18. 07.

Česko přijme letos 400 uprchlíků. S jejich výběrem pomůže i církev…

Vladimíra Dvořáková Přečteno 2872 krát Přidat komentář



Toto a obdobná sdělení slyšíme či čteme v posledních dnech poměrně často, včera zaznělo i ve zprávách veřejnoprávní televize. Zatím marně čekám, kdy se dozvím něco konkrétnějšího, respektive, kdy někdo položí otázky, které v této souvislosti nutně vyvstávají.

Zaráží mne mnoho věcí. Jednou z nich je i ono opakované tvrzení, že pomůže i církev. Opravdu zaznělo „církev“, nikoli církve. Dobře, pomůže zřejmě jen jedna, ale proč nikdo nemá potřebu říci občanům která? Máme zde tedy speciální Církev (všichni přeci víme kterou, takže netřeba upřesňovat), přestože v registru církví a náboženských společností jich nalezneme ke čtyřicítce?

Problém uprchlíků je obrovským humanitárním problémem a samozřejmě je také problémem bezpečnostním. Nelze tyto dvě otázky oddělit. Bezpečnostní rizika se rozhodně neomezují jen na náboženství (a již vůbec ne pouze na konflikt muslimové vs. křesťané), uprchlíci přicházejí z regionů, v nichž existuje sektářské násilí, etnické, kmenové a klanové konflikty, různá hodnotová orientace a kultura. Konflikty se tedy odehrávají nejen mezi ale i uvnitř velkých náboženství.

Z toho vyplývají další otázky: V čem bude spočívat pomoc při výběru a kdo ji bude hradit? Má ona Církev k dispozici experty na bezpečnostní otázky? A budou případní církevní experti sledovat bezpečnostní politiku státu (a našich spojeneckých závazků) nebo zájmy této jedné Církve?

Bezpečnostní prověrky uprchlíků budou nesporně vyžadovat i úzké zapojení tajných služeb. Jaká bude komunikace Církve a tajných služeb? Budou mít církevní reprezentanti podílející se na výběru uprchlíků přístup k utajovaným skutečnostem a budou mít na to oprávnění? A jak budou vypadat kritéria výběru? Kdo je připraví a schválí?
Samozřejmě je vhodné spolupracovat s odborníky, kteří znají daný region, mají zkušenosti z charitativních a humanitárních akcí. V tomto smyslu může být spolupráce státu a církví či nevládních organizací velmi přínosná. V zemích, které mají velkou zkušenost s imigrací, například USA („národ vzniklý z národů“), také odborníci potvrdí, že církve mohou hrát velkou roli při integraci nově příchozích. Jde o to, že se stávají členy určité komunity, jež jim pomáhá pochopit způsob života, nalézt první zaměstnání apod. Není to ovšem jedna Církev mající privilegované postavení v této integraci a není to stát, který by se na tom finančně podílel.

Zvládnout současný příliv uprchlíků do Evropy a jejich základní integraci vyžaduje velmi profesionální přístup. Buď tento proces bude mít pod kontrolu stát (v úzké koordinaci s EU), nebo to bude organizovaný zločin a teroristické organizace, které zneužijí zoufalé situace uprchlíků, což se již do značné míry děje. Není možné, aby do přípravy koncepce imigrační politiky a výběru uprchlíků přímo vstupovala a rozhodování státu ovlivňovala jakákoli jiná instituce. Není možné, aby ve státě, jenž se hlásí k liberálním a občanským hodnotám, bylo náboženství určujícím kritériem pro poskytnutí humanitární pomoci a politického azylu.

Propojení trůnu a oltáře je minulostí, byť tendence k jeho obnovení lze v postkomunistickém prostoru (a čím více na východ tím výrazněji) vidět. Nebylo by dobré, abychom pod heslem ochrany našich civilizačních „hodnot“, své hodnoty opouštěli.


02. 06.

Pravomoci prezidenta – nekonečný příběh?

Vladimíra Dvořáková Přečteno 3759 krát Přidat komentář

Na téma přímé volby prezidenta a jeho pravomocí se napsalo a řeklo již mnoho; přesto stále zaznívají tvrzení, která jsou zcela mimo jakékoli politologické či právní odborné úvahy. Nejde zde o právo na různé názory, pokud někdo touží mít v čele státu absolutního monarchu, je to zcela legitimní. Pak se ale bavme o tom, jak vypadá systém absolutní monarchie.

Náš systém se v ústavě definuje jako parlamentní demokracie, a to samo o sobě vymezuje roli ústavních činitelů, včetně role prezidenta. Prezident je v tomto systému vnímán jako instituce, která integruje společnost, nevstupuje do běžné politiky, prohlubuje identifikaci občanů se státem. Je tedy hlavně symbolem, který má odrážet hodnoty, na nichž je společnost založena, posilovat autoritu politické scény, protože se neúčastní běžných mocenských a frakčních bojů, přitom dokáže upozorňovat na závažné společenské problémy a také fungovat jako moderátor při řešení závažných sporů.

Že jste takového prezidenta u nás ještě nezažili? Máte pravdu. U všech tří prezidentů České republiky se ozývala (oprávněná) kritika, že se pohybují na hraně či za hranou svých ústavních pravomocí a mají tendenci více či méně ovlivňovat každodenní politiku či mocenské rozložení sil. Právě proto, když se připravovala přímá volba prezidenta, byly tedy předloženy návrhy na úpravu ústavy, které ovšem byly přijaty jen v minimální míře; část z nich je předkládána opětovně nyní.
Proč se to tak stalo? Situace byla pro naše politické prostředí typická, byla to taková hra na chytrou horákyni. Značná část politiků přímou volbu nechtěla a tak mizerně připravený ústavní zákon o přímé volby prezidenta měl umožnit jej odmítnout. Otázkou bylo, komu zůstane v rukou Černý Petr, že hlasuje proti přání lidu. To nikdo nechtěl, takže nakonec byl úst zákon byl přijat. Máme tedy prezidenta ze své funkce neodpovědného, aniž by jeho relativně rozsáhlé pravomoci byly omezeny či alespoň upřesněny (vzhledem k ochotě interpretovat ústavu podle momentální politické situace), přičemž legitimita přímo voleného prezidenta si nesporně zvýšila.

Samozřejmě také bylo možné změnit základní charakter systému, tj. změnit systém z parlamentního na poloprezidentský či (supra)prezidentský (typické pro postsovětský prostor, Bulharsko, Rumunsko…, v západní Evropě Francie, do určité míry Rakousko či Portugalsko). O tom ale diskuse převážně nebyla, k opuštění parlamentního systému se žádná významná politická skupina nepřihlásila. Sám způsob volby hlavy státu charakter politického systému nemění. Přímá volba je jen demokratičtější, lidé mají šanci projevit svou vůli. Výrazně omezené pravomoci hlav států, které jsou přímo voleny vidíme například ve Finsku, v Irsku, na Islandu, na Slovensku, do jisté míry i v Polsku. Ne vždy je to přímo v ústavě, někde jde o ústavní tradice i stačí se opírat o právní kulturu, která umožňuje vycházet z logiky systému (na to u nás bohužel spoléhat nemůžeme). Zvýšená legitimita a omezování pravomocí není tedy v žádném rozporu, je to naopak jasné systémové opatření, které má zabránit vychýlení moci a udržet základní mocenskou rovnováhu uvnitř systému.

Bohužel jako vždy se do úprav ústavy promítají zájmy určitých mocenských skupin. Možná největší zájem je, aby se mohly hrát mocenské hry mimo pravidla. Změna ústavy se ale netýká současné hlavy státu. Zkuste tedy zvažovat, zda nezměněné pravomoci a způsob využití (zneužití) prezidentských pravomocí byste si přáli i v případě, že v příštích volbách bude zvolen prezident, s jehož názory se výrazně neztotožníte. Ústava není na jedno použití, předjímá způsob řešení konfliktů do budoucna.

Poznámka ke jmenování členů rady Národní banky (nechci již rozvádět, pro zájemce odkazuji na svůj blog z doby, kdy se připravoval ústavní zákon (Přímá volba prezidenta, boj proti korupci a nezávislost národní banky viz http://blog.aktualne.cz/blogy/vladimira-dvorakova.php?blogid=294&archive=2011-12)

24. 05.

Spor o konflikt zájmů – špinavá politika nebo snaha o čistou politiku?

Vladimíra Dvořáková Přečteno 1665 krát Přidat komentář

Současné politické konflikty vyvolávají dojem, že politici (či alespoň jeho část) a novináři (či alespoň jejich část) konečně vnímají střet zájmů jako závažný společenský problém. Vzájemné obviňování koalice a opozice, uvádění minulých a současných případů střetů zájmů u vrcholných politiků („Pepíček také opisoval“) a předváděná mravní rozhořčení jsou v určitém rozporu s realitou.

Ono nejde jen o zákon o střetu zájmu, ten jsme přijali již dvakrát, ale o systém nastavení nejrůznějších bariér, které by skutečně zabránily tomu, aby mohl být jedinec (firma či skupina lidí) jakýmkoli způsobem zvýhodněn, protože může mít vliv na politické rozhodování. Možné cesty jsou dobře známy, konec konců například iniciativy spjaté s Rekonstrukcí státu je jasně ukázaly.

Jak se k těmto iniciativám politici stavějí? Diplomaticky řečeno, velmi opatrně. Je pravdou, že z hlediska slovní podpory s tím nemají problém, v reálné podobě ovšem dokáží účinnost výrazně zeslabit, pokud ne přímo zničit. Vzpomeňme jen na zákon o státní službě. Co z něj vlastně zbylo? Příprava návrhu zákona o registru smluv byla také dost výmluvná; zjevná snaha omezit informace na minimum byla trvale přítomna. A nemusíme si asi připomínat onu „bitvu“ o informace týkající se mezd a odměn vysokých úředníků.

Přijímáme nové zákony a vzápětí zjišťujeme, že je lze obejít, nedodržovat, že chybějí sankce. Pro politiky je totiž výhodné nemít jasně nastavena pravidla, moci se rozhořčovat podle momentální politické situace. Vše se soustředí na jeden problém, jednu osobu a vše ostatní zůstává při starém.
Mnoho věcí by ale vyřešil tlak na transparentnost. A pro začátek by možná stačilo jen málo. Požadujme zveřejnění profesních životopisů vedoucích pracovníků státní správy, manažerů v podnicích se státní účastí nebo lidí jmenovaných do správních či dozorčích rad. Nevím, proč nejsou běžně k dispozici na webových stránkách daných institucí. Jistě by bylo zajímavé vědět, jaké mají tito lidé vzdělání (a třeba, kde je získali), jakou mají odbornou zkušenost, pro koho, v jakém oboru a v jaké pozici pracovali. Možná bychom se docela divili.

16. 03.

A co radnice, už je otevřeno?

Vladimíra Dvořáková Přečteno 1609 krát Přidat komentář

Více jak před rokem jsme na Vysoké škole ekonomické v Praze organizovali setkání nejrůznějších aktivistů, místních politiků, nevládních organizací, prostě všech těch, kteří sdíleli názor, že politiku je nutné měnit zdola, že stojí za to se angažovat v místní politice a že to, co náš štve, nikdo za nás nezmění. Konference se jmenovala Otvírejme radnice a neoficiálním podtitulem bylo: „jak se dostat na radnice a jak to nezvorat“. Tehdy, necelých deset měsíců před komunálními volbami, šlo zejména o výměnu zkušeností, povzbuzení, rady odborníků, výměnu názorů a pohledů jak pokračovat.

Bylo to příjemné, osvěžující (i schopností nadhledu a humorem) jak na konferenci tak na „pokonferenčním“ jednání. A nyní, již příští sobotu, na tuto akci navážeme akcí Otvírejme radnice II (seriály jsou sice u nás oblíbené, ale bez obav, nepočítáme s desítkami dílů „radnic“). První zkušenosti, první zklamání (a vorání), snad i první úspěchy.

Takže čekají nás tři panely:
1. Začínáme, otevíráme
Pár měsíců po volbách – co znamená místní politika, politická gramotnost a jak to souvisí s otevíráním?
2. Jak otvírat, aby nás nezavřeli
Otevírání radnice jako adrenalinová záležitost – na co a na koho si dát pozor? Jaká jsou pravidla a jaké hranice? Co ohrožuje a co hrozí tomu, kdo otevírá?
3. Jak otvírat, když nemáme klíče
Různé druhy klíčů k otevírání radnice – které si vybrat, jak s nimi zacházet a jak se o ně dělit (když je nevlastníme jen my).

Podrobněji i s proklikem na on-line registraci:
http://kpol.vse.cz/otvirejme_radnice_2-2/
(Při registraci nezapomeňte na pokonferenční hospůdku)

Zvou Vás organizátoři: katedra politologie VŠE v Praze, Oživení, Fond Otakara Motejla, Transparency International , ČR

07. 12.

Občané a politika

Vladimíra Dvořáková Přečteno 2728 krát Přidat komentář

Uplynulo čtvrt století od listopadu 1989, a přesto se zdá, že stále nemáme jasno, jaký má být vztah politiky a společnosti. Spor dvou Václavů z počátku 90. let je i nadále přítomen; na jedné straně postoj Václava Havla, který vnímal občanskou společnost jako něco, co je a priori nadřazeno politikům, a postoj Václava Klause, že existuje jen jednotlivec (občan) a stát (politika), nic mezi tím. A oba tábory se tak z různých pozic bránily rutinní nezávislé profesionální administrativě i budování institucí právního státu. A v tomto prostoru se podařilo vytvořit úzké propojení businessu, politiky a státní správy, jejichž rozpojení není a nebude jednoduché.

Jaká jsou tedy dilemata pro občanská sdružení, zejména pro ta, jež vstupují do výsostného prostoru formování politiky? Je stát „nepřítelem“, se kterým se nejedná? Jakým způsobem reagovat na aktuální politickou situaci a vyhnout se zároveň situaci, kdy vědomě či nevědomě se občanský aktivismus stane využitelný či zneužitelný opozicí? Jak získávat finanční prostředky, aniž by to byla podpora z nadací vlastněných různými oligarchy. Těch otázek a dilemat je mnoho a každá společensky angažovaná, zejména watchdogová organizace, je hodně dobře zná. Možná bude v tuto chvíli se vrátit spíše k základní abecedě a zamyslet se, jaké „poučení“ si neseme z nedávných aktivit tzv. Rekonstrukce státu, jež může sloužit jako modelový příklad.

Je tedy otázkou, zda vnesla do vztahu politika a společnost něco nového Rekonstrukce státu? Myslím si, že ano. Především propojila různé organizace, které byly zaměřeny na korupci. Asi ne všechny a asi se některé moc nemusí, ale šlo o určitý průnik, který umožnil nastolit konkrétní agendu, která byla nastolena „zdola“. Nebyli to tedy „osvícení vládci“, kteří společnosti říkají, co je vhodné řešit a co nikoli.

Druhé pozitivum vidím ve snaze vytvořit „kanály“ komunikace – agenda se musí do politiky dostat, k tomu jsou různé PR akce, občanské petice, nejrůznější formy nátlaku. Politici musí zvažovat, jaké dopady pro jejich další působení má (ne)podpora aktivit. Je to trochu pragmatické a trochu cynické, ale počítání „co mi to vynese“ je silnou součástí rozhodování politiků.

Třetí pozitivum vidím v tom, že Rekonstrukce státu aktivity politiků v dané agendě monitorovala, analyzovala a komentovala. Veřejnost, která se o danou problematiku zajímala, tak získala informace.
Je nutné zvážit také slabiny této aktivity. Domnívám se, že agenda byla příliš rozsáhlá. Vhodnější by bylo vybrat 3, maximálně 4 zákony, a získat na monitoring odborníky s dostatečnou pracovní kapacitou. Ne vždy byly kritiky dostatečně odborně podložené. Také se nepodařilo výrazněji ovlivnit veřejný prostor, jsou to politici, kteří určují témata diskuse i ve veřejnoprávních médiích.

Co z toho vyplývá? Zdá se, že Rekonstrukce státu nalezla parketu, jež přísluší občanské společnosti - upozorňovat na vážné společenské problémy a hlídat politická řešení. Každá aktivita tohoto druhu částečně mění společnost a dává politikům najevo, že politické zodpovídání se neprobíhá jen jednou za 4 roky prostřednictvím populistických mobilizačních hesel ve volebních kampaních. Ale také, že aktivity občanské společnosti nejsou zde od toho, aby znejišťovaly a zpochybňovaly výsledky voleb.

Původní verze psána pro čtvrtletník Fondu Otakara Motejla – Motejl (upraveno)
http://www.motejl.cz/files/bl/mo/motejl-2014-04-web.pdf

26. 09.

Fantastic, we’ve outdone Azerbaijan

Vladimíra Dvořáková Přečteno 1240 krát Přidat komentář

By the publication of the English version of the article (slightly shortened) I am fulfilling my promise to the non-Czech participants of the special panel session on the functioning of institutions at the conference „The Czech Republic´s Strategy for Competitiveness 2015“, international students as well as foreign officials and businessmen who continue to ask me a question (which they fail to understand) why is the Czech political elite not working towards the improvement of the functioning of institutions if it is evident that it represents a key impediment hindering the competitiveness and development of their own country.

Více »

26. 09.

Je to skvělé, již jsme předběhli Ázerbájdžán

Vladimíra Dvořáková Přečteno 5456 krát Přidat komentář

Minulý týden probíhala na Vysoké škole ekonomické v Praze významná konference zabývající se konkurenceschopností České republiky. Na ní zazněla skvělá zpráva, kterou nám sdělil Nicholas Davis, šéf evropské sekce Světového ekonomického fóra.

Více »

09. 09.

Vysoké školy v klientelistické pavučině služebního zákona?

Vladimíra Dvořáková Přečteno 1949 krát Přidat komentář

Kdo bude rozhodovat o tom, kdo bude či nebude úředníkem s „definitivou“? Budou to vysloužilí (ale stále vlivní) politici nebo podnikatelé ve vzdělávání nebo regionální „kmotři“? Buďme klidní, mohou to být všichni dohromady.

Více »

03. 09.

Kastrace a služební zákon

Vladimíra Dvořáková Přečteno 3615 krát Přidat komentář

Včerejší vystoupení pana prezidenta v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky ke služebnímu zákonu svým způsobem uzavřelo kruh absurdit při jeho projednávání.

Připomeňme si, že prezident jej vnutil do projednání v prvním čtení (bez toho nebyl ochoten jmenovat vládu), čímž vytvořil podmínky pro nestandardní projednávání již tak nestandardního zákona, který byl přijat v roce 2002 a jehož účinnost byla 5x odložena. Je smutné, že nezazněly výrazněji hlasy upozorňující na absurditu tohoto postupu, protože přijetí zákona v prvním čtení nijak nemění právní prostředí a tudíž jako podmínka jmenování vlády bylo zcela nesmyslné. Bylo by asi příliš nadsazené odkazovat se na Franze Kafku, protože to, co následovalo, byla spíše česká bramboračka.

Právě v rovině této bramboračky zazněly výtky hlavy státu, kdy prezident zmiňoval řadu kritiků tohoto zákona. Pokud pominu již tradiční atak vůči mediální sféře (tentokrát s přirovnáním k domovnici), nejmenovitý, ale jednoznačný výpad proti svému soupeři v prezidentské volbě (neumětelství), což patří k neodmyslitelným částem vystoupení pana prezidenta, tak se tentokrát dostal i k odborné vědecké terminologii. Zjevně ho zaujal pojem kastrace, který jsem použila v souvislosti s tím, že z instituce generálního ředitelství se najednou stal jakýsi náměstek ministra vnitra. Pan prezident zmínil, že jsem použila sexuální výraz (že by Sigmund Freud?), já jsem se domnívala, že používám odbornou terminologii z oboru biologie (používaný například i v botanice), kdy jde o tak zásadní zásah do organismu, že se zabrání rozmnožování, tj. laicky a obrazně řečeno, zabrání se přinést plody. Myslím si, že takový byl koaličně opoziční zásah; po něm již není možné, aby plodem tohoto zákona byla depolitizovaná státní správa.

Proč? Vysvětlení není pro laickou veřejnost jednoduché, ale zkusme to přes jednoduchou definici instituce od Samuela Huntingtona. Každou funkční instituci (a státní správa je institucí) charakterizují tři základní rysy: Odlišnost od vnějšího prostředí (v tomto případě se přes generální ředitelství a generálního ředitele měla státní správa dostat mimo sféru politiky, tj. mělo se zabránit jejímu propojování s politikou), trvalost, tj. mít schopnost odolávat vnějším změnám (v tomto případě na fungování státní správy neměly mít vliv politické změny, střídání vlád) a autonomie, která umožní vytvářet vlastní pravidla (přesunem na ministerstvo vnitra se tato kompetence ztratila, z onoho náměstka se stane maximálně metodik, který snad bude moci cosi doporučovat). Ani jeden z těchto základních definičních znaků instituce návrh zákona nesplňuje. Co nám tedy tato opozičně koaliční (nebo koaličně opoziční) dohoda přinesla?

Pan prezident ve svém vystoupení své nepříznivé stanovisko soustředil na politické náměstky, jež i po všech změnách v zákoně zůstali. To bylo jistě dobře uvážené, občany to potěší, protože nemají rádi cokoli politického. V logice onoho původního (tzv. neumětelského) koaličního návrhu, političtí náměstci měli pomáhat ministrovi s politickým řízením ministerstva (například vyjednávat v parlamentě, s koaličními či opozičními představiteli apod.), neměli ovšem zasahovat do řízení resortu z odborného hlediska, k tomu tam mají být odborní náměstci. Šlo tedy opět o jednoznačné rozlišení politické (strany, která za resort odpovídá) a administrativní odpovědnosti. V této logice to funguje v Německu. Ale v tuto chvíli fakticky neexistující nezávislé instituce je to asi úplně jedno. Jistě se budeme i nadále setkávat s „politickými odborníky“, dovedenými jednotlivými ministry či vnucenými koaličními partnery, kteří budou silně zasahovat do řízení resortu bez znalostí věci nebo v přímém napojení na některé lobbistické zájmy, jak chce ještě zjednodušit ODS.

Abych se držela kulinářské terminologie. Zdá se, že z připravované bramboračky se nám nakonec stal dort od pejska a kočičky. Mám obavy, že „bříško“ z tohoto dortu nebude bolet jen onoho zlého a chamtivého psa, ale nás všechny.

Více »

24. 08.

Nechtěli jsme superúředníka, budeme mít superministerstvo

Vladimíra Dvořáková Přečteno 1832 krát Přidat komentář

Práce na změně služebního zákona probíhá na ministerstvu vnitra v naprostém utajení, konec konců, proč by veřejnost něco měla vědět. Jde přeci jen o pouhý zákon, který měl pomoci omezit korupci. A navíc utajovat informace patří na ministerstvu vnitra jaksi k náplni práce. A tak nezbývá nic jiného než čekat, s čím se těsně před projednáváním zákona vyleze, přemýšlet, zda se vůbec zákon bude ještě projednávat ve výborech nebo se to rovnou rychle odhlasuje. Ostatně, nebylo by to poprvé, kdy by poslanci nevěděli, o čem hlasují.
Ale počkejme si a vraťme se ještě k některým výrokům politiků, které stihli pronést, než se téma zcela vytratilo z veřejného prostoru. O nesmyslnosti tvrzení, že převodem na ministerstvo vnitra původně navrhovaný generální ředitel si zachová stejné kompetence, jsem psala již v minulém blogu. Teď se zamysleme nad jiným tvrzením, že lidé přicházející zvenčí (tj. zejména z podnikatelské sféry), přivanou svěží vítr do zkostnatělých byrokratických struktur. Obrazně řečeno: přivanou, zavanou a odvanou…
A v tom je jádro pudla. Představme si, že se připravuje nová legislativa nebo třeba jen vyhlášky, normy, standardy týkající se nějakého odvětví. Přijde nám špičkový manažer ze soukromé firmy z tohoto odvětví a tento manažer jistě dané problematice rozumí. Při práci ve vysoké funkci ve státní správě se nejen dostane k informacím, které jiné firmy nemají, ale bude přímo obsah těchto zákonů či podzákonných norem vytvářet. Až splní svůj úkol, tak se mu firma jistě patřičně odmění. Říká se tomu princip otáčivých dveří – vejdeš, něco ovlivníš a vyjdeš a navíc s informacemi a kontakty k nezaplacení. Samozřejmě mohou existovat i polootáčivé dveře – kdo si ještě vzpomene na to, jak jeden bývalý šéf BIS se po odchodu stal vedoucím Casina, které vlastnila ruskojazyčná mafie?
Všechny civilizované země se samozřejmě snaží, aby se prostor pro takovéto propojení státní a soukromé sféry minimalizoval. Vezmeme-li v úvahu, že u nás do toho ještě přímo vstupuje politika (což měl zákon omezit, ale zřejmě omezovat nebude), tak není překvapivé, že možnost přijímat úředníky zvenčí se stalo součástí velkého politického boje. Nejde jen o trafiky…
Zároveň je zjevné, že se zde vytváří již druhé superministerstvo. Prvním je ministerstvo financí, ke kterému patří Finančně analytický útvar. Ten vznikl z iniciativy EU, aby se omezilo praní špinavých peněz. Byli jsme poslední zemí, která jej vytvořila, a jsme jediná země, kde není tento útvar nezávislý, ale je podřízen ministrovi, který se tak může dostávat k velmi citlivým informacím. Navíc ministr financí fakticky určuje, jaké peníze bude mít státní správa k dispozici. Druhé superministerstvo bude ministerstvo vnitra. Vezmeme-li v úvahu zkušenosti spjaté s érou některých bývalých ministrů, například Standy (Grosse) či Íčka (Langer), nebo vzpomeneme-li na takové nedávné drobnosti jako byli dva policejní prezidenti, tak se opravdu máme na co těšit.

Blogeři abecedně

A Alvarová Alexandra · Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bečková Kateřina · Bednář Miloslav · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bezděk Vladimír · Bezděková Iva · Bielinová Petra · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Boudal Jiří · Brom Zdeněk · Burian Jan C Candole James de · Cvrček Václav · Cyrani Pavel Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra E Ehl Martin F Farský Jan · Fendrych Martin · Fiala Petr G Gattermayer Josef · Gregor Kamil H Haas Tomáš · Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hesová Zora · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hollan Matěj · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honsová Dagmar · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubatka Miloslav · Hudeček Tomáš · Hudema Marek · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janouch František · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kalhousová Irena · Kalousek Miroslav · Karfík Filip · Kasl Jan · Klan Petr · Klepal Jakub · Klíma Vít · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopeček Lubomír · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Krnáčová Adriana · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kuchař Jaroslav L Laně Tomáš · Lešenarová Hana · Líbal Vladimír · Lipold Jan · Liška Ondřej · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Matoušek Karel · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Mihulka Stanislav · Michálek Libor · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel · Musil Aleš N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin P Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Poc Pavel · Pohled zblízka · Polák Milan · Potměšilová Hana · Potůček Martin · Pražskej blog · Procházka Adam R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Rezková Alice · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sokol Tomáš · Soukenka Petr · Sportbar · Spurný Matěj · Staněk Pavel · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Suchardová Michaela · Sůva Lubomír · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Škop Michal · Šmíd Milan · Špidla Vladimír · Špinková Martina · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Jan · Šumbera Filip T Tejc Jeroným · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tutter Jiří U Uhl Petr · Urban Jan · Urban Václav V Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vondráček Ondřej W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy