07. 12.

Občané a politika

Vladimíra Dvořáková Přečteno 2057 krát Přidat komentář

Uplynulo čtvrt století od listopadu 1989, a přesto se zdá, že stále nemáme jasno, jaký má být vztah politiky a společnosti. Spor dvou Václavů z počátku 90. let je i nadále přítomen; na jedné straně postoj Václava Havla, který vnímal občanskou společnost jako něco, co je a priori nadřazeno politikům, a postoj Václava Klause, že existuje jen jednotlivec (občan) a stát (politika), nic mezi tím. A oba tábory se tak z různých pozic bránily rutinní nezávislé profesionální administrativě i budování institucí právního státu. A v tomto prostoru se podařilo vytvořit úzké propojení businessu, politiky a státní správy, jejichž rozpojení není a nebude jednoduché.

Jaká jsou tedy dilemata pro občanská sdružení, zejména pro ta, jež vstupují do výsostného prostoru formování politiky? Je stát „nepřítelem“, se kterým se nejedná? Jakým způsobem reagovat na aktuální politickou situaci a vyhnout se zároveň situaci, kdy vědomě či nevědomě se občanský aktivismus stane využitelný či zneužitelný opozicí? Jak získávat finanční prostředky, aniž by to byla podpora z nadací vlastněných různými oligarchy. Těch otázek a dilemat je mnoho a každá společensky angažovaná, zejména watchdogová organizace, je hodně dobře zná. Možná bude v tuto chvíli se vrátit spíše k základní abecedě a zamyslet se, jaké „poučení“ si neseme z nedávných aktivit tzv. Rekonstrukce státu, jež může sloužit jako modelový příklad.

Je tedy otázkou, zda vnesla do vztahu politika a společnost něco nového Rekonstrukce státu? Myslím si, že ano. Především propojila různé organizace, které byly zaměřeny na korupci. Asi ne všechny a asi se některé moc nemusí, ale šlo o určitý průnik, který umožnil nastolit konkrétní agendu, která byla nastolena „zdola“. Nebyli to tedy „osvícení vládci“, kteří společnosti říkají, co je vhodné řešit a co nikoli.

Druhé pozitivum vidím ve snaze vytvořit „kanály“ komunikace – agenda se musí do politiky dostat, k tomu jsou různé PR akce, občanské petice, nejrůznější formy nátlaku. Politici musí zvažovat, jaké dopady pro jejich další působení má (ne)podpora aktivit. Je to trochu pragmatické a trochu cynické, ale počítání „co mi to vynese“ je silnou součástí rozhodování politiků.

Třetí pozitivum vidím v tom, že Rekonstrukce státu aktivity politiků v dané agendě monitorovala, analyzovala a komentovala. Veřejnost, která se o danou problematiku zajímala, tak získala informace.
Je nutné zvážit také slabiny této aktivity. Domnívám se, že agenda byla příliš rozsáhlá. Vhodnější by bylo vybrat 3, maximálně 4 zákony, a získat na monitoring odborníky s dostatečnou pracovní kapacitou. Ne vždy byly kritiky dostatečně odborně podložené. Také se nepodařilo výrazněji ovlivnit veřejný prostor, jsou to politici, kteří určují témata diskuse i ve veřejnoprávních médiích.

Co z toho vyplývá? Zdá se, že Rekonstrukce státu nalezla parketu, jež přísluší občanské společnosti - upozorňovat na vážné společenské problémy a hlídat politická řešení. Každá aktivita tohoto druhu částečně mění společnost a dává politikům najevo, že politické zodpovídání se neprobíhá jen jednou za 4 roky prostřednictvím populistických mobilizačních hesel ve volebních kampaních. Ale také, že aktivity občanské společnosti nejsou zde od toho, aby znejišťovaly a zpochybňovaly výsledky voleb.

Původní verze psána pro čtvrtletník Fondu Otakara Motejla – Motejl (upraveno)
http://www.motejl.cz/files/bl/mo/motejl-2014-04-web.pdf

26. 09.

Fantastic, we’ve outdone Azerbaijan

Vladimíra Dvořáková Přečteno 667 krát Přidat komentář

By the publication of the English version of the article (slightly shortened) I am fulfilling my promise to the non-Czech participants of the special panel session on the functioning of institutions at the conference „The Czech Republic´s Strategy for Competitiveness 2015“, international students as well as foreign officials and businessmen who continue to ask me a question (which they fail to understand) why is the Czech political elite not working towards the improvement of the functioning of institutions if it is evident that it represents a key impediment hindering the competitiveness and development of their own country.

Více »

26. 09.

Je to skvělé, již jsme předběhli Ázerbájdžán

Vladimíra Dvořáková Přečteno 4272 krát Přidat komentář

Minulý týden probíhala na Vysoké škole ekonomické v Praze významná konference zabývající se konkurenceschopností České republiky. Na ní zazněla skvělá zpráva, kterou nám sdělil Nicholas Davis, šéf evropské sekce Světového ekonomického fóra.

Více »

09. 09.

Vysoké školy v klientelistické pavučině služebního zákona?

Vladimíra Dvořáková Přečteno 1433 krát Přidat komentář

Kdo bude rozhodovat o tom, kdo bude či nebude úředníkem s „definitivou“? Budou to vysloužilí (ale stále vlivní) politici nebo podnikatelé ve vzdělávání nebo regionální „kmotři“? Buďme klidní, mohou to být všichni dohromady.

Více »

03. 09.

Kastrace a služební zákon

Vladimíra Dvořáková Přečteno 3040 krát Přidat komentář

Včerejší vystoupení pana prezidenta v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky ke služebnímu zákonu svým způsobem uzavřelo kruh absurdit při jeho projednávání.

Připomeňme si, že prezident jej vnutil do projednání v prvním čtení (bez toho nebyl ochoten jmenovat vládu), čímž vytvořil podmínky pro nestandardní projednávání již tak nestandardního zákona, který byl přijat v roce 2002 a jehož účinnost byla 5x odložena. Je smutné, že nezazněly výrazněji hlasy upozorňující na absurditu tohoto postupu, protože přijetí zákona v prvním čtení nijak nemění právní prostředí a tudíž jako podmínka jmenování vlády bylo zcela nesmyslné. Bylo by asi příliš nadsazené odkazovat se na Franze Kafku, protože to, co následovalo, byla spíše česká bramboračka.

Právě v rovině této bramboračky zazněly výtky hlavy státu, kdy prezident zmiňoval řadu kritiků tohoto zákona. Pokud pominu již tradiční atak vůči mediální sféře (tentokrát s přirovnáním k domovnici), nejmenovitý, ale jednoznačný výpad proti svému soupeři v prezidentské volbě (neumětelství), což patří k neodmyslitelným částem vystoupení pana prezidenta, tak se tentokrát dostal i k odborné vědecké terminologii. Zjevně ho zaujal pojem kastrace, který jsem použila v souvislosti s tím, že z instituce generálního ředitelství se najednou stal jakýsi náměstek ministra vnitra. Pan prezident zmínil, že jsem použila sexuální výraz (že by Sigmund Freud?), já jsem se domnívala, že používám odbornou terminologii z oboru biologie (používaný například i v botanice), kdy jde o tak zásadní zásah do organismu, že se zabrání rozmnožování, tj. laicky a obrazně řečeno, zabrání se přinést plody. Myslím si, že takový byl koaličně opoziční zásah; po něm již není možné, aby plodem tohoto zákona byla depolitizovaná státní správa.

Proč? Vysvětlení není pro laickou veřejnost jednoduché, ale zkusme to přes jednoduchou definici instituce od Samuela Huntingtona. Každou funkční instituci (a státní správa je institucí) charakterizují tři základní rysy: Odlišnost od vnějšího prostředí (v tomto případě se přes generální ředitelství a generálního ředitele měla státní správa dostat mimo sféru politiky, tj. mělo se zabránit jejímu propojování s politikou), trvalost, tj. mít schopnost odolávat vnějším změnám (v tomto případě na fungování státní správy neměly mít vliv politické změny, střídání vlád) a autonomie, která umožní vytvářet vlastní pravidla (přesunem na ministerstvo vnitra se tato kompetence ztratila, z onoho náměstka se stane maximálně metodik, který snad bude moci cosi doporučovat). Ani jeden z těchto základních definičních znaků instituce návrh zákona nesplňuje. Co nám tedy tato opozičně koaliční (nebo koaličně opoziční) dohoda přinesla?

Pan prezident ve svém vystoupení své nepříznivé stanovisko soustředil na politické náměstky, jež i po všech změnách v zákoně zůstali. To bylo jistě dobře uvážené, občany to potěší, protože nemají rádi cokoli politického. V logice onoho původního (tzv. neumětelského) koaličního návrhu, političtí náměstci měli pomáhat ministrovi s politickým řízením ministerstva (například vyjednávat v parlamentě, s koaličními či opozičními představiteli apod.), neměli ovšem zasahovat do řízení resortu z odborného hlediska, k tomu tam mají být odborní náměstci. Šlo tedy opět o jednoznačné rozlišení politické (strany, která za resort odpovídá) a administrativní odpovědnosti. V této logice to funguje v Německu. Ale v tuto chvíli fakticky neexistující nezávislé instituce je to asi úplně jedno. Jistě se budeme i nadále setkávat s „politickými odborníky“, dovedenými jednotlivými ministry či vnucenými koaličními partnery, kteří budou silně zasahovat do řízení resortu bez znalostí věci nebo v přímém napojení na některé lobbistické zájmy, jak chce ještě zjednodušit ODS.

Abych se držela kulinářské terminologie. Zdá se, že z připravované bramboračky se nám nakonec stal dort od pejska a kočičky. Mám obavy, že „bříško“ z tohoto dortu nebude bolet jen onoho zlého a chamtivého psa, ale nás všechny.

Více »

24. 08.

Nechtěli jsme superúředníka, budeme mít superministerstvo

Vladimíra Dvořáková Přečteno 1440 krát Přidat komentář

Práce na změně služebního zákona probíhá na ministerstvu vnitra v naprostém utajení, konec konců, proč by veřejnost něco měla vědět. Jde přeci jen o pouhý zákon, který měl pomoci omezit korupci. A navíc utajovat informace patří na ministerstvu vnitra jaksi k náplni práce. A tak nezbývá nic jiného než čekat, s čím se těsně před projednáváním zákona vyleze, přemýšlet, zda se vůbec zákon bude ještě projednávat ve výborech nebo se to rovnou rychle odhlasuje. Ostatně, nebylo by to poprvé, kdy by poslanci nevěděli, o čem hlasují.
Ale počkejme si a vraťme se ještě k některým výrokům politiků, které stihli pronést, než se téma zcela vytratilo z veřejného prostoru. O nesmyslnosti tvrzení, že převodem na ministerstvo vnitra původně navrhovaný generální ředitel si zachová stejné kompetence, jsem psala již v minulém blogu. Teď se zamysleme nad jiným tvrzením, že lidé přicházející zvenčí (tj. zejména z podnikatelské sféry), přivanou svěží vítr do zkostnatělých byrokratických struktur. Obrazně řečeno: přivanou, zavanou a odvanou…
A v tom je jádro pudla. Představme si, že se připravuje nová legislativa nebo třeba jen vyhlášky, normy, standardy týkající se nějakého odvětví. Přijde nám špičkový manažer ze soukromé firmy z tohoto odvětví a tento manažer jistě dané problematice rozumí. Při práci ve vysoké funkci ve státní správě se nejen dostane k informacím, které jiné firmy nemají, ale bude přímo obsah těchto zákonů či podzákonných norem vytvářet. Až splní svůj úkol, tak se mu firma jistě patřičně odmění. Říká se tomu princip otáčivých dveří – vejdeš, něco ovlivníš a vyjdeš a navíc s informacemi a kontakty k nezaplacení. Samozřejmě mohou existovat i polootáčivé dveře – kdo si ještě vzpomene na to, jak jeden bývalý šéf BIS se po odchodu stal vedoucím Casina, které vlastnila ruskojazyčná mafie?
Všechny civilizované země se samozřejmě snaží, aby se prostor pro takovéto propojení státní a soukromé sféry minimalizoval. Vezmeme-li v úvahu, že u nás do toho ještě přímo vstupuje politika (což měl zákon omezit, ale zřejmě omezovat nebude), tak není překvapivé, že možnost přijímat úředníky zvenčí se stalo součástí velkého politického boje. Nejde jen o trafiky…
Zároveň je zjevné, že se zde vytváří již druhé superministerstvo. Prvním je ministerstvo financí, ke kterému patří Finančně analytický útvar. Ten vznikl z iniciativy EU, aby se omezilo praní špinavých peněz. Byli jsme poslední zemí, která jej vytvořila, a jsme jediná země, kde není tento útvar nezávislý, ale je podřízen ministrovi, který se tak může dostávat k velmi citlivým informacím. Navíc ministr financí fakticky určuje, jaké peníze bude mít státní správa k dispozici. Druhé superministerstvo bude ministerstvo vnitra. Vezmeme-li v úvahu zkušenosti spjaté s érou některých bývalých ministrů, například Standy (Grosse) či Íčka (Langer), nebo vzpomeneme-li na takové nedávné drobnosti jako byli dva policejní prezidenti, tak se opravdu máme na co těšit.

17. 08.

Opoziční smlouva č. 2

Vladimíra Dvořáková Přečteno 7551 krát Přidat komentář

A konečně je klid. Kalouskova opozice se na služebním zákoně dohodla s koalicí, média nám zprostředkovávají optimistické obrázky, jak legislativci coby pilní mravenečkové rychle dávají dohromady změny v paragrafech služebního zákona. Poklidné vody nezčeřil ani pan prezident, který se hned na počátku nemalou měrou zasloužil o „netradiční“ způsob projednávání tohoto klíčového zákona; ve svém komentáři lehce něco vytknul a zároveň trochu pochválil. Prostě pohoda. V tuto chvíli si jen málokdo uvědomuje, že jsme vlastně svědky „Opoziční smlouvy č. 2“.

Ta první v roce 1998 po „mobilisační“ kampani probíhající ve „spálené zemi“ vyústila v dohodu Václava Klause a Miloše Zemana a nejen tak ukončila (respektive nezahájila) slibovanou protikorupční „akci čisté ruce“, ale možnosti korupce ještě rozšířila, když se strany „spravedlivě“ rozdělily o posty ve správních a dozorčích radách nejrůznějších institucí. Vytvořil se tak větší prostor pro stranické „trafiky“, zároveň s tím vzrostl vliv politiků, nikoli politický ale kořistnický.

Ta druhá opoziční smlouva se realizuje nyní. Také jí předcházela velká mobilizační kampaň zaměřené na „odstranění“ Kalouska, také se sliboval boj proti korupci. Služební zákon jako nejdůležitější součást protikorupčních opatření byl ve volebních programech i v koaliční dohodě, mnoho poslanců i senátorů z různých stran se zavázalo k jeho podpoře, přípravu zákona monitorovaly nevládní organizace (zejména sdružené v Rekonstrukci státu). Výsledkem je dohoda Kalouskovy opozice a vládní koalice na variantě zákona, kterou pravděpodobně postihne osud většiny našich protikorupčních zákonů – budou bezzubé. A je dokonce dost pravděpodobné, že korupční prostor ve velké politice ještě zvýší.

O tom, co se přesně dohodlo, vlastně moc nevíme. Kalouskova opozice (v níž je Kalousek nejen nekorunovaným králem, ale podle četnosti vystupování v médiích zřejmě i tiskovým mluvčím) si v parlamentu bouřlivě stěžovala na to, že neměla dostatek času k prostudování zákona. Takže nyní, ke všeobecné spokojenosti, budou mít nejen poslanci, ale také odborníci z řad veřejnosti asi dva dny na to, aby se s prací desítek legislativců předem seznámili, než začne druhé čtení zákona. A pak to již asi půjde ráz na ráz. Dohoda je uzavřena. Jak transparentní projednávání u zákona, který má být vlajkovou lodí protikorupčních opatření této vládní koalice, u zákona, který je hodně složitý a kde nastavené vztahy, kompetence, hierarchie, kvalifikační požadavky na uchazeče o funkce, předcházení střetů zájmů, organizace vzdělávání a úřednických zkoušek hrají velkou roli a kde i drobné změny, mohou zcela zlikvidovat jeho účinnost. Ale tady nešlo o dílčí změny, ale o zásadní změnu celé koncepce. Ono opravdu není jedno, jestli je někdo generálním ředitelem na Úřadu vlády nebo jen náměstkem ministra vnitra; mluvit o stejných kompetencích je výsměch zdravému rozumu. On také ředitel školy i školník mají zajišťovat hladký průběh vzdělávacího procesu na škole a stejné kompetence zjevně nemají.

Na závěr jen poznámku k Evropské unii. Veřejnosti se prezentuje, že tento zákon musíme udělat kvůli EU. Ano, EU tlačí na přijetí zákona, protože ji nebaví dávat miliardy na projekty, které jsou nekvalitní, jsou zdrojem politických trafik, případně rozkradené, protože je zde silné propojení politicko-ekonomických skupin ovlivňujících fungování státní správy. Ale ten zákon nepřijímáme kvůli EU, potřebujeme ho především my, protože v černé díře mizí miliardy a mělo by být v našem zájmu vyčerpat jak evropské tak „vlastní“ peníze maximálně efektivně.

Opoziční smlouva č. 2 nastavuje podmínky do budoucna, z marasmu, který systémově nastavila opoziční smlouva č. 1, jsme se ještě nedostali. Opoziční smlouva č. 2 se nesporně dotkne i dalších zákonů. Proslýchá se, že další významný protikorupční zákon (zavádějící registr smluv) se bude vyznačovat tím, že všechny podstatné informace budou začerněné. Uvidíme… Mimochodem, máme před senátními volbami – ptejme se kandidátů, jak se jim takto pojatý „boj“ proti korupci líbí.

07. 08.

Amico di Amici již otevírá šampaňské – kastrace služebního zákona probíhá úspěšně

Vladimíra Dvořáková Přečteno 9743 krát Přidat komentář

Projednávání služebního zákona je skvělou ilustrací toho, jak se mnozí politici snaží zabránit omezení korupčního prostředí v Čechách. Strategie je jasná - zákon, vzhledem k jeho protikorupčnímu potenciálu, nelze odmítnout; formálně se k němu hlásí řada politiků, obsahovaly jej volební programy politických stran a navíc na nás tlačí „Evropa“ (kterou již přestalo bavit vyhazovat evropské peníze do černé díry pod jménem Česká republika). A tak jsme si v Čechách opět zahráli hru na přijímání zákona, který vlastně mnozí politici nechtějí, ale nemohou to říci přímo, a tak jej v zájmu „vylepšení“ alespoň vykastrují.

Více »

27. 06.

O tom, co v Událostech komentářích nezaznělo

Vladimíra Dvořáková Přečteno 10771 krát Přidat komentář

Byla jsem včera pozvána do Čt 24, abych vystoupila v Událostech komentářích k rozhodnutí slovenského soudu, že pan Babiš nebyl spolupracovníkem StB. Byla jsem tam pozvána jako politoložka, tj. předpokládala jsem, že veřejnosti dám pohled odborný, který bude i odborně (ve srozumitelné formě) prezentován. Vzhledem k tomu, že moje vysvětlování nakonec probíhalo formou krátkých, stále přerušovaných, výpovědí, chtěla bych veřejnosti objasnit, co jsem vlastně chtěla sdělit; z daného vystoupení to skutečně nemohla pochopit.

Z odborného hlediska jde o téma zajímavé z mnoha důvodů. Především je to sama otázka lustrací, kde je evidentní, že žaloby lidí, kteří byli označeni za spolupracovníky StB, u soudů neprocházejí (jak v Čechách tak na Slovensku).. Soudy opakovaně konstatují, na základě obdobné žaloby, jakou podal pan Babiš na Ústav paměti národa, že předložené dokumenty (případně svědci) nedokládají v dostatečné míře skutečnost, že by dotyčný vědomě spolupracoval s StB. Rozhodnutí soudů jsou důležitá, byť se mohou dostávat do důkazní nouze, protože právě procedura nezávislého soudního rozhodnutí naplňuje skutečný rozchod s minulostí, nikoli jakýsi akt msty.

Druhým zajímavým problémem je, že se zde politici snaží vytvořit dojem, že rozhodnutí zahraničního soudu (zdůrazňuji, nejde o trestní řízení) by mělo zásadním způsobem ovlivňovat politickou scénu v České republice a novináři si tento diskurs nechávají vnutit. To je ale přání právě politiků, aby společnost přejímala jejich vidění světa. Rozhodnutí nijak nesouvisí s procedurou jmenování či odvolání ministra či s podmínkami na jeho jmenování. To je z politologického hlediska důležité. Samozřejmě současné rozhodnutí je pro pana Babiše i pro celou koalici příznivé z hlediska oslovení veřejnosti, opozici se z téhož důvodu nelíbí. Mohlo by se to stát záminkou rozkolu v koalici, ale takovou záminkou v zásadě může být cokoli. Na to nemusí být člověk politolog, aby k tomuto závěru došel a nevidím důvod, proč o tom s politologem hovořit.

V diskusi s politologem jsme se mohli dostat ještě dále. Je zde skutečně zákonná povinnost ministrů předkládat lustrační osvědčení? Je skutečností, že běžně ministři lustrační osvědčení předkládali a dalo by se to označit za určitou zvyklost. Lustrační zákon to ovšem podle mého názoru nevyžaduje, protože se vztahuje na funkce ve státní správě. Je ministr úředníkem ve státní správě? V souvislosti se správním řízením (v druhé instanci) možná ano, ovšem u ministra jednoznačně převládá posvěcení jeho funkce parlamentem (reprezentujícím lid), který dává důvěru vládě. Proto se také od ministrů, na rozdíl od vysokých státních úředníků, nevyžaduje bezpečnostní prověrka (stejně jako od členů parlamentu či prezidenta). Navíc ústava jmenování ministrem nepodmiňuje lustračním osvědčením.

Možná by bylo dobré veřejnosti v diskusi připomenout, že přijetí lustračního zákona bylo zdůvodňováno bezpečnostními důvody. Na počátku transformace byly asi pochopitelné obavy, aby do vysokých funkcí ve státní správě nepřišli agenti StB a nesnažili se křehkou demokracii destabilizovat. Dalo se předpokládat, že je časem nahradí vybudované kontrolní instituce. V roce 1998 vznikl Národní bezpečnostní úřad, který měl uskutečňovat bezpečnostní prověrky, jejichž součástí samozřejmě měla být a je i případná spolupráci s StB. Vybudování tohoto úřadu souviselo s naším vstupem do NATO. Lustrace ale zrušeny nebyly a nově vzniklý úřad odrážel tehdejší atmosféru i dělbu moci danou opoziční smlouvou. Jeho nastavení a fungování až do roku 2006 (kdy se NATO opravdu už naštvalo) umožňovalo podivné kontakty s panem Mrázkem (než byl zavražděn), Krejčířem (než zmizel), s Větrovcem (než byl zatčen) apod. Je opravdu nyní pro bezpečnost naší země důležitý lustrační zákon nebo spíše skutečné nastavení kontrolních institucí, tlak na dodržování pravidel a procedur (viz jejich porušování například ze strany ministryně Válkové při otázce jmenování soudce či snahy získat informace, na něž neměla právo)?

Z hlediska politologa je také zajímavé připomenout postup prezidenta, který podmínil jmenování vlády tím, že parlament přijme služební zákon v prvním čtení. Logika tohoto kroku (služební zákon lustrace ministra neřeší) je skutečně zvláštní, politolog si ale dopady uvědomuje. Pokud chcete ze zákona udělat bramboračku, je dobrého ho přijmout v prvním čtení, pak teprve dělat komplexní pozměňovací návrh; spolu s tvůrčí iniciativou poslanců zvyšujete míru pravděpodobnosti, že zákon bude dost bezzubý.

Dala se jistě rozvíjet i jiná témata související s politologií; třeba politické hrátky a jejich dopady na podobu bádání v ústavech typu Ústavu paměti národa. A na všechny tyto otázky mohou být samozřejmě i různé odborné pohledy. Samozřejmě času pro komentáře je vždy málo, přesto pokud chce televize ve vysílání stanovisko odborníka, tak by měl mít šanci hovořit o odborných věcech, nikoli se stát pouhým komentátorem bonmotů pana Kalouska či sporů mezi různými politiky. Není dobré, aby si veřejnoprávní média nechávala od politiků vnutit témata, přístupy a schémata. Ze zkušenosti vím, že na Události komentáře se většinou dívají lidé, kteří jednoduchá vyjádření nevyžadují a kteří si cení toho, pokud se na politiku díváme i z jiného pohledu než v rozměrech naší rozhádané politické scény. To koneckonců potvrzují i reakce, které jsem na včerejší vystoupení dostala.

01. 06.

Jistá pravidla a nejisté výsledky (nebo raději naopak?)

Vladimíra Dvořáková Přečteno 5311 krát Přidat komentář

Demokracie se od nedemokracie liší zejména v tom, že má jasně nastavena pravidla, ale dopředu nezná výsledky. Vyhrát může každý. Nedemokracie si naopak nejdříve určí výsledky a tomu přizpůsobuje pravidla. V této zemi se bohužel od počátku transformace na pravidla moc nehrálo, podstatný byl výsledek a ten odpovídal momentálním (politickým, osobním, …) potřebám. To je jedna základních příčin současného marasmu.

Více »

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Alvarová Alexandra · Antoš Marek B Balabán Miloš · Bečková Kateřina · Bednář Miloslav · Bednář Ondřej · Bělobrádek Pavel · Bém Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bezděk Vladimír · Bezděková Iva · Bielinová Petra · Blaževič Igor · Bobek Miroslav · Boleslav Milan · Boučková Tereza · Boudal Jiří · Bratinka Pavel · Brixi Hana · Brom Zdeněk · Burian Jan · Bursík Martin C Candole James de · Cerman Ivo · Co čteme, posloucháme, na co se díváme...  Č Čermák Luděk · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajnberg Viktor · Farský Jan · Feldstein Petr · Fiala Petr G Gregor Kamil H Haas Tomáš · Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Havrda Marek · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hesová Zora · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hollan Matěj · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honsová Dagmar · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejší Václav · Hovorka Ludvík · Hradilková Jana · Hudeček Tomáš · Hudema Marek · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman J Janeček Karel · Janeček Vít · Janouch František · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Just Jiří · Just Vladimír K Kabelka Ladislav · Kadlec Petr · Kalhousová Irena · Kalousek Miroslav · Kameník Martin · Karfík Filip · Kasl Jan · Klan Petr · Klepal Jakub · Klíma Vít · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Komárek Stanislav · Königsmarková Ivana · Kopač Petr · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Košák Pavel · Kotecký Vojtěch · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Krnáčová Adriana · Křeček Stanislav · Kubát Ondřej · Kubr Milan · Kudrna Zdeněk · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kuták Aleš · Kužílek Oldřich L Laně Tomáš · Lešenarová Hana · Líbal Vladimír · Lipold Jan · Liška Ondřej · Lomová Olga M Macek Lukáš · Macháček Martin · Marksová-Tominová Michaela · Matoušek Karel · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Moldan Bedřich · Müller Zdeněk · Münich Daniel · Musil Aleš N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin P Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pohledy světových lídrů · Polák Milan · Potměšilová Hana · Potůček Martin · Pražskej blog · Procházka Adam · Pultarová Tereza R Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Rezková Alice · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Roithová Zuzana · Růžička Michal · Rychlík Jan S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Sedlák Vojtěch · Shanaáh Šádí · Schmidt Hans-Jörg · Schwarzenberg Karel · Skuhrovec Jiří · Slimáková Margit · Smith Michael · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sokol Tomáš · Soukenka Petr · Sportbar · Spurný Matěj · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Suchánek Jan · Suchardová Michaela · Sůva Lubomír · Svoboda Bohuslav · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Škop Michal · Škromach Zdeněk · Šmíd Milan · Špidla Vladimír · Špinková Martina · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tutter Jiří U Urban Jan · Urban Václav V Vácha Marek · Vajnerová Štěpánka · Vančura Martin · Veis Jaroslav · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vondráček Ondřej W Wagenknecht Lukáš · Wagnerová Eliška · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Ze šuplíku · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy