10. 09.

Prožíváme skutečně ústavní krizi?

Soňa Paukrtová Přečteno 4668 krát Přidat komentář

Co se vlastně stalo? Byly vypsány předčasné volby na základě zákona, který jde mimo rámec Ústavy ČR a který se tedy chová jakoby ústava neexistovala. Tento zákon č. 195/2009 Sb. je identický se zákonem, na jehož základě byla rozpuštěna Poslanecká sněmovna a vypsány předčasné volby v roce 1998. Tehdy ale nikdo nepodal návrh Ústavnímu soudu s poukazem na jeho protiústavnost a volby tak proběhly. Nyní se tak stalo. A Ústavní soud na základě podání jednoho poslance učinil předběžné opatření a vytvořil tak prostor ke svému rozhodnutí.

Více »

17. 04.

Proč je ústavní zákon umožňující vypsat předčasné volby hrou s ohněm

Soňa Paukrtová Přečteno 3854 krát Přidat komentář

19. března 1998 Senát schvaloval návrh ústavního zákona, kterým se zkrátilo volební období poslanců a byla tak dána možnost vypsat parlamentní volby. Stalo se. Ústavním zákonem, který ve skutečnosti Ústavu ČR obešel předstíraje, že na omezenou dobu Ústava ČR neplatí.
14. dubna 2009 vláda souhlasila s poslaneckým návrhem ústavního zákona, kterým se opět zkracuje volební období poslanců Poslanecké sněmovny, a to opět s cílem vypsat předčasné volby.
Co mi na tomto postupu vadí? Jsem přesvědčena, že vypsat předčasné volby speciálním ústavním zákonem mimo rámec Ústavy ČR, je hra s ohněm! Přestože se rozhodující politické síly České republiky dohodly na předčasných volbách a průzkumy veřejného mínění sdělují, že předčasné volby si přeje drtivá většina občanů.
V opravdu demokratické společnosti s právním vědomím je tvorba práva podřízena principům, které mají odolávat i případným atakům zákonodárce. Mají zákonodárce zavazovat! Základním principem je dodržování Ústavy ČR. Když nastane vládní krize nelze vypsání nových voleb řešit speciálním ústavním zákonem, protože takový ústavní zákon předstírá, že na omezenou dobu Ústava neplatí. Pokud Ústava v období vládních krizí nevyhovuje, je třeba ji upravit obecně tak, aby pamatovala i na tuto sice specifickou, nicméně opakující se situaci.
Návrh změny Ústavy, který by tuto situaci řešil, Senát schválil již v roce 2001. Opakovaně jej zasílá Poslanecké sněmovně, která jej ale opakovaně neprojednává. A pak najednou, v okamžiku vládní krize, vznikne „náš starý známý“ speciální ústavní zákon, který vzniklou situaci řeší způsobem nehodným opravdu demokratické země! A znovu - pokud je na tomto postupu shoda rozhodujících politických sil - je takový zákon přijat.
Představme si, že se rozhodující politické síly v zemi dohodnou, že majetek lze vyvlastnit i za jiných podmínek než stanoví Ústava ČR, totiž na základě zákona za úhradu a ve veřejném zájmu. Co tomu asi řeknou občané? Obcházíme-li Ústavu je to vždy hra s ohněm a nebezpečný precedens.
Základním principem je vytvoření obecných pravidel a jejich dodržování. Česká Ústava obecné pravidlo zná. Rozpuštění Poslanecké sněmovny podle tohoto pravidla záměrně není nijak jednoduchou záležitostí. Jiné, obecné pravidlo schválené Senátem, již řadu let spočívá neprojednané v nějakém hodně hlubokém šuplíku Poslanecké sněmovny. Tak k čemu zcela jiný ústavní zákon, znovu obcházející Ústavu? Důvod je jediný. Pro pragmatické politiky je mnohem lepší přijetí nového, byť ústavního zákona než obecné pravidlo. A to je velmi, velmi nebezpečné.

Soňa Paukrtová

08. 04.

Je malý jaderný reaktor pouhým snem?

Soňa Paukrtová Přečteno 5919 krát Přidat komentář

V České republice jsou miliony domácností napojeny na centrální zásobování teplem většinou z výtopen spalujících plyn, těžký topný olej nebo uhlí, které je v současné době značně nedostatkovou surovinou.
Cena tepla je důležitou částí rozpočtu jednotlivých domácností, právě tak jako cena elektřiny.

V této souvislosti je možné položit si několik otázek:
• Jak docílit, aby cena tepla nebyla závislá na proměnlivých cenách plynu nebo těžkého topného oleje?
• Lze zajistit nezávislost měst na dodávkách elektrického proudu?
• Lze současně docílit, aby teplo bylo vyráběno současně s elektřinou a to způsobem, který neprodukuje žádný oxid uhličitý a nepodílí se tak na vzniku skleníkového efektu?
Na všechny výše uvedené otázky lze odpovědět ANO. Za předpokladu, že teplo a elektřinu bude vyrábět malý jaderný reaktor.

Americká společnost Hyperion Power Generation oznámila, že vyvíjí nový zdroj elektřiny s názvem Hyperion Power module. Jde o miniaturní štěpný reaktor o výkonu 27 MW, který pokryje spotřebu elektrické energie v lokalitách až s 25 tisíci obytnými domy. Vedlejším produktem je teplo, schopné těch 25 tisíc obytných domů vytopit.
Reaktor je bezpečný, neobsahuje žádné pohyblivé části a nevyžaduje lidskou obsluhu, nemůže dosáhnout nadkritického množství nebo být použit jako zbraň.
Reaktor je přenosný, kompaktní a uzavřený stejně jako baterie. Náplň paliva by měla vystačit nejméně na 5 let, pak je možné ji ve výrobním závodu obnovit. Odpad je koncentrován do koule velikosti fotbalového míče.
Reaktory mohou být sdružovány k produkování většího množství energie.

Společnost má záměr postavit továrnu na nové miniaturní reaktory v Novém Mexiku, a od roku 2012 je vyrábět.

K tomu, aby takový minireaktor mohl být použit v ČR musí splnit přísná bezpečnostní kriteria a získat povolení od Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, vydání takového povolení může trvat pět až deset let.

Malý jaderný reaktor tedy není pouhým snem jeho realizace je však zřejmě možná až po roce 2020.


Soňa Paukrtová

26. 01.

Lisabonská smlouva a způsob její ratifikace.

Soňa Paukrtová Přečteno 5768 krát Přidat komentář

19. října 2007 (29 měsíců po té, kdy byla Francouzským a Nizozemským referendem odmítnuta Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu) se hlavy států a předsedové vlád 27 členských států shodli na textu „Lisabonské smlouvy“ podepsané dne 13. prosince 2007.
Způsob jejího schválení neboli ratifikace je vnitřní záležitostí každého členského státu. Záleží jen na ústavních pravidlech jednotlivých států, zda bude smlouvu ratifikovat Parlament nebo zda bude k ratifikaci nutno vyhlásit referendum. Česká republika bude zřejmě ratifikovat Parlamentem. Nezaznamenala jsem zatím žádný vážný pokus navrhnout zákon, který by umožňoval schválení Lisabonské smlouvy referendem.
Zatím Lisabonskou smlouvu schválilo 24 členských států EU. Německo čeká na výrok svého ústavního soudu, v Irsku proběhlo neúspěšně referendum a zřejmě se chystá další, jen Česká republika má zdá se dost času. 24 členských států různých velikostí zřejmě nemá žádné vážné problémy s Lisabonskou smlouvou a spatřuje v ní směr posílení demokracie, posílení role národních parlamentů i posílení role občanů.
V České republice je situace odlišná. Některé debaty i na půdě Parlamentu nás vrací do doby, kdy se diskutovalo zda se máme stát členy EU nebo nikoliv. Na tuto základní otázku myslím jednoznačně odpovědělo referendum před naším vstupem do EU. Občané ČR řekli jasné ANO nejen vstupu ČR do EU, ale i tzv. Přístupové smlouvě. V té se Česká republika zavazuje dalšímu prohlubování evropské integrace. Jestliže se Parlament rozhodne svěřit občanům závažné rozhodnutí, činí tak v případech, kdy chce rozhodnout s nejvyšší možnou mírou legitimity a tou je nesporně referendum. Pak ale je nutné respektovat takové rozhodnutí jako rozhodnutí nejvyšší autority. Nevím jak dalece je v souladu dnešní neustálé a ničím neodůvodněné odkládání ratifikace Lisabonské smlouvy se závazkem vyplývající z Přístupové smlouvy.
V současné době probíhají jednání o Lisabonské smlouvě v Senátu i v Poslanecké sněmovně.

Více »

26. 03.

Bojí se někteří senátoři občanů – svých voličů?

Soňa Paukrtová Přečteno 9343 krát Přidat komentář

Minulý týden projednával Senát vládní návrh novely zákona o komunálním referendu. O čem vlastně zákon je a co nového měla přinést jeho novelizace ?

Místní nebo komunální referendum může za stanovených podmínek vyhlásit místní zastupitelstvo (pokud uváží, že se má rozhodnout o velmi zásadní otázce týkající se života obce). Daleko častěji však dochází k tomu, že místní referendum vyvolají sami občané. Musí sehnat podpisy podle velikosti obce či města (například ve stotisícovém městě podpisy 10% oprávněných voličů) pod otázku, která je v referendu položena. Místní zastupitelstvo pak rozhodne zda vyhoví otázce, která má být v referendu položena (bez jeho konání) nebo referendum vyhlásí. A tady zákon stanoví, že k tomu, aby se zastupitelstvo řídilo výsledkem referenda musí k němu přijít alespoň 50% oprávněných voličů. Pokud jich 50% nepřijde pak se jeho rozhodnutím zastupitelstvo řídit nemusí. Ovšem tady je první háček - tolik voličů obvykle nechodí ani k parlamentním či komunálním volbám a zřejmě by se zúčastnili referenda jen pokud by se rozhodovalo, zda v jejich obci má být úložiště jaderného odpadu. Takže vedení měst a obcí, které si referendum nepřeje, stačí, aby občany nabádalo k tomu, aby vyhlášené referendum ignorovali. Tím si zajistí, že nepřijde ten nesmyslně vysoký počet voličů. I když pak v samotném referendu hlasuje přes 90% občanů pro výsledek, zastupitelstvo se jím nemusí řídit. Není to nic neobvyklého, sama jsem takovou situaci zažila. (Přitom je zajímavé podívat se, jakým počtem hlasů bylo zvoleno příslušné vedení města, které získá mandát rozhodovat v zastoupení občanů na celé volební období. Udělala jsem to v případě komunálního referenda v Jablonci nad Nisou. Přišlo k němu 12,5 % oprávněných voličů - cca 4000 občanů, stejný počet voličů zvolil tehdejší vedení radnice na celé volební období).

Novela zákona se snažila tuto situaci zlepšit. Navrhovalo se v ní snížit počet voličů na 35%, což je návrh rozumný a hlavně reálný. Dále se měla vypustit sankce za to, že místní zastupitelstvo nebude respektovat rozhodnutí referenda, které dodrželo veškeré zákonem předepsané podmínky. Bohužel, při projednávání novely zákona v Senátu došlo k tomu, že se pozměňovacím návrhem vypustilo snížení počtu voličů na 35% (zůstala tedy povinná 50%ní účast) a ponechalo se vypuštění sankce za nerespektování výsledků referenda. Ze Senátu tak odchází návrh, aby povinný počet voličů zůstal na nesmyslně vysokém počtu 50% a ještě, oproti současné právní úpravě, vypouští sankci za nerespektování výsledků referenda! Tím pádem občané, kteří budou v budoucnu nespokojeni s některým připravovaným rozhodnutím radnice, se tak dostávají do nesmírně nerovného postavení a mají velmi malou možnost toto rozhodnutí změnit. Důvodem proč senátní většina odhlasovala takový návrh zákona je prý obava před zneužitím institutu referenda. Takže je jistě namístě otázka proč se senátoři, kteří pro tento návrh hlasovali , tak obávají občanů, svých vlastních voličů?

Zákon se ještě vrací do Poslanecké sněmovny, takže existuje šance, že občané přeci jenom nebudou v tak nerovném postavení. Můžete si tedy vsadit, jak to nakonec dopadne – dostane šanci občan nebo zvítězí obavy zákonodárců ?


06. 03.

Minoritní akcionáři, plačte!

Soňa Paukrtová Přečteno 4897 krát Přidat komentář

Ústavní soud měl v úterý, 4.března 2008, jednat a rozhodnout o osudu zákona, na jehož základě byli vyvlastněni menšinoví akcionáři. Pro nemoc soudce zpravodaje se rozhodnutí odkládá. Na neurčito… Přesto je vhodná doba k připomenutí tohoto, pro Českou republiku tak příznačného, případu.
Návrhy zákona, jimiž došlo k zavedení squeeze out (možnosti vyvlastnění) menšinových vlastníků do právního systému, byly v obou případech připojeny k jiným, dlouho připravovaným,očekávaným a zásadním zákonům (úprava obchodního rejstříku a zvýšený dozor nad finančními institucemi). Tyto návrhy na vyvlastnění byly předloženy v Poslanecké sněmovně bez řádného projednání i zdůvodnění. Ostatně sami poslanci se následně (tedy již po vyvlastění mnoha menšinových akcionářů) veřejnosti omlouvali. Tento případ se odehrál v létě a na podzim roku 2005, blížily se volby a zřejmě i proto ty omluvy. Jsem přesvědčena, že tak závažný zásah do majetkových práv milionů lidí by se v právním státě neměl schvalovat bez řádného zdůvodnění a projednání mimo jiné i s veřejností.
Česká ústava stanoví, že majetek lze vyvlastnit pouze za třech, a to současně splněných podmínek – na základě zákona, ve veřejném zájmu a za úhradu. Jelikož byl zákon přijat bez jakéhokoliv zdůvodnění , poslanci možná opravdu nevěděli o čem hlasují. Protože právní úprava nebyla nijak zdůvodněna, nedošlo také ke zdůvodnění veřejného zájmu. Pokud jde o výši protiplnění je zcela nesrovnatelná s okolními zeměmi. Menšinový akcionář to má zkrátka velmi těžké pokud se chce domoci svých práv. Pokud zadání pro zpracovatele návrhu zákona znělo : „Udělejte to těm menšinovým akcionářům co možná nejobtížnější a nejdražší, aby si rozmysleli chtít nějaký doplatek“, pak se výsledek stoprocentně podařil.
Po proběhnuté kuponové privatizaci v 90.tých letech mělo více než 6 milionů občanů naději na rozšíření osobní svobody. Majetková práva nejsou důležitá jen sama o sobě , ale jsou určitým východiskem pro efektivní výkon ostatních základních občanských práv. Dnes akcie vlastní pouhý zlomek DIKů, došlo totiž k masivní koncentraci vlastnictví podniků. Měla snad některá politická strana ve svém volebním programu koncentraci akciového vlastnictví?! Poslední tečkou za kuponovou privatizací a poslední kapkou masivní koncentrace je česká varianta práva výkupu přijatá zákonem č. 216/2005 Sb. proti kterému skupina senátorů podává ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena již na podzim roku 2005. A právě v úterý , 4. března 2008, bylo projednávání opět odloženo na neurčito… Stále si kladu otázku zda neexistuje nějaké supertajné rozhodnutí, nějaké mimořádně vlivné politické skupiny o tom, že obyčejným občanům nepatří akcie do ruky?
Teď je tedy na řadě Ústavní soud. Myslím, že nejen již vyvlastnění, ale stále ještě vyvlastňovaní menšinoví akcionáři čekají na toto rozhodnutí. Dočkají se?

13. 02.

Dojmy z první volby prezidenta

Soňa Paukrtová Přečteno 3456 krát Přidat komentář

Reálný a mediální obraz událostí se často velmi liší. Jako politička jsem si na to už zvykla, ale volba prezidenta republiky minulý pátek a sobotu předčila vše co, jsem v tomto ohledu zatím zažila.
Mediální obraz naznačuje, že „koalice pro zvolení profesora Švejnara prezidentem republiky“ používá různé nátlakové metody, zatímco „koalice pro opětovné zvolení současného prezidenta“ se více či méně úspěšně brání. Jenže tento obraz zkrátka není pravdivý.
Za prvé - jsou publikovány případy senátorů, na které byl vyvíjen nátlak – nemálo se napsalo o výhružné zprávě sms zaslané kolegyni senátorce Juřenčákové. Atmosféra při volbě prezidenta republiky na Pražském hradě byla neobyčejně napjatá, nervózní a místy až hysterická. Každý z nás byl nucen si vyposlechnout různé názory protistrany, někteří z nás byli velmi vehementně přesvědčováni ke změně názoru. Byl to nátlak? Nevím, protože nevím, jak přesně je takový „nátlak“ v politice definován. Dostala jsem v noci z pátku na sobotu různé sms. Pisatelé mě obviňovali ze vzniku nové Národní fronty , obnoveného roku 1948 a vyzývali mě, abych se vzdala svého senátorského mandátu. Tyto projevy, ačkoliv mě na nich často mrzí hrubost a vulgární slova, bohužel považuji za běžnou součást našeho současného, ne příliš kultivovaného politického života. Zažila jsem již dvě senátní kampaně, kde proti mně stál ve druhém kole voleb kandidát ODS a podobné projevy byly tak časté, že se pro mě vlastně staly součástí politického boje. Se zprávami sms, které dostanu, zkrátka před kamery nechodím.
Senátorky Juřenčáková a Janáčková obdržely zásilky obsahující nábojnice. To už je samozřejmě událost za jakoukoliv hranicí politického soupeření a je naprosto nutné, aby orgány činné v trestním řízení vyšetřily kdo a také proč podobnou zásilku zaslal.
Za druhé - kladu si otázku proč média nepřekvapuje ta neobyčejně zvláštní a názorově různorodá „koalice pro zvolení profesora Švejnara prezidentem republiky“, koalice, podporující nesporně pravicového kandidáta proti současnému prezidentu republiky, také pravicovému kandidátovi. Opravdu totiž nelze přistoupit na klišé novinářů o tom, že volíme v zásadě kohokoliv proti současnému prezidentovi a o nic jiného nejde. Je třeba jasně říci, že volíme změnu a volíme větší pluralitu a demokracii.

24. 09.

Česko – rakouská jednání o jaderné elektrárně Temelín II.

Soňa Paukrtová Přečteno 6224 krát Přidat komentář

Na začátku minulého týdne,17.-18.září 2007, se ve Vídni uskutečnilo druhé zasedání česko-rakouské parlamentní komise k jaderné elektrárně Temelín.

Více »

24. 08.

Hospic nebo euthanasie?

Soňa Paukrtová Přečteno 16853 krát Přidat komentář

V posledních dnech se ve sdělovacích prostředcích znovu začalo přetřásat téma euthanazie. Debatu vyvolala informace o Češích, kteří si jezdí pro smrt do zemí, kde je euthanazie nebo asistovaná sebevražda povolena. Z právního hlediska se jedná o usmrcení nevyléčitelně nemocného na jeho opakovanou žádost za jasně zákonem stanovených podmínek. Asistovaná sebevražda znamená beztrestnost pro ty, kteří poskytnou nemocnému prostředky, aby mohl ukončit svůj život.

Debata o euthanazii probíhala na půdě Parlamentu naposledy při rozpravě nad trestním zákoníkem, který nakonec ale nebyl schválen. A to nejen kvůli sporným ustanovením právě o euthanazii. Téma je to nesmírně citlivé, řešící zároveň dva okruhy problémů. Ten první řeší její přijetí jako takové, tedy zda jsou skutečně vážné důvody pro její zákonné povolení. To podporují zejména argumenty, kdy nemocný trpí nesnesitelnými fyzickými a psychickými bolestmi a chce své trápení za každou cenu ukončit. Proti tomu hovoří názory, že dnešní lékařská péče umí utlumit téměř všechny bolesti ať už fyzické či psychické. Druhý okruh problematiky kolem euthanasie se dotýká problému, jak zabránit možnému zneužití. Podle návrhu by měl nemocný, jež si euthanasii přeje, opakovaně vyjádřit svou nezměnitelnou vůli zemřít. Jistě si ale každý z nás umí představit situaci, kdy nevyléčitelně nemocný a trpící člověk, odkázaný na své bližní, podlehne tlaku z jejich strany. Ve své bolesti si začne připadat všem na obtíž, odepsaný pro další život. Zvláště v podmínkách společnosti, která preferuje mládí, zdraví a výkonnost a kde stáří a zkušenost nejsou příliš uznávanými hodnotami. Mimo jiné to dokládá fakt, že ačkoliv podle posledního průzkumu údajně souhlasí v ČR s euthanásií 70% dotázaných, počet zastánců se snižuje úměrně se zvyšujícím se věkem.

Jak tedy situaci posoudit? Existuje nějaká rozumná alternativa? Podle mého názoru ano. Pomocí rozvinuté paliativní péče, která se zaměřuje na to, jak poslední chvíle lidského života řešit soucitně a lidsky. Odpovědí na otázku je hospic - lůžkové zařízení, které tuto péči poskytuje. V České republice zatím existuje pouze deset takových zařízení, která se věnují důstojnému odchodu ze života nevyléčitelně nemocných. Snaží se tlumit fyzickou bolest, ale především se starají o duševní stav, a to nejen samotných umírajících lidí, ale pomáhají – což je nesmírně důležité - také jejich blízkým. Bohužel hospice nejsou na rozdíl od poněkud skandální příchutě euthanasie samotné v popředí zájmu médií ani veřejnosti. Ta si je navíc často zaměňuje s léčebnami pro dlouhodobě nemocné, ačkoliv rozdíl mezi oběma zařízeními je značný. Zatímco léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) by měly lidi léčit – tedy vracet do života lidi zotavující se z těžké nemoci, hospice poskytují zdravotní, sociální i duchovní péči těm, kteří jsou nevyléčitelní. Na budování hospiců a jejich provoz však stále nejsou peníze… Většina lidí tak umírá právě ve zmíněných LDN, kde je jim poskytována pouze zdravotní péče, postrádající tolik potřebnou duchovní složku, ulehčující umírajícím odchod.

Může nebo snad má vyřešit všechny problémy jedna injekce? Já myslím, že ne a že je třeba spíše rozvinout paliativní péči jako nezbytnou součást českého zdravotního a sociálního systému. Právě v tom vidím odpověď na nedůstojné ukončení života, které se snaží vyřešit zastánci přijetí euthanasie.


15. 08.

O zodpovědnosti, českém furiantství a zbytečných mrtvých

Soňa Paukrtová Přečteno 4703 krát Přidat komentář

Podle předběžných údajů zemřelo na českých silnicích během prvního prázdninové měsíce 113 lidí! Předloni bylo toto číslo ještě vyšší – v autech tehdy zahynulo během července 119 našich spoluobčanů, známých, příbuzných. Porovnám-li to se statistikou stejného období loňského roku, tedy po zavedení bodového systému daného novelizací zákona o provozu pozemních komunikacích, bylo toto číslo přeci jen o poznání menší - 72 mrtvých.

Vzpomněla jsem si v této souvislosti na nekonečné debaty v senátních výborech, které vzrušeně probíhaly před schvalováním výše uvedeného zákona a množství hlasů, jež bodový systém zavrhovaly. Čísla však hovoří jasně ve prospěch bodového systému. Bodový systém je nástrojem ke snížení tohoto strašného počtu mrtvých lidí na českých silnicích. Statistika hovoří jasně, po jeho zavedení se čeští řidiči více obávali represe ze strany policie a především - ztráty bodů! Viditelně se snažili neporušovat pravidla silničního provozu. Ovšem rok se s rokem sešel a většina řidičů zjistila, že dopravní policie přeci jen nepostihuje přestupky tak, jak se očekávalo, a že k nim mnohdy přistupuje s jistou dávkou benevolence a shovívavosti. A tak se vesele dál jezdí velikou rychlostí, dál se porušují pravidla a dál zbytečně umírají lidé.

Na začátku léta jsem byla v Maďarsku. Je známo, že pokuty v Maďarsku jsou vysoké. Téměř v každé obci na mezinárodní silnici byla předepsána nikoliv 50ti kilometrová, ale 30ti kilometrová rychlost a na dvou set kilometrovém úseku jsme postupně napočítali šest policejních hlídek. A řidiči? Všichni jeli třicítkou!

Vzpomněla jsem si i na debatu o používání dětských autosedaček, kde zaznívaly argumenty, že méně majetné rodiny nebudou na autosedačky mít. Přitom je zcela nezpochybnitelnou skutečností, že upoutání dítěte v sedačce může rozhodnout o přežití při dopravní nehodě už ve velmi malé rychlosti. Vždyť celá polovina dětí umírá na silnicích jenom proto, že nejsou vůbec nebo jen špatně upoutány! Hovořím o tom nejen proto, že je před námi druhá polovina prázdnin, doba kdy spěcháme na dovolenou, za odpočinkem a kdy se stáváme sami k sobě shovívavějšími a tím i nepozornějšími. A také proto, že už na podzim se v Poslanecké sněmovně i Senátu rozběhne debata o „velké“ novele zákona o provozu na pozemních komunikacích. Nevím jak debata dopadne ani jak bude vypadat konečná podoba zákona. Vím však zcela jistě, že tam, kde neplatí základní etická pravidla, musí bohužel nastoupit represe. A k tomu, aby bodový systém umožnil snížení počtu dopravních nehod je třeba, aby jej policie uplatňovala a na řidičích jeho dodržování pod hrozbou ztráty bodů a potažmo i řidičského oprávnění nekompromisně vymáhala.

Chápu sice řidiče, kteří milují rychlou jízdu, ovšem je ten úděsně vysoký počet mrtvých omluvitelný tím, že rádi závodíme a že obecně nemáme příliš vysoký respekt k zákonům? Stojí nám zmarněné životy a trvale zničené osudy celých rodin skutečně za to? Není to přeci jen příliš krutá daň našemu furiantství?

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy