Už delší dobu žasnu nad kulturou myšlení politologa, bývalého rektora Masarykovy univerzity, nyní předsedy ODS Petra Fialy. Jeho zjednodušování, překrucování, obracení věcí na ruby a zamlčování možných protiargumentů z něj dělá typického českého politika, dokonce politika „páté cenové kategorie“. Jeho poslední článek na našem blogu je toho příkladem.
To, že se Vratislav Mynář stále drží na svém postu, je jedním z mnoha příznaků zaostalosti naší demokracie a de facto i zaostalosti naší společnosti. Bylo jím vlastně už to, že do funkce hradního kancléře byl vůbec jmenován.
„Globální ekonomický systém se ke blíží kolapsu… je postaven na uctívání peněz a na válkách, zjizvených nerovnostech a nezaměstnanosti mládeže… Udržujeme po celé generace systém, který není dobrý... Pozor, nastoluje se neviditelná tyranie…
Ničíme celé generace, abychom udrželi ekonomický systém, který aby přežil, musí vést války a je tomu tak odjakživa… Vzhledem k tomu, že se nám nedaří rozpoutat třetí světovou válku, válčíme regionálně… Prodáváme a vyrábíme zbraně a podporujeme tím modlářskou ekonomiku – ekonomiku, která obětuje své muže a krmí tím ideály peněz.“
“Ernest Hemingway, narozený roku 1898, patří k příslušníkům oné ‚ztracené generace‘, která se v prvním rozpuku mužnosti střetla s krvavým peklem první světové války, prožila zhroucení nadějí na lepší poválečné uspořádání světa a nenašla východisko v příklonu k revolučnímu hnutí proletariátu.
Za mlada jsem si myslel, že když se nějaký gauner setká se slušným člověkem, může mu to pomoci. Byl jsem ovlivněn Biblí a Hugovým románem Bídníci, v němž ze zločince Valjeana setkání s knězem udělá příkladného člověka.
Oba by měli být „čistí páni“: Babiš hlásá, že nám bude líp, Duka hlásá křesťanství. Hlavně proto jim tolik lidí věří, Dukovi ovšem méně.
Nebylo náhodou, že Masaryk poté, co ve Vídni dokončil studia filosofie, obrátil svou pozornost na psychologii. Jistý čas studoval v Lipsku, u zakladatelů experimentální psychologie W. Wundta a G. T. Fechnera. Profesorem na Karlově univerzitě se stal mimo jiné díky své první knižní publikaci zabývající se hypnózou.
Jsem zřejmě osamocený (ale snad ne úplně sám), pokud tvrdím, že ministerstvo školství je v naší republice - po šedesáti letech komunistického a postkomunistického úpadku společnosti - ze všech nejdůležitější. Jistě ne z hlediska od voleb k volbám, ale z hlediska dlouhodobějšího, z hlediska toho, co může našim dětem a vůbec budoucnosti naší společnosti nejvíc pomoci. Myslím si také, že ministrem školství by měl být široce vzdělaný a plně kompetentní odborník a že do školství by měly být podobně jako v jiných vyspělých evropských zemích investovány co největší peníze.
Je to jednoduché: pokud nyní sílí tlak na to, aby naše média neovládali oligarchové á la Rusko, kdo jiný má jít příkladem než předseda Ano, bude líp? Oligarcha, který tvrdí, že je jiný než všichni ostatní?
Motto: „Poněvadž pravým historickým a společenským činitelem je člověk, každé sociologické pravidlo musí být vyloženo zákony odvozovanými ze studia lidské přirozenosti.“
Je nezpochybnitelné, že hlavním úkolem veřejnoprávních médií by mělo být napomáhat rozvoji naší dosud nerozvinuté demokracie, tj. sloužit demokratickýcm pilířům pravdě a morálce, podporovat kulturu a kulturou myšlení prostoupenou politiku a naopak nepodporovat její pokleslost.
Motto: „Cit ani vůle nejsou argument, chybí-li rozum.“
Je-li možno Masaryka charakterizovat třemi slovy, tak jako realistu, humanistu a demokrata. Ve filosofii, ‚lásce k moudrosti‘, hledal především zdroj porozumění lidskému světu. Přesto si pečlivě ujasnil i noetiku (nauku o poznání) a metafyziku (nauku o jsoucnu). Našel v nich rozhodující vodítka pro svou celkovou orientaci.
Před necelými deseti lety jsem obešel některé své bývalé učitele z brněnské filosofické fakulty, s tím, že je třeba napsat nové Hovory s TGM - že jsou sice skvělé, ale pro dnešní uspěchanou dobu, a zejména pro mladé lidi, kteří by Masaryka měli znát především, jsou už příliš rozvláčné a hlavně, že k tomu nejdůležitějšímu, k třetí části nazvané Myšlení a život, se propracuje-dočte jen málokdo.
Když se na naší polistopadové politické scéně objevil Karel Schwarzenberg, byl jsem tomu velice rád. Když Václav Havel oznámil, že bude jeho kancléřem, měl jsem z toho povznášející pocit - v době, kdy jsme byli politicky a ideově desorientovaní, mi to dávalo pocit, že mezi našimi vesměs nezkušenými politiky bude také někdo, kdo má mezinárodní zkušenosti, kdo „ví a zná“.
Jak již dnes většina naší veřejnosti ví, ruská politika je a vždy byla agresivní, a platí to i pro současnou Putinovu politiku. Jen je snad třeba připomenout, že vojenské agresi vždy předchází agrese mediální a že ruská mediální agrese si svou demagogičností a lživostí v ničem nezadá s nejhoršími totalitními režimy.
Zdá se to nepochopitelné - americký volební systém má jednu základní, a dalo by se říci fatální vadu: aby se tam mohl někdo stát presidentem, musí na to získat obrovské finanční prostředky.