Jiří Pehe

28. 02.

Takže hilsneriáda, pane prezidente?

Jiří Pehe Přečteno 26208 krát

Prezident Václav Klaus nazval v textu pro deník Právo mediální kritiku bývalého volebního lídra extremistické Národní strany Ladislava Bátory, jehož chtěl ministr školství Josef Dobeš za svého náměstka nebo poradce, „hilsneriádou“. Ta, jak známo, byla štvanicí ve jménu nejpokleslejšího českého národovectví a antisemitismu na žida Leopolda Hilsnera, který byl obviněn z rituální vraždy „české“ dívky Anežky Hrůzové.

Hilsnera se proti antisemitskému běsnění zastal Tomáš G. Masaryk. Prezident Klaus se nyní zastává Bátory, který vším, co dělá, patří svým profilem do stejného národoveckého davu, který Hilsnera uštval. Je to urážka nejen všech slušných lidí, včetně Masaryka, ale i židovských obětí antisemitismu.

Pěkně to vystihl Tomáš Halík: “Klausova stále větší náklonnost k myšlenkovému světu fašizujících maloměšťáků, jejichž krédo tak pěkně formuloval Bátora, je znepokojující“.

Sám jsem měl s panem Bátorou poněkud absurdní zkušenost, připomínající časy druhé republiky, když se skupinkou členů iniciativy D.O.S.T. demonstroval proti vydání mé knihy o Václavu Klausovi. Fotografie v nahnědlé Národní myšlence, v níž se Halíkem tak pěkně popsaný myšlenkový svět názorově projevuje, ukazuje pana Bátoru s transparentem, na němž stojí „Vari Pehe, zemský škůdče!“

Neméně podivuhodný je článeček, který Bátora o této akci zveřejnil, přičemž ho doprovodil karikaturou, za níž by se nemusela stydět žádná tiskovina druhorepublikového fašismu.

Ano, Halík má pravdu: Klausova stále větší náklonnost k myšlenkovému světu fašizujících maloměšťáků, jejichž krédo tak pěkně formuloval Bátora, je znepokojující. Na druhou stranu nikterak překvapující pro ty, kdo myšlenkové výboje pana prezidenta kriticky sledují už delší dobu.

Václav Klaus kdysi začínal po boku Václava Havla, Tomáše Ježka, Valtra Komárka a Jiřího Dienstbiera, později Josefa Zieleniece. Dnes lze jeho jméno přiřadit k Adamu Bartošovi (ano tomu, který vypracoval panem prezidentem pochválený seznam nenapravitelných pravdoláskařských petentů), Janě Bobošíkové, Ladislavu Jaklovi, Petru Hájkovi, a nyní i k Ladislavu Bátorovi. Opravdu smutný konec.

23. 02.

Vládnutí jako improvizace

Jiří Pehe Přečteno 9691 krát

Česká politická reprezentace opakovaně ukazuje, že si neumíme vládnout. Důvodů je celá řada, mezi nimi historická slabost politických elit, demokratická politika chápaná jako boj, instrumentální používání vypjaté ideologičnosti nebo systémová korupce.

Ačkoliv mnozí politologové, publicisté i politici opakovaně argumentovali, že možná hlavním důvodem slabých vlád, a s nimi spojeného neefektivního vládnutí, je volební systém, který způsobuje patové situace či křehké vládní většiny, příklad současné vlády, s její robustní většinou, naznačuje, že problém je jinde. Podobně je tomu v Maďarsku, kde má vláda dokonce ústavní většinu.

Demokratický systém vládnutí totiž není možné omezovat jen na instituce a procedurální stránku. Stejně důležitá, možná důležitější, je politická kultura, která do sebe vstřebala jisté hodnoty a způsoby chování, které můžeme v nejobecnější rovině nazvat „demokratickým duchem“. V praxi to mimo jiné znamená, že politici nechápou politické většiny, jichž jsou v dané chvíli součástí, jako především příležitost prosazovat svoje názory silou, ale jako příležitost moderovat z pozic vlády diskusi s opozicí a občanskou společností, na jejímž konci jsou smysluplné kompromisy.

Někteří autoři rozlišují v euroatlantických demokraciích tři různé modely politické kultury. Prvním je model „středomořský“, v němž existuje vysoká míra politické polarizace. Občanská společnost je v něm slabá. Tento model zabraňuje dohodám přes politický střed, přičemž ale existuje vysoká míra zákulisní spolupráce mocenských a ekonomických elit, jež vede ke korupci.

Druhý je model liberální, jehož reprezentanty jsou především USA a Velká Británie. Ačkoliv v něm obvykle vládne jen jedna politická strana, silně zakořeněné liberální hodnoty, opírající se o silné občanské společnosti, zabraňují politikům svoji převahu zneužívat, většina zásadních reforem bere v potaz mínění opozice. Jak ale vidíme v USA posledních let, má i tento model tendenci degenerovat do extrémní polarizace, pokud část politické sféry a občanské společnosti propadne různým formám hodnotového fundamentalismu.

Třetí model, který autoři označují jako severoevropský nebo také demokraticko-korporativistický, je ovlivněn tradičně silnou rolí zájmových skupin v demokratické politice, hledáním konsenzu okolo politického středu, historicky silnou rolí právního státu i nestranné byrokracie a poměrně rozvinutou občanskou společností (i když v ní na rozdíl od liberálního modelu spíše převažují se státem spolupracující NGOs než na politice nezávislá občanská sdružení). Najdeme ho v evropských demokraciích od Nizozemska přes Německo a Rakousko až po Skandinávii.

Česká politická kultura, už kvůli tradicím, by měla eventuálně patřit do posledního ze tří modelů, zatím ale spíše připomíná model „středomořský“, jakkoliv česká pravice dlouho tíhla k liberálnímu modelu anglosaskému. Ten je ovšem vzhledem k naší nedávné historii, včetně velmi mělkého zakořenění liberálních hodnot a slabé občanské společnosti, jen utopií.

Model vládnutí, který se u nás uplatňuje, je tudíž stejně nestabilní a neefektivní jako modely například v Portugalsku, Řecku nebo Itálii. Silnou roli v něm hrají zákulisní zájmy, provázanost politiky s byznysem a velmi nízká demokratická kultura nejen politiků, ale bohužel i veřejnosti. Státní finance jsou v takovém modelu považovány především za zdroj uspokojování různých skupinových zájmů a jsou poměrně málo odolné vůči loupeživým nájezdům různých ekonomicko-politických mafií. Každé důležitější téma má v takovém modelu potenciál stát se politicky neřešitelným a může vést k emocionálně vybičované atmosféře.

Prosazování názorů z pozic síly, což často souvisí s netransparentními zákulisními zájmy a tlaky zájmových skupin, se neuplatňuje jen ve vztazích mezi vládním táborem a opozicí, ale i uvnitř vládních koalic. Největší vládní strany mají tendenci „válcovat“ ty menší, ty pro změnu často fungují jako opozice uvnitř vládní koalice.

To vše je přitom doprovázeno vysokou mírou instrumentalizace ideologie, kdy se zcela pragmatické cíle cynicky schovávají za fasádu idejí, účelové mobilizace proti „nepřátelům“ apod.

Příznačné přitom je, že politické strany jsou početně velmi slabé a jejich zakořenění v politických idejích je velmi mělké. Jsou vnímány spíše jako nástroje k získání vlivu, s nímž pak lze za scénou různě obchodovat. Tento typ jejich fungování je umožněn tím, že slabá je i občanská společnost.

U nás sebevědomá občanská společnost, zejména ve formě silné veřejnosti, téměř neexistuje, protože veřejný prostor byl během procesu masové privatizace, tedy tvorby tržního hospodářství „shora“, obsazen soukromými zájmy. Jestliže veřejné mínění organizují především soukromé televize a média spojená s komerčními zájmy, je strukturovaná diskuse v rámci občanské společnosti téměř nemožná.

To, co by mělo být ve zdravé demokracii veřejným prostorem, jenž slouží jako domov občanské společnosti, která drží politiku na uzdě, se bohužel v českém kontextu posledních 21 let stalo doménou politicko-ekonomických skupin, které vyjadřují mnohem více zájmy soukromé, především komerční, než zájmy veřejné.

Taková degenerace „veřejného“ ovšem znemožňuje jak skutečně racionální diskusi, tak nalézání politicky transparentních a srozumitelných rozhodnutí. Navíc vytváří podmínky pro privatizaci i těch funkcí státu a politiky, jež by měly už ze své podstaty zůstat ve veřejné sféře.

Je možné, že jistou odpovědí na tyto patologické jevy jsou moderní komunikační technologie, které vytvářejí jistý typ virtuální veřejné sféry a občanské společnosti v kyberprostoru. Jakkoliv tato sféra ukazuje svůj nemalý potenciál – od organizování změn ve volebních preferencích (volby u nás v roce 2010) až po politické převraty (islámské země v současnosti) – zůstává nezodpovězená otázka, zda dokáže svůj protestní potenciál přetavit do trvalejších změn nejen v postojích, ale také ve „strukturách“.

Jisté je, že pokud se občanská společnost nezmobilizuje, je velmi nereálné předpokládat, že by se politická sféra, ovládaná ekonomickými mafiemi, dokázala sama kultivovat. Tlak musí prostě přijít zvenčí, přičemž „voličské revoluce“ jsou jenom prvním krokem. Pokud česká občanská společnost nedokáže udělat krok druhý, tedy vytvořit nové struktury a kultivovat současné politické strany, zůstaneme na dlouho ve „středomořském“ modelu politického provozu, který ovšem bohužel, jak vidíme na současných ekonomických potížích evropského „jihu“, s sebou nese i obrovské ekonomické náklady a rizika státních bankrotů.

Deník Referendum, 22.2.2011

20. 02.

Práskač Michálek, vyděrač Engel

Jiří Pehe Přečteno 17312 krát

Ač se to na první pohled nezdá, rozhodnutí Vinohradské nemocnice nevzít zpět do zaměstnáni vůdce lékařského protestu „Děkujeme, odcházíme“ Martina Engela je výrazem stejné logiky, jako bylo před časem odvolání Libora Michálka z pozice šéfa Fondu životního prostředí. Není také náhoda, že za oběma těmito kroky lze najít Občanskou demokratickou stranu.

V rámci výše zmíněné logiky Engel i Michálek musejí být ztrestáni, protože se vzepřeli pravidlům mafiánského kapitalismu, který u nás ODS pracně budovala už v 90. letech minulého století. Michálek tato pravidla porušil tím, že si dovolil upozornit na rozsáhlou korupci na ministerstvu životního prostředí.

Je to „práskač“, jak jsme se dozvěděli z úst některých politiků ODS. A s práskači, kteří odhalují korupci, je třeba tvrdě zatočit, protože by se mohl jinak zhroutit celý systém rozkrádání veřejných financí, z něhož tyjí nejrůznější kmotři a stranické finance.

Engel se pro změnu „provinil“ tím, že donutil zkorumpovaný systém, z něhož ročně odteče více něž 100 miliard korun ze stáních zakázek do černých děr korupce, aby lékařům přidal na platech několik miliard korun.

Co na tom, že akcí, kterou vedl, pomohl alespoň trochu napravit dlouhodobou do nebe volající nespravedlnost, kdy jedna z nejkvalifikovanějších a nejvzdělanějších profesních skupin u nás je platově podhodnocena takovým způsobem, že finančně je na tom lépe každý bankovní úředníček s bakalářským titulem, šéfka úřadu ministra školství se středoškolským vzděláním, nedovzdělaný podvodníček přiživující se na výše zmíněném korupčním prostředí, nebo i řemeslník, který sice pracuje, ale vedle oficiálně zdaněného příjmu si přilepšuje nezdaněnými melouchy.

Je dojemné, jak se mnozí politici i pravicová média rozhořčovali nad údajně nevkusným heslem „Náš exodus, váš exitus“. To, že celý systém rozsáhlé systémové korupce u nás funguje na základě hesla „Slušní lidé, plaťte daně, my si z nich podle potřeby nakrademe“ (takže pak není na platy doktorů, policistů, hasičů nebo učitelů), nikoho nevzrušuje.

Když se vláda usnese, že do soukromých penzijních fondů vyvede ze státní pokladny desetinásobky miliard, které se podařilo uhrát doktorům, což zaplatí každý občan v podobě enormně zvýšeného DPH, také se nic neděje. Máme prý věřit, že tentokrát tyto fondy nikdo, ale opravdu nikdo nevytuneluje, a že ani politici ani stranické pokladny nebudou z toho, že "zadarmo" přihrají fondům desetimiliardy, nic mít. Jisté je, jak ironicky připomínají někteří kritici důchodové „reformy“, že obavy z budoucího zadlužení důchodového systému nebudeme řešit zvyšováním nízkých daní a ve srovnání se zbytkem Evropy relativně nízkých odvodů, ale tím, že se zadlužíme hned, a to obrovsky, a hned dluh také začneme splácet v podobě vyššího DPH.

Neoliberální propaganda nás dnes a denně přesvědčuje, že to tak má být. Přebujelé není stamiliardové loupení, ale přebujelý je prý stát. Všem údajně parazitickým vrstvám státních zaměstnanců je proto nutné pěkně utáhnout opasky, doktorům se nesmí ustoupit. Když najdou způsob se této zvrácené logice postavit, jsou z nich „vyděrači“.

Ano, „práskače“ i „vyděrače“, zpochybňující logiku české kleptokracie, je třeba příkladně ztrestat. A když už skupina „vyděračů“ dosáhla svého, je nutné alespoň hlavnímu „vyděrači“ ukázat, zač je toho loket.

Jan Štern ve svém blogu argumentuje, že nevzetí Engela zpět do práce je podlost. Ano je, ale pojmy, jako je podlost nebo naopak noblesa, popřípadě schopnost civilizovaně přijmout porážku bez snahy kopnout vítěze zákeřně na poslední chvíli do kotníku, dávají smysl jen v civilizovaných společenstvích.

Ve vyspělých demokraciích by se rozumělo samo sebou, že boj mezi státem a lékařskými odbory není věc osobní, že se mají hledat kompromisy, a když se najdou (ač nakonec může být konečný kompromis výhodnější pro jednu ze stran), zachovají se obě strany slušně a dodržují jak pravidla obsažená v oficiálním memorandu, tak pravidla nepsaná, k nimž v tomto případě patří, že se nedělají naschvály a doktory, kteří stáhnout výpovědi, přijmeme zpět.

Ve společenství, kde je podlost normou, je třeba vyrobit z lidí hájících slušnost nebo oprávněné profesní zájmy „práskače“ nebo „vyděrače“.

17. 02.

Zákaz KSČM by byl zkázou pravice

Jiří Pehe Přečteno 15140 krát

Návrh zakázat Komunistickou stranu Čech a Moravy je 21 let po pádu komunistického režimu z mnoha hledisek absurdní. Opožděný antikomunismus je nicméně vděčný evergreen, který pravicové strany vytahují zejména v předvolebním boji nebo když potřebují odklonit pozornost médií a veřejnosti od jiných problémů.

Morální rozhořčení nad komunisty je přitom s každým rokem navíc, který uplynul od pádu bývalého režimu, falešnější. Všechny parlamentní strany s KSČM za posledních dvacet let tak či onak spolupracovaly, i když třeba jen na místní úrovni. Na Hradě máme prezidenta, který by se tam bez komunistů v roce 2003 nikdy nedostal.

Z hlediska politické analýzy je na pokusu zakázat KSČM zajímavá zejména skutečnost, že absence KSČM v parlamentní politice by v konečném součtu byla mnohem nevýhodnější pro pravici než pro ČSSD.

Nejen že by pravicové strany neměly proti komu pořádat předvolební mobilizace a nemohly by varovat, že tentokrát už určitě ČSSD vytvoří vládu s komunisty, což přece jen nakonec ubírá sociálním demokratům určité hlasy ve volbách. Pravice by zákazem KSČM především přímo posílila ČSSD.

Ačkoliv by se komunisté jistě pokusili vytvořit nějakou jinou stranu, je jisté, že část voličů KSČM by po případném zákazu strany přešla k sociálním demokratům. Z ČSSD by se tak mohla stát opravdu masová strana na levici.

Vezmeme-li v úvahu, že ČSSD má i v soutěži s komunisty o hlasy levice potenciál získávat mezi třiceti až čtyřiceti procenty hlasů, mohla by s několikaprocentní podporou navíc od bývalých voličů KSČM získat přes 40 procent hlasů, což by ji v našem volebním sytému mohlo stačit k nadpoloviční většině v Poslanecké sněmovně.

Pokud by komunisté vytvořili nějakou jinou stranu, a ta by se dokázala dostat do Sněmovny, značně by se také otupilo ostří varování o spolupráci ČSSD a komunistů. Zejména pokud by si nová strana nedala do názvu slovo „komunistická“.

V neposlední řadě by zákaz komunistů mohl posílit levicově populistické strany, v nichž se angažují politici, jako je Jana Bobošíková nebo Miloš Zeman. Ty by v případě zisku křesel ve Sněmovně byly spíše koaličními partnery ČSSD, než pravice. Ta si tak svým současným nadšením pro zákaz KSČM hraje s ohněm: v případě úspěchu by mohla skončit na mnoho let v opozici.

I proto její pokus KSČM zakázat není možné brát vážně. Ví, že si KSČM musí v parlamentní politice hýčkat. Nejde o to KSČM skutečně zakázat, ale pořádat „zakazovací“ kampaně.

Právo, 17.2.2011

12. 02.

Protunelované Česko

Jiří Pehe Přečteno 6903 krát

Leckdo si možná myslí, že největší ekonomické tunely skončily s obdobím divoké privatizace. Jak ale varují ve svém videoklipu ekonomové Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová, v podobě vyvedení desítek miliard z penzijního systému do soukromých fondů, doprovázeného povinnými odvody pojištěnců, se možná chystá tunel v české historii největší.

Privatizovat část důchodového systému je podle vlády prý nutné, protože „už včera bylo pozdě“. Tento neodkladný úprk směrem k privatizaci bez řádné diskuse dost připomíná začátek 90. let, kdy se také za neoliberální rétorikou často schovávaly úplně jiné záměry. Výsledkem bylo, že se transformační náklady u nás vyšplhaly podle vládního dokumentu z roku 2005 zhruba na zhruba 700 miliard korun.

Na konci této éry se poroučela druhá Klausova vláda, když se zjistilo, že tunely mezitím dovedly podivné peníze odkudsi z Hongkongu a Mauritia až do kasy Občanské demokratické strany. Kdyby ODS tehdy zmizela ze scény coby poněkud nepodařený pokus lidí s neobolševickým myšlením hrát si na pravici, možná se některým dalším tunelům dalo zabránit.

Jenže ODS měla v čele schopného stratéga, který porážku proměnil v tunel politický, když spolu s předsedou největší levicové strany vymyslel opoziční smlouvu. Vytunelovaná demokracie pak položila základy mnoha dalších tunelářských aktivit, jejichž dědictví je s námi dodnes.

Například v Praze se obě strany svorně dělily o posty v dozorčích radách dokonce i tehdy, když už vládla nad městem jen ODS. Ta svoje zkušenosti s tunelováním bohatě zúročila například v podobě rekordně předraženého pražského okruhu nebo projektu Opencard. Tunelem je i smlouva týkající se tunelu Blanka. Jelikož se prostě tak nějak nepodařilo smlouvu pořádně napsat, je teď možné vytunelovat i tunel, který tudíž bude stát o deset miliard víc.

Zkušenosti z oboru politického tunelování se velmi hodily při loňských volbách v Praze, kdy byl nejprve vytunelován volební systém tak, aby nemohly uspět menší strany, a pak i výsledky voleb, když byl vyšachován ze hry vítěz.

Jako neobyčejně lákavé se evidentně jeví případné vytunelování pražské čističky odpadních vod, kde první pokus zmařil jakýsi nechutný práskač na Ministerstvu životního prostředí. Podivné šachy se také hrají okolo stamiliardového ekotendru, a až Česká republika zaplatí všechny arbitráže vyvolané investory do fotovoltaiky, možná zjistíme, že celé schéma s využitím solární energie byl v českém podání jeden velký tunel.

Tunely zasahují i oblasti, kde by to jeden nečekal. Máme tak vytunelované některé univerzity , jež dávají vytunelované tituly, nebo části justičního systému, i když se tunelářům v tomto oboru nově nesmí říkat „justiční mafie“.

Tunely ročně odteče podle různých studií ze státních peněz více než 100 miliard. Kdo se pak může divit doktorům, že tak umíněně stávkují za navýšení platů, nebo státním zaměstnancům, jimž se pro změnu nelíbí, že jim platy vláda krátí?

Tunelářská vášeň se nezastaví dokonce ani před historií. Parlament už oficiálně schválil, co je období totality, oficiální bude i třetí odboj. Přímo z úst prezidenta, jehož volba obohatila anály politického tunelování, zase už nějakou dobu víme, že k pádu bývalého režimu nepřispěli jacísi disidenti, jejichž jména se nyní vyskytují na seznamech nebezpečných pradovláskařských petentů, ale chataři.

Nelze než se strachovat, že při takto činorodém tunelování všeho, co by mělo držet demokratický stát a tržní hospodářství na nohou, se protunelovaná Česká republika může jednoho dne sesypat.

Právo, 12.2.2011

10. 02.

"Děkujeme, odcházíme" je v logice české demokracie

Jiří Pehe Přečteno 7236 krát

Prezident Václav Klaus a jeho ideoví souputníci by se měli radovat. Akce lékařů „Děkujeme, odcházíme“ totiž beze zbytku naplňuje jejich vizi demokracie a svobodné společnosti. V této filozofii nehrají prim údajně pochybné „kolektivistické“ projekty, jako je občanská společnost, vytvářející předivo sociální soudržnosti a důvěry, ale tvrdý individualismus. Uplatňují se kritéria, jako jsou osobní prospěch, maximalizace zisku, silné skupinové zájmy.

Není tedy jasné, proč se prezident a česká pravice pohoršují. V kontextu jejich filozofie lékaři jen oprávněně maximalizují své komparativní výhody, přičemž ohledy na jiné jim mohou být ukradené. Nebo se na ně snad neviditelná ruka trhu, tvrdá obhajoba vlastních zájmů, třeba i na úkor ostatních, a mentalita sobectví propagované neoliberalismem, nevztahují? Pokud ano, proč?

Jsou lékaři jakousi zcela speciální společenskou skupinou, která nemá právo se organizovat a dohnat spor o své požadavky až na ostří nože? Pokud takovou skupinou jsou, co jim tento speciální status v rámci neoliberální filozofie dodává? Vždyť je-li vše obchodovatelné, nelze přeci mluvit o vydírání jenom proto, že právě lékaři obchodují s tím, co potřebujeme nejvíc--tedy se zdravím.

Pravdou je, že někteří kritici akce lékařů proti ní neprotestují z pozic jakési náhle objevené morálky. Požadují jednoduše, aby stát před těmito údajnými „vyděrači“ nekapituloval. Argumentují tak v logice současného pojetí české demokracie: má se ukázat, kdo je silnější.

Když už náhodou moralizují, poukazují na úsilí vlády šetřit, což by prý lékaři měli pochopit. Když si prý utahujeme opasky všichni, proč ne i lékaři?

Slabina této argumentace je v tom, že v zemi, kde se ročně ztrácí stamiliardy v korupci, je těžké přesvědčovat o utahování opasků. Takže nezbývá než měření sil. Jenže měřit síly s lékaři je těžké.

Kdyby akcí „Děkujeme, odcházíme“ pohrozila například skupina politiků, včetně pana prezidenta , politologů, popřípadě novinářů, včetně těch okolo týdeníku Reflex, který zorganizoval petici proti kapitulantství státu před lékaři, mohli by nejspíš klidně odejít, aniž by to někoho příliš vzrušovalo. Kdyby takovou akcí pohrozili třeba pekaři nebo zemědělci, bylo by to horší, i když by si asi stát dočasně poradil dovozem ze zahraničí.

Dopravci, dispečeři, policisté, hasiči, nebo i často vysmívaní popeláři, to už je trochu jiný šálek kávy, jakkoliv stát může poslat na jejich místa armádu. Kritickou masu doktorů ovšem lze nahradit jen těžko. Mají příliš vysokou kvalifikaci, a pokusy částečně je nahradit například zvýšením pravomocí sester, jsou dětinské. Nejlepší je tedy vytvořit pro takto těžko nahraditelnou skupinu důstojné podmínky.

Kdyby česká společnost praktikovala normální verzi demokracie, jako třeba v Německu nebo Skandinávii, v níž se rozumí samo sebou, že má existovat co nejvyšší míra společenské důvěry a solidarity, což činí srozumitelnými etické standardy spojené s různými profesemi, pak by bylo jasné, z jakých pozic kritici akce „Děkujeme, odcházíme“ argumentují. V demokracii české to srozumitelné není a nakonec bude muset nejspíš dojít na konfrontaci, kterou stát nemůže vyhrát.

Právo, 10.2.2011

09. 02.

Nemožnost politiky v Česku

Jiří Pehe Přečteno 6823 krát

Češi, jak se zdá, mají velký problém s demokratickou politikou. Už první republika, onen bájný ostrov demokracie uprostřed Evropy, praktikoval demokracii zvláštního ražení: hned několik úřednických vlád, které nahrazovaly skutečnou politiku; „velká pětka“, která rozhodovala o řadě důležitých věcí za scénou; monarchické postavení prezidenta.

Hned po druhé světové válce pro změnu nastoupila Národní fronta. Některé strany byly zakázány, demokracie sešněrována.

Období od roku 1989 do roku 1992 bylo v mnoha ohledech specifické, „porevoluční“, takže jisté zvláštnosti československé politiky jsou vysvětlitelné neustáleností demokratických procedur a neexistencí skutečných politických stran, které tehdy začaly teprve vznikat. Volání některých bývalých disidentů po „nepolitické politice“ nebo existence amorfního Občanského fóra byly v daném kontextu mnohem menšími problémy, než za jaké je dnes vydávají kritici tohoto období.

Anomáliemi mnohem většími byly naopak dvě „polo-politické“ vlády expertů, jakož i opoziční smlouva, kterých jsme byli svědky od roku 1992 do současnosti. Dohromady zatím strávila česká politika v zajetí těchto nestandardních politických aranžmá šest a půl roku – tedy více než třetinu existence českého státu.

Neméně příznačné je, že ve zbývajícím čase údajně „standardní“ politiky probíhal politický provoz tak, že vlády byly de facto paralyzované. Ač se často tvrdilo, že hlavním důvodem jsou povolební paty, které dovolují vznik jen velmi slabých vlád, a že tedy politickou paralýzu produkují křehké vládní většiny, ve skutečnosti nestabilita vznikala především uvnitř vládních táborů. Řečeno jinak, ve vládních koalicích to vždy vřelo, vždy se našla strana, která jednala i v rámci vládní koalice jako opozice.

Až do vzniku současné vlády se mohlo zdát, že tento jev souvisí právě s povolebními paty, neboť velmi křehké vládní většiny neobyčejným způsobem zvyšovaly vliv menších vládních stran. Jenže nyní máme nejsilnější vládní koalici v dějinách České republiky, a koaliční vření je dokonce ještě silnější, než bylo například za časů vlád sociální demokracie po boku menších stran pravého středu.

Za zmínku též stojí neobyčejná míra politické polarizace mezi levicí a pravicí. Oč větší byla ideová vyprázdněnost obou táborů, oč dutější byla jejich ideologická rétorika, o to větší mezi sebou vedly oba tábory bitvy, nesoucí se téměř v duchu třídního boje.

Tento jev je vysvětlitelný částečně tak, že ideologická urputnost a různé „nulové tolerance“ měly zakrýt skutečnou podstatu české politiky, v níž, přinejmenším od dob opoziční smlouvy, spolu za scénou čile spolupracovala různá politicko-ekonomická bratrstva.

Částečně je také vysvětlitelný tak, že politické strany neměly skutečnou ideovou identitu. Byly především agenturami pro obchodování s politickým vlivem v zájmu různých ekonomických skupin. Voličům ovšem musely nějakou vlastní tvář nabízet. A co je při absenci vlastní identity lepšího než nulová tolerance vůči všemu, co nabízí hlavní politický protivník?

Na straně pravice pak byl tento postoj ještě vylepšován i jakousi nulovou tolerancí vůči minulému režimu, tedy opožděným antikomunismem. Oč méně toho byly tyto strany schopny programově a ideově nabídnout současnosti, o to více bojovaly s minulostí.

Celková pokřivenost české demokratické politiky tak má nepochybně mnoho různých příčin. Jednou z nich, možná tou nejobecnější, je tradiční slabost politických a dalších společenských elit, které byly během dvacátého století opakovaně decimovány. Silná míra politické diskontinuity má ovšem i další dopady: například nedůvěru k dlouhodobějším výhledům, plánování a vizím.

Plebejský charakter národa zbaveného (a opakovaně zbavovaného) svých elit se projevuje mimo jiné i ve velké míře nedůvěry mezi těmi „nahoře“ a těmi „dole“, přičemž většina těch dole si je jistá, že by byla schopná stát řídit lépe než ti, co jsou momentálně nahoře. Zatímco na Západě přicházejí s anti-elitářstvím coby programem čas od času populistické strany, u nás je anti-elitářství většinovým postojem národním.

Výsledkem není jen nedůvěra těch „dole“ k těm „nahoře“, ale i jev opačný, totiž že ti „nahoře“, když už se tam dostanou, nemají příliš důvěry ve skutečnou demokracii, která by zahrnula i ty „dole“. Mají tendenci se ve svých pozicích opevňovat, a jelikož jsou si vědomi pravděpodobné dočasnosti svého postavení ve společnosti diskontinuit a anti-elitářství, využívají či přímo zneužívají svého postavení k ekonomickým výhodám.

K tradicím některých malých národů ovládaných v minulosti dlouhodobě jinými, k nimž se Češi řadí, bohužel také patří slabost vlastního veřejného prostoru a veřejnosti. Historie takové národy naučila, že skutečná „národní“ politika se dělá za scénou. Veřejný prostor je jenom jeviště, na kterém se hraje často fraškovité představení, zatímco skutečnou hybnou silou politiky je konspirace nebo neveřejná domluva. K tomuto stylu ostatně patří nejenom různá institucionální pokřivení zmíněná výše, ale i nedávno uzavřená tajná dohoda z Hradu.

Jelikož Parlament má být ze své podstaty jedním z jevišť veřejné politiky, kde panují jasná pravidla hry, má politika založená na konspiraci, navíc politika ovládaná mocnými soukromými zájmy ekonomické povahy, pochopitelnou snahu parlamentní demokracii obcházet, k čemuž přispívají i snahy médií prezentovat Parlament jako sbor šašků, zatímco vysoká míra společenské i mediální adorace se soustřeďuje na instituce jako je ústavně neodpovědný prezident.

Vedle dlouhodobých jevů jako jsou slabé elity a provincialismus (jenž je pochopitelný v zemi, která byla v posledních téměř 400 letech téměř 350 let provincií ovládanou z Vídně, Berlína a Moskvy) přispívá k pokleslosti demokratické politiky u nás nepochybně i naprosté oddělení privátní a veřejné sféry během komunismu, kde veřejná sféra byla pro většinu lidí pouze jevištěm, na němž se účastnili povinných režimních rituálů a na němž se komunikovalo s pomocí komunistického „speaku“ a zcela instrumentálně vyznávala vládnoucí ideologie.

Toto vše nepochybně ovlivnilo průběh budování demokracie a tržního hospodářství u nás po roce 1989 a přispělo k rychlému prorůstání ekonomických zájmů a politiky. Jinými slovy: politika se po roce 1989 nikdy neustavila jako skutečná veřejná sféra hájící veřejné zájmy, ale spíše jako napůl konspirativní činnost, v níž politické strany, které vlastně nejsou skutečnými stranami tak, jak je známe z vyspělých demokracií (neboť jsou slabé a bojí se občanské společnosti), fungují především jako převodové páky mezi mocnými ekonomickými zájmy a „politikou“.

Tržní reformy prováděné „shora“ navíc neustavily ani skutečnou tržní ekonomiku, která by mohla podporovat občanskou společnost a liberální chápání demokracie, ale hospodářství kontrolované skupinami lidí, kteří zbohatli přes noc zásluhou politických a dalších konexí, jakož i hospodářství později kontrolované nadnárodním kapitálem. Skutečný veřejný prostor se tak vůbec nevytvořil nejenom proto, že většina lidí pojem „veřejného“ nechápala, ale též proto, že většina zárodků veřejného prostoru byla rychle zkolonizována soukromými zájmy mnohem mocnějšími než pomalu vznikající občanská společnost.

Nefunkčnost české politiky tak souvisí i s vysokou mírou mafianizace státu, kdy veřejné prostředky systémově rozkrádají politicko-ekonomické skupiny v pozadí, přičemž ovlivňují chod politiky ku svému prospěchu. Politika v tomto mafiánském kapitalismu není primárním hybatelem společnosti, jsou jím nečitelné zákulisní zájmy.

Pokud se nepodaří obrodit politické strany na základě skutečných idejí a autentických programů, a zároveň se tak nepodaří rozetnout patologické propojení politiky s byznysem, bude pokračovat styl politiky, který vidíme na příkladu současné vládní koalice: tedy na jedné straně formální, ale špatně vysvětlený program údajných reforem, na straně druhé (pro koaliční strany mnohem důležitější) boj o území v politicko-ekonomickém zákulisí, projevující se diskreditačními kampaněmi a nízkou mírou schopnosti artikulovat jakékoliv veřejné zájmy.

I proto je tak důležitá současná diskuse mezi kandidáty na předsedu ČSSD, jež se v některých svých aspektech pokouší, možná poprvé u nás v rámci jakékoliv politické strany, nadřazovat ideje technologii moci. Pokud by tento pokus uspěl, a spíše ideově než mocensky by se snažily vymezit i pravicové strany, existuje jakási naděje na obrodu české politiky. Pokud se to nezdaří, v naší zemi se nadále bude dělat politika, která má se skutečnou demokratickou politikou jen málo společného a Česká republika za to eventuálně draze zaplatí.

Deník Referendum, 8.2.2011

07. 02.

Na jevišti mafiánský kapitalismus

Jiří Pehe Přečteno 13420 krát

Dosavadní činy „reformní“ vlády Petra Nečase jsou skutečně impozantní, a ukazují na neobyčejně promyšlenou strategii. Jména nejvýznačnějších vládních činů z posledních měsíců už mezi lidmi zdomácněla, ale přesto stojí za to, už kvůli jakési poetice, která se s nimi spojuje, je zopakovat: Barták a Tatrovka, sledovačka ABL alias pravdomluvný Bárta, Drobil versus „práskač“ Michálek, tajná dohoda z Hradu (která nakonec vůbec, ale opravdu vůbec neexistovala), „odpolitizovaný“ výběr policejního prezidenta, ozvučení českého předsednictví EU (aneb příběh přátelství Vondry a Kalouska), Heger a „Děkujeme, odcházíme“, fotovoltaika, České lesy.

Nelze se než domnívat, že genialita této strategie spočívá v tom, že se vládní strany pokouší ukolébat média i opozici zdánlivě fraškovitým představením, aby pak v příhodném okamžiku z politického zákulisí koordinovaně udeřily: například zprivatizováním části důchodového systému do rukou zcela transparentních finančních skupin, jejichž představitelé na rozdíl od některých předchozích postav českého kapitalismu zaručeně neskončí ani na Bahamách, ani v Jižní Africe.

A kdyby náhodou skončili, bude jako garant připraven stát na zaplacení vzniklé sekery „půjčkou“ z platů státních zaměstnanců nebo uzavřením zbylých nemocnic.

Ale vážně. Vládní reformy se zatím jaksi nedějí zejména proto, že v souboji o budoucí podobu českého státu má nad veřejnou sférou, kterou by měla reprezentovat vláda a politické strany, navrch souboj zákulisních politicko-ekonomických bratrstev aneb mafiánský kapitalismus.

Loňské volby, ač jejich výsledky nakonec nijak nepřispěly k politické revoluci, kterou za nimi mnozí chtěli vidět, evidentně způsobily zmatek v politicko-ekonomickém zákulisí. Přehledné rozdělení výnosných lén (v manipulaci státních zakázek a v postech v nejrůznějších dozorčích radách) bylo narušeno vetřelci v podobě stran nových.

Vpád těchto politicky nezkušených subjektů, k nimž má kvůli jejich chabé orientaci ve skutečném fungování české politiky hlubokou nedůvěru i pan prezident, leckoho znejistil.

Zatímco někteří z nových politiků (zejména ti recyklovaní) rychle pochopili, jak systém funguje, jiní planou podivným nadšením pro boj s korupcí, čímž evidentně ovlivnili některé morálně slabší představitelé největší vládní strany, kteří, začali též protikorupčně planout, aniž by si spočítali, že se na ně v případě potřeby najde nějaké to “ozvučení“.

To, co sledujeme v podobě nekončícího seriálu skandálů, je tak v podstatě souboj různých politicko-ekonomických mafií v zákulisí o nové definování teritoria rozrušeného loňskými volbami, přičemž toto „definování“ se odehrává buď s pomocí snah některé politiky (a strany) zdiskreditovat, a jiné, mají-li „rozum“, kooptovat do zaběhnutého systému.

Je možné, že v této vřavě nakonec vládní koalice prosadí i něco ze svého programu, ale spíše se zdá, že ve stamiliardovém byznysu rozkrádání stáních financí jde o tolik, že si budeme ještě dlouho užívat šťavnatých afér.

Není divu, že se největší soukromá televizní stanice v zemi rozhodla reagovat na upadající sledovanost tureckou telenovelou a rozšířením zpráv: Nač sledovat nekonečné české seriály, když jejich autoři v podstatě stejně nemohou vymyslet nic napínavějšího a zábavnějšího, než je zkorumpovaná česká politika?

Právo, 7.2.2011

02. 02.

Proč je demokracie v ohrožení

Jiří Pehe Přečteno 12752 krát

Demokratická politika, nejen u nás, se ocitá pod rostoucím tlakem. Obvykle se uvádějí důvody, jako je nezájem voličů, úpadek politických stran či vliv peněz na politiku. V pozadí těchto jevů lze ovšem najít hlubší příčiny.

Privatizace státu a politiky
O privatizaci politiky, k níž dochází pod tlakem globálního kapitálu, jehož mluvčím je neoliberální ideologie, mluví například právní filosof Jiří Přibáň. Odehrává se zejména dvěma způsoby: srůstáním politických stran s ekonomickými zájmy, z čehož plyne systémová korupce; a privatizací státních funkcí (bezpečnosti, penzijních systémů, školství, zdravotnictví) do rukou soukromých skupin.

Novým typem privatizace politiky a potažmo státu je pak situace, kdy – s pomocí nových komunikačních technologií a sofistikovaných marketinkových postupů – vznikají politické strany, které nejsou v podstatě klasickými politickými stranami, ale soukromými firmami podnikajícími v politice (například Věci veřejné u nás).

Privatizace politiky i státu vytváří potenciálně nestabilní situace, protože vzniká jistý typ korporativistického modelu, v němž soukromý kapitál používá svou roli v zajišťování dříve státních funkcí k ovlivňování nebo přímo k vydírání politiky.

Navíc jakmile soukromý kapitál není schopný privatizované funkce zajišťovat, například během recese, přenáší odpovědnost zpět na stát, který je nucen fungovat jako jakási poslední pojistka.

Privatizace veřejného prostoru
Veřejný prostor je jednou z podmínek existence demokratického systému. Klasický kapitalismus, popsaný nejlépe Maxem Weberem, měl řadu nedostatků, ale ideově vyrostl z protestantské etiky, a byl založen na jistých ctnostech. Stejně tak byl formou občanské společnosti, čímž napomáhal k vytvoření veřejného prostoru tak, jak tento proces popisuje například Jurgen Habermas.

Globální kapitalismus má naopak tendenci privatizovat nejen veřejné statky, čímž se snadno dostává k tzv. měkkým penězům, ale i veřejný prostor. Vzniká tak tlak na zrušení veřejnoprávních médií a komercionalizaci občanské společnosti.

V obecnější rovině konzum jako životní postoj nahrazuje uvědomělé občanství. Kapitál má též tendenci privatizovat, jak už bylo řečeno, politické strany, čímž oslabuje jejich poslání coby veřejných institucí.

Mafianizace státu
Termín použitý nedávno Martinem Škabrahou je možné použít i k popisu vývoje, v němž v extrémnějších podobách, zejména v mladých demokraciích, které nemají vypěstovány protilátky v podobě silného veřejného prostoru, veřejnosti a občanské společnosti, jakož i v podobě na politice ústavně skutečně nezávislých institucí, dochází k tak silnému prorůstání politiky a ekonomických zájmů, často podporovaných globálním kapitálem, že stát i demokratickou politiku ovládají politicko-ekonomické mafie.

Jinými slovy, míra organizovanosti korupce, například v podobě přikrádání ze státních zakázek a neoprávněných provizí, dosahuje míry, kdy lze legitimně mluvit o rozdělení teritoria mezi různé politicko-ekonomické skupiny, které z pozadí ovládají politické strany i některé státní instituce.

Ambivalentní charakter moderních komunikačních technologií
K tlaku na demokratickou politiku přispívají i moderní komunikační technologie. Ty mají na jedné straně demokratizační potenciál, jako to vidíme nyní v Tunisku nebo Egyptě, a mají také mobilizační potenciál, doprovázený potenciálem radikálně měnit zaběhnuté vzorce voličského chování, jak jsme to viděli v České republice v loňských volbách.

Vytvářejí ale také, jak se zdá, poměrně efemerické struktury a politické situace, kdy například takto vytvořené politické strany nemají skutečné organizační zázemí či identitu, a jsou tudíž snadno zneužitelné různými politickými podnikavci či populisty. Mohou tak v konečném součtu demokratickou politiku spíše destabilizovat.

Rozevírající se nůžky mezi ekonomickou a politickou globalizací
Národní státy, dokonce i ty největší, jsou stále více bezmocné proti globálně operujícímu soukromému sektoru. I nejmocnější země světa, USA, se v ekonomické krizi přesvědčila, že některé nadnárodní společnosti jsou „too big to fail“ (příliš velké na to, aby mohly padnout), protože ponechat je neviditelné ruce trhu v podobě bankrotu by mohlo stáhnout ke dnu celou ekonomiku nebo mezinárodní finanční systém.

Reakce na tento jev jsou různé, ale zatím neúčinné.

Politická integrace, například v podobě posilování regionálních organizací jako je Evropská unie, je pomalá, takže i ona se ukazuje být příliš slabá v boji s nadnárodním kapitálem. Útok na euro je toho dobrým příkladem.

Krize začala v soukromém sektoru, napůl zprivatizované státy byly ovšem nuceny ztráty sanovat, čímž se ještě více zadlužily, načež pak byly vystaveny brutálnímu útoku neoliberální ideologie coby mluvčího globálního kapitálu a soukromých ratingových agentur, aby škrtaly a omezovaly sociální a další výdaje. Zejména irská krize je příkladem.

Renacionalizace je druhou reakcí, podobně neúčinnou jako pomalá integrace. Vidíme ji v pokusech některých států sabotovat další integraci a stavět nové bariéry. Je také přítomna ve volání po silném národním státu, národních zájmech či odmítání EU.

Paradoxní je, že volání po renacionalizaci politiky a do jisté míry i ekonomiky vychází zejména z řad pravice, která se tak dostává do neřešitelného dilematu. Na jedné straně podporuje co nejméně regulovaný globální kapitalismus, na straně druhé ale v mnohých případech volá po posílení národních států, které globální kapitalismus utržený z řetězu nemilosrdně oslabuje.

Česká situace
Politika u nás je nestabilní z důvodů, z nichž mnohé souvisí s výše popsanými jevy, ale přidávají se k nim ještě další, specificky české jako je tradiční slabost politických elit či „postkomunistické“ jako je nevyzrálost demokratické kultury, takže lze mluvit s nadsázkou o „demokracii bez demokratů“.

Jedním z konkrétních důvodů nestability současné vládní koalice je skutečnost, že přinejmenším jedna z nových stran není skutečnou stranou, je to produkt komunikačních technologií, internetová bublina. Je tudíž nepředvídatelná.

Druhým zdrojem nestability je vysoká míra mafianizace státu, tedy vysoká míra prorostlosti ekonomických zájmů parazitujících na státu a politice. Nestabilita, kterou sledujeme v rámci vládní koalice, je tak působena bojem o území nikoliv primárně mezi politickými stranami, které se nějak dohodly v podobě koaliční smlouvy, ale mezi ekonomicko-politickými skupinami, jejichž dříve přehledný systém parazitování na státních zakázkách byl narušen výsledky voleb. Odtud různé diskreditační kampaně namířené proti klíčovým figurám jednotlivých stran.

Třetím zdrojem nestability je zjevná propast mezi nároky neoliberální ideologie (škrty, reformy omezující sociální stát, privatizace veřejných statků) a apely vlády na veřejnost, aby si konstruktivně, v jakémsi veřejném zájmu (který neoliberalismus de facto neuznává), utáhla opasky. Na tento jev nedávno upozornil filosof Michael Hauser.

Názorně se tento rozpor projevil v akci „Děkujeme, odcházíme“, organizované částí českých lékařů. Ve své podstatě tato akce zcela naplnila logiku neoliberální ideologie, podle které je demokracie především střetem individuálních a skupinových zájmů, v jehož rámci každý usiluje o maximalizaci zisku a komparativních výhod.

Ve společnosti s vysokým sociálním kapitálem v podobě společenské solidarity, která nadřazuje společenské zájmy individuálnímu sobectví, by byly odsudky akce srozumitelné a chování lékařské lobby odsouzeníhodné. Ve společnosti ovládané neoliberální logikou lékaři jen logicky využívají svoje výhody na úkor jiných. Je zajímavé, že proti akci lékařů nejvíce přitom brojili právě politici, jako například prezident Klaus, jejichž neoliberální poučky de facto naplňuje.

Zdrojem nestability také je a bude rozpor mezi voláním po ekonomické odpovědnosti v podobě šetření, škrtů a reforem na jedné straně a vysokou mírou systémové korupce, která souvisí s výše zmíněnou mafianizací státu. Většina občanů bude shledávat politiku utahování opasků zcela nelegitimní v situaci, kdy ze státních prostředků ročně mizí stamiliardy v podobě zmanipulovaných státních zakázek. Toto byl i jeden z argumentů doktorů.

Závěr
Česká politika, ač se zdá být ostrovem politické stability, je latentně vysoce nestabilní jak kvůli důsledkům obecnějších patologických dopadů expanze globálního kapitalismu, jež byly popsány výše, tak z důvodů specificky domácích. Zavedeným politickým stranám hrozí oslabení, nebo dokonce rozpad, pokud se nevymaní z chapadel systémové korupce.

Řešení nenabízejí zatím ani nové politické subjekty, které nejsou už kvůli způsobu svého vzniku příliš stabilní, jakkoliv mohou v prvních fázích své existence hrát užitečnou roli v rozrušování zavedených korupčních sítí mafiánského kapitalismu. Současná série korupčních skandálů je i výsledkem tohoto vpádu nových subjektů do zavedených vzorců systémové korupce, což vyprovokovalo jakousi válku politicko-ekonomických mafií, jež se snaží jedna druhou zdiskreditovat.

Jediným způsobem, jak českou politiku stabilizovat, je začít přemýšlet v delším horizontu a pokusit se programově reagovat na nové výzvy jak na pravici, tak na levici. Řešení naší krize v rámci zmafianizovaného systému není primárně v tom, kdo s kým po volbách (neboť jak tomu je v případě pražské koalice, občané se po právu obávají, že jde jen o zacementování korupčních schémat), ale v nabídce koncepčních řešení, která přesahují hranice české kotliny.

Zejména demokratické levici se nabízí možnost odvrátit se od konformismu se zkorumpovaným systémem, vytvářeným v posledních desetiletích nadvládou neoliberální ideologie, a vrátit se k reformismu. Tedy šance obnovit vlastní identitu na základě idejí svobody, rovnosti solidarity jako etických hodnot, jak argumentuje ve své knize Ill Fares the Land například Tony Judt. Zůstane-li levice uvězněná v pragmatické koexistenci se současným v podstatě zkorumpovaným systémem, je dost pravděpodobné, že ji jako alternativu vůči současnému systému nahradí nějaká populistická formace.

Text, publikovaný v Deníku Referendum, 1.2.2011, je upravenou verzí poznámek přednesených na diskusním semináři Masarykovy demokratické akademie v Brně 31. 1. 2001.

Archiv článků: únor 2011