Tomáš Sedláček

24. 01.

Nesnesitelné vertigo aneb Vrať nám závrať

Tomáš Sedláček Přečteno 8739 krát

Zpráva kapitána pro techniky, kteří spravují letadlo: neuvěřitelná úroveň hluku v kabině pilota. Odpověď technika, která se za pár dní objevila ve vypořádání vady zněla takto: hluk nastaven na mnohem uvěřitelnější úroveň. Nebo z jiného soudku: všimli jste si někdy, že na nespravedlnost nadáváme téměř výhradně v momentě, kdy nás postihuje negativně?

K tomu, jak spolu tyhle dvě věci souvisejí a proč se o nich v úvodu zmiňujeme, se ještě dostaneme, začněme ale zeširoka.

Pokud je aktuální hospodářský cyklus něčím výjimečný, je to nárůst, nikoli pád. Podíváme-li se totiž konkrétně například na index akciových trhů - a uděláme si trendovou analýzu - dostali jsme se v tomto cyklu o 163 % nad dlouhodobou úroveň. Jinými slovy: houpačka (nebo chcete-li hegelovsko-dialektické kyvadlo dějin) se rozhoupala směrem vzhůru jako nikdy předtím.

Největší dosavadní odchýlení od dlouhodobé úrovně činilo 83 %. Zajímavé na tom je, že to bylo v době před velkou hospodářskou krizí na konci dvacátých let minulého století.

Období nadprůměrného zhodnocování akciového indexu střídaly doby jeho poklesu. Po zmiňovaném prudce netrendovém (tedy vyšším, než je dlouhodobý průměr) nárůstu cen akcí nastal dějinně nejhlubší propad - a to o 66 % pod dlouhodobý průměr. Podobně, i když méně extrémně, se americký index S&P choval předtím i potom.

Úchylky a výchylky

Tentokráte jsme se od trendu odchýlili téměř třikrát víc - o oněch 163 %. Člověk by tedy čekal, že zpětné zhoupnutí extrémně vychýleného kyvadla bude následovat podobně hluboký propad. Výsledek? Nejhlubší propad amerických akciových trhů (z 9. března 2009) byl - chvilka napětí - šest procent pod trend (sic!). To je celé.

Opakuji tedy větu z úvodu s dvojím důrazem: Pokud byl aktuální hospodářský cyklus něčím historicky výjimečný, pak neuvěřitelným nárůstem, nikoli propadem. Propad se nám zdál opticky veliký, protože nám působil závrať pád z velké výšky. Ten pád ale nebyl ničím jiným, než návratem k normálu. Jinými slovy: tempo růstu bylo přivedeno na více uvěřitelnou hladinu.

Od dna, kterého dosáhl začátkem března minulého roku, index během pouhých dvou set dní posílil o 70 %! Podobnou neuvěřitelnost jsme viděli na akciovém trhu v poslední době už třikrát.

Po celou druhou polovinu devadesátých let - když se nafukovala internetová bublina - bylo zhodnocení akcií neuvěřitelně překotné. Potom "bublina praskla", ale už od roku 2002 bylo možno opět sledovat stejnou překotnost, která dokonce měla skoro shodnou strmost růstu. To trvalo do konce roku 2007 a pak přišla tahle nejnovější krize.

Její propad (věříme-li tedy tomu, že máme dno za sebou), trval jen 16 měsíců. Což je mnohem kratší doba, než po jakou jsme se museli potýkat s propadem po černém pátku (34 měsíců), internetové bublině (30 měsíců) nebo v souvislosti s ropnou krizí v 70 letech (21 měsíců). A už zase, potřetí, jsme na stejně prudké trajektorii. Ach, ta nesnesitelná lehkost neuvěřitelnosti.

Pochválen budiž cyklus

Kdysi jsem si myslel, že je to nevděk nadávat jen když se trošku, "nespravedlivě" propadáme a alespoň se nezarážet, když "nespravedlivě" rosteme. Když jsem na toto téma debatoval s filozofem Janem Sokolem, poučil mne, že to je obecná vlastnost dobra a zla.

Dobro bez zla nevidíme. Nikdy jsem nebyl tak vděčný za své bezbolestné břicho jako po několika dnech nesnesitelné bolesti z otravy jídlem. Možná to je jeden z (ontologických) důvodů, proč se ekonomika vyvíjí v cyklech.

A z tohoto pohledu bychom měli za cykly být vlastně nesnesitelně vděčni.

Psáno pro HN

24. 01.

Ekonomové, proroci moderního věku

Tomáš Sedláček Přečteno 7257 krát

Kdybychom hledali proroky 21. století, museli bychom se rozhlížet mezi ekonomy. Jsou to právě oni, kdo dnes nejčastěji předpovídá budoucnost a plní tak roli, jakou v antickém světě hrávaly státní věštírny. Potíž je, že jim predikce příliš nevycházejí a opravdu důležité věci předpovědět nedokáží. Proč vlastně tak selhávají? A může se to někdy změnit?

Baví mne, když jsme my ekonomové nuceni filozofovat - tedy zamyslet se. Je to užitečné, ale děje se to bohužel většinou, jen když se nám něco nepovede. Jak to zpívá Leonard Cohen: "There is a crack in everything, that's how the light gets in" (volně: se vším je potíž, přes ni ale světlo vidíš spíš).

Tentokrát se nám nepovedla budoucnost: nedokázali jsme odhadnout příchod a rozsah krize. Zkusme nabídnout vysvětlení, proč vlastně jako ekonomové neumíme pořádně předvídat budoucnost, přestože jsme k tomu často nuceni, nebo se o to sami vehementně snažíme.

Všimněte si, že jsou to právě ekonomové, kdo dnes budoucí vývoj společnosti prorokuje nejčastěji. Jiné humanitní vědy to kupodivu moc často nedělají - ani sociologové, politologové, právníci, psychologové či filozofové se do předvídání budoucnosti moc nehrnou, nanejvýše nabízejí jakési vize. Proč není podobně zdrženlivá také ekonomie? Nabízí se jisté vysvětlení: vykazuje totiž zřetelnou snahu přiblížit se co nejvíce fyzice - tedy exaktní vědě o mrtvých objektech, která má k předvídání budoucnosti snad nejblíže.

Filozof Karl Popper kdysi napsal knihu Lesk a bída historicismu, v níž dochází k závěru, že vysvětlovat příčiny minulých událostí je prakticky nemožné. Respektive: je o nich možné podat skoro libovolně velký počet "vysvětlení".

Pro ilustraci netřeba chodit daleko: ekonomové se kupříkladu dodnes pořádně neshodnou, co vlastně přesně zapříčinilo velkou hospodářskou krizi před osmdesáti roky. A neshodnou se dokonce ani na tom, co ji pak ukončilo. Pro dostatek příkladů ovšem nemusíme ani nijak zvlášť hluboko do historie. Vždyť dodnes ani pořádně nejsme schopni určit, co přesně způsobilo krizi aktuální, přestože jsme si ji zažili na vlastní kůži.

Ti odvážnější z nás to ostatně i otevřeně přiznávají: "Nikdo nezná příčiny světové ekonomické a finanční krize. Nikdo. Nedělejte si iluze, neznám je ani já," píše upřímně člen Národnej banky Slovenska 1/4udo Odor v knize Krizonomie s nadhledem aneb Trochu recese v časech recese. Ekonomka Deirdre McCloskeyová zase již v roce 1990 napsala knihu If you are so smart (Když jste tak chytří), ve které se ptá: ...tak proč jste na tom nezbohatli? Nebo to alespoň neřekli dřív?

Prokletí Jonášovo

První velká - a docela samozřejmá - potíž spočívá v tom, že lze jen těžko předvídat nepředvídatelné. Už z povahy věci samé. Pokud by budoucnost bylo možné předvídat, nebyla by prostě nepředvídatelná. Pozorní pozorovatelé událostí (lhostejno, zda fyzici či ekonomové) dokážou odhalit trend a prodloužit jej. Ale nedokážeme předvídat dění. Dokážeme říci: V modelovém případě, pokud se nestane nic neočekávaného, se daná veličina bude vyvíjet tak a tak.

Na předvídání budoucnosti máme i kouzelné zaklínadlo, říkáme totiž pokaždé ceteris paribus. Tedy "za předpokladu, že se nic jiného nemění". Kromě toho, že to zní jako abraka-dabra, musíme totiž přiznat, že skutečnost bývá ceteris non paribus. Tak se třeba stane, že statisíce ekonomů sledují úplně špatné veličiny a tomu málu, které upozorňuje na ty relevantní, nikdo moc nevěří.

Těžkosti nám dělá i fenomén známý jako "Prokletí Jonáše proroka". Znáte ten příběh z Bible o Jonášovi, který nechtěl prorokovat, a tak ho spolkla velká ryba. Po několika dnech jej vyplivla na březích Ninive, města, kterému měl předpovědět zkázu. Jonáš tedy nevolky městu prorokoval temnou budoucnost. Jenže pozor, lidé si to jeho varování vzali k srdci (kdo by to čekal?) a učinili pokání. Závěr příběhu byl happy endem pro všechny, jen ne pro Jonáše: ono se totiž nic nestalo! Jelikož byla Jonášova zpráva důvěryhodná, a lidé si varování vzali k srdci, proroctví se nevyplnilo, město zničeno nebylo. A Jonáš se pak cítil jako bláznů král.

Pointa příběhu je jasná: většinu opravdu dobrých proroků nedoceníme. Proč, krásně vysvětluje Nasim Taleb v knize Černá labuť: Kdyby byl někdo v roce 2001 tak dobrým analytikem mezinárodních vztahů a expertem na terorismus, že by odhalil jaký typ útoku se chystá na Spojené státy; a kdyby navíc dokázal o tomhle nebezpečí přesvědčit své nadřízené, co by se stalo? Nic, protože by jeho informace naplnění předpovědi zabránily. A milý (pravý) prorok by upadl v lepším případě v zapomnění. V horším by vešel do dějin jako válečný štváč, malíř čertů a nejzbytečnější regulátor všech dob. Vždyť kvůli němu bychom se dlouhá léta museli zouvat na letištích a procházet těmi nejvíc ponižujícími bezpečnostními kontrolami...

Je to jakýsi princip "sebe-vylučujícího se proroctví": je-li proroctví "pravdivé", trefné, často se vůbec nenaplní. Jsme-li prostě schopni anticipovat problémy, nemusí vůbec nastat. Jde o přesný opak známého principu ze společenských věd, kterému říkáme "sebenaplňující se proroctví".

Pokud začne někdo důvěryhodný v normálních časech křičet krize, krize!, může vyvolat psychologický lavinový efekt. Nebo krizi naopak předejít tím, že na ni upozorní a lidé změní své chování. Problém je v tom, že zřídka dopředu poznáme, o který případ se právě jedná.

A když už jsme u těch proroků: budoucnost dost pravděpodobně nezná ani Bůh, respektive dodnes se o to teologové přou. Kdyby ji znal, nebyli bychom skutečně svobodní. Existuje sice mnoho teologických pokusů tento paradox vyřešit, ale žádný z nich není pro ekonomii relevantní.

Nejpravděpodobnějším se zdá být závěr Alfreda Whiteheada, jednoho z nejvýznamnějších filozofů a teologů (a také matematiků) minulého století: budoucnost je prostě radikálně otevřená, a to i pro Boha. Pokud by Bůh věděl, že Eva s Adamem okusí zakázané ovoce, proč se na ně hněval? Starozákonní proroctví mimochodem skoro nikdy nebyla jakýmisi deterministickými vhledy do budoucnosti, šlo spíš o varování a strategické varianty možného vývoje, které od lidí očekávaly zejména nějakou reakci. Pokud byla reakce adekvátní, na prorokované často vůbec nedošlo.

Lesk a bída budoucismu

Kdybychom ale opravdu mohli, chtěli bychom budoucnost vlastně znát? Milovali byste někoho, kdybyste věděli, že se s ní či s ním budete za několik let nenávidět a viděli tuto událost jako na dlani? A nevděčíme nejistotě za mnoho z našich povolání? Vybavuje se mi krásná scéna ze Stopařova průvodce po Galaxii: filozofové vyrazili do stávky, protože geniální počítač měl brzy jednoznačně vyřešit problém smyslu bytí a myslitelé se začali bát o své zaměstnání.

Podobně je tomu s nejistotou. Existovaly by burzy, kdyby se předem vědělo, jaký bude vývoj cen? Nebo si vezměme jiný příklad: Kolikpak asi peněz (kolik miliard dolarů?) bylo investováno do výzkumu budoucího vývoje ceny ropy? Kdo na to kápne, toho bohatství nemine. Přesto se to povede "trefit" jen náhodou. Vzpomínáte na génia - předního analytika investiční banky Goldman Sachs - Arguna Murtiho, který v roce 2005 trefil rekordní ceny ropy? Že se z 50 dolarů ropa vyšplhá nad 100. Stalo se. S otevřenými ústy mu naslouchal celý svět. Zkusil to tedy podruhé. Cena ropy se vyšplhá nad 200 dolarů za barel - a nevyšlo to ani trochu...

Chápu, že si každý přeje vědět, který kůň v dostizích vyhraje. Ale kdyby to bylo známo, mohli bychom dostihová závodiště rovnou zavřít. Na nejistou budoucnost sice často nadáváme, ale právě díky ní prožíváme mnoho krásného.

Jak vidno, s poznáváním budoucnosti to není slavné. Nebylo by lepší nechat budoucnost budoucností a soustředit se na "tady a teď"? Nebylo. Myšlenky na budoucnost jsou totiž sine qua non lidského života. Bez budoucnosti život nedává smysl. Bez budoucnosti nedává smysl ani přítomnost. Jak píše jeden z největších českých filozofů Ladislav Hejdánek v textu Básník a slovo: "Pohled dopředu, do nejbližší i do vzdálenější budoucnosti, je nezbytný pro samo pravdivé vidění současnosti, jejíž pravý smysl se vyjeví teprve v kontextech, jež přicházejí a přijdou." Chceme-li znát přítomnost, vrací se nám potřeba pohledu do budoucnosti oknem zpátky. Přítomnost by bez budoucnosti a minulosti nedávala žádný smysl.

Jinými slovy: Budoucnost chceme znát (bez myšlenek na ni nemá život smysl), budoucnost potřebujeme znát (abychom poznali přítomnost). Na druhou stranu budoucnost nechceme znát (ztratili bychom svobodu) a ani ji znát nemůžeme (spočítat se nedá, vše ostatní je nepřesné hádání).

Vykladači snů

První makroekonomická predikce, kterou naše civilizace zná, uvádí biblický příběh o sedmi tučných a sedmi hubených kravách. Faraonovi se o nich zdá, sen jej trápí a starozákonní Josef mu jej vyloží v moderní parafrázi takto: Právě jsi zřel makroekonomickou predikci na příštích čtrnáct let. Sedm let růstu HDP, sedm let jeho prudkého poklesu. Josef sice neuměl vše vyjádřit číslíčky s přesností na desetinné místo, ale zato dle příběhu trefil trend - a to na mnohem delší časový úsek, než umíme dnes my.

Proč to tady povídám? Protože budoucnost byla zjevena ve snu! V iracionálním snu, který až do dob Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga unikal v západní civilizaci jakékoli seriózní pozornosti. Až díky nim se (i-racionální) sen stal důležitým a uznávaným prvkem psychologie, která už ví, že se nevyplácí jej zatracovat jen proto, že je nevyjadřitelný rovnicí.

A nemusíme zůstávat jen u snů. Vezměme také básníky, třeba Halase s jeho esejí O poezii: "Poezie poznává instinktem, instinktem často neomylným. Je poznávacím procesem jasnozřivějším vědy." Na jiném místě pak: "Běžíme k novým netušeným událostem a básníci se snaží ještě včas rozlišiti, co jim přenechati napospas a co zachránit." Nebo: "Poezie je věčné nahlížení do karet osudu." Možná se tedy my ekonomové od básníků zas tak moc nelišíme, pokoušíme-li se vlastně o to samé.

Čelíme radikálně otevřené budoucnosti a snažíme se s tímhle údělem nějak vypořádat. Věrozvěstové neustálého růstu i proroci ekonomického Armagedonu přitom mají k dispozici stejná statistická čísla. Jen z nich podle svého založení jedni vyvozují naději a druzí její pravý opak...

Text vznikl s přispěním studenta ekonomie a logiky Lukáše Tótha

Psáno pro HN

15. 01.

Bezděkova komise bez vděku

Tomáš Sedláček Přečteno 10091 krát

Je mi to šíleně líto, mrzí mne to do morku kosti, ale: Nejvíce, co bylo v reformě důchodů za poslední desetiletí uděláno, bylo založení Bezděkovy komise.

Původně to měl být jen začátek, výkop, výchozí bod k vyjednávání. Ale protože se od té doby nestalo vůbec nic, změnil se výchozí bod i ve vrchol reformního snažení v téhle oblasti.

Jistou útěchou snad může být, že se po šesti (ano, šesti!) letech na činnost této komise začíná opět navazovat. Člověku tak trošku zůstává rozum stát, proč celá nekonfliktní obnova diskuse musela počkat až na Eduarda Janotu. Ale díky Bohu za ty dary, jak se říká.

Tak teda řekněte, co dělat

Pamatuji si to celkem dobře, protože nápad Bezděkovy komise vznikal kdysi na mém stole (psal se rok 2004) a už tehdy bylo na reformu důchodů zoufale pozdě.

Celá myšlenka byla postavena na předpokladu, že u nás budou nestabilní vlády, a proto se Bezděkova komise opírala hlavně o Poslaneckou sněmovnu (ta je mnohem stabilnější než vláda). Tenkrát pro mne bylo velice důležité, aby reforma vznikla konsenzem napříč politickým spektrem, protože pašovat reformy sněmovnou "na sílu" nikam nevede. To se pak změní vláda, vše připravené zruší, začne si věci dělat po svém - a vše se zas dostane do bodu nula.

Důchodová reforma je dlouhodobá věc, trvá generaci, a je proto nutné se na základních konturách shodnout se všemi, kteří třeba budou mít tuto zemi někdy na starosti.

Jak to mělo fungovat? Experti, úředníci, ekonomové udělají své maximum, aby politikům usnadnili složité rozhodování, kterou variantu důchodové reformy zvolit. Každá politická strana zastoupená v Poslanecké sněmovně nominovala dva své experty, ti se pak scházeli s týmem odborníků, kteří jim propočítávali dopady té či oné varianty.

Dohoda zněla, že až se všechno spočítá, ukáže se, co připadá v úvahu. Řekne se, které varianty jsou úplně nereálné - a ze zbývajících se pak jedna nějak konsenzuálně vybere.

Experti udělali maximum: politikům skutečně na stříbrném tácu přinesli pět variant. Pokud vyberete variantu A, za dvacet let se stane to a to. Pokud variantu B, bude to mít tyto a ony výhody a slabiny... Nyní vyberte. Nemohlo se udělat více - rozhodovat musí volený politik.

Alespoň že spolu mluví

Byl to úspěch, nebo ne? Lze říci, že svým způsobem se podařilo nevídané.

Zaprvé se díky tomu z důchodů konečně stalo velké celospolečenské téma.

Zadruhé se diskuse potřebným způsobem odpolitizovala a porovnávání jednotlivých variant se stalo expertní záležitostí.

Zatřetí byly všechny politické strany nucené specifikovat konkrétní detaily svých návrhů a ustoupit tak od bombastického a matoucího zjednodušování svých návrhů pro veřejnost.

Začtvrté se všech pět variant spočítalo na stejném modelu, na stejných předpokladech.

A za páté? Politické strany spolu začaly komunikovat v oblasti, do které se nikomu nechce, ale přesto je na prvních místech co se týče důležitosti pro naše hospodářství.

Výborný výkop nakonec ale neodstartoval vůbec nic. Experti udělali maximum. Problém nastal, když se vše vrátilo politikům. Snad to tentokráte bude jiné - a jsem moc rád, že se tato vláda pustila do hloubkových věcí a nespokojila se s pouhým pokusem udržovat neudržitelné.

Miluji diskuse, důležité věci je dobré pořádně propočítat, rozmyslet - a pěkně do hloubky se o nich pohádat. Ale jednoho dne je třeba si říct: pěkný, a teď se rozhodneme. To ovšem je - zdá se - jedna z věcí, které u nás chronicky neumíme. Kéž bychom se podobně hnuli z místa i v otázce korupce, reformy zdravotnictví, školství, soudnictví ...

Psáno pro HN

15. 01.

Uctívači peněz aneb O důvěře

Tomáš Sedláček Přečteno 7047 krát

Pokud se nám zdá, že je dnešní doba založena na penězích a dluhu - a možná že se jednou do dějin zapíše jako doba dluhová - je zajímavé sledovat, jak k tomu došlo.

Peníze, dluh, úrok - to jsou všechno věci, bez kterých si moderní společnost představit nedokážeme. Keynes dokonce považuje úrok a akumulaci kapitálu za hlavní důvod pokroku v posledních třech stoletích.

Hodnoty, v něž věříme

Vůbec první "peníze" měly podobu hliněných tabulek z Mezopotamie, na které se psaly dluhy. Ty byly přenositelné, takže se z dluhů stalo oběživo. Tyto tabulky se zachovaly z doby před pěti tisíci lety, a jsou tak nejstarší písemností, kterou máme. Mince se objevily až 600 let před Kristem a byly nalezeny u efezského chrámu bohyně Artemis.

Moc se nelišily od dnešních, měly na sobě symbol lva, tvář bohyně Athény nebo sovu. Dá se říci, že již prvotní měna byl kredit, tedy důvěra. Ta se materializuje v mincích, ale zřejmé je (jak píše ekonomizující historik Niall Ferguson), že peníze nejsou kov, byť by to byl kov sebevzácnější, je to "zhmotněná důvěra" a peníze nemají se svým nositelem vlastně nic společného.

Peníze jsou otázkou důvěry. To koneckonců pěkně vyjadřuje slovo věřitel, anglicky kreditor (od latinského credo - věřit), tedy někdo, kdo (dlužníkovi) věří. Peníze jsou sociální abstraktum. Jsou společenskou domluvou. Tím umožňují propojenost i veliké společnosti, respektive celého světa.

Díky penězům můžeme důvěřovat i člověku, kterého jsme v životě neviděli, ale který uctívá stejné (peněžní) hodnoty. "A tak jsou to nakonec peníze, které zakládají mezi lidmi nesrovnatelně více vazeb, než jich kdy existovalo..." píše ekonomizující sociolog Georg Simmel v eseji Peníze v moderní kultuře.

K prvotnímu kreditu (penězům) patří neodmyslitelně úrok - ten byl odedávna podezřelý. Diskuse, zdali je pobírání úroku hříšné či nikoliv, trvala tisíciletí. Židé, křesťanští otcové i Aristoteles se chovali vůči úroku velice obezřetně. Problematika úroku/lichvy se tak stala jednou z prvních ekonomických debat. Aniž cokoli tušili o budoucí roli hospodářské politiky, staří možná nevědomky cítili, že v úroku popisují velice mocnou zbraň, která může být dobrým sluhou, ale zotročujícím pánem.

Od Adama k mincím

Již prvotní národy si byly vědomy, že měna nemá se svým nositelem pranic společného. Nositeli důvěry bývají kovy, ale jak ukazuje historie, může to také být hlína - nejběžnější "tovar", který nám leží všudypřítomně u nohou. Hlína - "prach země" - z níž byl podle Genesis stvořen i Adam. První člověk i první peníz byli plodem země.

Navíc i zlaté mince se často šidily a přimíchávaly se do nich jiné kovy. Dnes máme naštěstí měření inflace, které nám dává alespoň hrubou představu o tom, jak je to s hodnotou peněz, ačkoli i měřítka inflace jsou nedokonalá. Ale pozor! To neznamená, že by obezřetnost nebyla na místě! Dnes se peníze a dluh dostaly tak daleko a dosáhly tak dominantního postavení ve společnosti, že se skrze operování s dluhem (fiskální politika) nebo úrokem či peněžní zásobou (monetární politika) dá do jisté míry řídit (či přinejmenším silně ovlivňovat) celé ekonomické dění společenské. Bez úvěru a úroku by hospodářská politika neexistovala.

Peníze nehrají jen svou klasickou roli (prostředek směny, držitel hodnoty), ale i roli mnohem větší, silnější: národohospodářskou. Pokud tedy úvěr a úrok patří mezi prazáklady moderního vývoje v posledních třech staletích; a hospodářská politika je darem, pak je to dar nebezpečný.

Prométheus kdysi lidem daroval oheň - a byl to velký dar - pokud však není přísně hlídán, dají se jím také zakládat až děsivě ničivé požáry...

Psáno pro HN

15. 01.

Prezidenti výrazní a ti druzí

Tomáš Sedláček Přečteno 9424 krát

Začnu otevřeně: jsem pravdoláskovec a havlovec. Nerad se dělím na pravici či levici a už vůbec ne na politické strany. Ale k dědictví našeho prvního polistopadového prezidenta se rád přihlásím kdykoli.

Dávno jsem sice promeškal dobu, kdy prezident po Hradě jezdil na koloběžce, kdy si tam podávaly dveře rockové kapely a kdy se na koleně a dlouho do noci koval nový stát i místo pro něj; přesto ale mám z doby, kdy jsem chodíval na Hrad, ty nejúžasnější zážitky. Pro mladého kluka (bylo mi tehdy 23 let), to nebyla snadná pozice: snažte se říkat něco (rádoby moudrého nebo alespoň chytrého!) prezidentovi, která má vzápětí jednání s nějakým předním světovým myslitelem nebo guvernérem národní banky... člověk se u toho cítí trapně a neomaleně.

Vzpomínám si také, jak se po Hradě nesly historky, kterak je nemožné se na brífink u prezidenta pořádně připravit. Pokaždé se totiž, sice mile a nezáludně, ale přesto zeptá na něco, co zaručeně nebudete tušit. Tak například při jednání, která se týkala Národního muzea: Kolikpak asi váží ta kostra té velryby, co tam kdysi visela - a visí tam ještě?

Pravidelně mě dokázala zaskočit jeho pokora, s níž neměl zapotřebí řvát na nějakého mlaďocha, když náhodou něco nevěděl. To platí mimochodem dodnes - když se občas jde do hospody, číšníci si většinou Havla všímají až jako posledního. Řekl bych, že ho to baví.

Nejtěžší na mé práci byla stručnost. Protože toho měl Václav Havel na čtení pokaždé přes víkend doslova kila, muselo se psát stručně. On totiž opravdu texty vážil a pak nám posílal zprávy typu: zas toho bylo 2 189 gramů! Takže se problematika přijetí eura, úrokových sazeb či vývoje koruny musela vejít na stránku. Napsat dlouhý text je snadné, napsat krátký a výstižný, to je teprve zadání. Kdysi to krásně vystihl tuším Pascal, když na konci svého dopisu napsal: Promiň příteli, že jsem napsal tak dlouhé psaní, na kratší jsem neměl čas.

Vždy mě pak bavilo sledovat, jak ty kusé ekonomické informace, které jsme spolu probírali při brífinku, během reálného jednání Václav Havel začínal zasazovat do vlastního filozofického rámce; jak je rozvíjel a jak tím jeho jednání často připomínala svého druhu krasobruslení.

Je asi tisíce druhů dělení prezidentů, ale co třeba toto: výrazní a nevýrazní; také ti, co dveře otvírají a ti co je přibuchují. Myslím, že se nám dostalo požehnání: polistopadové dějiny nezažily ani jednoho nevýrazného prezidenta. V druhém kritériu už je to trochu složitější. Řekl bych, že Havel otvíral dveře, a to zejména směrem na západ (k Evropě a Spojeným státům) a zavíral dveře směrem na východ. U jeho nástupce je to, zdá se, přesně naopak.

Psáno pro HN

Archiv článků: leden 2010

Nesnesitelné vertigo aneb Vrať nám závrať

Ekonomové, proroci moderního věku

Bezděkova komise bez vděku

Uctívači peněz aneb O důvěře

Prezidenti výrazní a ti druzí

Blogeři abecedně