Článek Patricka Kingsleyho z The Guardian 10. srpna 2015 reagující na demagogii britských konzervativních ministrů, naposledy britského ministra zahraničí Hammonda pro BBC v Singapuru. Jeho bulvární rétorika svádí k názoru, že má možná pro svůj alarmismus nějaké opodstatnění. Fakta v tomto článku ho však dávají někam na úroveň tuzemských xenofobů Okamury nebo Fialy:

Ministři britské konzervativní vlády, včetně Theresy Mayové nebo Philipa Hammonda, pronášejí o nebezpečí migrantů vstupujících do Británie tvrzení, ze kterých vstávají vlasy. Ale odpovídají skutečnosti?

Když stojíte před největší světovou uprchlickou krizí od 2. světové války, je dobré v debatě o reakci zachovat střízlivost. Ale k tomu potřebujete fakta a data – dvě věci, které v britské debatě o migraci v letošním létě chybí. Theresa Mayová udělala výkop v květnu, když na Rádiu 4 tvrdila, že drtivá většina migrantů přicházejících do Evropy jsou Afričané putující z ekonomických důvodů. Média na to navázala, příkladem je čerstvé ničím nepodložené tvrzení v Daily Mail, že sedm z 10 migrantů v Calais se dostane až do Velké Británie.

Ministr zahraničí Philip Hammond tento týden nejen tvrzení Mayové o afrických ekonomických migrantech opakoval, ale navíc je vylíčil jako plenitele, kteří vbrzku urychlí zhroucení evropské civilizace. Hammondovi by se, podobně jako řadě dalších, hodily aspoň nějaké aktuální statistiky o migrační krizi. Tady je deset klíčových:

62 %
Daleko od živení ekonomickými migranty se tato krize převážně týká uprchlíků. Předpokladem lidí typu Hammonda, Mayové a dalších je, že že většina těch, kdo se utíkají, aby se dostali do Evropy, utíkají před chudobou, což není mezinárodním společenstvím považováno za dostatečně dobrý důvod pro stěhování do jiné země. Ve skutečnosti ovšem bylo podle údajů shromážděných OSN 62 procent těch, kdo ke konci července dosáhli Evropy na lodích, ze Sýrie, Eritreje a Afghánistánu. Tyto země jsou trhány válkou, diktátorským útiskem a náboženským extremismem – a v případě Sýrie všemi třemi. Jejich občané mají téměř vždy legální právo na útočiště v Evropě. A pokud k tomu přidáte mix těch, kdo přicházejí z Dárfúru, Iráku, Somálska a některých částí Nigérie – pak se celkový podíl migrantů reálně splňujících podmínky pro azyl, zvedá hodně přes 70 procent.

1 %
Když čtete britský tisk, mysleli byste si, že je Calais hlavním bojištěm evropské migrační krize a že Británie je svatým grálem jejích protagonistů. Migranti v Calais ovšem ve skutečnosti obnášející pouhé 1 procento těch, kdo dosud letos do Evropy přišli. Podle odhadů do Calais dorazilo mezi 2000-5000 migrantů, což je mezi 1 % a 2,5 % z více než 200 000, kteří přistáli v Itálii a Řecku. Stejně tak důležité je, změny neexistuje nic, co by svědčilo o tom, že sedm z 19 se dostanou do Británie poté, co přijeli do Calais. The Daily Mail to o pár odstavců dál v článku připustil.

0,027 %
Hammond řekl, že že migranti urychlí zhroucení evropského sociálního uspořádání. Ve skutečnosti je počet migrantů, kteří dosud letos přišli (200 000), natolik nepatrný, že reprezentuje pouhých 0,027 % celkové populace Evropy čítající 740 milionů. Nejbohatší světový kontinent může takový poměrně malý přírůstek snadno zvládnout.

1,2 milionu
Existují země se sociální infrastrukturou, která je na pokraji zhroucení kvůli uprchlické krizi – ale ty neleží v Evropě. Nejzřetelnějšilm příkladem je Libanon, který ubytovává 1,2 milionu syrských uprchlíků uvnitř celkového počtu obyvatel zhruba 4,5 milionu. Abychom ti dali do kontextu, země která je 100krát menší než EU již přijala více než 50krát tolik uprchlíků než EU vůbec v budoucnu usídlit zvažuje. Libanon uprchlickou krizi má. Evropa – a zejména pak Británie – nikoli.

£36,95
Mnoho lidí tvrdí, že je Británie vyhledávanou destinací migrantů kvůli svému štědrému systému dávek. Odhlédnouc od reality, že má většina migrantů jen malou výchozí znalost přesné povahy stylového systému každé z evropských zemí, není pravda, že by Británie byla nějak zvlášť štědrá. Každý žadatel o azyl dostává k životu skromných 36,95 liber (a zpravidla nemají povoleno pracovat, aby si k tento částce přivydělali). Ve Francii, jejíž politika údajně žene nahoru počty v Calais, migranti ve skutečnosti dostávají podstatně víc. Podle Databáze informací o azylu, dostávají ve Francii žadatelé o azyl až 56,62 liber týdně. Německo a Švédsko – dvě nejpopulárnější migrantské destinace – vyplácejí 35,21 liber a 36,84 liber týdně, jen nepatrně méně než Británie.

50 %
V rétorice kódovaných politických sdělení, kterou používají Hammond a Theresa Mayová, je archetypální současný migrant v Evropě z Afriky. Ale znovu, není to pravda. Letos podle čísel OSN je 50 procent ze dvou neafrických států: Sýrie (38 %) a Afghánistánu (12 %). Když do rovnice připočítáme migranty z Pákistánu, Iráku a Íránu, začíná být jasné, že je počet afrických migrantů významně menší než polovina. Ale i mezi nimi, jak už je uvedeno výše, je mnoho těch – zejména z Eritreje, Dárfúru a Somálska – kdo mají legitimní nárok na status uprchlíka.

4 %
Loni na podzim se EU rozhodla přerušit plošné námořní záchranné operace ve Středozemním moři s přesvědčením, že jejich přítomnost povzbuzovala více migrantů, aby podstupovali riziko mořské cesty z Libye do Evropy. Ve skutečnosti ale lidé dál přicházeli. Fakticky došlo v měsících s přestávkou záchranných misí ke 4% nárůstu. Podle údajů Mezinárodní organizace pro migraci v roce 2015 před obnovením operací v květnu tuto cestu zkusilo nebo při pokusu o ni zemřelo více než 27 800. V roce 2014 se o to pokusilo jen 26 740. Tento rozdíl naznačuje, že si migranti buď záchranných operací v prvé řadě nebyli vědomi, nebo jim nevadilo jejich přerušení – teze, která vychází z mých vlastních rozhovorů. “Myslím, že i kdyby se rozhodli na lodě s migranty házet bomby, nezměnilo by to rozhodnutí lidí jít,” říkal Abu Jana, Syřan, kterého jsem potkal, když se letos připravoval na cestu po moři.

25 870
Navzdory dojmu o Velké Británii jako hlavním oltáři imigrace není tato země pro uprchlíky nijak zvlášť hlavním magnetem. V roce 2014 o azyl ve Velké Británii usilovalo jen 25 870 lidí, z nichž jen 10 050 bylo akceptováno. Německa (97 275), Francie (68 500), Švédska (39 905) a Itálie (35 180) se to všech dotýkalo mnohem víc. Když se spočítá žebříček v poměru k počtu obyvatel, padá Velká Británie v tabulce ještě níž – za Belgii, Holandsko a Rakousko. Pokud by se žebříček spočítal podle poměrů v roce 2015, pak v tabulce před Velkou Británii vystoupá i zbídačelé Řecko. Stejně vypovídá, že podle posledních počtů Velká Británie přivítala prostřednictvím právního mechanismu 1.6 milionu.

€11 miliard
Hammond a David Cameron argumentují tím, že řešením migrace je zvýšení deportací. Věří, že to Británii ušetří peníze, vzhledem k tomu, že se vydá méně peněz na placení každému žadateli 36,95 liber týdně. Tato strategie ale pomíjí náklady deportací – jejichž odhadovaná cena by vyrovnala náklady na dávky žadatelům o azyl. Podle sérií šetření webu The Migrant Files se od roku 2000 na repatriaci migrantů do jejich zemí původu vynaložilo 11 miliard eur. Další miliarda se vrhla na celoevropskou koordinaci zajištění evropskych hranic – peníze, které mohly být vynaloženy na integraci migrantů do evropské společnosti.

-76 439
Navzdory vší hysterii počet uprchlíků ve Velké Británii ve skutečnosti od roku 2011 klesl o 76 439. To je podle Britské rady pro uprchlíky, která zpracovala čísla shromážděná v datech OSN a zjistila, že počet uprchlíků ve Velké Británii během posledních čtyř let klesl z 193 600 na 117 161. Ve srovnání s tím podíl uprchlíků přijatých rozvojovými zeměmi v posledních 10 letech podle OSN vzrostl ze 70 % na 86 %. Británie by měla dělat mnohem víc.

(originál článku: http://bit.ly/1gwbiZa)