Tomáš Sedláček

21. 11.

O krizové filozofii

Tomáš Sedláček Přečteno 19181 krát

Vždycky je třeba se na věci dívat originálním způsobem. Jinak je to nuda. Jaké jsou výhody krize?

Občas v sobě mají tragedie skryté výhody. Za jednu takovou "výhodu krize" uveďmě ničivý útok na Pearl Harbor: vytrhl totiž Ameriku ze „splendid isolation“ a zapojil ji do války. Co bychom si my Evropané bez Ameriky tenkrát počali? Takže šup na to: jaké jsou výhody krize?

Výhoda společného nepřítele
Zaprvé: podobně jako v případě Pearl Harboru dala i tato finanční krize svět dohromady. Není většího semknutí než v nouzi a například o Evropě se už dlouho říkalo, jakou má smůlu, že nemá vnějšího nepřítele (všechny války vedli Evropané jen mezi sebou, zvenčí na nás zaútočila v novodobé historii jen jednou Osmanská říše). Mnohem lépe se integruje, když jste ohroženi zvenčí, a tudíž máte důvod se semknout. Výhoda finanční krize je v tom, že postihla téměř celou naši západní civilizaci – nutí nás totiž ke společnému postoji proti společnému nepříteli. Tolkienovo Společenstvo prstenu se nedalo dohromady, protože se jim chtělo na procházku, ale kvůli tomu, že mělo úkol a společný problém. Elf se spřátelil s trpaslíkem, když byli v nesnázích. To jen v době míru a klidu si mohli dovolit se nesnášet, luxus, na který v boji se skřety nebyl čas.

Krizí výš
Zadruhé: krize jako fenomén růstu. Už jste si někdy všimli, že v průběhu uklízení třeba pokoje uděláte větší nepořádek, než byl předtím? Že místnost, kterou právě malujete, je méně použitelná, než když jste začali? Že nejlepší způsob, jak uklidit šuplík, je převrátit ho vzhůru nohama a vlastně tedy přivést do chaosu, aby výsledkem byl větší řád?

Údolí chaosu
Tak je to se vším našim pozemským kvaltováním: vyšší úroveň řádu jsme schopni dosáhnout jen skrze údolí chaosu a neřádu. Neumíme jen tak zvýšit úroveň řádu v daném systému, aniž by se přechodná doba nevyznačovala načas nepořádkem. Stoupáme skrze prvotní pokles. Platí to už odpradávna a tento princip můžeme vystopovat všude: před použitím živé vody je nejprve nutno použít vodu mrtvou; před vstupem do země zaslíbené musíme projít pouští. A největší příklad naší civilizace: před vykoupením lidstva od hříchu bylo třeba Kristovy potupné smrti, před jeho vystoupením na nebesa byl sestup do pekel.

Krizová energie
Prostě to jako lidstvo neumíme jinak. Rosteme skrze poklesy a krize. Neumíme hladce růst, učíme se skrze chyby, ke každému kopci patří údolí. V urbanistickém „poststeampunkovém“ sci-fi románu Nádraží Perdido se používala jako zdroj pohonu krizová energie, která se generovala ze všudypřítomného latentního chaosu.
Krize jsou nutnou součástí našeho bytí. Jsme jako zubní pasta: je nás třeba pořádně zmáčknout, aby z nás něco kloudného vylezlo. A naší jedinou modlitbou budiž, aby krize byly úměrné našemu stavu, a nikoli fatální. Aby to prubířské zmáčknutí bylo pevné, ale jemné, aby nás to posílilo, a nikoli zabilo. Zatím vše svědčí ve prospěch toho prvního.

Článek vyšel v časopisu RESPEKT

18. 11.

Doba d(l)uhová a křesťanská symbolika v ekonomice

Tomáš Sedláček Přečteno 7958 krát

Odpuštění dluhu, vykoupení (špatných) pohledávek a nezasloužené státní dary (dotace a garance) jsou dnes jedním z hlavních způsobů, jak stát zachraňuje hospodářství před krizí. Osobní odpuštění a vykoupení jsou ale zároveň hlavními myšlenkami křesťanství. Tak jsem si dovolil jedno trošku abstraktnější zamyšlení nad naším hospodářstvím.

Člověk může, ale nemusí být věřící, nicméně klíčový vliv této víry na formování naší civilizace nemůže popřít nikdo. Křesťanství mělo a má větší vliv na naší ekonomii, než si myslíme.

Vykoupení: otroci dluhu

Zároveň ale také platí, že ekonomické principy ovlivňovaly křesťanství. Ježíš i jiné biblické postavy rády používaly ekonomické příměry a podobenství.

Tak například onen klíčový křesťanský a dnes navýsost duchovní pojem "vykoupení" měl původně ekonomický smysl: pokud se někdo neúnosně zadlužil, upadl v té době do otroctví. Pokud jej někdo z tohoto područí vyplatil, hovořilo se právě o vykoupení.

Dnes se také vykupují špatné dluhy. V dobách krize hraje roli vykupitele stát. Ten řekne věřiteli (bance): nevymáhej dluh po těch, kteří jej nemohou splatit, onen dluh vykoupí a bere na sebe. Dluh byl vykoupen. Dlužníkovi prominut, odpuštěn.

V židovské víře hrál zase důležitou roli koncept obětního beránka, který na sebe zástupně bral hříchy jedince nebo celé společnosti.

Hříšné struktury

Papežské sociální encykliky hovoří o hříšných strukturách. Mají tím na mysli takové hříchy, jejichž konání se neobejde bez větší společnosti a dělby práce. Jsou to neosobní hříchy dělané bez zlého úmyslu a jakoby nevědomky. Samotná vina se ztrácí někde ve strukturách společnosti, ale nakonec se přesto děje zlo.

Na rozdíl od dělby práce (která funguje výborně a je na ní postaveno současné bohatství) totiž dělba viny již moc funkční není. Příkladem budiž třeba nacistické Německo: stalo se hrozné zlo, ale konkrétní viníci se hledali velice těžko. Nebo ekologie: nikdo z nás není vinen tím, že stojí autem v koloně a činí okolní vzduch nedýchatelným, ale ta kolona je tvořena zas a jen z aut - a řidičů, kteří nadávají na kolonu, jejíž součástí jsou a kterou sami každé ráno tvoří.

Jsou to jakési hříchy nás všech. Jsou to ona mnohá drobná opomenutí, legie mírných zaokrouhlení, tisíce kousků nedbalosti a kilogramy přehánění. Smíchejte to dohromady a čas od času vám z toho prostě kolektivní hřích vyjde. Individuální vinu budete v těchto případech hledat jen těžko.

I proto se ve starších společnostech prostě skládaly ruce na obětního beránka a ten se následně zabil či vyhnal na poušť. Takový hřích se tím přiznal a žádalo se o odpuštění.

I náš systém potřebuje čas od času vyčistit. Nahromaděné nedbalosti je třeba vyhnat jako kdysi toho berana, který byl obtěžkán drobnými hříchy všech. Čas od času se tedy stane, že za viny neplatí viníci, ale někdo jiný. Někdo odjinud, někdo erární.

V dnešní sekulární společnosti hraje roli takového vykupitele, očistitele stát. Stát vykupuje špatné dluhy, dává slabým společnostem finanční a nezasloužené dary.

Krizová spravedlnost

V jednom novozákonním podobenství hovoří Ježíš o hospodáři, který vyplatil všem dělníkům stejnou výplatu, ať se dřeli celý den, nebo pracovali třeba jen hodinu.

Zdá se vám to nespravedlivé? Možná ano. Zdá se vám to neekonomické, třeba jako systém postrádající motivaci makat? Určitě ano! Ale je to vlastně něco podobného, co dělá stát v období krize. Dává všem, a zejména těm, kteří byli málo opatrní, málo obezřetní a v konkurenci samotné by bez nezasloužené pomoci prostě nepřežili. Maže hříchy, přehlíží provinění. A klade je na obětního beránka - erární kasu - která je pak nese.

Hříchem západní civilizace (Česka se to zas tak moc netýká), symptomem naší doby, která možná do historie vejde jako "doba dluhová", bylo a je příliš mnoho dluhů. Příliš levné peníze, příliš nízké úroky, příliš velká spotřeba, domácnosti i stát s příliš vysokými dluhy.

Mejdan a půst

Jak z toho ven? Jsou dvě cesty. Jedna je "uskrovnění" (ten termín u naší bohaté společnosti zní skutečně velice nejapně ve srovnání se zbytkem světa) na úroveň bohatství, na kterou máme nárok. Jenže pokud jsem si za rok vydělal 100 jednotek a spotřeboval jsem zboží za 120, pak mě čeká uskrovnění dvojí. Nejdříve na přiměřenou úroveň, tedy na ekvivalent oné stovky jednotek. A pak samozřejmě ještě dále, aby bylo na splátku dluhu. Přesně to teď čeká Ameriku: takový malý spotřební půst.

vyšlo v HN

11. 11.

Kvantum útěchy aneb Proč naše banky nemají problémy

Tomáš Sedláček Přečteno 10439 krát

Minulý týden měla premiéru nová Bondovka Quantum of Solace, tedy volně česky přeloženo, Kvantum útěchy nebo Dávka útěchy. V Bondovkách se pokaždé dočkáme překvapivých zvratů a tady je ten oslí můstek na náš bankovní sektor: před deseti lety kroutil stabilní bankovní sektor západního světa hlavou nad nešťastným bankovním sektorem naším. Dnes jsme si vyměnili role.

Kdo by to byl čekal? V tom může být dávka útěchy - poučení z krizového vývoje vedlo k velké opatrnosti a dnes jsou banky našeho regionu mnohem lépe připraveny na turbulentní časy.

Poučení z krizového vývoje
Čím to? Předně jsme se již jednou spálili - příliš blahosklonné půjčování polostátních bank podnikům vedlo k problémům a následně k obezřetnosti komu půjčit a za jakých podmínek. Za oceánem banky rozpůjčily vše, co od střadatelů měly, ve Francii dokonce o třetinu více. A v takovém Irsku dvaapůlkrát více (banky samotné se zadlužovaly). České, polské a slovenské banky však půjčovaly jen 72, 83 respektive 68 procent vkladů. Naše banky tedy byly mnohem opatrnější a podstatnou část klientských úspor si raději nechávaly na bezpečných kontech. Mají tedy teď dostatek likvidních peněz.

Oproti tomu Maďarsko mělo tento poměr 134 %, navíc často v cizích měnách. Nebylo tedy žádným překvapením, že právě tato země sklízí ovoce přílišného bankovního dobrodružství.

Přidáme tomu, kdo má
Další rozdíl je ve vysoké zajištěnosti vkladů. Laicky řečeno: banky u hypoték půjčovaly v průměru 58 % (Česko) až 80 % (Polsko) hodnoty zástavy, nepůjčovala se tedy celá částka odhadní ceny. Ústavy tak byly velice dobře a konzervativně pojištěny.

Naproti tomu ve Spojených státech se zajištění pohybovalo v poměru téměř jedna ku jedné. Navíc se tam udělovaly hypotéky pouze na základě (budoucí) hodnoty nemovitosti, kdežto u nás bylo potřeba ještě navíc prokázat schopnost splácet, tedy doložit výši příjmů.

Stejně konzervativní jako banky byly koneckonců i naše domácnosti. Zadluženost českých domácnostní byla z globálního hlediska velice nízká, činila 21 % HDP (na Slovensku dokonce jen 17 %). To na západ od nás jsou běžná několikanásobně vyšší čísla, třeba Dánsko dosáhlo v tomto ohledu 124 % HDP. Zřejmě u nás pořád ještě přežívá starý dobrý zvyk, že chce-li člověk "extra buřt", musí si na něj nejprve naspořit. Jinde už převládá spíše pravidlo, že "na dluhy neprší".

Dlužme se přátelé!
Stejně tak jsou navzdory všemu naše veřejné finance - tedy veřejný dluh - v mnohem větším pořádku, než je dnes obvyklé na západ od Plzně. Možná to je pro mnohé překvapující konstatování, ale český i slovenský veřejný dluh je opravdu jen na polovině evropské či dokonce americké úrovně.

I přes vše výše uvedené byl bankovní sektor střední a východní Evropy nejdynamičtěji rostoucím sektorem na celém světě. Od začátku nového tisíciletí rostl zisk bankovních institucí u nás o více než čtvrtinu ročně. Takový nárůst nedohonil ani bankovní sektor v Číně, Indii či Austrálii.

Navíc se předpokládá, že tento růst bude pokračovat i v následující dekádě a náš region bude nadále tím, kde bude zisk růst nejrychleji. Zahraniční banky tedy mohou být se svými investicemi nanejvýš spokojeny a vlastnictví našich bank je vysoce výnosnou záležitostí.

Naše krize: už byla
Nedávno vyšla zajímavá ekonomická studie, zkoumala, kolik za posledních 30 let nalil stát do záchrany bank.

Například při české bankovní krizi, která začala v roce 1996, erár do bank během několika let napumpoval 6,8 % ročního HDP. Tenkrát nám to (právem) připadalo hodně. V ostatních zemích - s výjimkou Maďarska, které své banky napumpovalo hned na začátku transformace - to bylo ještě méně. A pokud se podíváme na celou věc globálně, pak cena za záchranu bank činí za krize v posledních třech dekádách v průměru 13,3 % ročního HDP dané země.

Pokud se však podíváme na odhady (a jedná se skutečně o předběžné odhady) fiskálních záruk ze současné krize, možná se nám zatají dech. Přestože se prozatím jedná jen o předčasné odhady současných maximálních záruk, takové Spojené státy se za jediný rok zaručily ve výši 7 % HDP. A jiné země jsou na tom dle studie BNP Paribas ještě hůř. Rakousko se zatím zaručilo za své banky ve výši 37 % svého ročního HDP, Irsko - pokud započteme i záruky za vklady - ručí dokonce do výše 260 % HDP.

Chodí štěstí dokola...
Jinými slovy: přes všechen ten povyk jsme z toho vyšli ještě relativně levně. A to je přece jen útěcha, i když slabá jistě ne útěcha hodná agenta 007...

Článek vyšel v HN a v slovenském deníku SME

11. 11.

Obama pro Evropu

Tomáš Sedláček Přečteno 4679 krát

Evropská unie potřebuje svého „prezidenta“. Kvůli kolapsu Lisabonské smlouvy ho mít nebude.

Za necelé dva měsíce, v lednu 2009, měla Evropa mít svého prvního prezidenta, člověka, který by mluvil za Evropu. Nepodařilo se to kvůli kolapsu „Lisabonu“, a i tento leden budeme opět jen trpně vzhlížet k novému americkému prezidentovi, Baracku Obamovi, a vkládat do něj své tiché naděje, že svět bude vést moudře. Partnera, který by s ním tento nelehký úkol řešil, mu neposkytneme.

Zlomový rok 2009
Evropským státům se v roce 2009 mohlo podařit to, co se zatím nepodařilo žádné politické, vojenské či totalitní osobnosti v její historii: totiž vést Evropu, navíc Evropu svobodnou. Budiž nám příjemné vědomí, že co se nikomu nezdařilo hrubou silou, jsme měli na dosah ruky na základě dobrovolnosti svébytných zemí EU. Jenže Lisabonskou smlouvu jsme si sami odmítli.

Spontánní Lisabon
Již nyní, při řešení světové finanční situace, je deficit evropského leadershipu bolestně patrný. Promarnili jsme dobu, kdy vývoj světa byl relativně bezproblémový, na globální obloze nebylo ani mráčku a ekonomiky se chovaly velice mile. Promarnili jsme ji mnohaletými hádkami o tom, kdo bude mít kolik hlasů v jaké radě, a obavami, že si jeden vezme více na úkor druhého. Teď, když se oblaka zatáhla, jsme bez jasných pravidel fungování do budoucna. Toto vakuum může zaplnit někdo vzešlý ze spontánního a organického procesu (britský Brown, francouzský Sarkozy nebo německá Merkelová), ale zřejmé je, že Evropa svého „prezidenta“ potřebuje, buď zvoleného, nebo spontánního.

United we stand, divided fall
V době, ve které žijeme, se hovoří o celosvětové ekonomické koordinaci, o přestavování půlstoletí starých brettonwoodských organizací, a občas dokonce i o novém globálním řádu. Jenže jak to chceme udělat, když se nejsme schopni domluvit ani sami mezi sebou?

Čím méně budeme koordinovaní, tím slabší slovo ve věcech světových budeme mít, to je prostá a stará rovnice. A tím větší prostor bude muset zaplnit prezident americký.

Nástup postmodernější Ameirky?
Jaký bude svět s novým americkým prezidentem? Evropa je z Baracka Obamy nadšena a má k tomu relativně dobrý důvod. Obama se tváří velice evropsky, je otevřenější komunikaci, boří mnohé zažité představy o USA jako o velmoci hrubé a kovbojské síly. Obama slibuje více měkké síly, více naslouchání. Má také (evropskou) schopnost pochybovat o nadřazenosti svého rozhodování. Obama se bude více radit (Evropa se radí stále) a pomaleji jednat (pomalost Evropy v mezinárodních otázkách je příslovečná, Gruzie budiž výjimkou).

Zdá si mi také, že USA budou za Obamy postmodernější – ve smyslu relativizace amerického pojetí o dělení světa na hodné hochy a zlosyny. Postmodernější také ve smyslu hledání jiných pohledů na věc, jiných pravd a náhledů. Američané se totiž postmoderním Evropanům často zdají jako idealisté a naivkové, kteří svět vidí černobíle a jsou tak hbití se spouští, že předtím, než se zamyslí, nejprve preventivně vyprázdní zásobník. Evropané se zase konzervativním Američanům jeví jako vše relativizující mluvkové, kteří si nejsou jisti, jakou si koupit snídani, pořádají na to téma nekonečné kulaté stoly a umřou hlady dříve, než se rozhoupají k rozhodnutí. Oba extrémy jsou klišé a špatně a právě na Obamovi bude, aby oba přístupy sblížil a usmířil. To bude klíč k dalšímu vývoji americko-evropských vztahů.

Tři čtvritny úspěchu
Obama přitom disponuje neuvěřitelnou devízou – schopností zapojit odborníky napříč spektrem (do vlády chce dva republikány!) – a díky svým řečnickým schopnostem umí na lidi působit svým silným charizmatem. V době, kdy komunikace tvoří tři čtvrtiny úspěchu politika, je to určitě silná výbava chvályhodných vlastností. Ale i tyto vlastnosti bude třeba napnout na maximum možného, má-li Obama obstát.

Češi v čele Evropy... nebo světa?
Leden 2009 bude dobrodružný i z jiného důvodu. Nejenže Slovenská republika přijme euro, ale ve stejný den bude Česko přebírat otěže předsednictví od Francouzů. Zdědíme nedopracovanou Lisabonskou smlouvu a bude hodně záležet na nás, jak s ní naložíme. Vzhledem k tomu, že ji nemáme ani předratifikovanou Ústavním soudem, bude to situace přinejlepším úsměvná a přinejhorším trapná. Můžeme poposunout, ale také zbrzdit celou Evropu – jsme jeden z mála států, které smlouvu ještě neratifikovaly.

Komunikace pro pláč
A poslední úvaha. Proč se tolik vyzdvihují, a to zejména v Evropě, komunikační přednosti Baracka Obamy? Protože Evropě, která se „Lisabonem“ dobrovolně vzdává svého mezinárodního postavení, zbývá jen jediné: doufat v „komunikační schopnosti“ Američanů. Aby jediný způsob, jak dosáhnout vyslyšení a snad i špetky prosazení našeho náhledu, nebyla naděje v naslouchací schopnost amerického prezidenta.

Článek vyšel v LN

10. 11.

Barack Obama aneb Nový úděl pro americký (k)lid

Tomáš Sedláček Přečteno 4872 krát

V Americe vyhrála levice, řekneme, a zapomínáme přitom na to, že i ta nejlevicovější americká levice je pravicovější než nejpravicovější česká pravice.

Postavte program Baracka Obamy vedle "drsného" hospodářského programu naší nejpravicovější strany a české účastníky zájezdu zaručeně popadne závrať. To je potřeba říci, než se rozvášní debata o levici ve Spojených státech. Ano, evropské a americké systémy se těžko srovnávají, přesto se o to pokusme. Snad nám to pomůže pochopit, jaké změny nás teď čekají.

Obdiv přes Atlantik

Pro Američany je mnohé z toho, na co jsme zvyklí v Evropě, naprosto neuvěřitelné. A platí to i naopak. Může to znít humorně, ale když jsem během stipendijního pobytu povídal americkým studentům o českém bezplatném školství a hádkách kolem symbolických poplatků za zdravotní péči, mysleli si, že si z nich dělám srandu. Když jsem přihodil zmínky o laciné a všudypřítomné hromadné dopravě, o zdravotním pojištění pro všechny a státem zajištěných důchodech, mnoho studentů se zasnilo, jako bych jim vyprávěl pohádku.

V Americe na kvalitní vzdělání dětí šetří rodiče od jejich narození (u nás neprošlo ani symbolické školné). Zdravotní pojištění je dobrovolné (což u nás neuvažuje nikdo!) takže desítky milionů lidí může úraz zadlužit na celý život. Na důchod si také šetří každý sám.

Na univerzitách východního pobřeží jsem se tedy překvapivě často setkával s obdivem k Evropě. Jako Evropana mne to pokaždé zaskočilo, protože osobně chovám obdiv jdoucí právě opačným směrem. Americké reformy jdou evropským směrem, ty evropské zase směrem k USA.

Účastníci vlastního zájezdu

A teď to srovnání. Začněme třeba u berní. České daňové břemeno je o osm a půl procentního bodu vyšší než americké. V USA stát vybere na daních 28,2 procent HDP, u nás 36,7. V Americe se tedy na stát pracuje pomyslných 102 dní v roce, u nás o měsíc déle.

Jenže to srovnání není tak jednoduché. Už jen fakt, že v Evropě máme téměř o měsíc delší dovolenou, než jakou mají Američané s jednoduchým porovnáním zahýbe.

Zadruhé statistika nesrovnává stejné veličiny. Vezměme si například zdravotní pojištění. U nás je daní, ve Spojených státech nikoli. Průměrné zdravotní pojištění stojí Američana měsíčně téměř 400 dolarů na dospělého člověka, což je zhruba 13 procent průměrného příjmu. Shodou okolností je to skoro stejná výše jako u nás (povinných 13,5 procenta hrubého příjmu).

Tato částka se do výše daně v poměru k HDP nezapočítává. Američan tedy v průměru zaplatí za zdravotní péči nakonec podobně jako Čech, ale protože má svobodu volby, u které pojišťovny (a zda vůbec!) si dané pojištění zaplatí, není to započítáno do daňové zátěže.

All-inlcusive vs individuální dobrodružství

Podobné je to se vzděláním, dopravou (výdaje na veřejnou dopravu jsou ve Spojených státech mnohem nižší a Američané více jezdí autem) a důchody. Celkem vzato jsou tedy daně v USA sice nižší, ale občané za ně také mnohem méně dostávají.

Vlastně by se to dalo přirovnat k placenému zájezdu. Ty evropské jsou spíše all-inclusive - vy zaplatíte předem a stát vybere všem stejný jídelníček; vymyslí, kam se pojede za zábavou, a objedná společný autobus řekněme na sedmou ranní. Žádné další výdaje vás nečekají, ale také ani nijak velká svoboda. V Americe je to spíše na rovině individuální výpravy: vyberete si vlastní jídlo i program. Oboje má něco do sebe, každý jsme si zvykli na něco jiného.

Prostě jiná kultura

V Americe si chodí místní v sobotu sami uklízet veřejné parky, jako součást procházky, u nás to obstarává město či stát. Další logický krůček k tomu, proč trpíme vyššími daněmi. Na mnoha lavičkách v amerických parcích je měděná destička se jménem donátora. Nás to ani nenapadne a čekáme, přešlapujíce kolem, až to za nás zaplatí, zorganizuje a udělá stát. Prostě jiná kultura.

Bude Obamova hospodářská, reformní či mezinárodní politika radikálně jiná? Nebude. Bude zřejmě - a to ve všech výše zmíněných směrech - více evropská, více komunikativní. Ale každopádně zůstane pravicovější než naše nejpravicovější evropské návrhy.

Levá, pravá

V politice - a to je asi smutné poučení z našich vlastních nedávných voleb - se komunikace podílí na úspěchu mnohem větším dílem než samotné činy.

Barack Obama zvažuje, že by ve vládě nabídl pozice i svým protivníkům. To je u nás, kde se politika bere jen a pouze jako mocenské a silové přetahování, věc neslýchaná. U nás se k vládním reformám, které se dotýkají všech, nepřizývají většinou ani nezávislí experti, natož zástupci opozice.

A koneckonců poslední kroky Bushovy administrativy při pomoci finančnímu sektoru jsou dostatečným důkazem, že i americká pravicová vláda vyčerpala všechny tradiční návody vlád levicových. Tak jaképak hraní si na učebnicové hrdiny. Amerika nám ukazuje, že stranická politika musí být podřízena zájmům státu, nikoli naopak.

vyšlo v HN

Archiv článků: listopad 2008

O krizové filozofii

Doba d(l)uhová a křesťanská symbolika v ekonomice

Kvantum útěchy aneb Proč naše banky nemají problémy

Obama pro Evropu

Barack Obama aneb Nový úděl pro americký (k)lid

Blogeři abecedně