických poměrů po roce 1989 praktickými kroky prokázal, že svou zahraniční zkušenost dokáže uplatnit ve prospěch naší země: Institut CERGE, který jako společné pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy založil a o jehož finanční podporu se neustále stará, je krokem, který můžeme připodobnit k založení univerzity Karlem IV: V době, kdy se žádná z tuzemských univerzit svými kvalitativními parametry nedostává ani do předpolí světových elit, vytvořil instituci, která z tuzemského prostředí zřetelně vyčnívá – zejména posměšné poznámky o Švejnarovi jako o nějakém „profesůrkovi“ jsou v této souvislosti hodně směšné. Kdyby výkonní inženýři českých ekonomických reforem více dali na nutnost právního zakotvení ekonomických změn, které byly ve Švejnarově koncepci obsaženy, nemuseli jsme být svědky masivního tunelování fondů, krachů bank sloužících Klausovým vládám, ani ztrátám úspor občanů v kampeličkách.

Český prezident s dvojím občanstvím by nebyl mezi vrcholnými představiteli evropských zemí, které si prošly obdobím nesvobody, žádnou výjimkou. Třetího irského prezidenta, hlavního autora irské ústavy Éamonda de Valeru zachránilo po irském velikonočním povstání před popravou v anglickém vězení právě jeho americké občanství, které vzniklo jeho narozením v USA. Naturalizací získal roku 1944 americké občanství a sloužil i v americké armádě pozdější vážený řecký premiér Andreas Papandreou, rodilým Američanem je i jeho syn George A. Papandreou, ml., současný předseda Socialistické internacionály, který jako náměstek ministra zahraničí odpovídal dokonce za americko-řecké vztahy za řecko se účastnil vyjednávání vstupu Rakouska a skandinávských zemí do EU. Respektovaný německý kancléř Willy Brandt strávil léta 1934-45 v emigraci v Dánsku, Norsku a Švédsku (1934-1945), měl norské občanství a dvě norské manželky.

Xenofobním náladám vůči svým prezidentům nepodléhají ani pobaltské země: První litevský prezident bez komunistické minulosti Valdas Adamskus získal americké občanství naturalizací, za Ronalda Reagana sloužil jako regionální ředitel americké Agentury ochrany životního prostředí, dokonce se jako člen americké delegace účastnil jednání s Litvou v době, kdy byla součástí Sovětského svazu, nikomu však ani nenapadne ho obviňovat z možné neloajality. Lotyšská prezidentka Vaira Vikisová-Freibergová se za své emigrace stala Kanaďankou, kde se mimo jiné stala viceprezidentskou kanadské vládní Rady pro vědu a prezidentskou Akademie pro společenské vědy Kanadské královské společnosti.

Výhrady proti Švejnarovu dvojímu občanství jsou čistě účelové a slouží k odvedení pozornosti srovnání skutečných kvalit Jana Švejnara ve srovnání s Václavem Klausem. Dívejme se víc na to, kam by jeho působení posunulo politickou kulturu u nás i reputaci České republiky v Evropské unii, kde nás vyjádření a postoje budoucího prezidenta budou prezentovat zvlášť významně zejména během našeho předsednictví EU.

Autor je místopředsedou Ústavně-právního výboru