napadlo mě při čtení o slovenské vládní krizi. Pod Tatrami padla vláda a to je větší bouřka než holandský a finský kompromis s euroskeptiky, které na rozdíl od té slovenské, tamní vlády umí vtělit do politického procesu. Slovenská koaliční trojka, nepochybně zbabělá a zastrašená Bruselem, stačí si přečíst rozhovor s financministrem Miklošem v českých lidovkách (chybu s přijetím eura ani dnes nepřizná a Slováky straší nedozírnými důsledky), tohle neuměla a možná ani nechtěla, přestože možností měla několik, a raději natruc postavila všechno na hranu hlasování o důvěře – a padla. Dobře ji tak, když je hloupá!
V zavilém orbitu blogosféry je běžné, že si anonymní bojovníci za pravdu vypomáhají přesilovými výrazy, jako by sprosťárny mohly posílit argumentaci, ale když pravidelný přispěvatel papírových přece jen serióznějších stránek Respektu a Hospodářských novin podlehne amoku a ještě své nepříčetné nadávky a analogie po všeobecném pohoršení obhajuje, tak jak to právě učinil ekonomický komentátor Jan Macháček, to už poškozuje politický diskurz celé české Ágory. Prohlásit slovenskou stranu Svobody a spravedlnosti za jehovistickou sektu a libertariány za největší nebezpečí světa a k tomu nádavkem vysvětlovat, že analogie s kolektivistickými fašisty a marxisty 20. let je na místě, protože pisatel má takovou intuici, no, no, tady snad mohla zasáhnout šéfredaktorská cenzura. S intuicí se přít nelze.
František Bublan po pokusu socdemokratů zvýšit daně bohatým (nad 100 000 měsíčně) se ohradil proti výtce, že šlo o volební agitaci, o čistý populismus, který „hraje na strunu lidské závisti“ (viz jeho blog na Aktuálně.cz). Ne, říká, jde o etiku přežití, o solidaritu, a cituje exhortaci papeže Solidarity: …“máme usilovat o obecné blaho, protože jsme všichni odpovědni za všechny.“ Jistěže máme, etika jak známo je filosofická disciplina zabývající se morálkou a o přežití tady jistě také nejde, ale propastný rozdíl mezi vrstvou bohatých a těch nejchudších nepochybně ani jedněm ani druhým neprospívá! Páter František v sobě nezapře kazatele a navzdory všem bezvěrcům kazatele moc potřebujeme.
Je pátek, sv. Jeronýma, pozvánka na zádušní mši za překladatele, v Praze v kostele sv. Petra. Ano, ano, když nouze nejvyšší… Sv. Jeronýme, překladateli bible, oroduj za nás, živoříme a hyneme! Tebe světče financoval mecenáš, v našem slzavém oudolí macecha financministr už od LP 2008 knihy soustavně vydaňuje, z trhu vytěsňuje. Padají čísla 5, 9, 10, od ledna bude 14 a v dohlednu už procent 17, 5. Slyšte smrti chmurné metrum české literatury a kultury slova. Obrat už za poslední čtyři roky počet klesl o čtvrtinu a nakladatelé se stěží uživí. A bude hůř! Budeme všichni číst anglicky? Opravdu?
Zabývat se hloupostmi je jistě hloupost. Když ale hloupost pronášejí lidé inteligentní a dokonce relativně vzdělaní, tak to má pravděpodobně, v případě, že se nezbláznili, nějakou hlubší společenskou příčinu, která stojí za úvahu. Často jde ovšem jen o slovesný výron, podebraný emocí, tak jako ten, na nějž jsem několikrát v médiích v souvislosti s eurokrizí nedávno narazil. „Velká potíž světa“ jsou prý lidé, kteří teď do omrzení omílají, že měli pravdu. Čili lidé, kteří nyní, když se eurozóna hroutí, mají škodolibou radost, protože vždycky věděli, že euro fungovat v Evropě národních států (zájmů) nemůže bez společné fiskální, nadnárodní politiky. A k tomu prý nebylo zapotřebí valné „jasnozřivosti“, šlo o pravdu triviální, a po bitvě, každý generálem.
Jednou po cestě ze školy se na mě z výkladu knihkupecví vyboulil ohromný nápis: „Kniha nejlepší přítel člověka. Nic po vás nechce a může vám hodně dát.“ (Tehdy se na veřejnosti ještě vykalo). Pěkně nechce, řekl jsem si, když jsem s velkými obtížemi tu radostnou psí zprávu přeslabikoval a připomněl si dřinu se slabikářem: „Máma má Emu.“ Spolužák Bulena řekl, že Emu je pštros a pštros je africká krůta a proto má máma maso. Paní učitelka nám ale vysvětlila, že jde o dívčí jméno. Určitě africké. Žádnou Emu nikdo nikde neviděl. Ale zvykli jsme si na ni.