Europoslanec Jiří Pospíšil odmítá v textu Občané musejí mít možnost obrany (LN 26. 7.) "odzbrojovat evropskou společnost v situaci zvyšující se hrozby teroristických útoků" a míří tím proti návrhu směrnice o držení a nabývání zbraní. Výrazně se liší od rozumného postoje stínové zpravodajky liberálů ALDE k tomuto návrhu, europoslankyně Dity Charanzové (ANO), preferující směrnici dopracovat, odstranit z ní extrémní tvrdosti, nicméně ji v zájmu posílení bezpečnosti v EU a boje proti černému trhu se zbraněmi finálně přijmout.

To podstatné, o co ve směrnici běží, jsou nová harmonizovaná pravidla pro znehodnocování zbraní. To, že jsou tato pravidla potřebná specificky pro zbraně naší části Evropy, ukázalo jak předchozí užití repasovaných zbraní islámskými teroristy ve Francii resp. Belgii, ale čerstvě také repasované divadelní rekvizity z prostoru Česka či Slovenska, kterou v Mnichově použil duševně nemocný osmnáctilet vrah. Pokud bude česká politická reprezentace bránit přijetí pravidel zajišťujících, aby při znehodnocování zbraní byl tento proces nevratný, aby se zbraně po jednoduché úpravě nemohly objevit na černém trhu, a aby nebyla zavedena užší spolupráce mezi státy spočívající v intenzivnější výměně informací o podezřelých pohybech zbraní, jejich držitelích, apod., stáváme se dlouhodobě spoluviníky masakrů, ke kterým použitými repasovanými zbraněmi dochází.

Příklad Mnichova ukazuje nebezpečí duševně vyšinutých osob s přístupem ke zbraním. Vraždící pacientky propuštěné z léčení mezi obyvatele známe i u nás. Lepší dostupnost zbraní může způsobit, že příště budou střílet podobně jako střílel důchodce v Uherském Brodu. Chceme i střílečku v některé z našich škol?

Argumentace Izraelem u nás nemůže obstát. Tam jde o zemi v obležení, u které její političtí protivníci deklarovali zájem jejím zničení a teror v jejich ulicích je součástí této války.

V Česku byly dosud oběti vcelku výhradně následkem duševního vyšinutí, případně lokální nenávisti. V nedávno vydaném Indexu sociálního pokroku (2016 Social Progress Index, vydáno Social Progress Imperative, USA, 2016) figuruje Česká republika jako celosvětově(!) nejlépe hodnocená země v oblasti osobní bezpečnosti, s odstupem před Švédskem, Švýcarskem, Dánskem, Norskem, Islandem a Japonskem (data vycházejí ze statistik Úřadu pro drogy a kriminalitu OSN). Z hlediska zločinnosti u nás zjevně funguje zásada, že užití smrtící síly zbraní stát v oblasti dodržování a vymáhání zákona licencuje specializovaným složkám, tedy policii a armádě. Plédovat v našich poměrech za lepší dostupnost zbraní a jejich běžné nošení občany znamená koledovat si o zvýšení rizika, že se i naši psychicky vyšinutí jedinci snáze shlédnou ve střílečkách v zahraničí jako ve svých vzorech, nebo sáhnou po zbrani třeba v okamžiku záchvatu stihomamu vidícího fiktivní nebezpečí (vnitřním hlase velícím "zabij!", jako to sledujeme v procesu s Dahlgrenem, nemluvě). Nemluvě o tom, že jsou u nás pravděpodobně největším reálným současným rizikem vznikající ozbrojené bojůvky domobrany se vcelku jasnou afinitou k extremistům, proti kterým zatím dělá vnitro jen velmi málo.

Masakr v Mnichově ostatně dobře ukazuje omezenost argumentu o prospěšnosti masového ozbrojování. Duševně vyšinutý vrah si totiž na místo svého činu předem přes facebook sezval řadu lidí ve věku středoškoláků, kteří by v dané situaci tak jako tak zbraně u sebe mít nemohli. Kdyby ovšem opravdu spolehlivě a nevratně fungovalo znefunkčňování střelných zbraní při jejich vyčlenění jako divadelních rekvizit v prostoru Česka a Slovenska, nikdy by vrah tuto konkrétní zbraň nebyl býval získal.

Europoslanci Pospíšil a Charanzová ukazují dobře odlišnost přístupu k bezpečnosti v Evropě. Na jedné straně apriorní negativismus k celoevropské regulaci než ohledu na stávající problémy nebo obsah regulace, na druhé straně konkrétní práce na takové regulaci, aby mohla být přijata ve tvaru, ve kterém bude mířit na reálně existující problémy, za nimiž dnes v Evropě zůstávají zcela konkrétní mrtví.

(Vyšlo zkrácené v LN 27. 7. 2016)