Byl již konečně založen Ústav aplikované cimrmanologie? Mám tady totiž takový ošklivý…, nepěknou věc.
Při letošním pokusu o vánoční úklid mi přišla do ruky karikatura mého dědečka Antonína Opravila (25. 12. 1886 - 28. 11. 1961). Protože ji nakreslil umělec později proslulý, i když spíše v oboru kabaretiérském než výtvarném, napadlo mne, že bych mohla obrázek zveřejnit, a to jak pro radost ctitelům kreslíře, tak jako malou poctu dědečkovi ve výroční den jeho narození.
Zdeněk Lukeš, všeobecně oblíbený popularizátor dějin architektury, ve svém pravidelném seriálu v sobotních Lidových novinách dne 4. prosince tohoto roku v článku o architektovi Bohumíru Kozákovi, autorovi četných pražských i mimopražských staveb z meziválečného období, napsal:
Ne, nejde o překlep, žádného Václava! Skutečně chovám silnou emocionální náklonnost k prostoru jménem Václavské náměstí. Leckomu se to může zdát úchylné, v lepším případě divné. Jenomže já s tím můžu dělat jen jediné, pokusit se vysvětlit, jak a proč se mi to stalo, a požádat o pochopení či shovívavost.
Někdo by mohl říci: „Že mu ta ženská už nedá pokoj!“ A měl by pravdu. Je mi až stydno, kolik nelichotivých a nactiutrhačných slůvek jsem už po mediálním světě o něm vytrousila. Byl již nazván žoviálním diletantem, komikem proti své vůli, Kašpárkem i Švejkem, a pro svůj ústní projev s řadou načatých vět a nedokončených myšlenek dokonce i postrachem střihačů televizních šotů.