Argumentů pro je víc než dost. ČSSD je prorostlá zemanovci a chronicky zkorumpovaná; dodnes se nedokázala zbavit nejen (jako Babiš) stíhaného, ale též odsouzeného Karla Březiny a jemu podobných. Jsou v ní různé nemocné avšak mocné kliky, včetně „dvojitého zrádce“ Chovance, podle mne asociálního antidemokrata. Před volbami, v marné snaze zachránit co se dá, se uchýlila k populistickému nacionalismu, neodolal tomu ani „poločistý“ Bohuslav Sobotka, dokonce ani „čistý“ Lubomír Zaorálek. Takovou ČSSD jste si jistě jako bývalý chartista nepředstavoval, o vašem nezapomenutelném otci nemluvě.
Není pochyb o tom, že Česká sociálně demokratická strana je nyní v hluboké krizi. V každé krizi je ovšem i něco pozitivního, neboť vyvolává potřebu změnit věci k lepšímu. A vždy zde platí, že čím je krize hlubší, tím víc k zlepšení mobilizuje. Do hluboké krize se ovšem na druhé straně dostávají psychicky nezdravé subjekty (jednotlivci, skupiny či celé společnosti), kteří jsou obvykle rigidní a trpí nedostatečným sebenáhledem. To se týká i ČSSD. Nejpravděpodobnější proto je, že podobně jako ODS udělá pouze kosmetické úpravy a bude spoléhat na jev zapomnění. Ten funguje sice spolehlivě, sám o sobě však stranu (opět podobně jako ODS) na dřívější výsluní nevynese.
Jiří Pospíšil je podle mne jeden z našich nejlepších pravicových politiků, ne-li vůbec nejlepší. Chová se slušně a sympaticky, je mimořádně schopný a inteligentní a na právníka má nadstandardní společenskovědní rozhled. (Mimo jiné proto, že oba jeho rodiče jsou psychologové, pamatuji je ze studentských let. Psychologii se mnou studovala dokonce též jeho teta a před její inteligencí jsem se tehdy i přes svou mladickou samolibost skláněl.) Určitě tedy nejsem sám kdo si myslí, že pokud někdo může TOP 09 pozvednou na její dřívější úroveň, ne-li ještě výš, je to právě a možná jedině on.
Jako všichni, kdo vyrostli za komunistické totality, to v sobě stále nosím, i přes vnitřní odpor, který to ze mne vypuzoval: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Což o to spojování, to by lidé dělat měli, avšak jen pokud mají správný cíl.
Protestovat, zejména proti zavedeným stranám, je nyní „in“, a nejen u nás. Ne vždy je v tom ovšem jasno. Protestní či kritizující strany jsou v podstatě trojí: 1. ty, které to dělají dlouhodobě a je to důležitou součástí jejich politiky, 2. ty, které jsou buď nové nebo dosud nebyly u moci, resp. hrály dosud jen okrajovou roli, 3. ty, které sice u moci již byly, avšak jsou již po určitou dobu v opozici. Stejně důležité je dělit je podle toho, jak oprávněně protestují či kritizují, a ještě důležitější je, jaká nabízejí řešení. Přestože se v kritice mnohdy mezi sebou shodnou, v řešení jsou mezi nimi velké rozdíly.
Jejími autory a signatáři jsou: Luboš Dobrovský, Jan Dus, Milan Churaň, Roman Joch, Václav Malý, Dana Němcová, Martin Palouš, Šimon Pánek, Petr Placák, Miloš Rejchrt, Jiřina Šiklová, Petruška Šustrová, Michael Žantovský, Viktor Parkán, Vladimír Drápal, Přemysl Fialka, Václav Trojan, Silva Chnápková a Petr Janyška. Její znění je:
Když se podíváte na program Pirátů, najdete tam mnoho přitažlivých věcí, a tak se vám může stát, že něco přehlédnete, podobně jako se přehlíží drobné písmo na smlouvách nebo na obalech potravin.
Naše česká představa o tom, jakého bychom měli mít prezidenta, je dvojí. Na jedné straně vychází z povědomí tradujícího se od Masaryka, tj. že by to měl být úctyhodný, nadstranicky uvažující, morálně integrovaný a v zahraničí nás dobře reprezentující člověk, na druhé straně je to představa opačná, která byla postupně vytvořena nejdřív komunisty (Gottwald, Husák aj.), po Listopadu Klausem, a nyní v krajně vyhraněné podobě Zemanem. Pokud si stěžujeme, že naše společnost je rozpolcená (Masaryk, a táhne se to de facto už od Svatopluka: „bez souladu v základních otázkách nebude silné republiky“), v nynějších sporech o Zemana je to obzvlášť viditelné.
Když roce 1970 vyšla Janovova kniha The Primal Scream (Primární, resp. Prvotní výkřik), stala se okamžitě bestsellerem, který po celé Americe vzbudil bouřlivé, kladné i záporné reakce. Matka jedné americké dívky, přítelkyně mého kamaráda (který pak emigroval a stal se Clintonovým tlumočníkem pro češtinu), při jejím čtení dostala infarkt a zemřela. Janovovými klienty se už předtím stali John Lennon a Yoko Ono; Lennon pod Janovovým vlivem složil „píseň století“ Imagine.
Dalo by se říct a vypadá to logicky, že pravici volí bohatší část společnosti a levici volí část chudší. Podle této logiky by měla pravici volit jen malá část společnosti, protože chudých lidí je mnohem víc než lidí bohatých. Něco tu ovšem skřípe, „nehraje“: ve skutečnosti tomu tak není, pravice zdaleka neprohrává. Vyjdeme-li ze současné situace, kdy hrstka lidí vlastní naprostou většinu světového majetku, nehraje to přímo absurdně.
Naši komunisté prošli od svého vzniku na počátku dvacátých let minulého století pozoruhodným vývojem. Zatímco původně byli vedeni vyššími, byť extremistickými a nedemokratickými idejemi, postupně je opouštěli ve prospěch „idejí“ ryze mocenských, a to zejména po své bolševizaci. Tento vývoj trvá dodnes.
Václav Marhoul, režisér a jeden ze studentských vůdců z Listopadu 89, má nepochybně pravdu když říká, že jsme manipulovatelní . Já k tomu jen dodávám: a zmanipulovaní.
Za hospodářské krize ve třicátých letech jsme měli Gajdu, teď máme Okamuru. Jak je dobře známo, extremisté vždy těží z nespokojenosti lidí, a čím jsou lidé nespokojenější, tím jsou extremisté úspěšnější a tím víc si mohou dovolit – extrémní extremista Hitler těžil z extrémní nespokojenosti Němců. Všichni vycházejí „zdola“, od řadových lidí, neboť jen ti jsou dostatečně početnou voličskou základnou. Pravicoví extremisté pak, za vydatné a obratné propagandy, využívající demagogií, lží a plejády nesplnitelných slibů postupně otočí – i Hitler začínal jako socialista.
Babiš? Chytrá Horákyně hadra. Je to sice bytostný predátor a pravičák, avšak vydává se za lidumila. Staví se sice do role protestního politika, avšak jde mu jen o udržení a další zhoršení poměrů, které u nás zavedl Klaus a dál v tom pokračuje ODS: o Nový světový řád, o prohloubení diktatury bohatých (a naši lidé mu naletěli podobně jako Američané Trumpovi). Říká, že chce zlepšit naši ekonomickou situaci, avšak jde mu jen o další posílení vlastní firmy. Je to oligarcha, kterému nejde a ani nemůže jít o demokracii. Tvrdí, že je prozápadní, avšak táhne nás na východ (tam se oligarchům daří ještě lépe než u nás). Tváří se jako čistý, avšak je to lhář a podvodník. A mohl bych pokračovat, například, že si "mazaně" přivlastnil úspěchy nynější končící vlády (podobně jak to dělali komunsté, když po roce 1945 rozdávali konfiskované majetky, jako by byly jen jejich).