Některá média – MF Dnes a Právo – nedávno zveřejnila nepodložené spekulace ohledně vydávání časopisu Trend. Tento časopis, jehož jediným cílem je propagovat myšlenky sociálně demokratického hnutí a umožnit odbornou a politickou diskusi o politice ČSSD, včetně zprostředkování názorů ze zahraničí, vydává občanské sdružení Willyho Brandta a Bruna Kreiskeho, jehož jsem zakladatelem.
Když prezident Václav Klaus oznámil, že vystoupí v OSN a přednese projev, ve kterém bude relativizovat dopady globální změny klimatu a podíl člověka na něm, jedním z argumentů jeho obhajoby proč tak činí, byl i fakt, že vláda v tak závažném tématu nemá oficiální názor. To je bohužel fakt a i já jsem musel s Václavem Klausem v tomto souhlasit.
Když jsem se dozvěděl, že výkonná rada ODS odsouhlasila předložení Reformní smlouvy k posouzení Ústavnímu soudu z hlediska jejího souladu s ústavním pořádkem, myslel jsem si nejprve, že jde o žert či omyl novinářů. Ani ve své největší fantazii jsem si nedovedl představit, že Mirek Topolánek, v zápětí poté, co tuto smlouvu podepsal, začne svůj podpis tímto způsobem zpochybňovat.
Události, které provázejí projekt nové budovy Národní knihovny podle návrhu architekta Kaplického, odhalily, jak může politika za určitých okolností degenerovat. Předem říkám, že tzv. blob není mým šálkem čaje a nebyl jsem a nejsem stále přesvědčený o tom, že by takto kontroverzní stavba měla stát právě na Letné.
Pan Petr Mach mne ve svém blogu úsměvně nařkl, že nevím, jaký je rozdíl mezi veřejnými financemi a státním rozpočtem, deficitem a dluhem. Ponechávám jeho domněnku bez komentáře, protože za to nestojí. Pan Mach mi dále snaživě podsouvá, že jsem si prý popletl termíny deficitu státního rozpočtu a vládního deficitu či deficitu veřejných financí.
Pan Mitrofanov je obvykle velmi bystrý novinář. Tentokrát ve svém článku „Cesta kolem žumpy“ (Právo, 12. října 2007) píše o mé údajné velké vstřícnosti vůči bulváru. Možná, že by měl spíše věnovat pozornost tomu, co je důvodem toho, že největší český bulvární deník se již více než tři měsíce vytrvale zabývá mým soukromím.
Jsem rád, že Nobelova cena za mír byla udělena právě Alu Goreovi, který ji dostal za angažování se v tak závažném tématu, jako jsou globální změny klimatu. Desítky let jsme měli tendenci odsouvat náklady našeho pojetí života v blahobytu do budoucnosti a až nyní se otevírá otázka, kolik za to vlastně máme zaplatit. A zda vůbec se ten dluh splatit dá.
Strana Zelených má šest poslanců a jednoho senátora. Přesto má ve vládě nadstandardní zastoupení – vicepremiérský post a s ním i ministra životního prostředí, zahraničí, školství a ministryni bez portefeuille. Otázkou ovšem je, zda počet křesel vyváží to, co Zelení ztratili. Jak se ukazuje na příkladu Dany Kuchtové a výběru jejího nástupce, jedná se především o faktickou samostatnost Zelených jako strany.
Dnes navštíví poslanecký klub ČSSD ekonom Jan Švejnar, jehož jméno zaznívá od některých politiků vládní koalice jako jméno možného protikandidáta Václava Klause na post prezidenta republiky. Bude to debata zajímavá. A to hned z několika důvodů. Především proto, že z mnoha hledisek je pro nás Jan Švejnar mnohem přijatelnějším kandidátem, než Václav Klaus. Proč?
Už opět některá média – shodou okolností opět Blesk a Lidové noviny – řeší to, zda je hodně či málo 77 tisíc čistého příjmu, jakou část z těchto 77 tisíc na co asi tak vydávám a zdá se jim podivné, že ČSSD vypsala výběrové řízení na auta pro své představitele. Protože na rozdíl od „Volvolánků“ nemám co tajit, opět zopakuji fakta, která se některým novinářům nelíbí a tak je kroutí k nepoznání.
Čtenáři Aktuálně.cz mi často vyčítají, že sociálně demokratické vlády vedly zemi jen k dluhům a vysokým daním. Za svůj politický život jsem si zvykl, že lidé se nejvíc zlobí kvůli věcem, o kterých mají zkreslenou představu. Zkusme si proto probrat fakta.