Psychiatr a Primátor Prahy na tom dnes není psychicky nejlépe a nikdo se mu nemůže divit. Ze všech stran na něj útočí nevybíravá částo i velmi osobní kritika. V očích veřejnosti se totiž stal symbolem monumentální magistrátní podnikatelské korupce, o níž se hovoří už celé desetiletí, ale která teprve nyní dostala cizí jméno, Opencard 888. To číslo padlo na magistrátu po prvním ze tří auditů a označuje miliardy korun, které plastiková jízdenka pražské dopravy zatím stála.
Džamila Stehlíková, specialistka na rovné příležitosti žen a mužů (Bez jeslí Česko mít víc dětí nebude, vyšlo v autorčině blogu na Aktuálně-cz a v LN 21.1.), chce státní výstavbou jeslí zvýšit porodnost. Zřejmě se domnívá, že jde o problém převážně materiální. Dobře víme, že jsou mladé páry s dětmi a jedním platem většinou chudší než jejich bezdětní vrstevníci, i to, že mnohé ženy dnes chtějí chodit do práce.
Dlouho už jsem nečetl něco tak bizarního, jako je rádoby laskavá filipika Pavly Kubálkové „Kdopak by se genderu bál,“ (LN. 4.1.10) proti těm, kdo se bojí “genderu,“ čili po česku užívání ženského gramatického rodu, a která se podivuje ve své vzděláním nedotknuté nevinnosti svým bystrým a studovaným kolegům, že se opovažují dělat si z tak svaté věci šoufky.
Znal jsem Ivana Medka hlavně ze sympozií Opus Bonum, kde se každoročně v bavorském Frankenu celá 80. léta scházeli exiloví spisovatelé, publicisté a nakladatelé, aby rokovali o situaci doma a později z náhodných setkání a pravidelných relací Radia Classic. Přijížděl tenkrát do Frankenu z vynuceného vídeňského exilu, kde se stal Hlasem Ameriky a obráncem pronásledovaných českých disidentů.
V Anglii začala občanská válka, tedy jen ta verbální, jak to v demokracii před volbami chodí, otravný blitzkrieg přetížených slov, které budou muset po pět měsíců všichni nějak snášet. Ty tam jsou časy, kdy na volby stačil jen měsíc nebo dva.
Hledaly pod štědrovečerním půlnočním ledem netrpělivé panny svůj osud (Erben), jednu čekal milovaný Vašek, druhou ale černá rakev. Jest radno nevědět. Naše přesycená, znuděná a pečovatelským státem chráněná společnost netrpí tolik nemístnou panenskou zvědavostí, jako spíš obavami z budoucnosti a utíká se k novinám (nebo to média jí vycházejí vstříc?), aby vyzvěděla, co ji čeká a co nemine.