Jiří Havel

30. 06.

Tryzna za Pavla Párala

Jiří Havel Přečteno 7659 krát

Je zábavné, že ti, kdo tak rádi dávají lekce demokracie, v praxi nejraději uplatňují cenzuru. Zkuste odpovědět na text uveřejněný v Mladé frontě (dnes), třeba jen na věcné nesmysly, kterými s železnou pravidelností zásobují své čtenáře pánové Páral a Steigerwald. Nevadí mi, že názorově stojí jinde, ale šokuje mne, jak neznalost věci systematicky nahrazují nenávistí. To stačí: Skoro 80 % čtenářů MFD nemá podle známých dat víc než maturitu, ani čas ověřovat fakta. „Pravda“ je to, co je v novinách… Tak přece MF vymývala mozečky už v padesátých letech. Někteří moji přátelé říkají MFD Völkischer Beobachter. Tak daleko bych nešel. Nechtěl bych urazit německé vlastníky listu. Nicméně skutečnost, že šéfkomentátorský hospodářský guru pravice Páral z ekonomie ani neví, co je bilance, je otřesná. Níže uvedený text je jen jedním z řady těch, které prostě zůstaly bez redakční odpovědi, ačkoli důsledně reagoval na to, co noviny chybně tvrdily. Text také užil přesně dikce redakčního autora. Podle obecně uznávaných etických norem se novináři nesmí odchýlit od skutečnosti ani v komentáři. K čemu se etický kodex v redakci MFD používá, mi však zabraňuje napsat etický kodex blogera Aktuálně.cz.

Pozn. autora: V původním textu došlo k chybě v tvrzení, že skoro 80 % čtenářů MFD nemá ani maturitu, správné znění mělo být víc než maturitu. Podle aktuálních dat společnosti MAFRA čte nyní MFD asi 22 % vysokoškoláků, což je zhruba poloviční podíl vůči Hospodářským novinám. Za chybu se čtenářům i společnosti MAFRA omlouvám. JH

Co docenti netušili: Tryzna za Pavla Párala

Bývalo nechutným zvykem, že Rudé právo občas uveřejnilo kritiku pomýleného soudruha a hned vedle komentář redakčního bijce, jaký je pisatel trouba. MFD to nemusím vyčítat, protože se pan Páral odfláknutou odpovědí na můj kverulující text shodil tak, že bych to nepřál nejhoršímu nepříteli (Co někteří docenti netuší, MFD 8. 6.). Předně užívá neomluvitelně údaje z druhé ruky, bez pramenů a neověřuje. Důkazem je citace komického omylu, který se vloudil do úředního textu v roce 2003: „Z hlediska průměru za Eurozónu je váha českých sociálních výdajů poněkud nižší. Vezmeme-li však v úvahu stupeň ekonomického rozvoje a budeme srovnávat s méně vyspělými zeměmi EU (Řecko, Portugalsko či Španělsko), jsou naše sociální výdaje v relativním vyjádření spíše vyšší.“ Kdyby pan Páral uměl otevřít elementární statistiku, zjistil by, že Řecko má naopak ty výdaje relativně o čtvrtinu vyšší, Portugalsko o pětinu vyšší a Španělsko stejné. Té úřední chybě jsme se zasmáli už před lety, proto nadchne, že „expert“ to kokrhá dodnes.

Také srovnání s evropskými průměry daňových kvót je prý podle pana Párala zavádějící. Máme se srovnávat jen se Singapurem (páni, veřejný dluh 100 % HDP proti našim 30 %) a Hongkongem. Nebo s evropskými mrňousky, co rychle rostou. Nějak Páralovi ušlo, že taky rychle rosteme. Z hlediska statistiky je Páralův počin vykašlat se na vážené průměry a mediány regionů objevný. Taky jsem hned volal do Stockholmu, aby mu za to dali tu Nobelovu cenu. Ošívali se, že letos už jsou rozhodnuti, ale příští rok prý je to velmi nadějné. Preference srovnávání s trpaslíky nadchla.

Invence pana Párala nekončí. Tvrdí, že důchody se nemusí zvyšovat, když se nehýbe inflace. Škoda, že neví, že vláda sleduje taky náhradový poměr, tedy poměr k mzdám. Tam i srdnatá pravice ústy pana Topolánka socanskou vládu tuze kritizovala, že důchody zvyšuje málo. Že se poměr zhoršil. Pan Páral taky povídá, že důchodový účet byl loni v minusu. Ale podle statistiky ČSSZ se na důchody víc vybralo než vyplatilo. Podle obou metodik. Trochu si to popletl s jinou konstrukcí. K zápornému výsledku by v jednom případě snad došel po započtení nákladů správy. Ty se loni hradily hlavně z přebytku nemocenské. Celkově byla ČSSZ opět v plusu. Přebytek navzdory Páralovým chmurným předpovědím ČSSZ rozpočtuje i letos. Že se důchodový systém přesto upravovat musí, vědí i batolata. Pan Páral se však rozohnil, že předminulá vláda znárodnila přebytky důchodového účtu. Nevím, co mu vadí, když právě on sám takové znárodnění vlastně o kus dál právě ve svém textu požaduje a kritizuje zvyšování důchodů. Co chtěl říci? Že se mu levice nezavděčí?

Obrazoborec Páral má další historku: Zlotřilý Sobotka prý nezaplatil ztráty bankovního socialismu, protože je uhradil z výnosu privatizace a emise dluhopisů. Takže když si pan Páral půjčí na útratu v hospodě a zaplatí ji, tak prý vrchnímu nezaplatí. A když kvůli té útratě prodá svého pudla a z toho zaplatí, tak vlastně taky nezaplatí. Tak o této logice se nesní ani profesorům talmudu.

Oceňuji, že pan Páral už dospěl ve svém zkoumání ekonomie až k bilanci. Říká nám s pathosem, že každý student ba docent fakulty sociálních věd by měl vědět, že bilance podniku či státu se nezmění úhradou dluhu z prodeje majetku. Tak to je neuvěřitelná trefa: Ujišťuji čtenáře, že tento objev v ekonomii dosud nikdo nezaznamenal. Touto operací se samozřejmě bilance co do položek změní. Změní se i bilanční suma, protože to, co na straně pasiv zmizí ze závazků, zmizí s platbou na straně aktiv. Obvykle dojde i ke změně výsledovky, protože v tržní ekonomice se běžně neprodává za účetní cenu. Je-li pan Páral přesto přesvědčen, že je to jinak, může přijít na fakultu a vysvětlit nám to. Nechceme dále tápat ve staletí tradovaných účetních bludech.

Pane Párale, prosím, pište! Stojí to za to…

25. 06.

Výroba názorů v Čechách i na Moravě

Jiří Havel Přečteno 5602 krát

Moderní politika je totálně podřízena médiím. K dispozici je pár vteřin sdělení, pár řádek redakční zprávy nebo komentáře. Hlavní taktikou je soupeře rychle onálepkovat nějakou ošklivostí a co nejčastěji mu to přilepit. Pěstovat si to spojení soupeře a fekálie. Otec moderní politické žurnalistiky Josef Goebels totiž doporučil hod lejnem co nejčastěji opakovat. Je to nechutné, ale zabírá to. Prohrává ten, kdo je nejčastěji zasažen exkrementem.

Obsah téměř nikoho nezajímá. V českých podmínkách je skoro libovolně manipulovatelný. Znáte to sami, nad články, jejichž obsahu rozumíte, vás chytá běs. Jak jen ti lidé mohou něco takového napsat? Klidně mohou, většina komentátorů dnes píše o fiskální koncepci a zítra o antikoncepci a občas si prostě pletou pojmy. Nedávno jsem vysvětloval jedné půvabné televizní redaktorce, že nemůže k výpočtu průměru EU použít prostý průměr. Že je jak pan Kohn, když dělal slavičí paštiku. Poctivě na padesát procent: jeden kůň, jeden slavíček. Jedno Lucembursko, jedna Francie, jedna Malta, jedna Itálie… Odmítala nabízený vážený průměr, užívaný všemi fousatými statistikami jako manipulativní. Kdyby to řekla jako studentka druhého ročníku, honili by ji kolegové statistici vidlemi po budově Karolina a nakonec by ji surově utloukli násadami. Pochopitelně, že nadsazuji. Ve skutečnosti nemáme ani karcer. Jenom by ji nerudně vyhodili od zkoušky…

Přes tuto opakovanou zkušenost se tradičně zpackaným zpravodajstvím v oblastech mé specializace, v oblastech, kterým nerozumím, věřím novinám skoro na slovo. Tím se možná vysvětluje, že ekonomickým nesmyslům věří v Čechách tolik lidí. Napravit zkreslené podání, které vyšlo v novinách, je neskutečně obtížné. Pouze komentářové rubriky Hospodářských novin a Práva poskytují standardně prostor k věcné polemice. Jinde se často neobtěžují odpovědět. Má to pro ně nespravedlivou výhodu v tom, že dokud nedostane autor aspoň zápornou reakci, nemůže text publikovat jinde. Za pár dní věc vychladne a čtrnáct dní poté je bezvýznamná. Komentátorův trapný omyl či podsunutou lež přečetlo s podlitýma očima půl miliónu čtenářů. Mou poctivou reakci vyvěšenou na nějakém serveru o měsíc později tak dva tisíce intelektuálů. Většina z nich si stejně přečetla jen to, co dobře léta ví.

Něco je dáno objektivně. České noviny se chtějí podobat britským, ale pohybují se na malém trhu. Zprávy dělá násobně méně novinářů za násobně menší peníze s násobně menším servisem. Ale naše noviny mají velký počet stránek a redaktoři píší jako otroci. Redakční elévové touží vkládat do zpráv své osobní komentáře. Je to sice ten nejhrubší přestupek proti tradiční novinářské etice, jaký je možno udělat, ale u nás se z toho nestřílí. Teď je to moderní. Z řady zpráv nejsem proto obsahově moudrý a poctivě pak hledám prameny nebo ČTK, která tvoří ostrůvek poctivého řemesla. Abych se dověděl, co se vlastně stalo.

Všichni politici mají samozřejmě utkvělou představu, že je novináři pronásledují. Ačkoli v porovnání s volebními výsledky jsou naše média zřetelně posunuta doprava, řada výtek vůči tisku není spravedlivá. Mediální svět má své zákony a ty je nutno respektovat. Novinář není apriorní nepřítel a většinou ani specialista na problém. Hledá svou zkratku a jednoduché vysvětlení pro svého čtenáře či diváka. Pro negativní zprávu dostane násobně větší prostor než pro pozitivní sdělení. Skutečnost, že někdo dělá svou práci dobře a nekrade, je nezajímavá. Až se opiji a vybílím sexshop, budu určitě na první stránce.

Komerční charakter většiny médií má silný vliv na jejich obsah. Časopis, noviny nebo televizní vysílání jsou jen takové slušivé obaly na reklamu, kterou prodávají. Intelektuální listy se nákladem moc neuživí. Myšlenky přitahují méně než křivky paní Borhyové. Skvělá ČT 2 má nejméně diváků. Čím děsivější, nepochopitelnější a barevnější svět komerční médium vykresluje, tím větší je účinnost jednoduchého reklamního sdělení. Všimněte si, ve zprávách Novy teče krev, kdosi cosi ukradl, policie je bezmocná, úředníci pomatení a celý svět má kafkovsky nepochopitelnou podobu. To je profesionálně udělané dobře, protože Nova přece neprodává zprávy. Zmatený divák ničemu nerozumí a cítí se zrazen a ohrožen. A až nyní přichází náplast na jeho duši: „Toaletní papír Tento jest balzámem na vaše hýždě!“ Tomu už konečně všichni rozumíme, a rozradostněni touto skutečností si běžíme utřít zadnice. Tak to má být. Smyslem celého toho „zpravodajského“ rumrajchu přece byla jen ta reklama. Bohužel, zprávy veřejnoprávní televize nejsou o nic lepší. Už se na ně taky nedívám.

Otázka, odkud má brát čtenář objektivní informace, je zcela vedlejší. Kvůli objektivním informacím sice platíme miliardy za veřejná média, ale ta jsou v podstatě stejná jako komerční. Žijeme v paradoxním světě, kde sice všechny informace někde jsou, ale jejich tolik, že je nestíháme vnímat. Čím se médium snaží být objektivnější a přesnější, tím více mu klesá náklad či sledovanost. Všichni se stáváme komiksovými hrdiny. V komiksu, akčním filmu a hamburgerovém seriálu je na první pohled zřejmé, kdo je záporný a kladný hrdina. Silný a spravedlivý bílý sáhib po tuctech střílí arabské či latinoamerické přičmoudlíky a vyhazuje do vzduchu šikmooké severokorejské ničemy. Bojuje přece proti rasismu… Stejnou černobílou logiku vlastně požadujeme od svých zpráv. Nedivme se novinářům, že vycházejí vstříc naší poptávce. Chtějí nám vlastně udělat radost. A taky potřebují tu pitomou sledovanost. Blbec, který ví, co se opravdu stalo, je nesrozumitelný a nudný. Jednodušší je podat zpravodajský rohlík v očekávaném schématu.

Dík za každé médium, které podává nezkreslenou informaci. Není jich moc.

19. 06.

Ledoborec Říman

Jiří Havel Přečteno 4894 krát

V jednom minulém přípěvku (Říman je severokorejský agent) jsem si dělal bžundu z pana ministra průmyslu a obchodu. Byl to pro mne opravdu černý humor. Vyjadřoval také to, že mne ministr Říman po slušném úvodu silně zklamal.

S Martinem Římanem mne nepochybně pojí to, že se dokázal pozitivně vyjádřit k budoucnosti české energetiky. Dostal-li právě za to ropáka roku, cítil bych se morálně povinován převzít s ním tuto cenu společně. Spotřeba energie v ČR roste a růst bude. Jsem samozřejmě pro všechna zelená úsporná opatření a hlásím se k nim, poctivě zelenám, nicméně vím, že pro rozvoj země to nestačí.

Obehrané povídání o tom, že máme na jednotku HDP příliš velkou spotřebu energie, je irelevantní. Jednak jde o nedorozumění, protože naše spotřeba energie na hlavu je velmi podobná Německu, které je srovnatelným státem. Česká republika je průmyslovou zemí. Tvrzení, že nemáme být průmyslovou zemí, je komické. Snížíme-li svou průmyslovou výrobu, bude tato produkce prostě vyrobena jinde. Pravděpodobně v zemi s podstatně nižšími ekologickými standardy než má naše republika. Žádná energie se ve světové bilanci neušetří. Spíš naopak.

Nechápu však, proč Martin Říman obětuje své niterné a správné přesvědčení vratké koalici. Životnost dukovanské elektrárny končí zhruba za dvacet let. Pokud dnes rozhodneme o dostavbě Temelína, můžeme výpadek nahradit. Jaderná energetika představuje plánování na desetiletí a výstavba nových bloků bude trvat patnáct až dvacet let. Zavírání očí před touto skutečností nás vede k narušení naší energetické bilance a neskončí ničím jiným, než zvýšením naší strategické závislosti na Rusku a arabských zemích. To je horší než deset amerických radarů. V čele vlády stojí energetik Topolánek, který o tomto problému dobře ví. I pro něj je ale zřejmě premiérská sesle důležitější než energetická bezpečnost.

Obětoval jsem několik dlouhých a úmorných měsíců své práce tomu, abych našel programový kompromis s ODS. Však mi také pravověrná levice mou autorskou účast v reformním dokumentu Agenda 2010 nemůže zapomenout. Nepsal jsem ten kompromis proto, abych se s ním ztotožnil. Psal jsem ho na přímé vyžádání proto, abychom našli nutnou alternativu pro řešení povolební situace. Psal jsem ho proto, že mi osud mé země, její bezpečnost a finanční rovnováha nejsou úplně lhostejné. Bylo v tom jistě víc, než pracovní povinnost. V Agendě samozřejmě byla i energetická odpovědnost včetně logického vyústění. S nulovým výsledkem jsem se nesmířil. Současná vláda nevede zemi ani k energetické ani k finanční rovnováze. Je to pro mne hluboké zklamání.

Odvolání Tomáše Hrudy čela Czechinvestu a následný exodus neuvěřitelných 139 klíčových pracovníků této jednoznačně nejlepší státní instituce je pro mne děsivou zprávou. Czechinvest byl doslova vypiplán dvěma úžasnými řediteli J. A. Havelkou a Martinem Jahnem. O kvalitách pětatřicetiletého Martina Jahna svědčí nejen to, že se stal místopředsedou vlády, který zpracoval dodnes doma nedoceněný vládní program Strategie hospodářského růstu, ale také to, že nastoupil do vedení našeho nejdůležitějšího podniku Škoda Auto. Není vyšší ocenění pro manažersky orientovaného ekonoma než toto. Vážím si skutečnosti, že jsem s Martinem mohl spolupracovat, stejně jako toho, že mi ve vládní štafetě předal motivovaný mladý tým, který byl mým spolehlivým zázemím.

Tomáš Hruda byl tím nejlepším, co jsme měli ve vládní správě. Spoléhal jsem na něj nejen v jeho základní agendě, ale věděl jsem, že je schopen převzít další úkoly v oblasti čerpání evropských fondů. Část těchto úkolů už měl, další část byl schopen převzít v případě selhání jiných institucí. Czechinvest byl vládní zálohou pro nejčernější scénář. Tato záloha byla Martinem Římanem rozmetána. Když nyní to selhání Čunkova ministerstva v bruselské anabázi nastalo, není už komu agendu předat.

Někteří čtenáři se smějí, že jsme se jen zbavili stovky úřednických darmožroutů. Smějí se jen vlastní neznalosti. Základem jakéhokoli podnikatelského nebo jiného úspěchu je tým. Dobrý tým se buduje roky. Czechinvest byl mladou institucí plnou pružných, ekonomicky a jazykově kvalifikovaných lidí. Dobrého byrokrata nedělají jen znalosti, významné jsou zkušenosti a mezinárodní kontakty. Bude trvat nejméně dva roky, než se intelektuální kvalita a výkonnost Czechinvestu obnoví. Jestli vůbec. Bože!

Nehájím Hrudu proto, že jsem patřil mezi jeho univerzitní učitele. Snad mi už odpustil, že jsem párkrát v drsném vtipu poznamenal, že jsem měl i lepší žáky. Moc jich opravdu nebylo. Tomáš se také ode mne lišil mnohem liberálnějším pohledem na svět. Naivně jsem si myslel, že si s Martinem Římanem bude lépe rozumět než se mnou. Programově jsme byli již před volbami s Hrudou dohodnuti, že zpracuje změnu agendy své instituce tak, aby byla v případě jistého volebního výsledku přijatelná i pro ODS. I tuto „povinnost“ tiše splnil. Už pod novým šéfem mne osobně požádal, bych se dále v zájmu věci zdržel komentářů výkonů pana ministra Římana. Od té doby jsem pochopitelně neřekl křivé slovo. I když mne ústa hodně svrběla.

Lidé z Czechinvestu nedělali svou práci jen kvůli penězům. Těch by v soukromém sektoru při své kvalifikaci dostali jistě mnohem víc. Dostali však manažerskou příležitost, která byla v jejich věku nevšední. Byli hrdí na svou práci. To byla jejich motivace. Každý stát ve skutečnosti stojí na práci a odpovědnosti několika špičkových úředníků. Jsem nepochybně drzý, ješitný a hloupý politický spratek. Přesto vím, že úředníkům typu Václava Petříčka nebo Eduarda Janoty mám líbat zadek za to, že alespoň něco v této zemi funguje. Nejsou bezchybní, přesto jsou skvělí. Za svou přesnou práci a gigantickou odpovědnost dostávají pár šupů, častujeme je úsměšky a píšeme o nich jako o škodlivých parazitech. Udělají-li právní prohřešek, vyhodíme je a vyválíme v dehtu a peří.

Když jsem si na internetu přečetl zprávu, že Martin Říman odvolal ředitele Czechinvestu Hrudu, vzal jsem telefon a Tomášovi jsem zavolal. Dvěma skromnými větami jsem mu poděkoval za to, co udělal pro Českou republiku. Hluboce jsem se styděl.

17. 06.

Není Bush zakuklený levičák?

Jiří Havel Přečteno 5329 krát

V minulém článečku jsem předložil literární popis rozdílu pravice a levice. A zároveň jsem kajícně poznamenal, že někdo moudrý by to z pravice napsal jinak, i když podstata by zůstala stejná. Hozenou rukavici v diskusi uchopil pan Libor Stejskal a udělal to tak pěkně, že to stojí za to připomenout.

Pravice věří, že člověk, který leze do vody, by měl být natolik zodpovědný, že se naučí plavat. Levice je přesvědčena, že to po nikom nelze chtít a ostatní jsou povinni zatvrzelé neplavce dávat pozor, aby se jim nic nestalo.

Pravice dává šanci těm, kdo se plavat učí, levice nedělá rozdíly mezi těmi, kdo se o sebe chtějí postarat a těmi, kdo věří, že se o ně má starat někdo jiný.

Pravice věří, že ti, kdo se plavat učí a překonávají řeku, motivují ostatní. Levice míní, že neplavce by ti, kdo umějí plavat, měli na svých zádech přepravovat tam i zpátky. Pravice věří, že je to poněkud demotivující jak pro ty, kdo se učit nechtějí, tak pro ty pilné. O těch, kteří plavat nemohou, není samozřejmě sporu.

Levice připomíná, že dobrý plavec má taky odpovědnost za ty, kdo se topí. Pravice o tom nepochybuje, ale nechce odpovědnost nikomu nařizovat.

Pro společnost je důležitý jak přístup pravice tak i levice. Ale ne v jejich krajních polohách.

Stejskalova pravice je mi velmi sympatická. Plus minus nějaká ta póza napravo nalevo, neliší se nijak zvlášť stejskalovská pravice od mé představy levice ani od posledního volebního programu ČSSD, který je odvozen od giddensovské linie Tonyho Blaira. Potud se asi shodneme a nemáme problém. Za drobně zavádějící ve Stejskalově pojetí pokládám jen nálepky dávané levici. Míváme o sobě mylné představy. Právě ony jsou ve skutečnosti většinou zdrojů nedorozumění. Zkusme proto některé časté čtenářské výtky proti levici konfrontovat s fakty.

Pokud věříte a stále opakujete, že levice hlavně přerozděluje (strká těm neplavcům horem dolem), tak zrovna ta česká levice přerozděluje v evropském srovnání podstatně méně než ostatní. Schválně si z dat roku 2006 spočítejte, kolik procent občanů EU 25 žije v podmínkách výrazněji menšího přerozdělování než ČR. Je-li přerozdělování kritériem pravicovosti a levicovosti, což hloupí ekonomové často tvrdí, zařaďte tedy českou sociální demokracii do evropské škály. Skončí výrazně napravo od evropského středu. Vyšší daně než my mají tři čtvrtiny Evropanů, zhruba pětina je má podobné. Výrazněji nižší daně (včetně pojištění, tedy složenou kvótu nižší o víc než 2-3 %, tj. na hladině statistické významnosti) mají totiž nejvýše 4 % obyvatel EU 25, reprezentující méně než 3 % ekonomického výkonu… Věřit, že česká levice přerozděluje víc než ostatní, je proto hodno obdivu.

Diskutéři se často ohánějí tím, že jde o trendy. Že prý moc dobře vím, jak sociální demokracie ty trendy obrátila. Nu, já to nevím. Když sociální demokraté nastoupili k vládě, bylo přerozdělování (složená kvóta) 35 % (Eurostat 1997) a když tu vládu předali, byla 34,4 %. Průměr EU 25 je skoro 41 %. Kde je ten trend levicového úpadku?

Ono je to asi jako z dluhy. Komunisté předali zemi téměř bez finančních dluhů (vyrovnaných rozpočtů se v totalitě dosahuje bez problémů, horší je to se skrytými dluhy). Vyjádřeme si to. V analýze delšího období ovšem pro ekonoma není přípustné užívat absolutních čísel. Užívají se relativní, protože jsou např. očištěna o vlivy rozdílné inflace. Tedy Václav Klaus předal zemi s veřejným dluhem 13 % HDP (Eurostat 1997). Sociální demokraté k tomu přidali dalších 17 %. To není tak velký rozdíl. Ovšem více než polovina z toho, co přibylo na účtu dluhu za ČSSD, byly účty za Klausův bankovní socialismus. Skokový nárůst dluhu o 8 % najdete proto v roce 2001 (a 5 % v roce 2000), kdy dluhy Klausových rozkradených státních a následně polostátních bank odhalili náhle procitnuvší auditoři a následně převzaly transformační instituce. Hodnota dluhu pod 31 % HDP se už čtyři roky nemění. Podle všech dostupných statistik světa. Je to méně než polovina průměru EU. Kde je tedy ten omílaný katastrofický trend?

Také největších deficitů veřejných rozpočtů dosáhl profesor Václav Klaus. Například v roce 1995 činil schodek veřejných rozpočtů neuvěřitelných 13,4 % HDP (Eurostat). A měl i vyšší… Největší veřejný schodek za ČSSD činil 6,8 %. Schodky za poslední tři roky činily 2,9; 3,5, a 2,9 %. Data, za které by byly vděčny mnohé země Eurozóny i USA, trend výjimečně stabilní. Zatímco nás papá Klaus poučoval o výhodách vyrovnaných rozpočtů, dětinsky schovával své veřejné dluhy do transformačních institucí a polostátních bank. Mohl nás obelhávat jen do té doby, dokud nás EU nedonutila užívat účty jako jinde v kulturním hospodářském světě.

Možná ale, že je to zase všechno jinak. Pokud zpravodajskou službu CIA, která publikuje tato data, ovládla extrémní levice stejně jako Eurostat, nedá se těm cifrám věřit. Co na to George W. Bush? Ostatně, není on taky nějaký zakuklený levičák?

14. 06.

Proč věříme nesmyslům?

Jiří Havel Přečteno 9552 krát

Otázky, jak myslící člověk může být sociálním demokratem, dostávám často. Jak někdo může být levicovým ekonomem, se zdá mnohým čtenářům už vůbec nepochopitelné. To je přece contradictio in adjecto. Inu myslíme často v klišé, které nám někdo nakukal. Mnohé z těch klišé nesedí.

Nedávno jsem srkal kávu na zahrádce Lidového domu s dávným přítelem, který učí na jiné vysoké škole. Byl tam s ním jeden student a rozebírali jsme právě proběhlou diskusi. Student udělal ideologicky podbarvenou poznámku a kolega se ho prostě zeptal, jaký je tedy ekonomicky rozdíl mezi pravicí a levicí. Student prohlásil, že pravice ekonomiku stimuluje a levice brzdí tím, že chce místo motivace přerozdělovat a dělat dluhy. Vyměnili jsme si s kolegou soucitné pohledy.

Zeptal jsem se tedy věcně, o kolik tedy taková berlusconiovská Itálie nebo chiracovská Francie přerozděluje méně než my a o kolik má menší dluh. Student se zakuckal. Věděl, jak se měří přerozdělování (složenou kvótou) a dluh (podílem na HDP), ale neznal ty cifry. Kolega se provinile usmál (byl to jeho student) a položil otázku, ať to tedy srovná s průměrem EU. Žák si tipl, že po socanské vládě jsme teď někde nad průměrem. Skutečnost, že jsme docela hodně pod průměrem, mu vyrazila dech. Myslel si, že si z něj děláme legraci. S fakty se ovšem nežertuje…

Stejně nevěřícně zíral na vysvětlení, že levice a pravice se přou jen a jen o to, jak uspořádat svět ekonomicky efektivněji. Pravice věří v to, že člověk se má prostě hodit do vody. Levice se chce předtím zeptat, zdali umí plavat. Pravice dává šanci těm, kdo umí plavat, levice chce dát těm, kdo to neumí, šanci se to naučit. Pravice věří, že ti, kdo se utopili, motivují ostatní. Levice pokládá pohled na utopence za morbidní. Pravice oslavuje nejlepší plavce. Levice připomíná, že dobrý plavec má taky odpovědnost za ty, kdo se topí. Levice dbá, aby všichni doplavali na druhý břeh. Pravici zajímá čas nejlepších…

No, někdo moudřejší z pravice by ta přirovnání jistě napsal trochu jinak. Ale podstata by musela být stejná. Levice i pravice hledají efektivnější model hospodářství. I podle proklínaného Marxe, kterého nikdo z prostomyslných proklínačů nikdy nečetl, přece vítězí jedno ekonomické uspořádání nad druhým jen a jen vyšší produktivitou práce. Jinak nemá právo na existenci. Proto se ruský pseudolevicový model také zhroutil a západoevropská levice to nakonec vyhrála. Její model je ekonomicky výkonnější. A hodinová produktivita práce srovnatelná s vychvalovanými USA. Někde vyšší.

Student kontroval tím, že kdyby ta česká sociální demokracie přerozdělovala jen jako moderní Blair a měla jen takové dluhy jako Británie, byla by pro něj přijatelná. Mohl by ji i volit. Znovu jsme se zasmáli a vysvětlili, že bychom pak museli zvýšit naše přerozdělování o nějakých 100 miliard korun (3 % HDP) a skoro o polovinu zvýšit dluh. A dodali jsme, že volební program české sociální demokracie je hlavně ovlivněn pracemi lorda Giddense. To je bývalý rektor London School of Economics a hlavní ideový poradce Anthony Blaira.

Student byl zaražen a ptal se, není-li to jen hra s daty. Jestli by třeba od někoho nedostal jiné údaje. Bavili jsme se dokonale. Samozřejmě že existuje řada zdrojů. Ale v principu říká Mezinárodní měnový fond totéž, co nezávislé OECD nebo EUROSTAT a ČSÚ. To samé samozřejmě uvádí zpravodajská služba CIA. V datech jsou vždy nějaké ty chyby, ale významně se ty údaje opravdu falšovat nedají. Za chyby padají hlavy. Žádný statistik nechce mít ostudu. Oni to totiž jeho kolegové umí dopočítat. Ty cifry do sebe zapadají jako Lego. Když to nesedí, ptá se spousta lidí proč. A hledá, takže nakonec se to vždycky najde. Je to svět, který má řád.

Student se zatvářil vzdorovitě a zeptal se, jak je tedy možné, že se o tom píše v novinách jinak. Teď už byl tam, kde jsme ho chtěli mít. A dostal spravedlivou učitelskou lekci, že realita se studuje poctivě z odborných pramenů a tvrdých zdrojů, nikoli z plátků psaných kdejakými fanglonoši. A že závěr si každý musí udělat sám. A korektní závěr je zase jen o faktech. Teprve ta se konfrontují s idejemi.

Nevím, koho ten študák bude nakonec volit. Ostatně to ani není tak významné. Myslím, že vlastně zas moc nezáleží na tom, zdali jsme levičáci nebo pravičáci, buddhisti, Židi, katolíci nebo muslimové. Stačí, když budeme korektně spolupracovat a budeme mít elementární úctu k faktům.

12. 06.

O trhu bez podtrhu

Jiří Havel Přečteno 5760 krát

Když si dělám svou dětinskou bžundu z lidí na druhé straně spektra, zákonitě očekávám jako odpověď drsné vtípky na svou adresu, kterým bych se mohl upřímně zasmát. Čtenář je v příspěvku pod blogem v obrovské výhodě, protože má poslední slovo. To k věci patří, podívejte se někdy na záznam z dolní sněmovny. Na vtip se tam odpovídá lepším vtipem a na argument argumentem. Britové jsou divní lidé. Nefackují se, nenadávají a ještě se smějí veselým replikám protivníka.

Někteří čtenáři ale požadují, abych se i na nevážném blogu věnoval vážným věcem. Třeba: „Od docenta bych čekal spíše sžíravou a především argumenty podloženou kritiku teoretiků liberální ekonomie - mohl by začít A.Smithem, vzít to přes marginalisty se zmínkou o Marshallovi, jen tak mimochodem rozcupovat Misese a Hayeka a zgustnout si na Friedmanovi. Na závěr by mohl vychválit Keynese a prokázat, že lidi jsou nesvéprávná banda, za kterou musí rozhodovat moudrý byrokrat.“

Omlouvám se, ale to obsahově splnit nemohu. Nedává to smysl. Napřed pár slov k přívlastku liberální. Pojem svobody je pro demokratickou levici samozřejmě základním východiskem. Svobodou začíná také většina sociálně demokratických programů. Rozdělení na pravici a levici mimochodem vzniklo za francouzské revoluce v Konventu. Nalevo ale seděli právě liberálové. Liberály samozřejmě také ani náhodou nebyli britští Toryové (konzervativci) nýbrž Whigové. Ti pak splynuli s Radikály v Liberální stranu. I v americké tradici měl liberalismus dlouho spíše levicové vnímání v kontrapozici vůči konzervativismu. Nadávka do „bezbožných liberálů“ bývala součástí republikánského slovníku v nižších patrech volební kampaně. Má-li dnes republikánský senátor pověst liberála, znamená to, že v otázkách práva na potrat nebo práv homosexuálů hlasuje stejně jako většina demokratů. Dnes se k liberálnímu odkazu hlásí stejně konzervativní, křesťansko sociální i sociálně demokratické strany. Model liberální demokracie, ve kterém žijeme, je antipodem jak levicového tak pravicového totalitarismu či někdejšího absolutismu.

Ukázkovým levicovým liberálem byl Tomáš G. Masaryk. Protože jeho levicovost rozebral podrobněji sám profesor Václav Klaus, najdete to na jeho serveru a nemusím se o tom šířit. Ve své významné práci Otázka sociální polemizuje Masaryk s Marxem. Nedomnívá se, že tržní systém musí nutně vést k sebezničující sociální polarizaci. Pro Masaryka je socialismus synonymem humanismu. A odsuzuje příkře ruskou revoluci, protože je ve skutečnosti karikaturou socialismu. TGM založil Dělnickou akademii, která se stala centrem vzdělání sociálních demokratů. Charlotta G. Masaryková byla aktivní členkou sociální demokracie. Její vnučky Herberta a Anna dokonce kandidovaly za sociální demokracii i po roce 1989.

Čtenář touží po mé kritice Adama Smitha. Nemohu sloužit, Smithem totiž začíná studium levicové ekonomie. Smith a Ricardo stojí nejvýše na piedestalu ekonomické vědy i pro jistého Karla Marxe. Jeho pozitivní teorie je téměř plně přejímá. Dochází pouze k závěru, že soutěž bude nerovné skupiny postupně polarizovat, což ohrozí systém natolik, až skončí autodestrukcí. Smith patří k mým oblíbeným autorům. A vzpomínkám, protože byl jednou z mých otázek u státnic v roce 1982. Bohužel, z pěti Smithovských otázek jsem dostal tu, která mi nejméně seděla, tj. úlohu státu. Zvládl jsem to vcelku slušně, ale jedničku jsem dostal především za excelentní znalost německého ordoliberalismu. Kromě vydání Smithova Bohatství národů z padesátých let mám anglický paperback a poslední vydání v luxusní verzi. Číslo prestižního výtisku koresponduje s mým datem narození. Je to dárek od přátel z Liberálního institutu.

Nevím, proč bych měl mít něco proti marginalistům. Jejich aparát se povinně učí každý ekonom. Nemá politickou povahu. Užívá ho levice i pravice. Alfredu Marshallovi mohu vytknout pouze tolik, že mne ve druhém ročníku VŠE dovedl téměř k pláči. Dělal jsem z jeho klasické učebnice (2. vydání z roku 1891?) referát a byla to krušná premiéra. Ale zvolil jsem si zbaběle angličtinu, protože jinak mi hrozil originální Menger ve švabachu. Mimochodem, zakladatel rakouské větve mezního užitku (marginalismu) Karl Menger nějakou dobu studoval na Karlově univerzitě. Friedrich von Wieser na ní dvacet let učil a na jeho německé přednášky chodili mnozí čeští národohospodáři. Třetí představitel vídeňské školy Eugen Böhm Ritter von Bawerk se narodil v Brně. Před Marshallovou fotografií jsem dojatě postál, když jsem byl na stáži v Cambridge právě tam, kde působil. Tam byl také profesorem lord Keynes.

Právě marginalisté, které bych měl údajně kritizovat, dali paradoxně státnímu dirigismu křídla. Walrasův model ve své aplikaci dovedl k představě, že to, co se dá popsat soustavou rovnic, by se dalo použít k centrálnímu řízení výroby. K tomuto závěru dospěl Enrico Barone s tím, že složitý systém není prakticky řešitelný. O něco později Ludwig von Mises formuloval, že racionální systém nemůže fungovat bez trhu, bez svobodně určovaných cen soukromých subjektů. To byla výzva. Uchopil ji Oskar Lange a s Abou Lernerem podal řešení v podobě simulovaného trhu. Bylo to teoreticky nesmírně elegantní a Mises vedle toho zdánlivě vypadal ukoptěně. Intelektuálové jásali a i na mne to jako na studenta po padesáti letech ještě udělalo dojem. Až o mnoho let později jsem pochopil, že pravdu měl Mises. Jeho „primitivní“ argumenty se nedaly vyvrátit stylovou konstrukcí.

Lange si přitom Misese hluboce vážil. Je autorem výroku, že za precizní formulaci otázky by jeho socha měla stát navždy v budově ministerstva hospodářství. Pokud jsem si všiml, nestojí tam. Možná je to proto, že ministr hospodářství nemusí vědět, kdo byl Lange nebo Mises. Vzhledem k tomu, že to dnes nemusí vědět ani řadový absolvent VŠE (královská disciplína dějin teorie tam dávno není povinná), není se vlastně čemu divit.

Friedrich August von Hayek a Milton Friedman jsou neoliberálové. Zatímco liberalismus má věcně spíše neutrální význam (existují levicoví liberálové), neoliberalismus je pravicovou ideologií. Neoliberálové jsou často nedůtkliví na předponu neo a mají se za pravé liberály. Hádá-li se však někdo do krve, že jen on je ten pravý liberál a všechno společně s trhem a školním inspektorem ví lépe než vy, rychle rezignujte. Zkuste mu podstrčit někoho, kdo o sobě zase jako gramofon hlásá, že jedině on je ten pravý autentický levičák, a proto sežral moudrost. Budou si báječně rozumět.

Na návštěvu Miltona Friedmana v Praze mám osobní vzpomínku. Po projevu v nabitém Žofínském sále nastal čas na dotazy, a zářící tuzemský apoštol neoliberálních idejí Tomáš Ježek mu položil otázku, jaký je význam Komise pro cenné papíry, kterou právě vášnivě propagoval jako nemilosrdného arbitra liberálního trhu. A Friedman začal bezelstně hudrovat, že není většího škůdce trhu a americké prosperity než toto hnízdo odporných byrokratů. Ještě na recepci pak Ježek brblal, že u nás jsou úplně jiné podmínky a ty… V duchu jsem se smál, protože v přejmenování tehdejšího orgánu na Komisi a udělení o chlup větší nezávislosti jsem neviděl smysl. Nakonec se ovšem ukázalo, že pravdu měl Ježek. Věcně se sice nic moc nezměnilo, ale na investory to udělalo úžasný dojem… No, člověk se nadělá pitomostí. Ale aspoň jsem v tu chvíli měl shodné stanovisko s Friedmanem. Sdílel jsem omyl génia. Nebojte se, z jeho geniality na mně jinak nic neulpělo.

Neoliberál v extrémní podobě hlásá zrušení antimonopolních zákonů, penzijního systému, veřejného zdravotnictví, volnou distribuci všech drog, svobodnou emisi skleníkových plynů. Proti němu stojí naivní „levicový“ radikál, který majetek apriorně ztotožňuje se zlodějnou (jako svatý Jeroným) a chce systematicky podřezávat slepice snášející zlatá vejce. Většinou z toho vyrostou. Neoliberál se nezřídka stane státním úředníkem (někdo ten chlév musí uklidit) a bývalý anarchista mnohdy usedne v představenstvu společnosti (vždycky se tak snažil). Po několika letech si vymění role. Podnikatel vrčí o nižších daních a úředník se ho ironicky ptá, zdali má kvůli tomu rušit školy.

Pokud někdo říká, že má patent na rozum, napravo nebo nalevo, tak plácá. Pokud se levicoví a pravicoví ekonomové budou navzájem s humorem hlídat, je tu jistá větší pravděpodobnost, že na společné cestě do ráje nespadnou do žumpy. Pokud se budou příliš hádat, hrozí, že ten otvor otevřené jímky přehlídnou. Dávno patří k bontónu, že ten z pravice už nechce rušit zákaz dětské práce a volební právo pro chudé a ten z levice nechce centrálně řídit hospodářství. Pokud si to přece začnou vyčítat, znamená to, že se už opili do němoty.

09. 06.

Genialita na dobírku

Jiří Havel Přečteno 8923 krát

Čtení pod uveřejněnými články je velmi povzbuzující. Většina čtenářů je extrémně inteligentní. Vysoká inteligence se projevuje jejich pravicovými názory. Mezi lidmi, kteří umí číst a psát, se ovšem vyskytují i nemnohé nemravné výjimky. Tyto zbloudilé duše v době osobního volna v ústavech pro slabomyslné píší levicové příspěvky. Celkově jsme ovšem národem vzdělaným a tedy pravicovým. Ke štěstí nám chybí jen to, že se nám nepodařilo úředně zakázat, aby několik levicových zaprodanců učilo na vysokých školách. Chybí zakázat, aby se smělo levicově psát, mluvit, myslet a volit. Pouze to nás dělí od skutečné demokracie a věčného blahobytu. Pak teprve pravicová pravda, láska a peníze konečně zvítězí nad levicovou lží, nenávistí a chudobou bohatých. Amen.

Z příspěvků jsem si dovolil sestavit na základě nejvíce frekventovaných čtenářských podání drobný slovníček, ze kterého by se naše méně vzdělaná část národa mohla stát aspoň trochu vzdělanější. Tímto si dovoluji předložit některé ukázky definic z mého připravovaného širšího díla, které za přístupnou cenu vydá nakladatelství Klementinum. K zaslání na dobírku. Studenty středních škol zdvořile upozorňuji, že takto budou formulovány otázky státních maturit ze všech předmětů.

Slovník pravých pojmů

Globální oteplování: Slabomyslná levicová mystifikace.

Levicový ekonom: Blbec, který zná čísla lépe než my.

Daně: To, co my sice nikdy neplatíme, ale přesto nás o to levice okrádá.

Důchodce: Černý pasažér s volebním právem.

Dítě: Černý pasažér, zatím bez volebního práva.

Učitel: Hojně se vyskytující parazit placený ze státních peněz.

Hospodářský růst: To, co jsme navzdory Paroubkovi zajistili naší poctivou prací v ilegalitě.

Statistika (OECD, MMF, Eurostat, ČSÚ, CIA): Lživá oranžová propaganda z Lidového domu.

Paroubek: Nedouk, kterému Evropská unie platila, zatímco my hrdě platíme Evropské unii.

Topolánek: Intelektuální jemný mistr nonverbální komunikace.

Vláda: Ali Baba a osmnáct ryzích charakterů.

Vládní většina: Dva morální sociální demokrati a stovka našich statistů.

Hrubý domácí produkt: To, co za levicových vlád nedopatřením rekordně rostlo.

Životní úroveň: To, co nám navzdory optimistickým statistikám levice nemůže zajistit.

Nezaměstnanost: To, co nyní stále klesá, aniž jsme hnuli prstem.

Mzda: To, co je kvůli nenažraným odborovým pijavicím zbytečně vysoké.

Zisk: To, co je příliš nízké a socky to ještě chtějí zdanit.

Dávky: To, co je sice u nás jedno z nejmenších v Evropě, ale přesto to levice marnotratně rozdává.

Dluh: To, co má devatenáct Evropanů z dvaceti vyšší než my, ale přesto je to veliké.

Sociální stát: Široce rozšířený omyl vyspělých zemí.

Ransdorf: Idiot, který zná aktivně deset a pasivně dvanáct cizích jazyků.

Ježíš Kristus: Další jméno ze seznamu StB.

Krádež: viz Spravedlnost

Spravedlnost: viz Krádež

05. 06.

Dobrý den, Radare Gagarine!

Jiří Havel Přečteno 30158 krát

Tak to je fór desetiletí. Vždycky jsem věděl, že Jan Vyčítal je úžasný srandista, ale jeho nahrávka oslavující americký radar je džouk, který nemá obdoby. Nahrát oslavný song na zprofanovanou melodii Hniličkova ultrarusofilského hitu, to chce fakt srdce a nezměrnou odvahu. A vyválet v tomto neuvěřitelně dadaistickém gagu samotnou ministryni obrany, to už je na akademii černého humoru. Duet Jana Vyčítala a Vlasty Parkanové, předaný s vážným ksichtem americkému prezidentovi, předčí nejlepší scény českého absurdního dramatu. Díky!!!

PS. Nahrávku nového hitu můžete najít na Aktuálně.cz ve zpravodajství o Bushově návštěvě. Pokud to někdo dá do hitparády, je ve švejkovském národě první místo zaručeno. Pro srovnání přikládám legendární text Josefa Laufera, jehož skutečný autor se prý v roce 1976 v opilosti vsadil, že takovou debilitu o kapitánu Minaříkovi už nemůže přece nikdo soudný odvysílat. Ale odvysílal! Pravda, nebylo to zase na Krylovu melodii, která by tomu nasadila korunu. Ten Vyčítal s ministryní a prezidentem zeměkoule je ovšem o třídu lepší.

Jan Vyčítal: Dobrý den, prapore hvězd a pruhů
(na Hniličkovu melodii „Dobrý den majore Gagarine“)

1. Celý svět listoval denním tiskem,
celý svět zanechal hovorů,
já jsem Vás uvítal ruky stiskem
a zvedl pohled svůj nahoru.

2. Dobrý den, prapore hvězd a pruhů,
tak už ses rozvinul nad náma,
dobrý den, prapore našich druhů,
co jsme je vítali s džípama.

3. Dobrý den, radare, prostě welcome,
tak jsme se konečně dočkali,
dobrý den, radare, já ti tleskám,
kámoši usárnou mávali.

4. Vyřiď tam prosím do vesmíru,
vyřiď tam mezi hvězdama,
že chcem žít nadál s každým v míru,
radši však šijeme U Sama.

5.=3. Dobrý den, radare, prostě welcome...

6. Vyřiď tam prosím, že my víme,
kdo nám kdy přines svobodu,
kde Masaryk s prezidentem Wilsonem
pomoh našemu národu.

7.=2. Dobrý den, prapore hvězd a pruhů...

Josef Laufer: Dopis Svobodné Evropě

Vy, co jste po nocích ladili dráty,
učili sousedy potomkům lhát,
slyšte o prorocích s tupými drápy,
jak se jim zřítil ten Upíří hrad.

Ztratili obličej - to dolar byl důvod,
po boku Goebbelsů je jim OK!
Ztratili obličej i jazyk i původ,
teď hrají nám z partesu hlas CIA.

Kdo by to poslouchal, ty jidášské žvásty,
odporné žebrání o nakyslý chléb,
kdo by to poslouchal, ty nechutné pásky,
co do úst si strkaj mrvu a chlév!

Díky Vám! Díky Vám, chlapíku statečný,
za vaši odvahu, rozum a sílu!
Vy jste náš kapitán - oni jsou zbyteční!
Přidal jste blankytu do křídel míru.

Do pupku hadího jim kapitán hráb
sedm let vypájel prolhanou žluč...
Ty “svobodný rádio“, už ti dech zchlad!
Od našich hrdinů pravdě se uč!

Utekli bezmocní a zradili mámu i tátu,
co někde má bez jména hrob.
Chtějí nám - nemocní - zasadit ránu
za konto Lloydů na ptačí zob.

Nad naší hranicí nebe je čisté,
nechceme stanici s nápisem: “Hnůj“.
Uřvi si bránici, ty špinavé klíště,
a nepleť se do veršů: Kde domov můj!!!

Díky Vám! Díky Vám, chlapíku statečný,
za vaši odvahu, rozum a sílu!
Vy jste náš kapitán, oni jsou zbyteční!
přidal jste blankytu do křídel míru.

Píseň Jana Vyčítala a Vlasty Parkanové - ZDE

03. 06.

Pane prezidente, promiňte…

Jiří Havel Přečteno 7055 krát

Prezident USA se nepohybuje po světě jen tak. Nemůže volně pobíhat. Lítat, kde ho napadne. Jezdí tam, kde od partnerů něco potřebuje. Od nás chce radar. Veliký, převeliký.

Nejsem člověk zavilý. Mockrát v životě jsem se spletl. A spálil. Od té doby mám nerad definitivní stanoviska daná předem. Nejsem proto zarytý radarobijec ani radaromilec. Čekám, až dostanu argumenty pro to či ono rozhodnutí. Těch argumentů moc nepadlo. Je to stále jen Baník nebo Sparta. A Baník! Aby Pražáci za..trolený měli vztek!

Mohu však říci jediné: Ti, co radar chtějí, dělají svou práci katastrofálně špatně. Vlastně to sabotují. Jejich argumentace je dětinská, nepřesvědčuje a naopak lacino nahrává na smeče odpůrcům. Místopředseda vlády Radar Ou Vondra prohlásil, že bez radaru nám hrozí znovuzavedení základní vojenské služby. Od té doby se národ baví představou pluků záklaďáků, vybavených síťkami na motýly, do nichž na slovenské hranici zručně lapají iránské jaderné rakety.

Korunu nasadil věci dvojitý předseda Topolánek, který v dané souvislosti citoval Franklina, že kdo se pro svou bezpečnost vzdává svobody, nezaslouží si svobodu ani bezpečnost. Od té chvíle nemohu usnout. Zmítám se obavou o neutrální země jako jsou Švýcarsko, Švédsko a Rakousko. Ty zřejmě bez radarů na vlastním území bídně zahynou. Nebo budou uboze živořit jako dosud.

Kdyby naši představitelé alespoň trochu mysleli, užívali by radarofilní argumenty jiných intelektuálních kalibrů. Třeba takový britský pacifismus třicátých let dovedl impérium téměř k likvidaci armády. Evropská Británie měla koncem třicátých let mnohem menší armádu než naše Československo. Právě její naprostá vojenská nemohoucnost ji dovedla v roce 1938 k potupnému podpisu mnichovské kapitulace, kterou nás vydala Hitlerovým plynovým komorám. Bez ohledu na platné smluvní závazky.

Je-li radar součástí nějaké obrany v rámci NATO a EU, pak bychom za oběť, že si šedesát kilometrů od hlavního města vybudujeme jasný cíl taktických útoků, měli žádat odpovídající garance a kompenzace. Minimálně toleranci snížení našich vlastních vojenských nákladů a ochranu před taktickým úderem. A třeba větší podíl na obranném výzkumu a výchově expertů. My nežádáme nic. Ještě se dětinsky chlubíme, že nás samotné radar nebude stát tak moc…

Smutnou pravdou je, že přes všechna intelektuálská cvrlikání o věčném míru stále vítězí ten, kdo má větší vojenskou sílu. Uvědomujeme si to. Neradujeme se prosťáčkovsky z našeho členství v NATO. Ale velice dobře víme, proč tam musíme být. Proč naši vojáci musí nasazovat životy v Kosovu nebo Afghánistánu. Nevyhýbáme se odpovědnosti ani v nejmenším. Spojenecké závazky plníme.

Pokud EU a NATO budou mít názor, že radar ke globální bezpečnosti potřebují, nemám problém o věci vážně diskutovat. A pokud nás o radar výslovně požádá Německo jako největší soused a nejvýznamnější evropský člen NATO, budu to považovat za zásadní. Má vláda však musí nejen dojednat radar se sousedy, ale také musí svého občana o přínosech radaru přesvědčit. Zatím dělá pravý opak a šlape v míšeňském porcelánu.

Nevyčítám vládě, že má na radar jiný názor než má strana. Na to má právo, o tom je demokracie. Nemohu však vládě odpustit, že radar prosazuje diletantsky. Hudlařský postup české administrativy vůči radaru mne uráží. Uráží i naše americké spojence. Vaše Excelence, pane prezidente Bushi, promiňte…

Archiv článků: červen 2007