Čína importovala učení „Hitlerova filosofa“, 2/3 (Kolize)

26. 02. 2020 | 18:18
Přečteno 1465 krát
Aplikace Schmittovy argumentace v akademické oblasti a politické praxi se pak už komunistickému režimu nabízí i sama. Podle Flory Sapio poskytuje vhodný myšlenkový rámec jak pro analýzu a výklad praktických otázek či artikulaci politických návrhů, tak i pro teoretičtější formování politické a ústavní ideologie. Schmittovo pojetí politična navíc odůvodňuje i pěstovaný nacionalismus, pocity kulturní výjimečnosti a na nich stavěné globální velmocenské ambice, jejichž dlouhé prsty sahají již i do našich zeměpisných končin.

2. část: Schmittovo svádění čínských akademiků
(První část najdete zde)

I když universalismus a internacionalismus čínské komunistické státní doktríny je v nesouladu s ze Schmittova etno-nacionalistického partikularismu plynoucím mezinárodněpolitickým pluralismem vzájemně znepřátelených, nesmiřitelně heterogenních politických systémů, Schmitt své mezinárodněpolitické „nedostatky“ bohatě kompenzuje svojí užitečností pro režimní argumentaci proti západním konceptům parlamentní demokracie, vlády práva, občanské společnosti či konstitucionalismu, kterou se snaží prokázat jejich nevhodnost v čínských podmínkách (a i pro zahraniční partnery). „Dvorní jurista Třetí říše“ je tak na čínských univerzitách jako zahraniční akademická autorita často citován při argumentačním odmítání liberalismu a západních modelů politického a hospodářského rozvoje. Jeho koncepce neomezeného suveréna navíc přímo inspirovala ústřední intelektuální hnutí v Číně, tzv. „statist intellectual trend“, z něhož po nástupu Si Ťin-pchinga k moci vzešla již i politicky se projevující teorie o klíčovosti silné exekutivní moci („state capacity“).

Ta musí v zájmu efektivního vládnutí obejít procedury demokratičtějšího spolurozhodování, což je myšleno i v rámci státního aparátu a širší Komunistické strany. Tento Schmittem přímo inspirovaný politický koncept „kapacity státu“ tak posiluje jak samotné exekutivní složky státní moci, tak i rozhodovací pravomoci vyšších představitelů na úkor kolektivnějšího vnitřního rozhodování v jejím rámci. Konkrétně to znamená, že i jen vnitrostranicky demokratičtější rozhodování je nahrazováno legitimitou založenou na výkonu, která by tak vysvětlovala jak posilování postavení čínského prezidenta, tak i její společenské dopady v podobě posilování sociální kontroly, ať již ve formě systému sociálních kreditů, všudypřítomného kamerového špehování nebo i budování internačních táborů. Schmittův vliv tak zprostředkovaně do veliké míry vysvětluje posun čínské politiky autoritářštějším a imperiálnějším směrem, projevujícím se v posledních letech posuny v ústavní dělbě státní moci či proliferací různých forem sociální kontroly a navenek zase velmocenským chováním, které jsou nově všechny legitimizovány na utilitárně-pragmatických teoretických základech.

Pojítkem mezi Carlem Schmittem a čínskými politickými proměnami je tak hlavní autor koncepce „státní kapacity“, politolog utilitaristického ražení Wang Shaoguang. Na základě pragmatické argumentace Schmitta, kterému dokonce vzdává hold pojmenováním své pro nás nejdůležitější práce podle názvu jednoho z jeho ústředních děl o suverenitě, odmítá v důsledku rizika jejich ovládnutí finančními a dalšími soukromými zájmy jak parlamentní rozhodování, tak i samotné všeobecné volby. Vedle efektivnosti státního rozhodování Wang dále od Schmitta přebírá koncept „responsivní demokracie“ homogenních společností spojených pod silným vůdcem. Přes argument „státní kapacity“ se navíc jako bumerang vrátilo Schmittovo myšlení i zpátky do západní akademie, která díky čínskému hospodářskému zázraku často považuje autoritářskou vládu za efektivnějšího garanta ekonomického rozvoje než liberální demokracii.

I díky tomuto nečekanému Schmittovu návratu si ale jak západní právně-teoretická a ústavněprávní akademická obec, tak i ta novinářská všimly jeho ústředního postavení v čínském odborném a politickém diskursu a začaly se jím intenzivněji zabývat. Jen v posledních měsících tak vyšlo několik odborných článků na téma recepce Carla Schmitta Čínou i ve vlivnějších odborných časopisech jako Global Constitutionalism (Lucas Brang) anebo v Journal of Law and International Affairs (Ryan Mitchell). Michael Clarke z Australské národní university například teď v září v článku na East Asia Forum přímo spojil výstavbu internačních táborů určených pro ujgurské obyvatelstvo se Schmittovým pojetím politiky vyčleňování, založené na distinkci mezi přáteli a nepřáteli.

A na recepci Schmittova myšlení právními teoretiky Pekingské univerzity za účelem odůvodnění kontroly soudnictví Komunistickou stranou upozornil minulý rok Gideon Rachman dokonce ve Financial Times (v jehož čínské jazykové verzi ale už v roce 2015 varoval ve svém úvodníku vlivný pekingský právní teoretik Gong Renren před akademickým odůvodňováním nadřazování suverénní moci nad individuální práva a mezinárodní normy Schmittovými myšlenkami). Tato na Západě se šířící obeznámenost s teoretickým posunem čínské ideologie a na jejím základě i politiky posílí zdejší trend k větší ostražitosti vůči komunistickému režimu, jelikož i když se Čína ve světě moc ráda kulturně propaguje, spojení s „Hitlerovým filosofem“ není dobrým marketingovým tahem.

Epidemie „schmittovské horečky“
Na základě uvedeného, zcela čerstvého odborného článku právního teoretika Ryana Mitchella z Univerzity v Hongkongu Debating Decisionism: Chinese Receptions of Carl Schmitt Since 1929 lze dokonce chronologicky poměrně přesně zrekonstruovat postupné pronikání Schmittovy filosofie do čínského odborného diskursu. To probíhalo přibližně od poloviny 90tých let až do propuknutí „schmittovské horečky“, kterou si u svých kolegů minimálně od roku 2006 začali blíže všímat samotní čínští intelektuálové (a sami ji takto pojmenovali) a která v posledních letech přerostla v epidemii. V jejím důsledku dnes vyhledávač čínské odborné literatury prý vychrlí za každý z posledních let stovky akademických článku zabývajících se Carlem Schmittem ze širokého spektra humanitních oborů, i spolu s mnohými dalšími právními analýzami či politologickými studiemi zkoumajícími svůj předmět Schmittovým prismatem, a to dokonce i z per prodemokratických a reformních teoretiků.

To je ale výsledkem jen nedávného, ale o to bezprecedentnějšího nástupu, který je asi možný jen v tak konformistické a silně regulované akademické sféře, jakou je ta čínská. První opravdu vlivné studie Schmitta se totiž podle Mitchella objevují až kolem roku 1995 a až do roku 2000 lze mluvit jen o jejich vedlejším vlivu na obecný akademický diskurs. Ještě v roce 1997 byl například špatně vyhláskován jako „Karl Schmidt“ dokonce v oficiálním čínském právním slovníku, který si navíc ani nevšiml, že byl už tou dobou 12 let mrtvý. V období svého působení na Hongkongské univerzitě mezi léty 1993 a 2002 se ale již uvedenému Liu Xiaofengovi povedlo intenzivní publikační činností především po roce 1998 a přednáškami určenými elitním čínským akademikům, které od roku 1999 vedl na Pekingské univerzitě, přesvědčit své popřední kolegy o jeho ústředním postavení v západním akademickém kanónu (ne zcela přesně) a jeho klíčovém významu pro modernizaci Číny.

A na přelomu tisíciletí jej pak v jeho výzkumných snahách začali hromadně následovat jak kritici liberalismu, tak i samotní liberálové, vystrašení vzestupem krajně autoritářského teoretika. V roce 2002 začínají vycházet celé sbírky čínských překladů Schmittových prací, a to už nejen z překladatelské dílny Liu Xiaofenga, díky nimž je v průběhu pouhých dvou let k dispozici v podstatě celé jeho ústřední dílo. Po tomto kritickém zlomu dochází jak k rozmachu další překladatelské činnosti, v rámci které je do čínštiny přeloženo ze všech světových jazyků bezpochyby největší množství Schmittových textů (jejichž neúplný seznam zabírá téměř celou normostranu Mitchellova 56stránkového článku), tak i především k proražení Carla Schmitta do čínského právně-teoretického a politologického „mainstreamu“. V něm se jeho myšlenkami začali zabývat i výzkumníci z dalších, hlavně marxistických a kriticko-teoretických akademických směrů, kteří tak převzali štafetu jejich šíření, nekontrolovaně propukajícího do té „schmittovské horečky“, která začala být už i navenek zjevná minimálně od roku 2006.

O desetiletí později pak v roce 2016 profesor ústavního práva Lin Laifan varuje před nekritickým uctíváním tehdy v Číně už slavného Schmitta právními teoretiky, politology a filosofy, které přirovnal k 16letým puberťákům, neschopným odolat pokušením překrásné svůdkyně. A to často včetně jeho liberálních kritiků, kteří se zase mnohdy jen marně snaží o vyselektování jen některých jeho pro ně užitečných myšlenek bez toho, aby mu taky zcela nepropadli. A asi největším problémem s dlouhodobou Schmittovou recepcí tak je, že jeho myšlení už prorostlo čínskou intelektuální půdou až příliš důkladně a zvrátit by už asi nešlo, ani kdyby se ideologové Komunistické strany ze dne na den zamilovali do myšlenek evropských liberálních osvícenců.

Flora Sapio dokonce mluví o „ontologickém prorůstání“ Schmittova myšlení do hlubší čínské ústavněprávní a politologické konceptualizace a porozumění světu, a to se tak už posunulo z role pouhého politického nástroje či běžné odborné teorie do polohy hlubšího „epistemologického rámce“ ústavní ontologie stranicko-státního systému. V ní stojí stranický aparát jak uvnitř práva, tak i mimo něj, v nadřazeném postavení vůči státnímu aparátu, ovšem v koherentním vzájemném propojení do systému schopnému „sebereprodukce“, propůjčující mu legitimitu. Za tím účelem formulovali čínští právní teoretici Schmittovými koncepty i samotnou „esenci čínského práva“ do podoby „ontologické pojmové trojice“ výjimečného stavu, distinkce konstitující a konstituované moci a konsensuální politické reprezentace, ve Schmittově pojmosloví představovaných Státem, Hnutím a Lidem.

Vedle přímého Schmittova teoretického vlivu uvádí navíc Sapio mnohé další akademické příklady jeho nepřímého či explicitně nevyjádřeného přejímání v čínských politických a ústavních konceptech „smíšené ústavy“, „třech politických úrovní“, „ctnostné neústavnosti“, „ústavnosti v proletárním státě“, „kolektivního prezidentství“ či „sdílené suverenity pod stranicko-státním vůdcem“. A jak už bylo řečeno, vedle uvedené recepce a přizpůsobování samotných teoretických konceptů přejímají čínští teoretici především Schmittovu argumentaci a tou odůvodňují i další teoretické a politické nástroje již nevycházející ze Schmittova myšlení, kterého tak slyšet i tam, kde se sám už ani nenachází. A čínští akademici se pravděpodobně stali ve schmittovské argumentaci docela zdatní, jelikož se jim o přínosnosti jeho myšlenek pro rozvoj čínské společnosti povedlo přesvědčit i mnohé západní teoretiky, kteří se často stavějí na jejich stranu. Flora Sapio konkrétně uvádí Randalla Pereenbooma, Michaela Dowdleho či Larryho Cata Backera, kteří například argumentují nesouměřitelností čínského právního systému idealizovanými modely toho západního liberálního.

Podobně jsou i umírněnější a liberálnější čínští teoretici a politici v důsledku svého slabšího postavení při dominanci Schmittova myšlení nuceni mu pro zachování vlastní relevance přizpůsobovat své názory a vzájemně je sbližovat. Podle profesora He Baoganga je například společnou odbornou diskusi možné vést již jen v rámci Schmittova teoretického paradigmatu distinkce „přátelé-nepřátelé“. Mimo něj již prý liberálně demokratické modely nejde obhajovat a on sám kupříkladu dovedl argumentovat za nezávislost ústavního soudnictví jen ve vztahu k rozhodování o povaze „výjimečného stavu“.

Blízká obeznámenost se Schmittem se tak již stala nutnou vstupenkou do čínských intelektuálních a odborných kruhů, ve kterých jej podle tohoto profesora musí číst každý a následně v jeho pojmech vykládat i všechnu teorii a politiku. Carl Schmitt tak už není jen názorem, na který se čínští akademici „zvnějšku“ dívají, ale samotnou jejich optikou, kterou hledí na svět a jíž si, jako každou opravdovou „epistémé“ či základní ontologii, často už ani neuvědomují a vnímají jako přirozeně danou a samozřejmou - v její „zjevné objektivnosti“ nezpochybnitelnou...
___________________________
Třetí část vyjde za pár dní

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy