27. 06.

O tom, co v Událostech komentářích nezaznělo

Vladimíra Dvořáková Přečteno 10194 krát Přidat komentář

Byla jsem včera pozvána do Čt 24, abych vystoupila v Událostech komentářích k rozhodnutí slovenského soudu, že pan Babiš nebyl spolupracovníkem StB. Byla jsem tam pozvána jako politoložka, tj. předpokládala jsem, že veřejnosti dám pohled odborný, který bude i odborně (ve srozumitelné formě) prezentován. Vzhledem k tomu, že moje vysvětlování nakonec probíhalo formou krátkých, stále přerušovaných, výpovědí, chtěla bych veřejnosti objasnit, co jsem vlastně chtěla sdělit; z daného vystoupení to skutečně nemohla pochopit.

Z odborného hlediska jde o téma zajímavé z mnoha důvodů. Především je to sama otázka lustrací, kde je evidentní, že žaloby lidí, kteří byli označeni za spolupracovníky StB, u soudů neprocházejí (jak v Čechách tak na Slovensku).. Soudy opakovaně konstatují, na základě obdobné žaloby, jakou podal pan Babiš na Ústav paměti národa, že předložené dokumenty (případně svědci) nedokládají v dostatečné míře skutečnost, že by dotyčný vědomě spolupracoval s StB. Rozhodnutí soudů jsou důležitá, byť se mohou dostávat do důkazní nouze, protože právě procedura nezávislého soudního rozhodnutí naplňuje skutečný rozchod s minulostí, nikoli jakýsi akt msty.

Druhým zajímavým problémem je, že se zde politici snaží vytvořit dojem, že rozhodnutí zahraničního soudu (zdůrazňuji, nejde o trestní řízení) by mělo zásadním způsobem ovlivňovat politickou scénu v České republice a novináři si tento diskurs nechávají vnutit. To je ale přání právě politiků, aby společnost přejímala jejich vidění světa. Rozhodnutí nijak nesouvisí s procedurou jmenování či odvolání ministra či s podmínkami na jeho jmenování. To je z politologického hlediska důležité. Samozřejmě současné rozhodnutí je pro pana Babiše i pro celou koalici příznivé z hlediska oslovení veřejnosti, opozici se z téhož důvodu nelíbí. Mohlo by se to stát záminkou rozkolu v koalici, ale takovou záminkou v zásadě může být cokoli. Na to nemusí být člověk politolog, aby k tomuto závěru došel a nevidím důvod, proč o tom s politologem hovořit.

V diskusi s politologem jsme se mohli dostat ještě dále. Je zde skutečně zákonná povinnost ministrů předkládat lustrační osvědčení? Je skutečností, že běžně ministři lustrační osvědčení předkládali a dalo by se to označit za určitou zvyklost. Lustrační zákon to ovšem podle mého názoru nevyžaduje, protože se vztahuje na funkce ve státní správě. Je ministr úředníkem ve státní správě? V souvislosti se správním řízením (v druhé instanci) možná ano, ovšem u ministra jednoznačně převládá posvěcení jeho funkce parlamentem (reprezentujícím lid), který dává důvěru vládě. Proto se také od ministrů, na rozdíl od vysokých státních úředníků, nevyžaduje bezpečnostní prověrka (stejně jako od členů parlamentu či prezidenta). Navíc ústava jmenování ministrem nepodmiňuje lustračním osvědčením.

Možná by bylo dobré veřejnosti v diskusi připomenout, že přijetí lustračního zákona bylo zdůvodňováno bezpečnostními důvody. Na počátku transformace byly asi pochopitelné obavy, aby do vysokých funkcí ve státní správě nepřišli agenti StB a nesnažili se křehkou demokracii destabilizovat. Dalo se předpokládat, že je časem nahradí vybudované kontrolní instituce. V roce 1998 vznikl Národní bezpečnostní úřad, který měl uskutečňovat bezpečnostní prověrky, jejichž součástí samozřejmě měla být a je i případná spolupráci s StB. Vybudování tohoto úřadu souviselo s naším vstupem do NATO. Lustrace ale zrušeny nebyly a nově vzniklý úřad odrážel tehdejší atmosféru i dělbu moci danou opoziční smlouvou. Jeho nastavení a fungování až do roku 2006 (kdy se NATO opravdu už naštvalo) umožňovalo podivné kontakty s panem Mrázkem (než byl zavražděn), Krejčířem (než zmizel), s Větrovcem (než byl zatčen) apod. Je opravdu nyní pro bezpečnost naší země důležitý lustrační zákon nebo spíše skutečné nastavení kontrolních institucí, tlak na dodržování pravidel a procedur (viz jejich porušování například ze strany ministryně Válkové při otázce jmenování soudce či snahy získat informace, na něž neměla právo)?

Z hlediska politologa je také zajímavé připomenout postup prezidenta, který podmínil jmenování vlády tím, že parlament přijme služební zákon v prvním čtení. Logika tohoto kroku (služební zákon lustrace ministra neřeší) je skutečně zvláštní, politolog si ale dopady uvědomuje. Pokud chcete ze zákona udělat bramboračku, je dobrého ho přijmout v prvním čtení, pak teprve dělat komplexní pozměňovací návrh; spolu s tvůrčí iniciativou poslanců zvyšujete míru pravděpodobnosti, že zákon bude dost bezzubý.

Dala se jistě rozvíjet i jiná témata související s politologií; třeba politické hrátky a jejich dopady na podobu bádání v ústavech typu Ústavu paměti národa. A na všechny tyto otázky mohou být samozřejmě i různé odborné pohledy. Samozřejmě času pro komentáře je vždy málo, přesto pokud chce televize ve vysílání stanovisko odborníka, tak by měl mít šanci hovořit o odborných věcech, nikoli se stát pouhým komentátorem bonmotů pana Kalouska či sporů mezi různými politiky. Není dobré, aby si veřejnoprávní média nechávala od politiků vnutit témata, přístupy a schémata. Ze zkušenosti vím, že na Události komentáře se většinou dívají lidé, kteří jednoduchá vyjádření nevyžadují a kteří si cení toho, pokud se na politiku díváme i z jiného pohledu než v rozměrech naší rozhádané politické scény. To koneckonců potvrzují i reakce, které jsem na včerejší vystoupení dostala.

01. 06.

Jistá pravidla a nejisté výsledky (nebo raději naopak?)

Vladimíra Dvořáková Přečteno 4520 krát Přidat komentář

Demokracie se od nedemokracie liší zejména v tom, že má jasně nastavena pravidla, ale dopředu nezná výsledky. Vyhrát může každý. Nedemokracie si naopak nejdříve určí výsledky a tomu přizpůsobuje pravidla. V této zemi se bohužel od počátku transformace na pravidla moc nehrálo, podstatný byl výsledek a ten odpovídal momentálním (politickým, osobním, …) potřebám. To je jedna základních příčin současného marasmu.

Více »

04. 05.

Nechci slevu zadarmo - aneb jak opět „ušetřit“ se zákonem o státní službě

Vladimíra Dvořáková Přečteno 1179 krát Přidat komentář

To, že přijímání zákona o státní službě nebude procházkou růžovou zahrádkou, se dalo očekávat. Ale spíše se předpokládalo, že hlavní nebezpečí bude v pozměňovacích návrzích některých (asi nejen) opozičních poslanců, kteří se pokusí zajistit i do budoucna možnou politickou kontrolu nad státní správou. Zdá se ovšem, že zádrhel nastává již nyní v koaličních jednáních. Lze pochopit kompromisy v dílčích otázkách (nikdy není jen jedno možné relativně dobré řešení, bohužel vždycky je mnoho relativně špatných řešení), ale je zde velké riziko, že špatné kompromisy změní logiku zákona. Z mého pohledu vidím dva stěžejní problémy: první se týká vzdělávání a úřednické zkoušky (viz minulý blog), druhý skutečného zajištění nezávislosti, odbornosti a kontinuity státní služby. Podle zpráv a vystoupení některých politiků v médiích včerejší a předvčerejší jednání snad přistoupilo na vzdělávání úředníků i úřednickou zkoušku. V tuto chvíli je ale obtížné posoudit konkrétní podobu; doufejme, že jde o pozitivní výsledek, nikoli o nástroj nátlaku na úředníky či prostředek pro vyvádění peněz pro soukromé subjekty.
Druhý problém zatím vyřešen nebyl. Naplnění principů nezávislosti, odbornosti a kontinuity státní služby jednoznačně ovlivňuje prostor pro trafiky, korupci a klientelismus. Myslím si, že by odborná veřejnost, nevládní organizace i nejrůznější protikorupční aktivisté měli výsledný kompromis velmi sledovat. Především je nutné nepodlehnout zavádějícím argumentům, že politický vliv na státní správu je dán nutností dohlížet na realizaci politických rozhodnutí. Politická rozhodnutí a jejich realizace jsou ale dvě různé věci a dvě roviny rozhodování. S jistou mírou zjednodušení je možné vztah politiků a úředníků přirovnat k architektovi a staviteli. O podobě stavby a jejích parametrech rozhoduje architekt a nese za svůj návrh odpovědnost; postup prací, výběr technologií, odbornou kvalitu pracovníků určuje stavitel a nese za to odpovědnost. Pokud stavitel zjistí, že architekt doporučuje materiály, které nutně povedou ke zřícení stavby, tak se může realizaci vzepřít. I architekt má jistě právo upozornit, že stavitel nerealizuje správně jeho záměr. Ale o tom, kdo bude architektem a kdo stavitelem rozhoduje majitel. V našem případě – veřejnost. Politik získává právo rozhodovat na základě voleb, úředník na základě odbornosti, transparentních výběrových postupů vyplývajících ze zákona o státní službě.
Dalším argumentem bývá finanční náročnost, superúředník i generální ředitelství nás přijdou na mnoho peněz. Tím se vlastně argumentuje již od roku 2002, více než 12 let tedy takto vydatně „šetříme“. Konzervativní odhady jsou, že neprofesionalita, korupce a klientelismus ve státní správě nás stojí minimálně sto miliard ročně. Jak dlouho ještě chceme takto šetřit?
A v neposlední řadě působivým argumentem, který by mohl výrazně eliminovat efektivitu zákona, je obraz všemocného „superúředníka“, jehož pravomoci je proto nutné výrazně omezit, či jeho funkci zcela zrušit. Samozřejmě v každé funkci je nutné vyvažovat pravomoci a odpovědnost, ale bezmocná „figurka“ nám nepomůže. Klíčové musí být nastavení profesionálních parametrů – vzdělání, praxe, nestranickost. A k tomu opět – transparentnost. Při výběru by veřejnost měla znát odborné životopisy všech uchazečů. To by ostatně mělo platit nejen u výběru generálního ředitele, ale u všech výběrových řízení.
Je samozřejmě řada konkrétních věcí, na které bychom si měli dávat pozor. Co zásadního by zákon měl a neměl umožňovat?
• Po volbách by neměla být možná výměna státních tajemníků (náměstků) pro věci služby, odborných státních tajemníků, sekčních šéfů, tj. všech těch, kteří jsou ve služebním poměru.
• Ministr si určuje vlastní kabinet, politické náměstky. Tito lidé nejsou přímými nadřízenými pracovníků ve služebním poměru. Podílejí se na politických návrzích, nikoli na konkrétním způsobu jejich realizace.
• Počet osob ve vysokých funkcí bez služebního poměru (poradci apod.) musí být omezen. Ministr nemůže sám závažným způsobem měnit strukturu ministerstva, vytvářet či rušit jednotlivá oddělení.
• Jmenování do všech vyšších funkcí musí vyžadovat jasně definovanou kvalifikaci a jasně definovaný počet let působení ve státní správě. V případě, že počet let je splněn, ale od působení ve státní správě uplynulo určité období, musí být jasně definovaný možný střet zájmů (příchod ze soukromé firmy působící v oblasti, do níž úředník nastupuje). Musí být zákaz odchodu ze státní služby do soukromé sféry ve stejné oblasti, v níž úředník působí.
• Výběrové komise by měly být složeny výhradně z odborníků s povinností zveřejnit jejich odborný životopis; stejně tak by měl být zveřejněn odborný životopis všech uchazečů o daný post. V takovém případě je možné mít i rovné zastoupení odborníků jmenovaných „politicky“ a jmenovaných „státní správou“.
Je otázkou, co vše je předmětem sporu v koaličních vyjednáváních, je otázkou, co vše se někdo pokusí změnit v průběhu poslaneckých pozměňovacích návrhů. Ale hlídejme alespoň základní principy, nebo další roky budeme opět „šetřit“ a z takto mnohonásobně ušetřených prostředků podporovat stranické trafiky, různé šíbry, kmotry …

27. 04.

O vzdělanostní společnosti bez vzdělávané státní správy

Vladimíra Dvořáková Přečteno 2957 krát Přidat komentář

Všichni víme, že některé fráze, včetně té, že je nutné budovat společnost založenou na vzdělání či přímo vzdělanostní ekonomiku, se častým opakováním dosti vyprazdňují. To však neznamená, že v zásadě nejsou pravdivé. Když to zjednoduším, tak v postupující globalizaci buď budeme schopni vytvářet výrobky s přidanou hodnotou, nebo budeme jen jednou z montoven světa. O tom, v jakém prostředí se usídlíme, bude rozhodovat kvalita pracovní síly a také kvalita státní správy. V obojím případě slovo kvalita znamená schopnost celoživotního vzdělávání.

Podle občasných mediálních vyjádření jednotlivých členů koalice či opozičních politiků se zdá, že jednou z klíčových otázek, která doprovází diskusi o zákonu o státní službě, je stále otázka úřednické zkoušky a celkově vzdělávání ve státní správě (kromě diskuse o superúředníkovi a generálním ředitelství, ale o tom snad příště).

Jaká jsou pro a proti? Pokud pominu názor jednoho poslance na semináři v ústavněprávním výboru Sněmovny, že jeho manželka je úřednice a pokud by prošla úřednická zkouška, tak on nesmí domů, nejčastější argument je, že by uchazeč o místo měl již pří výběrovém řízení prokázat patřičné znalosti. Kde je ale získá? Zaplatí si další vzdělání u externích subjektů, kteří tak budou formovat státního úředníka? Něčeho obdobného jsem již byla svědkem, vzdělávání úředníků státní služby bylo a je nejen dobrým „kšeftem“, ale především nástrojem vytváření klientelistických (či přímo korupčních) vazeb. Bylo by zajímavé sledovat, zda by se názor na úřednickou zkoušku nezměnil, pokud by stát dal najevo, že tuto službu bude „outsourcovat“. To by bylo lobbistů za vzdělávání státní správy!

Dalším argumentem bývá cena. Nedomnívám se, že by to mělo být nějak dramatické, protože úřednická zkouška by měla zahrnovat pouze základní znalosti jako například etický kodex, základní práva a povinnosti úředníka, principy fungování státní správy a jednání s občany (principy dobrého vládnutí), protikorupční mechanismy ve státní správě, apod. Dobře připravený e-learningový materiál a zkušební testy, jež by umožnily testování na základě řešení konkrétních modelových situací, není nic nového ani obtížného, dokonce ani převratně drahého (pokud se to ovšem opět někomu „nezadá“ za velké peníze).

Úřednická zkouška, po jejímž absolvování se následně uzavírá služební poměr, tak vytváří základní profesionální standard úředníka. Nepodceňujme ani symboliku a vytváření vztahu ke státu, profesionalizaci výkonu služby, posílení právního vědomí. Možná by také zeslábly i jisté „velkopanské“ manýry, které se leckdy vyskytují v jednání politiků vůči úředníkům, či šikana, která také není neznámou ve státní správě. Na tuto zkoušku by pak mělo navazovat další vzdělávání podle potřeb resortu, jednotlivých odborů. Jádrem by mělo být vzdělávání organizované samotným resortem podle aktuálních potřeb a poskytované zevnitř (nadřízený proškolí své podřízené pracovníky) – pro specifické otázky pak vyžádané vzdělávání expertů z veřejných či státních vysokých škol. Vzdělávání musí posilovat skutečné znalosti a nikoli tolik oblíbené „manažerské“ dovednosti. Pokud někdo chce získat lepší kvalifikaci jako „manažer“, nechť si takovéto vzdělání skutečně sám dodělá.

A na závěr ještě stručná poznámka k postojům některých politiků, kteří „hájí“ právo úředníků se nevzdělávat. Vzdělávání, osobní růst, uspokojení z toho, že svou práci dělá profesionálně, patří k základním potřebám člověka; pokud někomu tato potřeba chybí, neměl by být vyhledávaným pracovníkem ani ve státní ale ani v soukromé sféře. Nebo opravdu chceme, aby platil princip, který mi kdysi vysvětlovala vysoce postavená pracovnice státní správy: nejlepší kariéru má před sebou někdo, kde je hloupý a líný. Hloupý, protože udělá, co mu kdo přikáže a neuvědomuje si žádná rizika, a líný, protože si nikdy neklade otázky a nezajímá se o to, co se kolem děje. Chceme to?

06. 03.

Pokračující rozhovor s Václavem Žákem o zákonu o státní službě aneb co je potřeba si pohlídat

Vladimíra Dvořáková Přečteno 1315 krát Přidat komentář

V. D. Včera jsme s Václavem Žákem diskutovali o tomto důležitém zákonu spíše z hlediska toho, proč je nutné ho přijmout, co a jak by u nás mohl zlepšit. Především jsme se zabývali postavením úředníků, jejich ochrany před přímým vlivem politiků, ale také nutností jejich profesionalizace, vzděláváním, což s sebou přináší také nejrůznější úskalí. Dneska se zaměříme na to, jak vlastně by státní správa fungovala z hlediska nastavení celé instituce. Máme u nás mnohé zkušenosti, kdy drobné posuny a pozměňováky změnily celou logiku navrhovaného zákona (třeba z poskytování informací o trestním řízení zákon stal náhubkový zákon) či z něj udělaly hlídacího psa, kterému vytrhaly všechny zuby.

Václave, je zde několik funkcí, které jsou nové. Vzniká například Generální ředitelství státní služby, které bude státní správu řídit. Bývalá vláda argumentovala tím, že například post generálního ředitele státní služby je příliš drahý a vlastně zbytečný.

V. Ž. Argumentaci předchozí vlády nelze brát vážně, tzv. zákon o úřednících, kterým chtěla nahradit služební zákon, byl parodií, která by legalizovala stávající neudržitelný stav. V současné době není ještě úplně jasné, jak má podle koaličních představ státní správa fungovat. Jasné je aspoň to, že by mělo jít o veřejnoprávní úpravu, tedy že by služební zákon měl být v jistých mezích podobný zákonu, kterým se řídí např. policie. Jinými slovy: tak jako v policii existuje hierarchie, bude existovat hierarchie i ve státní službě. Ta hierarchie musí být zakončena hlavou, která nebude mít bezprostřední vazbu na výsledek voleb. Jak je to důležité, je vidět na příkladu Nejvyššího státního zástupce. Kdyby se měnil po každých volbách, stěží bychom se posunuli v zápase s hospodářskou kriminalitou tak, jak se tomu stalo v posledních letech.
Generální ředitel státní správy bude obdobou policejního prezidenta. Samotný úřad bude garantem jednotného konceptu státní správy. Protože za výkon státní správy odpovídá vláda, je logické, že vznikne při Úřadu vlády. Generálního ředitele by také měla jmenovat vláda. Ingerence prezidenta do jeho jmenování, jak ji navrhovala Rusnokova vláda, je nelogická a v případě prezidenta, který nechápe, že některé jeho pravomoci mají ceremoniální charakter, dokonce nebezpečná. Ovšem ještě důležitější než jmenování je způsob odvolávání. V každém případě by se mělo jednat o postup podle předem stanovených kritérií a přezkoumatelný soudem. Tak také návrh vypadá.

V.D. Dobře. Bude ho jmenovat vláda, ale jak zabránit tomu, aby to nebyla další trafika pro vysloužilé politiky či spolustraníky, a tím se vlastně politický vliv na státní správu ještě posiloval, nemluvě o tom, že to může být člověk zcela neschopný.

V. Ž. Zabránit se nedá ničemu. Vzhledem k tomu, že ho bude vybírat koaliční vláda a pokud bude rozumná, bude to konzultovat s opozicí, existuje jistá šance, že vyberou někoho, kdo bude skutečně profesionálním státním úředníkem. Takoví lidé kupodivu existují. Stačí připomenout bývalého ombudsmana Varvařovského. Nejde totiž jen o odbornost a praxi ve státní správě - takových lidí jsou mraky, ale o samostatnost a mravní integritu. Kvalitní soudce by například byl také dobrým kandidátem.

V.D. A máme tu další funkce, pod nimiž se veřejnost většinou nedokáže nic představit – státní tajemník pro věci služby, odborný státní tajemník , státní tajemník (bez přívlastků), personální ředitel. Jaký je mezi tím vlastně rozdíl?
V. Ž Tady se obávám, že se podařilo vytvořit značně nepřehlednou situaci. Státní tajemník v různých zemích znamená velmi odlišné funkce. Pokud pominu USA, kde pojem státní tajemník znamená ministr zahraničí, tak pro nás mohou být zajímavé dva modely. V Německu státní tajemník znamená náměstka ministra. Ministr může mít až čtyři náměstky – tedy státní tajemníky. Dva jsou profesionální úředníci a řídí ministerstvo, tzn. smějí dávat příkazy odborným útvarům, dva političtí, kteří pomáhají ministrovi v komunikaci s vnějškem, zejména s parlamentem. Političtí náměstci mohou být ovšem pouze z té strany, ze které je ministr, čímž se zajišťuje politická odpovědnost dané politické strany za resort. V Rakousku je státní tajemník něco jako německý politický státní tajemník, ovšem s tím rozdílem, že může být i z jiné politické strany. Ovšem tento státní tajemník -stejně jako ten německý - nesmí dávat žádné příkazy odbornému aparátu! U nás je dosavadní praxe, kterou se zatím řídí i Sobotkova vláda, přivádět na ministerstva koaliční náměstky, kteří mají rozhodovací kompetence. A to je špatně.
V koaličním návrhu se uvádí, že by na každém ministerstvu mělo existovat maximálně 6 náměstků, alias státních tajemníků. Jeden z nich bude mít na starosti personalistiku včetně možnosti ovlivnit nominaci ostatních státních tajemníků, to je ten státní tajemník pro věci služby. V jiných organizacích než jsou ministerstva, bude hrát jeho roli personální ředitel.
Podstatné je, že ostatní státní tajemníci se budou vybírat z okruhu osob, které splňují požadavky na představené (úředníky ve vedoucích postaveních) ve státní správě, tj. budou mít určitou praxi ve státní správě, vzdělání apod. To by znamenalo, že po určité době bude státní správa na ministerstvech složená z profesionálních úředníků. Přitom politickou odpovědnost za výkon ministerstva ponese jenom politický reprezentant té strany, z níž je ministr.
Je to skutečně ambiciózní představa. Těžko si ale lze představit, že se politické strany budou rády svých politicky nominovaných náměstků vzdávat.

V.D. Na druhou stranu, docela logicky vyznívají argumenty, že by ministr měl mít šanci vybrat si své spolupracovníky. Nést politickou odpovědnost a mít kolem sebe lidi, kterým nevěřím, se kterými se těžko spolupracuje.

V.Ž. V navrženém systému bude mít ministr právo volbu státních tajemníků ovlivnit. Osobně se domnívám, že snaha postavit mezi ministra a státní správu čínskou zeď, tj. že by musel ministerstvo řídit s nevyměnitelnými náměstky, by byla nerozumná. Ministr sice bude ovlivňovat tým, se kterým bude ministerstvo řídit, ale v náměstkovských pozicích budou pouze profesionální státní úředníci, nikoliv kamarádi, které si přivedl z ulice.

V.D. Všichni ale víme, že se na úřadech objevovali a objevují nejrůznější poradci, kteří hodně ovlivňovali rozhodnutí, přitom nenesli žádnou odpovědnost a fakticky neměli žádnou oficiální pozici. Na poradce se nevztahuje služební zákona (většinou přicházejí a odcházejí s politikem), ale nemělo by být jejich postavení nějak ošetřeno?

V.Ž. To je právě problém. Abychom mohli posoudit, jak bude navržený koncept fungovat vcelku, museli bychom vědět, jak si vládní koalice představuje kabinet ministra, který není součástí služebního zákona. Tam by mělo být určeno, jaký okruh spolupracovníků si ministr bude smět přivést sebou, a do jakých pozici je bude moci umístit. A samozřejmě také, jakou roli v kabinetu budou hrát zástupci dalších koaličních stran. Představa, že si ministr přivede zástupce každé koaliční strany a ti si přivedou svoje poradce, by asi zákon o státní službě znehodnotila.

V.D. Pochopila jsem dobře, že ani tento zákon nezabrání, aby si premiér či ministr přivedl jako šéfa svého kabinetu nějakou paní, bez dokončené vysoké školy a dával ji stotisícové odměny? Nebo že vedle premiéra bude mít kancelář jakýsi lobbista, který sice nebude brát žádný plat, ale bude fakticky premiéra „řídit“.

V. Ž. Snad ne. O penězích by měl obecně rozhodovat státní tajemník pro věci služby. Ovšem protože členové kabinetu ministra nebudou součástí státní služby, kdo ví?

V.D. Hodně kritiků hovoří o tom, že přijetím služebního zákona se zakonzervuje současný stav a mnoho neschopných lidí, respektive klientelistických sítí, zůstanou definitivně ve státní správě. Navíc se zdá, že je snaha některé lidi do určitých postavení dostat ještě před platností zákona. Je to problém ze střednědobé či dlouhodobé perspektivy?

V.Ž. Takové riziko nepochybně existuje. Mimochodem, zápas o to, kdo obsadí Generální ředitelství státní správy, byl jedním z důvodů, proč služební zákon není dodnes účinný.
Naštěstí definitivně to tak být nemusí. Kromě zkoušek, které ovšem mohou šikovní úředníci s klientelistickými vazbami skládat bez problémů, by mělo hodně záležet na definici a interpretaci bezúhonnosti. Úředník, který nosí „carevně“ dárečky nebo se vyskytuje na párty pořádaných lobbisty, nemá ve státní správě co dělat. Čištění státní správy by měl být trvalý proces. Snad je zbytečné dodávat, že předpokladem pro to je, aby kápa neseděla ve vládě. O to by se měli postarat voliči.
Mimochodem, bezúhonnost fakticky řeší i problém lustrací. Na rozdíl od lustračního zákona, který je plošnou revoluční normou, bude zapletení s represivními složkami komunistického režimu konečně posuzováno na základě individuálního přezkumu.
Je v návrhu či v jeho připravovaných připomínkách ještě nějaký problém?
Nepřipadá mi logické nastavení institucí, na které se NEMÁ služební zákon vztahovat. Vyloučení institucí, jako je Nejvyšší kontrolní úřad, je kapitulací před chaosem, který se do institucí státu dostal v porevoluční době. V případě NKÚ mám na mysli politicky nominované kolegium. Jak se zdá, ani Sobotkova vláda si netroufá opravit diletantismus devadesátých let.

V.D. Na co si dát pozor?

V.Ž. Teď bude nejdůležitější sledovat kompromisy, protože proti návrhu zákona se zvedne mračno námitek. Zaužívaná praxe byla tak sladká, že se s ní nebude spousta politických stran chtít rozloučit. Neméně velký, ne-li větší tlak vznikne i ze strany státní správy samotné. Úředníci budou vnímat zkoušky a hodnocení jako svoje existenční ohrožení.
Ústup od požadavku, aby každý úředník skládal úřednickou zkoušku, můžeme brát jako předobraz toho, co se bude dít. Koaliční pozměňovací návrh silně omezil benefity, např. přilepšení k penzi, které obsahovala původně Špidlou navrhovaná norma. Dá se tedy říct, že cukru je málo, zato biče je dost. Proto očekávat nadšení z přijímání služebního zákona v žádném případě nelze. Teď bude třeba pečlivě sledovat, jaké pozměňovacími návrhy budou předkládat nejrůznější aktéři. Udržet zájem veřejnosti o tak složitou normu bude nepochybně velmi obtížné.

V.D. Určitě. Ale pokud se nepodaří tento zákon uhlídat, aby byl alespoň krokem vpřed, tak se ze stávajícího marasmu nedostaneme.

Včerejší rozhovor viz:
http://blog.aktualne.cz/blogy/vladimira-dvorakova.php?itemid=22385

05. 03.

Rozhovor s Václavem Žákem o zákonu o státní službě aneb co je potřeba si pohlídat

Vladimíra Dvořáková Přečteno 1851 krát Přidat komentář

V. D. Nesporně mají pravdu ti, kteří zdůrazňují, že neschopnost našeho státu efektivně řešit problémy, čerpat peníze z Evropské unie, rozsáhlá korupce a všudypřítomný klientelismus, do značné míry souvisí s chybějícím zákonem o státní službě. Zmínit potřebnost tohoto zákona patří již delší dobu k dobrému tónu, prezident dokonce podmiňoval jmenování vlády přijetím tohoto zákona v prvním čtení. Prezidentovu přání se vyhovělo, takže nyní máme již návrh postoupený do druhého čtení, aniž by ovšem návrh prošel úpravou ze strany Legislativní rady vlády. V zásadě se počítá, že bude změněn komplexním pozměňovacím návrhem, který se na vládě horečně připravuje, a do toho ještě budou vstupovat poslanci. Ideálně netransparentní situace pro to, aby se nám do zákona nenápadně „vloudilo“ cosi, co půjde mimo logiku jeho působení. Veřejnost by měla tedy zpozornit, ale diskuse se příliš nevede. A tak jsme se Václavem Žákem dohodli, že si uděláme vlastní diskusi, a protože jako kantorka většinou na dotazy odpovídám, vybrala jsem si pro změnu roli tázajícího.

Václave, nejdříve to nejzákladnější. Ten tolik diskutovaný zákon má přinést profesionální, nepolitickou a efektivní státní službu. Většina lidí dokáže asi pochopit, že chceme odborníky a také, aby stát fungoval (třeba byl schopen vyplácet sociální dávky či registrovat motorová vozidla), proč ale má být „nepolitický“. Politici jsou přece zvoleni a úředníci by měli plnit jejich příkazy?

V.Ž. Teoreticky nepochybně ano. Je ovšem třeba dodat několik ale. V Bibli najdeme pasáž, v níž se praví, že přišel čas překovat meče na pluhy. Ovšem ve stejné Bibli také najdeme, že přišel čas překovat pluhy na meče. V Itálii momentálně řeší problém, co udělat se strnulou státní správou, která je schopna úspěšně odsabotovat jakoukoliv politickou reformu. My máme opačný problém. Státní správu vlastně nemáme, stát řídí političtí diletanti se svými známými a známými známých.
Až doposud si politické reprezentace zvykly se ve státní správě chovat jako na dobytém území. Rozparcelovaly si ministerstva mezi partaje, natahaly si tam fůru poradců. Běžně měnily šéfy odborů, ale třeba v investičních odděleních, kde se rozhoduje o penězích, se změny týkaly až referentů. Aby se věrchušce nikdo nemohl dívat na prsty, pochopitelně. Je zřejmé, že s tím je třeba skoncovat. Proto je omezení vlivu politiky na chod státu úkolem číslo jedna.
Transformace státní správy ale vůbec neznamená, že by měla zmizet politická odpovědnost za řízení rezortu, kterou musí nést ta strana, jejíž ministr rezort řídí.

V.D. Můžeme si odněkud vzít vzor?

V.Ž. Obávám se, že ne. Neexistují dvě země, které by měly stejně organizovanou státní správu. Vždy se vyvíjela v čase a v politickém zápase. Můžeme se pouze inspirovat. Navíc vznik kvalitní státní správy, která by pružně koexistovala s politickou reprezentací, jako je tomu třeba v Kanadě, je záležitostí na léta, ne-li desetiletí, takže ve stávající situaci v České republice má šanci na prosazení spíš relativně jednoduchý transformační zákon, který by odstranil největší stávající excesy a umožnil postupný vznik odborně kompetentní státní správy.
Je totiž stěží představitelné, že Poslaneckou sněmovnou projde návrh, který by zašel do druhého extrému: politiky víceméně vyřadil z rozhodování a nechal ministerstva řídit "profíky". Bohužel, ve stávající státní správě nejsou jenom ctnostní profesionálové, jakým byl Eduard Janota, ale také paní Nagyové. Proto musí být klíčovou součástí zákona přesné nastavení přechodového období, během něhož by se státní správa měla „careven“ typu Nagyové zbavit. Je jasné, že to nebude jednoduchý úkol.

V.D. Zákon o státní službě mění postavení úředníka z hlediska pracovně právního. Proč pro státní zaměstnance nestačí zákoník práce?

V. Ž. Ještě před 20 lety by se na základě příkladů z vyspělých zemí dalo odpovědět mnohem snáz. Není náhoda, že se v anglicky mluvících zemích označuje státní správa termínem civil service doslova tedy občanská služba nebo služba občanům. To slovo civil je třeba číst jako protiklad k political. Zatímco politická scéna je místem stranického zápasu, kde se střetávají strany, které nutně někomu straní, má občanská služba sloužit všem bez rozdílu. Civil servant, doslova sluha občanů, u nás státní úředník, by tak měl být reprezentantem obecného zájmu.
Aby byl motivován se tímhle způsobem chovat, musel být chráněn před dvojím korumpujícím vlivem: Jednak před tlakem politické moci, jednak peněz. Před tlakem politické moci ho chránila definitiva, před tlakem peněz benefity. Státní úředník si mohl být jist, že při změně politické reprezentace ho nikdo nebude moci místa zbavit, relativně slušný plat proti ostatním zaměstnancům, lepší podmínky pro nemocenskou, dovolenou, a pokud neprovedl žádnou nepřístojnost a nezapletl se do skandálu i velmi slušná penze tvořily motivaci proti svodům korupce.
Bohužel, časem došlo k erozi původní představy. Ukázalo se, že definitiva v mnoha případech zabraňuje tomu, aby se státní správa mohla rozloučit se zcela neschopnými úředníky. Finanční svody neoliberálního prostředí po pádu železné opony zase nabouraly odolnost mnohých vůči korupci stejně jako útok na étos státní služby a pokusy o její privatizaci. Benefity zejména v penzijním systému zase začaly zatěžovat státní rozpočet. Výsledkem je mj. už zmíněný politický zápas proti zkostnatění státní služby v Itálii a snaha ořezat výhody státních úředníků v jiných zemích.
Autoři českého návrhu služebního zákona tak stojí skutečně ve složité situaci: chtějí mít kvalitní státní správu, nemají však příliš peněz na benefity a nemohou si dovolit ani definitivu, protože by její zavedení způsobilo víc komplikací než užitku. Ale tento problém jim zákoník práce nevyřeší.
Mohou se spolehnout na jediné: pokud státní úředníky ochrání před svévolí politické reprezentace, pak posílená jistota místa ve státní správě bude v současné nejisté době vytvářet významný motivační prvek. Musí však zajistit, že se svévole nepřesune do zkoušek a výběrových řízení.
Poslední argument. Státní úředník bude mít omezena některá práva, např. nebude moci dělat „melouchy“. To je možné udělat ve veřejném zájmu, tedy nikoliv zákoníkem práce.

V.D. Právě zkoušky a výběrová řízení mohou zcela posunout zamýšlený efekt. Začněme tím výběrovým řízením. Vždy by mely být jasné požadavky na kvalifikaci uchazeče, u vyšších postů pak vždy i požadavek praxe ve státní správě. Ale samozřejmě je podstatné, jak budou vybíráni členové výběrové komise. Nebylo by dobré, aby tam byli i externisté? Třeba kdyby byl veřejně přístupný seznam možných externích členů v daném resortu, které by třeba vybíral los (tedy pokud by to nebyla karlovarská losovačka?)

V.Ž. Těžko říct. Samozřejmě, ve výběrových řízeních může existovat zakopaný pes, vzhledem k tomu, v jakém stavu je v současné době státní správa. Existuje nebezpečí, že služební zákon může zakonzervovat její nepříliš dobré složení, takže ve výběrových řízeních zejména v přechodném období než služební zákon začne platit, bude ležet klíč k jeho úspěchu.
Osobně bych viděl jako záruku, aby se do výběrových řízení pro nejvyšší příčky státní správy zapojili externisti - něco jako dvojčata, která posuzovala připravenost České republiky na vstup do Evropské unie. Sníží se tím šance, že se bude vybírat po známostech.

V.D. A co se týká vzdělávání, nyní se diskutuje hlavně vstupní zkouška. Má být či nemá být vstupní zkouška? A případně v jakém rozsahu?

V.Ž. Trvalé vzdělávání a přezkušování úředníků je pilířem státní správy.
Úřednická zkouška by měla být povinností, v každém případě u představených, tedy u šéfů. U referentů si nejsem jist. A samozřejmě je otázkou, zda vstupní zkouškou by měli procházet pracovníci, kteří působí ve státní správě již řadu let. Podle posledních zpráv nebudou muset všichni úředníci skládat úřednickou zkoušku. Na jednu stranu je to pochopitelné, protože vládu tlačí čas, ale uznávání praxe a vzdělání může notně narušit kýženou kvalitu státní správy. Ale vstupní zkouškou vzdělávání jistě nekončí, přezkušování se bude opakovat. Důležité je, aby všechny záležitosti okolo vzdělávání a zkoušek centrálně řešilo Generální ředitelství státní služby. Víceméně se s tím zatím počítá.

V.D. Já osobně považuji vzdělávání za velmi důležité nejen z hlediska kvality státní správy, ale i z dalších hledisek. Myslím, že o tom něco vím. Kontrola vzdělávání může vytvářet velmi silné vlivové vztahy, zavazovat si pracovníky státní správy. Vezměme jen kauzu Fakulty právnické v Plzni – podivně tam studovali vysocí státní úředníci, policisté, politici. A také, vzdělání je bohužel velký kšeft. Mám obavy, že existovala praxe, kdy se vysokým státním úředníkům platilo školné na soukromých školách, kde pak dostávali titul bakalář či magistr nebo absolvovali kurzy MPA a MBA, které vůbec nejsou akreditované a tudíž ani kontrolovatelné v ČR. Také tzv. celoživotní vzdělávání, které pak bylo uznáváno jako základ vysokoškolského vzdělávání, bylo velmi populární. To znamená, že občané zřejmě přispívali na zisky podnikatelů se vzděláním a na tituly „papalášům“. Myslím si, že by bylo dobré tu minulou praxi analyzovat.

V.Ž. Naštěstí si to vláda uvědomuje. Podle Jiřího Dienstbiera se vláda chce vyvarovat jakémukoliv outsourcingu v této oblasti. Vzdělávání ve všech oblastech bude metodicky vedeno, řízeno a kontrolováno Generálním ředitelstvím státní služby, které zabrání účelovým manipulacím a vyváděním veřejných peněz právě přes vzdělávání zaměstnanců správních úřadů.

V.D. A pro dnešek ještě jedno citlivé téma. Jsou to platy a odměny. Minulá vláda, v rámci svého velmi specifického boje proti korupci, chtěla dosáhnout poměru 60 % tarifního platu a 40 % odměny, přičemž o odměnách vlastně rozhodovali politici. Úředník, pokud by se bránil neetickým či dokonce nezákonným příkazům (písemně se ale nedávaly), tak se mohl dostat do velkých finančních potíží. Na druhou stranu, bylo možné dávat obrovské odměny o nichž nikdo nechtěl dávat informace. Mohou i podle této novely politici ovlivňovat příjmy státních úředníků?

V.Ž. Podle stávajícího návrhu mohou odměny dosahovat 25 % platu bez odměn. Je to skutečně neobvyklé, ve světě se to pohybuje kolem 10 %, ale asi tím vláda řeší problém, že nemá peníze na zvednutí tabulkových platů. Podstatné je, že politici by do jejich stanovování dle stávajícího návrhu zasahovat neměli.

Pokračování zítra…

16. 02.

Korupce jako parazit aneb Lze ji porazit?

Vladimíra Dvořáková Přečteno 9844 krát Přidat komentář

Tento týden byl z hlediska „korupce“ dosti výživný. Nemám na mysli aktuální korupční aktivity (o tom nemám dost informací), ani vlastně nově vznesená obvinění, zadržení a výslechy některých aktérů. Mám na mysli opět oživenou diskusi, která ovšem většinou jen opakovala již mnohokrát opakovaná klišé.

Více »

04. 12.

Vzdávám se svých práv…

Vladimíra Dvořáková Přečteno 8305 krát Přidat komentář

Absurdita toho, co je v našem „právním státě“ možné s vážnou tváří vyhlašovat, pravděpodobně již zdaleka převyšuje onen Kocourkov, před nímž kdysi varoval TGM. (Hulvátov jsme konec konců také již asi překonali). Nejnověji nyní prezident sdělil (respektive zopakoval svůj dřívější postoj), že se vzdává svého práva udělovat milosti (byť s možnou výjimkou pro vážně nemocné osoby), dříve již sdělil, že se vzdává svého práva jmenovat profesory.

Na první pohled to působí dobře. Prezident, který byl kritizován za způsob, jakým sestavil vládu bez skutečné komunikace s parlamentními stranami, který byl kritizován za (ne)účast ve volební kampani ve prospěch „zemanovců“ , vysílá veřejnosti signál, že vlastně sebeomezuje svou moc. Čeho jsme tedy vlastně svědky? Zkusme si to trochu rozebrat.

Více »

21. 09.

Malé politické strany a nadcházející volby

Vladimíra Dvořáková Přečteno 8558 krát Přidat komentář

Kolik politických stran budeme mít v novém parlamentě? Jaký bude jejich koaliční (vyděračský) potenciál? A nebo naopak – kolik stran jen těsně do parlamentu neprojde? Kolik hlasů se ve volbách ztratí? To jsou důležité otázky, protože je zjevné, že malé politické strany budou letos hrát podstatně větší roli. Jenom není ještě jasné, jakou vlastně. Zkusme si tuto situaci tedy trochu rozebrat, ovšem s vědomím, že jsme na začátku volební kampaně.
Malé politické strany můžeme schematicky rozdělit do dvou základních skupin. Do první skupiny patří strany, které se snaží oslovit především „volné voliče“, jejichž hlavní postoje a hodnoty nejsou ve velkých stranách příliš reprezentovány. Do druhé skupiny pak strany, jež usilují o „uloupnutí“ perníčku z voličského prostoru doposud obsazovaného velkými politickými stranami.
Do první skupiny usilující o volné voliče, patří v tuto chvíli 4, velmi rozdílné, strany (Hlavu vzhůru, Úsvit přímé demokracie, Strana zelených a Pirátská strana). Hlavu vzhůru (Jana Bobošíková) a Úsvit přímé demokracie (Tomio Okamura), představují klasickou krajně pravicovou populistickou stranu, oslovující protestní voliče, naštvané a frustrované z každodenních neřešených problémů, nespravedlností, hledající jednoduché a radikální řešení a pojmenování viníků (Brusel, přistěhovalci, socky, cikáni), emotivně odkazující na národ a čistý, nezkažený lid. Bezprostřední koaliční potenciál je dosti široký. Jana Bobošíková neměla v zásadě problém kandidovat za KSČM v prezidentské volbě 2008 s cílem pomoci Václavu Klausovi, Tomio Okamura spolupracující s Vítem Bártou předznamenává i možnou podobu případného vládnutí ve stylu „veverek“.
Strana zelených a Pirátská strana usilují o jiný prostor „volných“ voličů. Obě strany představují nový typ stran, které nereagují příliš na sociálně ekonomickou dimenzi politiky, jako spíše na „kvalitu“ a „hodnoty“ života. V našem (i zahraničním) prostředí oslovují spíše liberálně (nikoli neoliberálně) zaměřené voliče, pro něž jsou klíčové takové hodnoty jako osobní svoboda (včetně práva na informace), tolerance vůči jinakosti, kvalitní životní prostředí, kvalitní vzdělání. Jsou zakotveni spíše v občanské společnosti. Nutno říci, že současná ekonomická krize se sociálními dopady umenšuje jejich operační prostor, přesto zde volný prostor je.
Obě strany mají výhodu, že se v západní Evropě již etablovaly, zelení již dlouho, piráti nově pronikli či mají šanci proniknout do parlamentů západních zemí. Mediálně jsou piráti u nás víceméně ignorováni, většina občanů je tak ani nespojuje s morálně uznávanou osobností Libora Michálka. Dobře zvolená kampaň na sociálních sítích může ale zacílit přesně na tu skupinu, která je pro ně zásadní a přivést ji k volbám. Zelení mají výhodu i nevýhodu, že byli parlamentní stranou a především, že byli stranou vládní. Působení ve vládě je spíše poškodilo (kauza Čunek, radar v Brdech, spojení se Soukupem, vnitřní spory), dá se předpokládat, že i fotovoltaika bude použita proti nim. Ale čtyři roky mimo parlament jim prospělo, organizované otevřené diskuse k různým tématům vytvořilo příznivější obraz zejména mezi nevládními organizacemi a občanskými aktivisty. Odchod Martina Bursíka stranu spíše posílil.
Přejděme nyní ke stranám, které se spíše snaží obsadit tradiční prostor. Na prvním místě jmenujme KDU-ČSL, stranu s velkou tradicí, kde neúspěch v minulých volbách a odchod z velké politiky, dával prostor pro hlubší reformulaci cílů a vize strany. Strana má, minimálně v určitých regionech, silnou členskou základnu, což ji dává jistotu základního volební jádra, která ale, jak ukázaly poslední volby, již nestačí na překročení pěti procent. Bylo potřeba připravit expanzi k novým voličům, zejména mladším. Přes nové (mladé) vedení se ale nezdá, že by se to podařilo. Strana byla čtyři roky neviditelná, nevyužila prostor daný krizí, aby oslovila voliče vlastním ekonomickým programem. Zůstává nadále vnímána jako strana spjata s katolickou církví, což se může negativně promítnout do postojů voličů vzhledem k církevním restitucím, byť sama se na nich nepodílela. Na druhou stranu je možné, že někteří voliči budou stranu volit i z důvodu, že se domnívají, že strana do české politiky prostě patří.
Další strana, která vstupuje do prostoru voličského potenciálu velkých stran, je SPOZ. Strana jejíž vznik byl kdysi motivován dvěma cíli, z nichž první – zeslabit či rozložit sociální demokracii - stále trvá, druhý – pomoci Miloši Zemanovi do křesla prezidenta – již skončil a nahradil jej možná cíl třetí – vytvořit mocenskou základnu pro prezidenta, jenž by měl „své“ lidi v parlamentu. SPOZ se soustřeďuje zejména na voliče sociální demokracie, případně i na protestní hlasy, jež by mohly směřovat směrem ke komunistům. Předčasné volby jsou pro stranu nepříjemné, její fakticky virtuální charakter nenabízel známé ale ani neznámé lídry a použití ministři ve své většině nejsou nějakým větším přínosem do kampaně. Zemanova strategie ovšem jako vždy dokázala dostat novináře tam, kam potřeboval, a ti neustálou diskusí o tom, kdo další z vlády či prezidentské administrativy, se do kampaně zapojí, do značné míry mnoho lidí zviditelnila. Na druhou stranu případ Šlouf (jeho odkopnutí) a další zřetelné vnitřní konflikty mohou vygradovat před volbami a řadu voličů odradit, stejně tak jako prezidentské pracovní cesty a jeho ne/kampaň ve stylu „chytré horákyně“.
Poslední stranou, která stojí za analýzu, je „Ano“. Stranu, budovanou jako „firmu“ jsme již u nás zažili, ale Babišovo ANO se liší od Bártových veverek. Předně zde zřejmě nejde o konkrétní podnikatelský záměr, přístup ke straně, kterou je potřeba řídit jako firmu, odpovídá filosofii a životním zkušenostem Andreje Babiše. Firmu řídit umí, jak dalece to stejným stylem půjde s politickou stranou, je ovšem otazník. U takto budovaných stran bývá majitel/lídr často největším nepřítelem sám sobě. Strana je ale budována již asi dva roky a dosáhla i určitého regionálního zakotvení. Naráží ovšem také na nedostatek osobností, což je problém zejména z hlediska budování image strany, jako té, která je schopna profesionálně vést stát. Dva známější odborníky získala – bývalého eurokomisaře Teličku a bývalého rektora Masarykovy univerzity a senátora Zlatušku.
Babiš výraznou mediální nepřízeň vyřešil koupí Mafry, což minimálně zabrání útokům proti jeho osobě. „ANO“ osloví spíše „středové“ voliče a bude odebírat voliče jak sociální demokracii tak ODS, případně i TOP 09 . Zaměření bude spíše na pravici, osloví většinou menší podnikatele, kteří si udržují hrdost na to, že se živí samostatně, něco dokázali vybudovat a nejsou závislí na státě. Ale může oslovit i další sociální skupiny, které chtějí normálně fungující stát a mají plné zuby ideologických sloganů, jež zakrývají neschopnost a korupci.
Jsme na začátku kampaně a při analýze fenoménu malých stran nezapomeňme na jednu věc – průnik do systému do značné míry závisí na situaci velkých stran. A ta je, zjednodušeně řečeno, špatná.

Hlubší analýza této problematiky vyjde v říjnu v časopise Listy 2013/5

24. 07.

Imunizace korupce

Vladimíra Dvořáková Přečteno 16468 krát Přidat komentář

V předchozím blogu jsem se dotkla otázky systémové korupce. Připomínám, že je to takový typ korupce, kdy korupčně ovlivněné jednání, rozhodování, myšlení a chování ovlivňuje fungování celého politického systému. Systémová korupce má celou řadu definičních znaků, mezi velmi důležité patří tzv. imunizace korupce. Pod tímto termínem se myslí systém zabezpečení beztrestnosti korupčního chování, respektive snížení rizik, že toto chování bude sankcionováno.

Více »

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Alvarová Alexandra · Antoš Marek B Balabán Miloš · Bálek Jindřich · Bárta Vít · Bartlová Milena · Bečková Kateřina · Bednář Miloslav · Bednář Ondřej · Bělobrádek Pavel · Bém Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bezděk Vladimír · Bezděková Iva · Bielinová Petra · Bízková Rut · Blaževič Igor · Bobek Miroslav · Boleslav Milan · Boučková Tereza · Boudal Jiří · Bratinka Pavel · Brixi Hana · Brom Zdeněk · Burian Jan · Bursík Martin C Candole James de · Cerman Ivo · Co čteme, posloucháme, na co se díváme...  · Cvrček Václav Č Čarnogurský Ján · Čermák Luděk · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fiala Petr G García Dania Virgen · Gregor Kamil H Haas Tomáš · Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Havrda Marek · Heller Šimon · Herman Daniel · Hesová Zora · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hollan Matěj · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honsová Dagmar · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejší Václav · Hovorka Ludvík · Hradilková Jana · Hudeček Tomáš · Hudema Marek · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman J Janeček Karel · Janeček Vít · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · John Radek · Just Jiří · Just Vladimír K Kabelka Ladislav · Kadlec Petr · Kalhousová Irena · Kalousek Miroslav · Kameník Martin · Klan Petr · Klepal Jakub · Klíma Vít · Komárek Michal · Komárek Stanislav · Kopač Petr · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Košák Pavel · Kotecký Vojtěch · Kotišová Miluš · Koubenec Vladimír · Koudelka Zdeněk · Kožušník Edvard · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Krnáčová Adriana · Křeček Stanislav · Kubát Ondřej · Kubr Milan · Kudrna Zdeněk · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kuták Aleš · Kužílek Oldřich L Líbal Vladimír · Lipold Jan · Liška Ondřej · Lomová Olga M Macek Lukáš · Macháček Martin · Marksová-Tominová Michaela · Matoušek Karel · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Michl Aleš · Miller Robert · Minařík Petr · Moldan Bedřich · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Novák Martin P Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pohledy světových lídrů · Polák Milan · Potůček Martin · Pražskej blog · Procházka Adam · Pultarová Tereza R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Roithová Zuzana · Růžička Michal · Rychlík Jan S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Sedlák Vojtěch · Shanaáh Šádí · Schmidt Hans-Jörg · Schwarzenberg Karel · Skuhrovec Jiří · Slimáková Margit · Smith Michael · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sokol Tomáš · Soukenka Petr · Sportbar · Spurný Matěj · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Suchánek Jan · Suchardová Michaela · Sůva Lubomír · Svoboda Bohuslav · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Škop Michal · Škromach Zdeněk · Šmíd Milan · Špidla Vladimír · Špinková Martina · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štěpánová Jana · Štern Jan · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš U Urban Jan · Urban Václav V Vácha Marek · Vajnerová Štěpánka · Vančura Martin · Veis Jaroslav · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vondráček Ondřej W Wagenknecht Lukáš · Wagnerová Eliška · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Ze šuplíku · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy