Invaze 68, tak se jmenuje další souborná kniha JOSEFA KOUDELKY (70), člena agentury Magnum, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Torst a postupně v dalších osmi jazykových mutacích po celém světě v celkovém nákladu 20 000 výtisků. Představuje nejucelenější obrazový materiál okupace Československa z roku 1968 a odporu obyvatelstva proti ní.
V minulých dnech mně uvízl v hlavě výrok špičkového politika: „Milují blob ze vzdoru ke mně!“ Personifikovat tak vážnou při o projekt Národní knihovny minimálně za dvě miliardy je nemístné a měl by se tomu vyhýbat každý politik. A i věta: „To, že se mi návrh knihovny zásadně a absolutně nelíbí, nijak nezakrývám a dost dobře nechápu, že někdo může mít názor opačný.“ To je také věta, která do věcné diskuse o chobotnici či kapce a cákanci, jak zní překlad slova blob, nepatří, protože kategorie líbí-nelíbí je emotivní a představuje jen subjektivní názor. Ten nemusí nikoho, ať ho říká jakýkoliv politik, vůbec zajímat.
Zahraniční i naše média jsou plná obav z toho, jestli nezablokujeme Lisabonskou smlouvu, jež je dalším krokem k integraci Evropy. ODS, jejíž předseda smlouvu podepsal, chce text dát k přezkoumání Ústavnímu soudu. Stane se Topolánkova strana motorem dějinného zvratu v Evropě?
Víkendový sjezd KDU-ČSL v Pardubicích odhalil transparentně snad všechny hlavní neduhy naší současné politiky: Zaprvé, neschopnost lidovců artikulovat jasný a srozumitelný středový program. Místo toho se jen vymezovali vůči reformám, s kterými původně souhlasili, a proto jsou součástí vládního prohlášení. Sjezd potvrdil programovou krizi strany, která je však pro ně do značné míry výhodná: dovoluje jim vždy se dohodnout na tom, že se dohodnou s kýmkoliv, jen aby byli zase ve vládě.
Diskusi o radaru je možné nahlížet jako test o stavu naší politiky a při bedlivějším sledování je možné z ní vyčíst některé tendence, které nás ohrožují. Občanská demokratická strana v čele s Mirkem Topolánkem má k radaru od samého počátku vstřícný vztah, ale podceňuje či neumí komunikovat s veřejností. Hlavně nedokázala s dostatečným předstihem přísunem řady věcných informací zabránit hypertrofované emocionaolizaci problému.
Zatímco Rusko se na zavedení zákona, který umožní vstup do médií libovolným státním úředníkům, pokud ti označí dříve zveřejněnou informaci za urážlivou, nepřesnou či lživou, chystá, na Slovensku již parlament takový zákon schválil minulý týden ve středu večer.
Časopis Euro zveřejnil v čísle 12 ze dne 17. března dopisy, které došly předsedovi Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Vítězslavu Jandákovi, které měly podpořit žádost o odvolání radního ČT Jiřího Voráče. Žádost o odvolání podala jeho kolegyně, bývalá sportovkyně, radní Helena Fibingerová kvůli tomu, že má odlišné názory a často je prezentuje v médiích. Komise se odvoláním zabývala na 7. zasedání dne 28. února a zjistila, že žádost je neopodstatněná...
Základní otázka ve vztahu k Iráku zní: Co teď, když za destabilizaci neseme či převážně Američané nesou odpovědnost a nemůžeme odejít?
To je skutečně ta zásadní otázka: Jak z takové situace vycouvat, když se nám tam ani náznakem nepodařilo zavést demokracii.
Letošní rok nám nabízí příležitost připomenout si řadu událostí, které se staly před čtyřiceti lety a na které by se nemělo zapomenout. Dnes bych rád připomněl alespoň dvě: Dne 27. března 1968 se sešlo několik bývalých politických vězňů ve sklepním bytě v Praze na Vinohradech proti Riegrovým sadů u bývalého agenta chodce Otakara Rambouska, který působil jako spojka mezi emigrací a domácím odbojem od června 1948 do října 1949.
Pomalu to bude dvacet let, co se u nás zhroutila vládnoucí totalitní nenormalita, ale demokratický výkon naší politiky je stále pro naše politiky něčím složitým, takže se ho snaží za každou cenu až neúnosně zjednodušovat. Minulý týden jsem si to uvědomil ve středu, kdy se objevily v médiích dvě zprávy: První oznamovala, že snaha omezit bezplatné jízdy zákonodárců, tedy poslanců a senátorů, vyvolala napětí mezi poslanci a městem Prahou, tedy radními.