Jiří Pehe

29. 08.

Nepodařené vyrovnávání s minulostí a církevní restituce

Jiří Pehe Přečteno 3283 krát

Oč méně se Češi zhostili „vyrovnání s minulostí“ na úrovni otevřené diskuse v občanské společnosti a v podobě autentických osobních reflexí vlastní minulosti, o to více se s minulostí pokouší „vyrovnat“ česká politika v podobě nejrůznějších ideologicky motivovaných zákonů či politicky uchopených morálních nároků. Jelikož se ovšem „vyrovnávání s minulostí“ skrze politiku odehrává v prostředí absence pravdivé reflexe minulosti na úrovni občanské, ba často v prostředí totálního ignorování či kýčovitého přepisování minulosti, nemůže takové politické „vyrovnávání s minulostí“ dopadnout jinak, než jako fraška nebo další vykopávání příkopů v již beztak rozdělené společnosti.

Politika se do „vyrovnávání s minulostí“ pustila nejprve v podobě lustračních zákonů, které - kromě přetížení soudů v podobě většinou úspěšných žalob za očištění jmen mnohých z těch, kdo byli lustrováni pozitivně - dosáhly snad jen toho, že mnozí bývalí agenti i spolupracovníci komunistické tajné policie, jakož i vyšší funkcionáři komunistické strany, využili svých konexí k přesunu do soukromé ekonomické sféry, kde mnozí dodnes úspěšně působí. Vezmeme-li v úvahu například i poslední výroční zprávu BIS, která popisuje rozsáhlý systém manipulace a ovládání politiky neprůhlednými ekonomickými zájmy v pozadí, je možné s trochou cynismu konstatovat, že lidé „odsunutí“ lustračním zákonem do soukromého byznysu mají dnes politický vliv možná větší, než kdyby na ně bylo takříkajíc vidět.

Česká politika se ovšem vyznamenala i dalšími legislativními akty, kterými se pokoušela „řešit minulost“. Máme tak už několik zákonů o tom, který prezident se zasloužil o to či ono. V roce 1993 byl také přijat zákon v podobě deklarativního prohlášení, které označuje komunistický režim a komunistickou ideologii za „zločinné“. Komunistickou stranu ovšem nikdo nezakázal, takže si leckdo může klást otázku, zda česká společnost není poněkud schizofrenní.

Hezkou ukázkou politické tvořivosti ve vztahu k minulosti bylo také vytvoření státního ústavu pro Studium totalitních režimů. A když už byl ústavu dán takový pěkný název, museli zákonodárci rovnou definovat i totalitarismus, do něhož bylo zahrnuto například i období Pražského jara.

Specifickou kapitolou ve „vyrovnávání s minulostí“ byly také restituční zákony. Politici v Polsku a Maďarsku se restitucím víceméně vyhnuli, neboť správně pochopili, že po čtyřech dekádách komunismu by v podobě restitučních nároků vypustili z láhve džina, který může napáchat více škod než užitku. Nejenže většina majetků neexistovala už v původní podobě, takže by automaticky vznikly nároky na finanční kompenzace, ale také už v mnoha případech nežili původní majitelé a podnikatelé, a ve většině případů by se tak restituovalo do rukou potomků, kteří po éře komunismu měli s podnikáním stejně málo zkušeností jako zbytek společnosti.

Jinými slovy, Poláci a Maďaři se dosti rozumně rozhodli nespojovat proces ekonomické transformace, který se měl řídit především snahou vybudovat efektivní soukromý sektor, s „vyrovnáváním s minulostí“. Je samozřejmě nutné dodat, že polské a maďarské hospodářství nebylo ani v době komunismu úplně postátněno, takže obě země nemusely řešit v takové míře jako Československo historickou spravedlnost vůči zejména menším soukromým vlastníkům, například půdy.

Snahu české politiky privatizovat hospodářství i s pomocí „vyrovnávání s minulostí“ lze do jisté míry vysvětlit i tím, že si Češi s komunismem zadali více než Poláci či Maďaři. Jenže pojmout část privatizace jako uspokojování morálních nároků z minulosti bylo veskrze nešťastné. Nejenže se stalo přesně to, před čím varoval Václav Klaus, tedy zpomalení privatizace v podobě dlouhodobě váznoucích restitučních nároků a přetížení soudů, ale otevření restitucí fungovalo jako otevření povodňových vrat. Uspokojení jedněch nároků generovalo další.

Česká politika si tak ve svém ideologicky motivovaném morálním nadšení pro historickou spravedlnost musela vypomoci čistě politickým rozhodnutím, které omezilo restituce na majetek konfiskovaný po 25. únoru 1948. Bylo-li záměrem restitucí uspokojit jakési morální nároky a „vyrovnat se minulostí“, pak výše zmíněné časové omezení restitucí jen vytvořilo pocit křivdy u řady lidí i institucí, kteří byli vyvlastněni už před rokem 1948. Podobně tomu bylo s vyloučením emigrantů, kteří pozbyli československého občanství.

Česká politická reprezentace se také dostala do defenzivy vůči sudetským Němcům, protože už jen zmínka o nějakém vyrovnání s nimi generovala obavy z prolomení časové hranice restitucí. Je zřejmé, že když už se česká polistopadová politika chtěla vyrovnat s lidmi a institucemi nejvíce postiženými majetkově či přímou represí v minulosti, měla spíše sáhnout k cílenému a spíše jen symbolickému odškodnění takových lidí a institucí, včetně církví.

Církevní restituce se „zasekly“ i kvůli výše zmíněné časové hranici. Církve přišly o část svých majetků už před rokem 1948, a bylo tudíž jasné, že majetkové vyrovnání s církvemi je minové pole. Zablokování církevních majetků na více než dvacet let je toho důsledkem. Navíc potvrzuje obavy těch, kdo varovali, že míchání „vyrovnání s minulostí“ s ekonomickou transformací významně zdrží proces privatizace v některých oblastech.

Restituce se navíc neukázaly být ani ekonomicky nejvýhodnějším způsobem privatizace. Mnoho restituentů se zdevastovaných majetků „pod cenou“ co nejrychleji zbavovalo, často právě do rukou vekslácko-nomenklaturních vrstev z minulého režimu, které disponovaly kapitálem.

Když už se ale česká politická reprezentace pro restituce rozhodla, nepochybně měla celý restituční proces omezit do období několika prvních let po roce 1989, kdy ve společnosti existovala vůle nejen si „utahovat opasky“, ale i vůle nějak se s problematickými aspekty minulosti vypořádat. Otevřít církevní restituce po dvaadvaceti letech bohužel z celého procesu činí především vyrovnání s neschopností českých politických elit po roce 1989.

Problematizuje navíc i již dokončené restituční procesy v jiných oblastech, jako bylo vracení půdy, protože navrhované církevní restituce používají pro finanční kompenzace, které jsou s nimi spojené, například jiné odhadní ceny. Ani dokazovaní toho, co církvím skutečně patřilo, se nezdá být souměřitelné s rigorózností dokazování, kterému byli podrobeni dřívější restituenti.

Kdyby byly církevní restituce pojaty striktně jako vrácení fyzických majetků, které už jsou více než dvě dekády blokovány, asi by nevytvářely ve společnosti takové napětí. Rozsáhlé finanční kompenzace, které se chystají, ovšem nejen zrelativizují již proběhnuvší „vyrovnání s minulostí“ v podobě restitucí, u nichž byl použit jiný metr, ale také v kontextu současné krize povedou k legitimním otázkám po „spravedlnosti“ takového vyrovnání.

Od roku 1989 už vyrostla celá jedná generace mladých lidí, kteří se budou legitimně ptát, proč právě oni, kteří komunistický režim ani nezažili, mají ze svých daní majetkově kompenzovat církve za majetek zabavený před 64 lety. Existuje i velká skupina lidí, kteří byli komunistickým režimem též různě poškozeni a žádných kompenzací se nedočkali, ale ještě budou muset ze svých daní přispět na finanční kompenzace církvím.

Typickou ukázkou českého politického guláše pak je skutečnost, že se v jednom pomyslném hrnci vaří údajné dokončení ekonomické transformace v podobě odblokování církevních majetků, finanční kompenzace coby jakési podtržení „vyrovnání s minulostí“, a snaha o odluku církví od státu. Už teď se dá předpokládat, že se z takto uvařeného guláše žádná skutečná odluka církví nevynoří, stejně jako se z něho nevynoří žádné autentické vyrovnání s minulostí.

Jisti si naopak můžeme být tím, že v neprůhledném prostředí, v němž v české ekonomice i politice vládnou různé zákulisní skupiny, se na obrovské transfery majetků směrem k církvím nalepí nejrůznější šíbři a firmy, z nichž mnohé, jak se možná později ukáže, mají vazby na některé politiky, kteří o celé věci rozhodují. I na místní úrovni se o právo spravovat či koupit „odblokované“ církevní majetky poperou nejrůznější mafie. Stejně jako při jiných velkých přesunech majetku se tak můžeme těšit na skandály, které dokonají dílo zkázy, pokud jde o zbytky reputace, které církve budou po nepopulárním „majetkovém vyrovnání“ v době ekonomické krize snad ještě mít.

Deník Referendum, 29.8.2012

25. 08.

Klaus měl ohledně restitutcí pravdu

Jiří Pehe Přečteno 27142 krát

Václav Klaus nebyl na začátku 90. let příznivcem restitucí. V rozhovoru pro časopis Report on Eastern Europe Radia Svobodná Evropa v říjnu 1990 pěkně vystihl podstatu problému, když přirovnal komunismus k „přírodní katastrofě“, která postihla všechny, což podle něj problematizovalo vracení majetku na základě restitucí.

Stejně jako někteří další politici se Klaus také obával, že restituční zákony otevřou dveře k majetkovým nárokům ze strany těch, kdo byli vyvlastněni už před rokem 1948, a měl obavy z toho, že restituce, zejména složité právní spory s nimi nezbytně spojené, zdrží proces privatizace.

V současné debatě okolo plánovaných církevních restitucí se tehdejší Klausovy obavy potvrzují. Pokud jde o přirovnání komunismu k „přírodní katastrofě“, lze samozřejmě namítnout, že ne každý se na této katastrofě aktivně podílel, mnoho lidí bylo naopak jejími oběťmi. Jisté ovšem je, že po více než 40 letech komunismu bylo velmi těžké dát „morální“ odpověď na otázku komu a v jakém rozsahu vracet majetek.

Bohužel česká politická reprezentace na začátku 90. let nakonec pojala restituce především jako morální nárok, ale ze strachu z majetkových nároků sudetských Němců ho doplnila zcela utilitárním politickým rozhodnutím, že vracet se budou jen majetky zabavené po 25. únoru 1948. V Polsku nebo Maďarsku si politici morální paniku odpustili, o případných restitucích se mluvilo především jen jako o politickém rozhodnutí s konkrétními právními i ekonomickými dopady, takže se v těchto zemích nakonec žádné restituce v podstatě nekonaly.

Bylo totiž zřejmé, že spuštění restitucí je jako otevření povodňových vrat, které jen těžko půjde zavřít nějakou „restituční tečkou“, protože uspokojení nároků jedněch bude generovat nároky dalších. Církevní restituce jsou toho hezkým příkladem. Nejenže jsou samy produktem údajného „příslibu“, který učinila Čalfova vláda v rámci ostatních restitucí, ale způsob, jakým jsou konstruovány, docela jistě vyvolá nároky těch, kdo například neobdrželi finanční kompenzace srovnatelné s těmi, které si nyní nárokují církve.

V tom všem se nakonec ztratí i údajná „,moralita“ restitucí, protože finanční kompenzace církvím budou, zcela absurdně, platit ze svých daní i lidé, kteří byli komunistickým režimem postiženi, ale žádného vyrovnání se nedočkali. Mladší lidé budou pro změnu platit v době ekonomické krize za něco, co napáchal režim, který na vlastní kůži ani nezažili.

Jisté také je, že se spustí lavina nároků na majetek zabavený před rokem 1948, protože v církevních restitucích je těžké oddělit striktně to, co bylo církvím zabaveno komunisty, a co Benešovým a Masarykovým Československem.

Restituce jsou u nás minovým polem už proto, že historii českých zemí lze v jistém ohledu nahlížet i jako periodické přesunování majetku „silou“ od jedněch k druhým. Husité „vyvlastňovali“ katolíky, katolická šlechta po Bílé hoře protestanty, první republika šlechtu, nacisti některé Čechy, Češi sudetské Němce, komunisti všechny. Samostatnou kapitolou je pak změna majetkových poměrů po roce 1989, s podkapitolou dělení majetku Československa.

Nalézt v takových dějinách „spravedlnost“ z hlediska vyššího morálního principu je velmi ošidné. Pokud nový režim opravdu cítil „morální“ povinnost největší křivdy minulosti odčinit, mohl lidi i instituce nejvíce poškozené komunismem odškodnit jinak než v podobě restitucí. Jisté je, že pojmout část privatizace jako „vyrovnání s minulostí“ byla chyba. Stát si tím navíc zavřel dveře k jakémukoliv vyrovnání s lidmi poškozenými v letech 1945 až 1948, včetně sudetských Němců, jehož se politici od přijetí restitučních zákonů bojí jako čert kříže.

Potvrdily se bohužel i Klausovy pochybnosti o ekonomickém přínosu restitucí, zejména jeho obavy ze zdržení privatizace, čehož je zablokování církevních majetků na více než 20 let hezkým dokladem. Naneštěstí se na rozdíl od některých dalších rozhodnutí, v otázce restitucí nakonec podvolil většině.

Právo, 25.8.2012

23. 08.

Korupce jako hrozba národní bezpečnosti

Jiří Pehe Přečteno 5387 krát

Pokud se prokáže pravdivost analýzy advokáta Václava Lásky, podle něhož v pražském dopravním podniku fungovala od roku 2007 organizovaná zločinecká struktura, která připravovala pro podnik nevýhodné smlouvy, přičemž výnosy z trestné činnosti se pak "praly" přes kyperské společnosti, mohlo by se na první pohled zdát, že to nejhorší, co se stalo, je, že se skupina nepoctivců obohatila na úkor nás ostatních.

To by v českých poměrech, kde se běžně manipulují veřejné zakázky, nebylo nic výjimečného. Budeme-li mít štěstí, policie bude konat a tito lidé budou po zásluze potrestáni.

Jenže jak ukazuje Bezpečnostní informační služba ve své výroční zprávě za rok 2011, věci nejsou tak jednoduché. BIS totiž upozorňuje, že korupce na místní a regionální úrovni může vážně ohrožovat národní bezpečnost, protože nejrůznější korupční praktiky a neprůhlednost při udělování veřejných zakázek nahrávají zahraničním tajným službám, zejména pak té ruské.

BIS ve své zprávě popisuje a potvrzuje řadu praktik, o kterých se dnes běžně diskutuje v médiích. Připomíná, že různé vlivové skupiny zasahují do rozhodování zastupitelstev, ba je často nepřímo ovládají. Korupční praktiky na této úrovni, jako je manipulace veřejných zakázek, navíc nejsou policie a další orgány činné v trestním řízení ochotné skutečně vyšetřovat, protože jsou často samy různými vazbami svázány s podezřelými podnikateli a politiky.

Samostatnou kapitolou jsou pak podle BIS soudci, protože někteří z nich ovlivňují konkurzní řízení ve prospěch podnikatelských skupin v pozadí. Na některých krajských soudech vznikly podle BIS vzájemně provázané skupiny, které cíleně manipulovaly konkurzy, přičemž na rozdíl od případů z minulých let v nich soudci hráli podstatně významnější roli než pouhých účastníků skupiny. Takové skupiny tvoří podle BIS soudci, insolvenční správci, další lidé z justice, někdy i příslušníci organizovaného zločinu.

BIS ve zprávě dále popisuje různé mechanismy, které se při rozkrádání veřejného majetku používají, jako je například umělé navyšování cen zakázek či manipulace při výběru vítězných firem.

Až potud nepřináší výroční zpráva BIS žádná velká překvapení. O zmiňovaných praktikách se diskutuje v médiích, vláda o nich mluví, když slibuje boj s korupcí, upozorňují na ně nejrůznější občanská sdružení.

Důležité je tak ve zprávě BIS zejména varování o tom, že zahraniční tajné služby, zejména ta ruská, která je s naším prostředím dobře obeznámená a má v našem regionu strategické zájmy, korupční džungli v České republice dokáží stále lépe využívat ke svému prospěchu.

BIS nepopisuje přesně, jak k tomu dochází, jen varuje, že například politici, kteří se zapletou s korupcí na místní úrovni, budou manipulovatelní těmi, kdo o nich takové informace mají, až se dostanou do vyšších pater politiky.

Vezmeme-li v úvahu, že různé vlády dovolily, aby v českém podnikatelském prostředí existovaly v podstatě zcela neprůhledné firmy, například s využitím anonymních akcií, nebo aby v české ekonomice hrály významnou roli firmy, jejichž skuteční vlastníci se ukrývají za firmami registrovanými v daňových rájích i jinde mimo území České republiky, je zcela logické, že podnikání v České republice přitáhlo i pochybné zahraniční podnikatelské subjekty a jedince, třeba z Ruska.

Mezi ruskými podnikateli u nás je nepochybně i řada poctivých lidí, zároveň ale česká podnikatelská džungle i propracovaný systém manipulace s veřejnými zakázkami už nepochybně přitáhl i řadu ruských firem, které v lepším případě tento systém ekonomicky využívají ke snadnému zbohatnutí, v horším případě jsou ve skutečnosti výsadky ruských tajných služeb.

Je-li manipulace české politiky zákulisními zájmy tak rozšířená, ba propracovaná, jak to popisuje zpráva BIS, nabízí se například právě ruským tajným službám celá škála možností, jak ovlivňovat českou politiku z pozadí, anebo jak si, obrazně řečeno, pěstovat politiky, kteří budou z obav z kompromitace pracovat proti vlastní zemi.

Vrátíme-li se k pražskému dopravnímu podniku, který je nejviditelnějším symbolem podivného netransparentního hospodaření nejen v Praze ale na komunální úrovni obecně, není těžké si představit, jaké bezpečnostní riziko pro stát může taková firma představovat. Není totiž vůbec jasné, ke komu jsou lidé, kteří se mohli zaplést do složitých korupčních schémat, vlastně loajální.

K městu, kterému mají sloužit? České veřejnosti? Nebo k tomu, co advokát Láska nazývá organizovanou zločineckou strukturou, která, jak to u struktur mafiánského typu bývá, má vlastní pravidla loajality? Anebo, ještě hůř, jsou někteří z těchto lidí zavázáni cizím službám, které nemusely mít žádný problém proniknout do anonymních či neprůhledných vlastnických struktur?

Zpráva BIS je tak výzvou pro politiky na nejvyšší úrovni, aby nejen začali skutečně konat v boji proti kriminálním praktikám při nakládání s veřejnými prostředky, ale aby si také uvědomili, že obludný systém manipulace s veřejnými fondy a další projevy korupce, kterým u nás dovolili vyrůst, může v konečném součtu ohrožovat politickou nezávislost i bezpečnost země.

ČRo 6, 22.8.2012

22. 08.

Záleží na Klausovi, aneb Jak může padnout vláda

Jiří Pehe Přečteno 15862 krát

Součástí populární politické mytologie je dnes tvrzení, že vládu Mirka Topolánka v roce 2009, uprostřed českého předsednictví Evropské unie, „položila“ sociální demokracie. Skutečností je, že ČSSD tehdy sice vyvolala hlasování o nedůvěře vládě, ale neměla dostatek hlasů, aby nedůvěru skutečně mohla vyslovit.

Hlasy, které o pádu vlády rozhodly, patřily tzv.odpadlíkům od koaličních stran: Vlastimilu Tlustému, Jan Swchippelovi, Olze Zubové a Věře Jakubkové. Zatímco první dva byli spojeni s občanskými demokraty, Zubová a Jakubková byly zvoleny původně na kandidátce zelených.

Jen málokdo v ČSSD tehdy věřil, že by vláda mohla opravdu padnout. Hlasování o nedůvěře spíš představovalo pro ČSSD příležitost, jako už několikrát před tím, v přímém přenosu zkritizovat Topolánkovu vládu. Snaha Topolánkova poradce Marka Dalíka zabránit tomu, aby Česká televize vysílala kritickou reportáž o bývalém sociálně demokratickém poslanci Petru Wolfovi, podezřelém ze zpronevěry, byl sice pádným důvodem k hlasování o nedůvěře, ale když vláda padla, čelní představitelé ČSSD se zdáli být překvapeni.

Rozhodující roli, kterou jen málokdo v ČSSD předpokládal, totiž sehrál prezident Václav Klaus. Byli to jeho spojenci, Tlustý a Schwippel, kdo nakonec vládu „položili“. Zda tak učinili po přímé domluvě s Klausem, nebo jen Klausovi „odečítali ze rtů“, není úplně podstatné.

Moment překvapení byl natolik velký, že ČSSD v podstatě neměla jasný scénář, co si s vládní krizí počít. I proto se pak vedla složitá jednání o ustavení úřednické vlády Jana Fischera a hledala se, neúspěšně, co nejrychlejší cesta k předčasným volbám.

Události z roku 2009 je dobré si připomenout, protože už od ustavení vlády Petra Nečase jsme svědky různých vládních krizí, při nichž někteří experti opakovaně předpovídali, že „tentokrát vláda už určitě nevydrží“. Ve skutečnosti byly šance na pád Nečasovy vlády mizivé, dokud byly součástí vládní koalice Věci veřejné, protože žádná z vládních stran neměla zájem koaliční spolupráci ukončit.

I uprostřed nejvážnějších vládních krizí si dokázali zejména poslanci za VV spočítat, že předčasné volby by znamenaly konec jejich politických kariér. Pád vlády nemohly přivodit ani rozmíšky mezi ODS a TOP 09, protože preference obou stran začaly po několika měsících společného vládnutí strmě padat, a předčasné volby by tudíž vyústily do jejich porážky.

Navíc ODS a TOP 09 měly společnou agendu, a zdálo se, že zejména penzijní reforma a církevní restituce patří k cílům, před jejichž dosažením nejsou ochotny o ukončení spolupráce vážně přemýšlet. Optimisté by řekli, že tato společná agenda je pro obě strany důležitá z hlediska jejich reformního úsilí. Cynici by namítli, že jak penzijní reforma, tak církevní restituce nabízejí především velké příležitosti různým neprůhledným ekonomických skupinám, které podporují obě strany.

Nečasova vláda se tak stala skutečně zranitelnou, teprve když se naplnilo několik podmínek. Především se rozpadly Věci veřejné, přičemž hlasy nového politického subjektu LIDEM, který se z VV odštěpil a zůstal věrný vládě, zaručují vládní koalici jen sto hlasů ve Sněmovně. Důležité také je, že několik poslanců odpadlo z ODS, a spolu s poslancem Šťovíčkem z VV, který s vládou v kritických momentech zatím hlasuje, je vládní „většina“ velmi nestabilní.

Důležitým faktorem také paradoxně je, že vláda je velmi blízko prosazení církevních restitucí i penzijní reformy, což znamená, že společná agenda, která držela pohromadě ODS a TOP 09 už není tak silná.
Nejpodstatnějším faktorem je ale změna ve vztazích mezi prezidentem Klausem a Nečasovou vládou. Klaus, jak známo, byl z počátku velmi kritický vůči dvěma novým stranám—VV a TOP 09. Nejenže je považoval za nevyzpytatelné politické rychlokvašky, ale jeho vztah k TOP 09 komplikovala i jeho silná animozita vůči předsedovi TOP 09 Karlu Schwarzenbergovi.

Vládní koalice při své první velké krizi nakonec nepadla jen proto, že po návštěvě předsedy VV Víta Bárty, Klaus a véčkaři, ale zejména Klaus a Bárta osobně, uzavřeli překvapivé spojenectví. Klaus pak zabránil odvolání ministrů za VV z vlády, což by bylo téměř jistě vedlo k pádu vlády.

Po odchodu VV z vládní koalice je, jak se zdá, loajalita Klause k vládě silně otřesena. Když nedávno vypukla krize okolo policejního prezidenta Petra Lessyho, Klaus se postavil za Lessyho, nikoliv za Nečase a Miroslava Kalouska z TOP 09, kteří útok na Lessyho vedli.

A když vláda prezentovala svůj další „úsporný“ balíček v podobě plánovaného zvýšení DPH, Klaus tento nápad rovnou odsoudil jako nesmyslný v době ekonomické recese. Ještě důležitější je, že jeho kritiku sdílí několik poslanců za ODS, jakož i Klausovi poslanečtí spojenci, kteří nyní fungují coby politická „libera“.

Situace tak připomíná rok 2009. Vláda má nejtěsnější možnou většinu, a stačí, aby ji při hlasování o důvěře či nedůvěře nepodpořilo několik poslanců z koaličních řad, kteří zatím hlasovali s vládou. Může se tak klidně stát opět jako by „nedopatřením“, kdy do poslední chvíle budou všichni věřit, že pravicoví poslanci by vládu přeci nenechali padnout.

Proti pádu vlády hraje skutečnost, že jak vládní strany, tak nyní opoziční VV, se nadále obávají předčasných voleb, protože průzkumy naznačují, že by všechny tyto strany utrpěly porážku. Tento motiv je ale poněkud oslaben aférou bývalého středočeského hejtmana za ČSSD Davida Ratha, která snížila preference ČSSD. Kdyby se předčasné volby konaly v této atmosféře, možná by ODS a TOP 09 nedopadly tak špatně, jako když budou v současné vládní politice pokračovat až do doby, kdy Rathova aféra bude zapomenuta.

Jisté je, že jakékoliv příští zásadní hlasování bude pro vládu velmi riskantní. Nečas tvrdí, že neschválení daňového balíčku by znamenal konec jeho vlády. Ať už by zákon spojil přímo s hlasováním o důvěře nebo by v případě neschválení balíčku rezignoval jako premiér, vládní tábor bude potřebovat k přežití kvalitní informace o tom, jak kdo bude hlasovat.

Pokud by se ve shodě s kritikou Klause překvapivě „utrhlo“ několik poslanců za ODS a Nečasův balíček nepodpořili, může vláda padnout, aniž to kdo reálně čekal.

Zásadní otázkou v tomto kontextu je, zda je pád vlády výhodný pro Klause. Pokud skutečně má v plánu podpořit nějakou novou politickou sílu nebo převzít ODS, pak bude pro něj důležité načasování pádu vlády.
Do konce jeho prezidentství zbývá něco přes šest měsíců. O tom, zda padne vláda v září, kdy se bude o zvýšení daní hlasovat, rozhodne tak v prvé řadě to, jaké tahy má Klaus na politické šachovnici vymyšlené. Jisté je, že mezi poslanci ODS má opět zřetelnou pátou kolonu, která může v podstatě kdykoliv vládu položit.

Deník Referendum, 21.8.2012

17. 08.

Hon na Lessyho

Jiří Pehe Přečteno 3999 krát

Dalo se předpokládat, že čeští vládní politici jen těžko stráví větší nezávislost policie, která se odvážila obvinit bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou z předražení armádní zakázky a uspěla se žádostí o její vydání k trestnímu stíhání.

Ještě před jednáním Poslanecké sněmovny o vydání Parkanové jsme mohli slyšet z úst premiéra Petra Nečase, že v české politice nebudou vládnout plukovníci a podplukovníci.

Při samotném jednání o vydání Parkanové pak exceloval ministr financí Miroslav Kalousek, stranický kolega Parkanové, který ve svých parlamentních projevech předvedl celou řadu v podstatě hysterických útoků na policii, a dokonce volal různým policejním představitelům, včetně policejního prezidenta Petra Lessyho. Kalousek sice tvrdil, že jeho telefonáty nebyly snahou policejní šéfy zastrašit, ale ti jeho aktivismus interpretovali poněkud jinak.

Politiky, jak se zdá, neznervóznila jen konkrétně kauza Parkanové, ale obecně také skutečnost, že policejní prezident je podle současné právní úpravy v podstatě neodvolatelný, pokud se nedopustí trestného činu. Lessy i jeho policejní sbor si to zřejmě vyložili tak, že se mohou pustit i do vyšetřování kauz, v nichž figurují politici, a v ještě obecnější rovině tak, že si nemusí nechat od politiků, tak jako v minulosti, vše líbit.

Specifikou rovinou problematických vztahů mezi vládními politiky a policií je pak skutečnost, že představitelé občanských demokratů i TOP 09 považují Lessyho za člověka Věcí veřejných, protože ho do funkce prosadil bývalý ministr vnitra za Věci veřejné Radek John. Jelikož spolupráce obou stran s Věcmi veřejnými neslavně skončila, obávají se nyní někteří vládní politici evidentně toho, že Lessy plní jakési temné zadání véčkařů a jejich faktického lídra Víta Bárty.

Navzdory tomu, jak problematické vztahy mezi vládními politiky a Lessym jsou, by přece jen bylo v ideálnějších politických poměrech, než jsou ty české, možné očekávat, že se situace po vydání Parkanové uklidní. Jenže konflikt pokračuje na obou stranách.

Lessy se nechal v médiích slyšet, že ho ministr vnitra Jan Kubice vydírá a utiskuje. To od policejního prezidenta jistě nebylo politicky prozíravé, ale ještě méně prozíravé je, že ministr vzápětí podá podnět ke Generální inspekci bezpečnostních sborů, aby zahájila proti policejnímu prezidentovi trestní řízení kvůli podezření z pomluvy ministra.

Řešení to není šťastné zejména proto, že policejní prezident, jak už bylo zmíněno, je nyní odvolatelný pouze v případě spáchání trestného činu. Řízení proti Lessymu tak ze všeho nejvíc vypadá jako pokus obvinit ho účelově z trestného činu, dosáhnout jeho odsouzení, a vzápětí ho odvolat.

Navíc, když už Generální inspekce bezpečnostních sborů začala vyšetřovat údajnou pomluvu ministra z úst policejního prezidenta, oživila rovnou i starší případ, který se týkal Lessyho kritických výroků na adresu špiček policie ve Zlínském kraji. To už zavání účelovostí na druhou.

Vše to bohužel až příliš vypadá tak, že politické zadání zní něco na Lessyho najít. A aby nebylo pochyb o tom, že Lessy rozzlobil nejenom Miroslava Kalouska, který mu údajně vyhrožoval, pustil se do policejního prezidenta i premiér Nečas. Ten bez obalu popsal, co mu nejvíc vadí.

Lessy si prý zřejmě hoví v pozici prakticky neodvolatelného funkcionáře, uvedl Nečas. A pokračoval: "Rozehrává pro mne naprosto nepochopitelnou hru, je ve sporu s dalšími a dalšími členy vlády." Policejní prezident prý propásl dobrou příležitost mlčet.

Nečasovy výroky ukazují, o co jde. Policejní prezident si nesmí myslet, že je skutečně nezávislý, ani když podle zákona nezávislý je. Mohl mlčet, ale nemlčel. Mohl a měl si všimnout vztyčeného prstu politiků, když policie obvinila Parkanovou, ale nedá si říct.

Premiér se přitom uchyluje k laciným zjednodušením. Lessy není ve sporu s dalšími a dalšími členy vlády. Pokud je pravdivá jeho verze okolo Kalouskových telefonátů, nebyl to on, kdo vyvolal spor s Kalouskem, ale byl to ministr Kalousek, kdo mu vyhrožoval, a Lessy, možná opožděně, se rozhodl o tom promluvit.

Jeho spor s ministrem vnitra Kubicem je reálný, jenže co když Kubice Lessyho opravdu vydírá a utiskuje? Policejní prezident by se o tom sice neměl šířit v novinových rozhovorech, ale co má dělat, pokud u politických špiček evidentně žádné zastání nenajde? Přinejmenším Kubiceho nadřízený, premiér Nečas, má ve všem jasno.

Ale i kdyby byly pravdivé verze Kalouska a Kubiceho, což je samozřejmě možné, pak Nečas přinejmenším přehání, když mluví o sporech Lessyho s dalšími a dalšími členy vlády. Jsou zatím jen dva.

Ať tak či onak, vyšetřování Lessyho pro podezření ze spáchání trestného činu je velmi nešťastné. Ze všeho nejvíc působí tak, že Lessyho je třeba odvolat, a dává-li zákon jedinou možnost, jak to udělat, je třeba této možnosti za každou cenu využít. Poselství, které se z tohoto úsilí vynořuje, není v kontextu různých prohlášení politiků povzbudivé. Jeho jádrem je hrozba, že nezávislost kohokoliv ve stáním aparátu je jen relativní, pokud si neuvědomí, že na brány politiky se uctivě klepe, nikoliv buší, například s žádostmi o trestní stíhání prominentních politiků. A pokud by policejního prezidenta jeho nadřízený ve vládě skutečně vydíral a utiskoval, nemá o tom co mluvit, má využít svého práva mlčet.

ČRo 6, 17.8.2012

17. 08.

Církevní restituce v době recese

Jiří Pehe Přečteno 4172 krát

Ti z nás, kdo si snad začali myslet, že vládní politika škrtů není úplně promyšlená, protože český HDP vykázal třetí mezičtvrtletní pokles, což je další potvrzení pokračující recese, si mohou oddechnout. Ministr financi Miroslav Kalousek je i nadále „hluboce přesvědčen, že fiskální strategie vlády je správná“.

Bylo by prý obrovským zjednodušením, kdybychom vnímali situaci v jednotlivých zemích podle jednoho jediného makroekonomického indikátoru, kterým je HDP. Ministr nespecifikoval, které další indikátory bychom měli vnímat, abychom byli optimističtější. Jisté je, že kromě občasných pochval od soukromých ratingových agentur a skvělých výdělků českých bank, lze jen těžko najít nějaký indikátor, který by nás povzbudil.

Pikantní je v tomto kontextu ministrovo vysvětlení, proč není na místě umělé zvyšování HDP na dluh. Prý by to přineslo závazky, jejichž obsluha by pro českou společnost byla třikrát dražší a třikrát ničivější než úsporná fiskální politika.

Jak si pak ale vysvětlit, že vláda, která není na jedné straně ochotná dluh navýšit kvůli růstu, na straně druhé neváhá financovat, de facto na dluh, církevní restituce? Kdyby chtěla jen vrátit někdejší fyzický majetek církví, nemohl by o zvyšování dluhu nikdo mluvit. Ale vláda také plánuje vyplatit církvím desítky miliard ve finančních náhradách, přičemž s prvními splátkami by musela začít už v době ekonomické krize.

V zemi s vysokými rozpočtovými deficity a se státním dluhem okolo 1,6 biliónů korun, který dvě poslední pravicové vlády navýšily navzdory údajné „ničivosti“ takového počínání o více než 600 miliard, ovšem miliardy na náhrady církvím ve státní kase nejsou. Vláda může tvrdit, že vše zaplatí přímo z peněz daňových poplatníků, nikoliv z nějakého dluhu, ale to je jen žonglování s čísly, protože peníze, které vyplatí církvím, se nebudou dostávat v jiných oblastech, takže si bude muset tak jako tak půjčit na jejich financování.

Vláda se samozřejmě může pokusit najít další rozpočtové škrty odpovídající částce restitucí. Jenže když budou takto ušetřené peníze obratem vyplaceny církvím, pak tyto nové výdaje jaksi popírají smysl vládního šetření. „Ničivé“ státní dluhy se o ušetřenou částku nesníží.

Tak či onak, finanční náhrady církvím budou de facto na dluh, ať už vnitřní s pomocí dalších úspor v resortech, kde tyto peníze pak budou chybět, nebo „vnější“, tedy s pomocí navýšení státního dluhu. Je-li ale další zvyšování dluhů ničivé a drahé, co vládu k takové ničivé politice v případě církevních restitucí vede?

Lze zaslechnout cynické názory, že odpověď leží v neprůhlednosti finančních kompenzací, která vytváří ideální prostředí pro korupci u všech zúčastněných stran. A jak známo, „tunely“ u nás bývají až třikrát dražší.

Idealistické vysvětlení je, že pocit morální odpovědnosti za nápravu historických křivd je v této vládě tak obrovský, že ačkoliv se na jedné straně proškrtala do recese, aby prý nevytvářela ničivé dluhy, je na straně druhé ochotná vyplatit miliardy, které nemá, nejpravděpodobněji na dluh, ač sám ministr financí upozorňuje na ekonomickou ničivost takové politiky. Doufejme jen, že tato logika bude také srozumitelná občanům, protože jinak hrozí, že si takovou ničivost vládního jednání nebudou chtít nechat líbit.

Právo, 17.8.2012

15. 08.

Dukova církev jako politická síla?

Jiří Pehe Přečteno 8845 krát

Kardinál Dominik Duka od okamžiku, kdy se stal primasem, značně zpolitizoval katolickou církev u nás, což je v českých poměrech značně riskantní strategie. Na rozdíl od svého předchůdce Miloslava Vlka, který občas připojil svůj hlas k některým petičním akcím v rámci občanské společnosti nebo se vyjadřoval k politicky nadčasovým tématům, Duka zvolil aktivistický přístup, motivovaný zřejmě snahou o úspěšné završení majetkového vyrovnání státu s církvemi.

Byl-li na politické škále Vlk identifikovatelný jako spíše centrista, kterému nebyly lhostejné sociální problémy, Duka se jasně přihlásil ke konzervativní pravici. Podpořil vznik vlády Petra Nečase a nezaujal k ní kritické stanovisko ani poté, co její nepromyšlené škrty začaly postihovat především ekonomicky i sociálně slabší vrstvy. O demonstracích odborů proti vládě se na jaře vyjádřil jako o „ochlokracii“, tedy vládě lůzy.

Je také otevřeně skeptický vůči Evropské unii, a dobře si v tomto případě rozumí zejména s prezidentem Klausem. Při křtu Klausovy knihy o Evropské unii, kterého se zúčastnil, vysvětlil své kritické postoje takto: „Církev se nevyhraňuje přímo proti Evropské unii, ale musí se vyhranit proti určitým politickým tendencím, které Evropská unie v posledních deseti letech představuje“.

Podle Duky jsou už ideály otců Evropy od mnohým kroků současné EU na hony vzdáleny. Je to prý Václav Klaus, kdo se vrací k některým myšlenkám politiků, kteří stáli u zrodu evropské integrace. Postoj Klause tak prý nahrazuje svým způsobem chybějící hlas bývalého francouzského prezidenta Charlese de Gaulla.

Podle Duky Evropská unie prý ztratila „antropologii člověka“, kterou hlásali a ke které se přihlásili otcové Evropy, „člověk se pak stává jen občanem jakéhosi uskupení a jsme také svědky toho, že fakticky velká část Evropské unie je zájem pouze ekonomický, a to nebyl určitě zájem těch zakladatelů.“

Duka ovšem přesně nedefinuje, co jsou ty zásadní myšlenky, které prý EU opustila. Navíc si protiřečí, protože právě Klaus, k jehož názorům na EU se hlásí, kritizuje politickou dimenzi EU a požaduje, aby byla především ekonomickou zónou volného obchodu. A „antropologie člověka“ je panu prezidentovi zcela ukradená.

Duka ovšem uzavřel s Klausem politické a názorové spojenectví i v dalších oblastech. Prezidentovi dokonce dovolil, aby vystoupil s kontroverzním politickým projevem na Národní svatováclavské pouti, v němž Klaus varoval před „modernisty“ i pokrokáři“, a vyslovil se pro tradiční hodnoty, jako je rodina.

Což o to, katolická církev se vždy snažila udržovat dobré vztahy s lidmi, kteří mají politickou moc, a často tak musela ignorovat skutečnost, že tito lidé porušují hodnoty, na nichž křesťanství stojí. Přesto je nešťastné, že primas českých katolíků dovolí o „rodinných hodnotách“ kázat na náboženském shromáždění člověku, který je znám například svými manželskými nevěrami.

Duka ještě prezidentu Klausovi za jeho vystoupení na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi poděkoval ve formě dopisu. Prezident podle Duky ve svém projevu hájil přesně ty hodnoty, ke kterým se církev hlásí, a jeho slova měla mezi věřícími pozitivní ohlas. Specificky pak Klausovi poděkoval za jeho kritický postoj k průvodu homosexuálů v Praze.

Kněz a filozof Tomáš Halík Duku za jeho příchylnost ke Klausovi kritizoval. Řekl, že chápe, že český primas musí udržovat s Hradem dobré vztahy, ale zároveň vyjádřil názor, že to Duka se svým vztahem ke Klausovi „přehání“. Nelíbila se mu především skutečnost, že Duka utilitárně ignoruje Klausovu problematickou politickou minulost, k níž mimo jiné patří i Klausův někdejší odpor k církevním restitucím. Význam církve Klaus ještě coby premiér přirovnal ke spolku zahrádkářů.

Když Halíka obvinil vicekancléř prezidenta Petr Hájek, že nebyl nikdy řádně vysvěcen na kněze, zastal se Halíka okamžitě bývalý primas Vlk, zatímco Duka oportunisticky prohlásil, že by se Halík měl s Hájkem usmířit. „Příměří je jediným řešením“, řekl tehdy novinářům Duka.

Jak je ale možné uzavřít příměří, když jedna strana evidentně lže a na své lži trvá i poté, co církev oficiálně doložila, že Halík byl v době komunismu tajně, ale řádně vysvěcen?

Nyní Duka vtáhl církev do politiky ještě o kousek víc, když byl nejdůležitějším signatářem prohlášení, v němž představitelé církví napadli sociální demokracii, že prý vede v podobě svých útoků na majetkové vyrovnání s církvemi kampaň, která vytváří ve společnosti atmosféru neopodstatněné závisti a nenávisti nejen vůči církvím a náboženským společnostem. ČSSD prý navíc používá slovník obou někdejších totalit.

ČSSD vzápětí ústy svého předsedy Bohuslava Sobotky prohlásila, že zcela odmítá způsob argumentace a slovník z dob hluboké totality, který někteří církevní představitelé použili. Místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek použil ještě ostřejší argumenty, když obvinil církve z korupčního jednání, protože zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi je podle ČSSD netransparentní. Na odkaz k Třetí říši reagoval Zaorálek připomínkou, že zatímco sociální demokraté byli nacisty pronásledováni, katolická církev prý hrála „kolaborační roli“.

Církev se tak dostala s nejsilnější opoziční stranou do ostré politické přestřelky, kterou nemůže vyhrát. Už proto, že česká katolická církev není ta polská. Když už se chce chovat jako politická síla, měla by přizpůsobit svoji taktiku skutečnosti, že ve společnosti má podporu mnohem slabší než levice, na kterou útočí.

Ačkoliv je pravděpodobné, že Dukova sázka na politický aktivismus v podobě nezakrytého spojenectví s pravicovou vládou nakonec skončí přijetím zákona o majetkovém vyrovnání, zároveň Duka svým otevřeným konfliktem s ČSSD dláždí cestu k velmi problematickým vztahům s levicí, až ta vyhraje volby.

Je dokonce možné tvrdit, že levici poskytnul politickou munici k tomu, aby příští volby vyhrála ještě větším rozdílem, než se očekávalo. Více než 80 procent lidí zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi odmítá, přinejmenším v jeho současné podobě. Pokud církve nakonec oněch 134 miliard získají, mnoho lidí bude chtít svůj politický postoj k tomuto převálcování menšiny většinou, doprovázeného agresivní rétorikou církví, vyjádřit hlasem pro levici.

Pokud Dukovo spojenectví s Nečasovou vládou i Klausem je především strategie, jak dosáhnout majetkového vyrovnání, církev měla využít svého práva mlčet. Zákon bude poté, co ho schválila Poslanecká sněmovna, odmítnut Senátem. Ve Sněmovně pak bude vláda potřebovat 101 hlasů k přehlasování senátního veta.

Pokud byl útok Duky a dalších církevních představitelů na ČSSD snahou vytvořit na pravici tlak, aby oněch 101 hlasů našla, jde o velmi riskantní strategii. Může se totiž snadno stát, že někteří pravicoví poslanci se hlasování pro zákon zaleknou, budou-li vidět, že většina společnosti s útokem ČSSD na církevní restituce sympatizuje i poté, co církve vytáhly do boje s tak silnou artilerií, jako je obviňování ČSSD z totalitních metod. Už první anketa na stránkách serveru ČTK ukazuje, že více než 60 procent respondentů nesouhlasí s církevní kritikou ČSSD.

I kdyby zákon nakonec prošel, je jisté, že po vítězství levice nebude mít katolická církev v čele s Dukou v nejvyšších patrech moci silného spojence. Je dokonce možné tvrdit, že Duka tím, že se chová v čele církve jako šéf pravicové politické strany, si už dokázal z levice udělat nepřítele.

Deník Referendum, 15.8.2012

13. 08.

Církevní restituce versus řecká cesta

Jiří Pehe Přečteno 9306 krát

Podle představitelů církví, v čele s katolickým kardinálem Dominikem Dukou, prý sociální demokracie vede v podobě svých útoků na majetkové vyrovnání s církvemi kampaň, která vytváří ve společnosti atmosféru neopodstatněné závisti a nenávisti nejen vůči církvím a náboženským společnostem. ČSSD prý navíc používá slovník obou někdejších totalit.

Jako příklad je uváděn billboard, na němž dobře oblečený muž předává měšec peněz prelátovi, to vše doprovozeno nápisem: 134 miliard Kč chtějí ODS a TOP 09 darovat církvím. Ten prý připomíná estetiku používanou kdysi nacistickou a komunistickou propagandou, navíc je to politická lež, protože oněch 134 miliard není dar, ale vrácení toho, co bylo církvím státem kdysi ukradeno.

Estetika zmíněného billboardu skutečně není v našem historicko-regionálním kontextu projevem dobrého vkusu, navíc je to dosti zjednodušující zkratka. Hysterie na pravici a v církevních kruzích je ovšem poněkud licoměrná.

Nikdo z těch, kdo se dnes hrozí údajné politické lži z dílny ČSSD, se totiž nijak nepozastavoval nad politickou lží o tzv. řecké cestě, která nás prý měla čekat, pokud nebudeme tvrdě šetřit, a s jejíž pomocí se podařilo pravicovým stranám sestavit vládu v roce 2010. Málokterý z církevních představitelů se tehdy pohoršoval nad skutečně obludnou estetikou i poselstvím virálu „Přemluv bábu“, zplozeného politickou hysterií okolo „řecké cesty“.

„Řecká cesta“ byla přitom politickou lží ve více než jednom směru. Nejenže českým státním financím nic podobného nehrozilo, ale navíc slogan implikoval, že hlavním viníkem problémů je přebujelý sociální stát. Přinejmenším stejně důležitým viníkem problémů Řecka přitom byla masivní korupce, útěk nejbohatších Řeků do daňových rájů, masové neplacení daní v samotném Řecku, spekulace finančních trhů a neodpovědnost soukromých bank.

Účelem strašení „řeckou cestou“ v českém podání ovšem nebylo zabývat se „podružnostmi“, jako je obrovská systémová korupce nebo daňová soustava nastavená v prospěch bohatých, včetně bohorovné tolerance skutečnosti, že v daňových rájích pobývá už okolo dvanácti tisíc českých firem, které u nás sice generují zisky, ale neplatí řádně daně. Účelem bylo vyvolat strach a vytvořit tak předpoklady pro další okleštění a privatizaci některých funkcí státu.

S pomocí „řecké lži“ se dílo podařilo a kardinál Duka se za pravicovou vládu vzniklou s pomocí této lži pomodlil. O odborových demonstracích mluví jako o vládě lůzy. Z církevní půdy udělal jeviště pro politické exhibice prezidenta Klause a otevřeně podporuje vládní politiku, která šetří na sociálně zranitelných skupinách o to více, oč méně bojuje s mizením stamiliard v systémové korupci a neprůhledných podnikatelských záměrech.

Když ale politická strana, která sice vyhrála minulé volby, ale byla i s pomocí „řecké lži“ odklizena do opozice, odmítne nikoliv samotné „majetkové vyrovnání“, ale v prvé řadě netransparentní způsob, jakým vláda i církve došly k obří částce 134 miliard, to vše v době vážné ekonomické krize, stane kardinál jako lev v čele boje církví za „spravedlnost“ a politickou estetiku.

Takovéto vtažení církví do politiky jako spojence jedné strany politického spektra není moudrý krok. Navíc, když už chtějí církve bojovat za historickou spravedlnost, bylo by na místě položit si nejprve otázku, proč se 80 procent společnosti vzpírá církevním restitucím a jestli náhodou „atmosféru nenávisti“ vůči církvím neživí v prvé řadě značně netransparentní „majetkové vyrovnání“ v době, kdy se stále více lidí propadá do neřešitelných ekonomických problémů.

Právo, 13.8.2012

11. 08.

Ve sporu o církevní restituce ubrat plyn!

Jiří Pehe Přečteno 6706 krát

Spor, který se rozhořel mezi církvemi a sociální demokracií o církevní restituce, se dostal do polohy, v níž panuje zbytečná hysterie a zjednodušování na obou stranách sporu, které nesvědčí o dobrých demokratických mravech. Jazyk a styl argumentace, kterých jsme svědky, ukazují, že politika u nás i dvaadvacet let po pádu komunismu snadno sklouzává do téměř třídního boje.

Roznětkou posledního kola vášní se stal předvolební billboard sociální demokracie, na němž vidíme paži jakéhosi dobře oblečeného muže, která předává velký měšec peněz natažené paži církevního preláta, to vše doprovozeno nápisem: 134 miliard Kč chtějí ODS a TOP 09 darovat církvím.

Představitelé České biskupské konference, Ekumenické rady církví a Federace židovských obcí obvinili souvislosti s tímto billboardem ČSSD, že útočí proti majetkovému narovnání a církvemi po vzoru plakátů nacistické Třetí říše. ČSSD podle nich vyvolává atmosféru nenávisti.

ČSSD vzápětí ústy svého předsedy Bohuslava Sobotky prohlásila, že zcela odmítá způsob argumentace a slovník z dob hluboké totality, který někteří církevní představitelé v otevřeném prohlášení použili. Místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek použil ještě ostřejší argumenty, když obvinil církve z korupčního jednání. Na odkaz k Třetí říši reagoval připomínku, že zatímco sociální demokraté byli nacisty pronásledováni, katolická církev prý hrála „kolaborační roli“.

Podívejme se na jádro sporu. Sociální demokracie v prozatímní diskusi o majetkovém vyrovnání s církvemi nebyla zcela proti takovému vyrovnání, vadilo ji ale, že vládní koalice připravila zákon o majetkovém vyrovnání bez širší diskuse s veřejností i opozicí, a že není jasné, jak dospěla k celkové částce 134 miliard korun. K ritizovala, že není k dispozici taxativní výčet majetku, který by měl být vrácen, což vytváří podmínky pro korupci a netransparentnost. Argumentovala též, že majetkové vyrovnání zahrnuje i majetek znárodněný komunisty před rokem 1948.

ČSSD dále opakovaně argumentovala, že v současné situaci, kdy vláda bojuje se zadlužením s pomocí tvrdých škrtů a kdy se země potýká s ekonomickou krizí, by bylo namístě restituce církevního majetku v řádu desítek miliard korun přinejmenším odložit. Přišla také s alternativním návrhem, aby byl místo vracení majetku přímo církvím vytvořen veřejnoprávní fond církevního majetku.

Vědoma si skutečnosti, že téměř 80 procent občanů nesouhlasí s vracením majetku církvím, přinejmenším v té podobě, jak jej navrhla vláda, ČSSD se rozhodla udělat z církevních restitucí hlavní téma nadcházející kampaně před krajskými a senátními volbami. Vládní tábor ji vzápětí obvinil z populismu, protože restituce jsou prý téma celostátní, nikoliv krajské.

To je ovšem pravda jen do jisté míry. Restituce se dotknou lidí na všech úrovních, a ČSSD to dobře ví. Navíc kritika ČSSD za populismus je v tomto případě sama populistická, protože v politice kdekoliv na světě politické strany využívají ve všech druzích voleb témata, která veřejnost dokáží mobilizovat, a to bez ohledu na to, zda jde o volby takzvaně celostátní nebo místní. Kdyby ČSSD vládla na centrální úrovni a ODS s TOP 09 by ovládaly kraje, není pochyb o tom, že by se snažily z krajských voleb též udělat celostátní referendum.

Největším problémem tedy není, že ČSSD se téma restitucí rozhodla využít v krajských volbách, ale spíše skutečnost, že ve volební kampani nelze takto citlivé téma pojednat jinak, než jako zjednodušenou zkratku. Sociálním demokratům by se asi, například na billboardech, těžko vysvětlovalo, že nejsou proti majetkovému vyrovnáni z principu, ale že jsou proti způsobu, jakým to činí vláda. Uchýlili se tudíž ke karikatuře složitého tématu, jakým je výše zmíněný billboard, což ovšem budí oprávněnou kritiku.

Na druhou stranu, církevní představitelé církvím příliš nepomáhají, když se do ČSSD pustili s pomocí odkazů na doby totality. Z morálního hlediska mohou mít sice pravdu, ale z politického hlediska by bylo lepší, kdyby spíše využili svého práva mlčet. Zákon o církevním vyrovnání zatím prošel Poslaneckou sněmovnou, levicový Senát ho docela jistě odmítne, a pak bude ve Sněmovně zapotřebí sto a jeden hlas na to, aby bylo senátní veto přehlasováno.

Je přitom velkou otázkou, zda razantní vstup církevních představitelů do v podstatě politické diskuse nakonec spíše ještě nezvýší společenský odpor k církevním restitucím, což může ve výsledku nahlodat odhodlání několika vládních zákonodárců zvednout pro zákon ruku. Navíc svým vystoupením dokonale vyšli vstříc plánům ČSSD udělat z církevních restitucí hlavni volební téma před krajskými volbami.

Otázkou také je, zda církevní představitelé nepřeceňují demokratické instinkty národa, který v otázce vztahu k církvím, zejména církvi katolické, má za sebou nejenom 40 let komunistické indoktrinace, ale také protikatolický étos první republiky. Jinými slovy, když už církevní představitelé vstupují takto razantním, ba agresivním způsobem na politickou půdu, měli by možná mít realističtější pohled na svoje vlastní postavení v převážně sekulární společnosti.

Je jasné, že církvím jde o hodně. Jenže o hodně jde také velké části společnosti, která na tom momentálně ekonomicky není dobře. Jakkoliv se morálka vrácení toho, co bylo znárodněno před 64 lety komunisty, jeví jako průzračně čistá, z politického hlediska může vrácení znárodněného majetku projít bez větších otřesů, pouze jsou-li k tomu příhodné podmínky. Takové podmínky byly na začátku 90. let, když byla společnost srozuměna s masivními přesuny majetku coby vypořádáním se s dědictvím komunismu.

Čeští politici tuto příležitost zmeškali, částečně i kvůli tehdy dosti proticírkevním postojům tehdejšího premiéra Václava Klause. Současné restituce se tak snaží napravit nejen komunistické křivdy, ale i selhání pravicových vlád ze začátku 90. let. Problém je, že se tato údajná náprava děje nikoliv v období růstu, ale všudypřítomného utahování opasků. Stejně problematické je, že společnost je nyní mnohem ostražitější vůči netransparentnosti, která by mohla při přesunech majetku plodit korupci, přičemž vládní zákon si s transparentností nedělá velké starosti.

A právě v tomto ohledu hraje vše do karet ČSSD, která to dobře ví, a je si též vědoma, že si vláda i církevní představitelé politicky ubližují dokonce i v případech, kdy obviňují ČSSD z populismu.

Nemá-li se ale situace zcela radikalizovat, bylo by dobré zklidnit vášně na obou stranách sporu. ČSSD ať si klidně církevní restituce pro nadcházející volby ponechá jako hlavní téma, ale měla by svoje postoje vysvětlovat kultivovanějším způsobem a nezneužívat svoji převahy ve veřejném mínění k laciným zkratkám.

Vládní tábor a církevní představitelé by naopak měli odolat pokušením vykreslovat souboj s levicí o církevní restituce jako téměř třídní boj. Společnost jim není v tomto tématu nakloněná, a stane-li se nakonec z církevních restitucí opravdu něco jako třídní boj, vyhraje ho jednoznačně levice.

ČRo 6, 11.8.2012

10. 08.

Jak by mohl vypadat olympijský ceremoniál v Česku

Jiří Pehe Přečteno 4441 krát

Po shlédnutí velmi zajímavé a originálně pojaté exkurse do britské historie, kterou Britové nabídli během zahajovacího ceremoniálu olympijských her, rozpaluje představivost mnohých otázka, jak by takový ceremoniál mohl vypadat v České republice. Časopis Respekt k tomu měl i hezkou anketu.

Zbývá nám jen fantazie, protože nápad Pavla Béma a spol.uspořádat hry v Praze byl, jak se ukázalo, naštěstí jen dalším neotřelým způsobem, jak přihrát desítky miliónů z veřejných peněz soukromým firmám za studie a reklamu na utopii jménem „Praha olympijská“.

Jisté je, že náš zahajovací ceremoniál by nemohl být historickou exkurzí, protože organizátoři, historici a politici by se nedokázali shodnout na správné interpretaci zásadních dilemat české historie, jako jsou význam sv. Václava, husitství, Bílá hora, Mnichov, vyhnání sudetských Němců, nastolení komunismu, Pražské jaro, normalizace, sametová revoluce, či rozpad Československa. Historická freska, v níž by se stadiónem proháněla různá invazní vojska a drancující hordy, by byla navíc dosti matoucí.

Nabízelo by se vyprávění naší historie z pozice ústavu „národní paměti“, jenže ten náš, státní Ústav pro studium totalitních režimů, vidí celou českou historii jako neutuchající souboj komunistů a antikomunistů, což by asi mnoho diváků mimo českou kotlinu chápalo jen jako druh pohádky.

Je tu ještě český parlament, který už proslul vydáváním zákonů kodifikujících závazný výklad historie, například že se nějaký politik zasloužil o to či ono, nebo že komunismus byl zločinný režim. Jenže pro účely olympijského ceremoniálu na téma česká historie by musel uzákonit závazný výklad celé naší historie, což by při současných intelektuálních kapacitách naší politiky nemohlo dopadnout jinak než jako fraška.

Když už bychom chtěli místo historie grotesku, raději by měl český příběh vyprávět Jára Cimrman, zneuznaný vítěz ankety o největšího Čecha. Svět by přitom mohl zároveň žasnout, že největší historickou postavou země, jíž svěřil své olympioniky, je postava stejně fiktivní jako rukopisy, které nastartovaly národní obrození, nebo mrtvý student, který spustil sametovou revoluci.

Pokud by u moci byla v době Olympiády současná vláda, nabízelo by se pojmout ceremoniál jako oslavu „neviditelné ruky trhu“ a využít ho k přilákání zahraničních investorů. Bylo by sice nutné nějak taktně obejít skutečnost, že se spořivá vláda sama proškrtala až k recesi, a že její heslo „více trhu, méně státu“ zatím kupodivu nezpůsobilo ekonomický zázrak, ale třeba by mohli na ceremoniálu vystoupit zástupci ratingových agentur nebo někteří čeští komentátoři, kteří by vládu pochválili.

Mrzuté je, že i takový ceremoniál by se musel takticky vypořádat s některými aspekty zpropadené české historie, zejména se skutečností, že se u nás po staletí opakovaně ve velkém krade a vyvlastňuje, což by mohlo některé investory znervóznit.

Husité „vyvlastňovali“ katolíky, katolická šlechta po Bíle hoře protestanty, první republika šlechtu, nacisti některé Čechy, Češi sudetské Němce, komunisti všechny. Příběh změny majetkových poměrů po roce 1989 by pak potřeboval vlastní kapitolu, s podkapitolou dělení majetku Československa.

Kupónová privatizace by si jistě zasloužila samostatné číslo, možná završené televizním poselstvím Viktora Koženého užaslému stadiónu. Citlivé ztvárnění současného přesunu majetku od chudších k bohatým v kontextu obrovité restituce majetku církvím by jen podtrhlo skutečnost, že v české kotlině je už po staletí hlavní politickou zábavou vymýšlení způsobů, jak bezpracně přesunout majetek od jedněch k druhým.

Vizuálně vděčné by mohlo během ceremoniálu být vystoupení kmotrů a „podnikatelů“, kteří by mohli předvést co vše si lze pořídit ze zmanipulovaných státních zakázek či evropských peněz. Umístěna do kulis kasin, heren a nočních klubů, na něž jsme v českých městech důvěrně zvyklí, by jistě svět pobavila typicky česká, neuvěřitelně humorná scénka, v níž by zcela opilý kmotr přejel bourákem nepohodlného svědka, aniž by jej policie třeba jen předvedla k výslechu.

Zatímco symbolem her v Londýně byl kopec porostlý pěkným trávníkem, náš docela jistě mnohonásobně předražený stadion by se mohl během show proměnit v obrovský tunel. Zatímco při londýnském ceremoniálu seskočila „královna“ společně s Jamesem Bondem padákem, u nás by se nepochybně jako humorný vrchol ceremoniálu hodila přednáška prezidenta na téma globálního neoteplování, samozřejmě za tučný honorář.

Vrcholem by pak bylo číslo „zhasni a rozsviť!“, během kterého by si ti zahraniční hosté na ceremoniálu, kteří si neprozřetelně nenechali peněženky v hotelových sejfech, mohli na vlastní kůži vyzkoušet budování trhu po česku. No neinvestujte v takové zemi!

09. 08.

Zemanovci

Jiří Pehe Přečteno 3788 krát

Téměř apokalyptické soudy vynášejí na adresu sociální demokracie některá média v souvislosti s odchodem dvou senátorů za sociální demokracii do Strany práv občanů – zemanovci. ČSSD se prý štěpí, hrozí ji odchod dalších významných politiků, Zeman navíc může odlákat i sociálně demokratické voliče.

Přání je v tomto případě zjevně otcem myšlenky. Podíváme-li se na prozatímní i v blízké budoucnosti možné odchody některých politiků sociální demokracie do SPOZ, zjistíme, že ti, co zatím odešli, jsou poněkud zhrzená individua bez budoucnosti v ČSSD, a ti, co možná odejít plánují, jsou lidé, kteří po léta tvoří jakousi pátou kolonu Zemana v sociální demokracii.

Jsou to navíc politici, kteří mají některé společné rysy, v moderní sociální demokracii nepříliš použitelné. Pojí je obdiv k silnému lídrovi, jehož nejviditelnějšími rysy jsou arogance a obhroublost. Lídrovi, jehož pojetí politiky je založeno na technologii moci mnohem více než na nějakém srozumitelném světonázoru, a jehož nejbližší zázemí po léta vytváří lidé okolo Miroslava Šloufa, bývalého komunistického aparátčíka a od roku 1989 lobbisty s neprůhlednými vazbami.

Jsou to povětšinou politici, kteří se prodrali do horních pater ČSSD v době, kdy ji ovládal právě Zeman. Mnoho z nich bylo „stvořeno“ opoziční smlouvou, a nostalgicky dodnes vzpomínají na období tohoto imorálního paktu s občanskými demokraty Václava Klause, v němž si dvě největší strany rozdělily „stát“ a pokoušely se společnými silami zničit, i s pomocí cynického volebního inženýrství, nepohodlné menší strany.

ČSSD se dodnes úplně „nevyhrabala“ z pragmatismu bez hodnot a příchylnosti k mocensky utilitárnímu pojetí politiky, který Zeman do strany přinesl. Je to především Zemanova vina, že sociální demokracie není ani dvaadvacet let po pádu komunismu vnímána jako moderní levicová strana.

Ti, co naskočili do Zemanova výtahu k moci v polovině 90. let, jsou dnes vesměs starší lidé, mnoho z nich bývalí komunisté. S tím, jak se vedení ČSSD začalo v poslední době omlazovat, přičemž se ve straně spustila i jakási ideová diskuse, mají politici, kteří ČSSD dlouho dávali její „postkomunistický“ odér, ve straně stále menší budoucnost.

Pro ČSSD by vůbec nebylo špatné, kdyby zbylí „zemanovci“ v ČSSD odešli. Ačkoliv pravicoví novináři i politici by jistě tento exodus vykreslovali jako fatální štěpení ČSSD, k němuž údajně dochází kvůli korupčním praktikám ve straně a nevýraznému vedení, ve skutečnosti jsou odchody „zemanovců“ z ČSSD k Zemanovcům docela přirozený proces.

ČSSD se kvůli těmto odchodům docela jistě nepropadne do bezvýznamnosti, ba dokonce si ani výrazně nepohorší v nadcházejících krajských senátních volbách. Je to historická strana se skutečnou organizací a zázemím, navíc strana srozumitelně spojitelná s určitou politickou ideologií.

Zemanovci, jak už napovídá sám název, jsou především strana Miloše Zemana, se vším,co k tomu patří. Zemanovci v ČSSD, kteří k Zemanovi přeběhnou, budou dost riskovat. Strana totiž stojí i padá se Zemanem, její budoucnost, jakož i budoucnost přeběhlíků, závisí notně na Zemanově zdraví. Je to tedy hra vabank.

Pokud by Zeman zvítězil v prezidentských volbách, mohou být někteří z přeběhlíků z řad ČSSD odměněni mocenskými posty. Pokud by SPOZ uspěla v krajských a celostátních volbách, nabízela by se jako přirozený koaliční partner pro ČSSD, a někteří z přeběhlíků by se tak mohli dostat do důležitých postů v krajských radách nebo dokonce vládě.

Jenže jejich politická budoucnost je podobná té, kterou mají následovníci Karla Schwarzenberga v TOP 09. Ve stranách „jednoho muže“ prostě vše závisí na jedné osobě. Stejně jako si Miroslav Kalousek stvořil novou stranu skrze Schwarzenberga, stvořil Miroslav Šlouf svoji stranu skrze Zemana. Oba vědí, že i kdyby jejich schopnosti financovat takové strany byly bez hranic, jsou šance jejich stran na přežití po odchodech Schwarzenberga a Zemana velmi malé.

V případě projektu SPOZ přitom jde ještě mnohem více než v případě TOP 09 o Hrad. Případné Zemanovo vítězství v prezidentském klání sice může stranu dočasně posílit, jenže o ni nejde v prvé řadě. V prvé řadě jde o Zemana na Hradě. Jaké záměry Šlouf a další se Zemanem na Hradě mají, je těžké říct. Jisté je, že Václav Klaus dokázal udělat z Hradu slušné mocenské centrum, které využil i k vyřízení si účtů s některými „nevděčnými“ politiky, jako byl Mirek Topolánek. Zeman by jistě využil své pozice stejně ve vztahu k ČSSD.

Jenže je zde evidentně ještě nějaká další agenda. V tomto kontextu je docela smutné, že česká média věnují tolik prostoru spekulacím ohledně možného oslabení ČSSD po odchodu některých politiků do SPOZ, ale pramálo se věnují tomu, kdo a proč vlastně financuje Zemanovu prezidentskou kampaň, jakož i samotnou SPOZ.

Pro budoucnost České republiky je totiž skoro nepodstatné, zda bude mít ČSSD dočasně kvůli medializovaným odchodům svých „zemanovců“ k Zemanovcům o pár procent voličské podpory méně. Podstatné je, že v podobě Zemana a „zemanovců“, kteří už zakotvili v jeho politickém okolí, hrozí, že současného prezidenta s jeho s neobvyklou mírou příchylnosti k Rusku i jeho geopolitickým zájmům nahradí jeho bývalý kolega-prognostik, který bude v tomto i jiných směrech jen pokračováním Klause jinými prostředky. A to zřejmě především jde.

Deník Referendum, 7.8.2012

08. 08.

Velká chvíle komunistů

Jiří Pehe Přečteno 10177 krát

Ačkoliv velká část médií s úlevou přijala zjištění jednoho z posledních průzkumů veřejného mínění, podle něhož preference Komunistické strany Čech a Moravy klesly opět na třetí místo, za druhé občanské demokraty a za setrvale vedoucí sociální demokracii, jásot může být poněkud předčasný.

Dosavadní politika vlády, v jejímž čele stojí právě ODS, jakož i nekončící série korupčních a dalších skandálů obklopujících nejen vládní strany, ale i ČSSD, totiž jen těžko dávají důvod věřit, že se voliči od KSČM masově odvrátí. V současném politickém marasmu spíše zcela logicky poroste počet voličů, kteří budou chtít vyjádřit jak nesouhlas s vládou, tak s hlavní opoziční stranou. Mnozí voliči už nebudou chtít riskovat, že svůj protestní hlas promarní hlasováním pro nějakou stranu zcela novou, která je, jako Věci veřejné, podvede.

Někteří analytici už upozornili, že činit dalekosáhlé závěry na základě průzkumů v době letních dovolených se nevyplácí. Jakmile se většina lidí po prázdninách vrátí do každodenního „provozu“, začnou mnohem více reflektovat tvrdé dopady vládních škrtů a reforem. Vyhlídky KSČM před nadcházejícími krajskými volbami jsou tudíž nejspíš mnohem lepší, než by se mohlo zdát podle jednoho červencového průzkumu.

Vzhledem k dopadům skandálu okolo Davida Ratha na ČSSD, jakož i přetahované i očerňování mezi ČSSD a Stranou práv občanů – zemanovci, se dokonce může stát, že KSČM zvítězí v některém z krajů, a bude to tak po dlouhé době poprvé ona, kdo bude sestavovat vládu, i když zatím jen krajskou.

KSČM má ovšem v rukávu další eso, kterým je prezidentská volba. Jakkoliv ještě stále může nominovat vlastního kandidáta, je možné, že realisticky usoudí, že zatímco její kandidát nemá v prvním kole šanci, její taktická podpora pro některého ze stávajících kandidátů může prezidentským kláním rozhodujícím způsobem zamíchat.

Přirozeným „nekomunistickým“ kandidátem KSČM je přitom Miloš Zeman. Nikdy se neprofiloval jako zavilý antikomunista, navíc je obklopen lidmi s komunistickou minulostí. Ve většině zahraničně-politických názorů se s KSČM dobře shodne. Jeho proevpropské postoje docela jistě v očích KSČM vyvažují jeho postoje proruské. Komunisté by neměli mít větší problém ani se Zemanovým levicovým populismem v domácí politice.

Případná podpora KSČM pro Zemana přitom může rozhodnout prezidentskou volbu ještě mnohem jasněji, než byla zákulisní podpora části KSČM pro Václava Klause. Komunističtí voliči jsou disciplinovaní, a jejich možná až 20 procent hlasů může rozhodnout druhé kolo prezidentské volby.

Je třeba zdůraznit, že možný vzestup komunistů do pozic, v nichž od roku 1989 zatím nebyli, je nutné plně přičíst vládním stranám i opoziční ČSSD. KSČM se v podstatě nemění, neláká novými myšlenkami. Coby strana, kterou „demokratické“ strany nerozumně vyšachovaly z jakékoliv odpovědnosti za vládnutí, aniž by ji dokázaly zakázat, sbírá jen „plody“ tragického počínání současné vládní koalice a skandálů v ČSSD.

Právo, 8.8.2012

04. 08.

Zemanova užitečná sanitární role

Jiří Pehe Přečteno 4571 krát

Přestupy některých významných sociálních demokratů do Strany práv občanů – zemanovci se mohou na první pohled jevit jako nevítané štěpení ČSSD. Pokud Miloš Zeman zvítězí v prezidentské volbě, budou navíc přestupy i dočasným vítězstvím těch, kdo z ČSSD k zemanovcům odešli, protože Zeman jistě vytvoří na Hradě mocenské centrum podobné Hradu Václava Klause. To se bude nejen snažit dál politicky oslabovat dnešní vedení ČSSD, ale docela jistě se některým přeběhlíkům odvděčí i mocenskými posty.

Pokud ale jde o budoucnost české demokratické levice, jsou odchody některých politiků ČSSD do SPOZ pozitivní zprávou. Příchylnost k Zemanovi totiž vykazují zejména politici, kteří jsou buď naplněni nostalgií po časech opoziční smlouvy nebo doufají v naplnění neukojených ambicí. Mnozí z nich jsou více okouzleni silným lídrem, než sociálně demokratickými idejemi.

SPOZ tak může sehrát v ČSSD užitečnou „sanitární“ roli. Pokud by ze strany odešli politici spojení se Zemanovým instrumentálním přístupem k politice, který kulminoval v časech opoziční smlouvy, naskýtá se jakási naděje, že by v ČSSD v důležitých postech mohli časem převládnout mladší lidé, pro které není sociálně demokratická politika jen populistické bahniště, kterým se stala pod Zemanovým vedením.

Není náhoda, že k Zemanovi cítí politickou afinitu starší politici ČSSD, z nichž řada působila před rokem 1989 v komunistické straně. Jistě i proto, že Zeman tyto nejen lidi nikdy nekádroval, ale na aparátnických zkušenostech některých z nich přímo vystavěl svoji kariéru. Jejich odchod z ČSSD by mohl přispět ke změně obrazu ČSSD u mladších lidí, kteří stranu často vnímají jako „postkomunistickou“, jakkoliv to je jediná sociálně demokratická strana v našem regionu, která nevznikla z komunistické strany.

I když SPOZ může nepochybně dočasně na úkor ČSSD posílit, zejména pokud Zeman uspěje v prezidentské volbě, budeme-li nahlížet perspektivy „zemanovců“ realisticky, je zřejmé, že strana nemá šanci nahradit ČSSD v roli hegemona na levici, kterým je ČSSD už z historických důvodů.

SPOZ je strana jednoho muže. Stačí, aby Zeman musel, například ze zdravotních důvodů, z politiky odejít, a všichni ti, kteří se za ním z ČSSD vypravili, v policie skončí stejně rychle jako samotná SPOZ.
Je tedy možné argumentovat, že současné vedení by nemělo politiky tíhnoucí k Zemanovi, jako jsou například Milada Emmerová, Jaroslav Palas, Jaroslav Foldyna, Zdeněk Škromach i další, přesvědčovat, aby do SPOZ nenásledovali kolegy, kteří přestupy již oznámili, jako jsou senátoři Rippelová a Dryml. Dá se argumentovat, že SPOZ je přesně ten spolek, kam tito lidé patří.

ČSSD by měla být stranou jiného typu. Může začít oslovovat mladší voliče a získat mladší členy jen v případě, že z jejích řad zmizí co největší množství lidí, kteří sice možná patří názorově na levici, ale rozhodně ne do moderní sociální demokracie.

Právo, 4.8.2012

02. 08.

Fischer, nebo Zeman

Jiří Pehe Přečteno 10272 krát

Deník MF Dnes před několika dny přesně popsal těžké dilema, které se rýsuje pro většinu české společnosti při nadcházející přímé volbě prezidenta. Ačkoliv podle průzkumů veřejného mínění zhruba 60 procent české společnosti chce za prezidenta někoho jiného než bývalého předsedu úřednické vlády Jana Fischera nebo bývalého premiéra za sociální demokracii Miloše Zemana, je stále zřejmější, že nestane-li se něco, co by výrazně změnilo současné preference, o post prezidenta se v druhém kole prezidentské volby utkají právě Fischer a Zeman.

Nezdá se zatím, že by některý z kandidátů, kteří už svoji kandidaturu oznámili, mohl s Fischerem a Zemanem soupeřit, jakkoliv nelze samozřejmě vyloučit jejich vzestup v průzkumech, až se spustí prezidentská kampaň. Jistou šanci by mohl mít se svou „protikorupční“ kampaní zejména Jiří Dienstbier, který si ovšem bohužel zároveň s sebou vleče politické závaží v podobě problémů, které v současnosti obklopují ČSSD po skandálu Davida Ratha. Jelikož je relativně mladý, bude proti němu hrát i nedostatečný „tatíčkovský“ image.

Jan Švejnar, který by se Zemanem i Fischerem soutěžit určitě mohl, kvůli svému váhání ztrácí, ba možná svoji šanci už „prováhal“. Nelze vyloučit, že se na poslední chvíli vynoří ještě nějaká charismatická osobnost z mimostranického prostředí, ale není příliš pravděpodobné, že preferencemi voličů někdo nový ještě výrazně zatřese.

Všichni ti, kdo si takovou osobnost přejí, jakož i ti, kteří zatím podporují jiné kandidáty, než jsou Fischer a Zeman, by si tedy měli pomalu začít ujasňovat, co udělají, utkají-li se v druhém kole Fischer a Zeman.

Média se zatím kupodivu činí především v tom, že sbírají nelichotivé informace o Fischerovi. Lze si leccos přečíst o jeho údajně problematických poradcích i dalších členech jeho formujícího se týmu. Objevují se temné náznaky o tom, komu v zákulisí může být finančně i jinak zavázán. A jisté je, že kritické poznámky na adresu jeho členství v komunistické straně před rokem 1989 se změní v kanonádu, jakmile bude zřejmé, že má reálnou šanci se prezidentem stát.

Vůči Miloši Zemanovi jsou naopak média zatím podivuhodně krotká, i když některá periodika poukazují na jeho zázemí, v němž hraje důležitou roli bývalý komunistický aparátčík a nynější lobbista Miroslav Šlouf, jakož i celá řada dalších lidí se „zajímavou“ předlistopadovou minulostí. Dočteme se i o vazbách na ruský kapitál nebo o tom, že Zeman během své opozičně-smluvní vlády výrazně pomohl k nástupu současných korupčních praktik.

Méně se už diskutuje o tom, že Zeman by představoval v podstatě kontinuitu se současným prezidentem jak politicky, tak pokud jde o jeho narcistické pojetí prezidentství jako zrcadla údajné vlastní velikosti, což je cosi, co by všichni ti, kdo se k Zemanovi kloní, měli mít důkladně zvážit.

Zeman také představuje kontinuitu s uplynulými dvěma dekádami. Ačkoliv si v transformačním procesu jistě připsal i úspěchy, jako bylo oddlužení velkých bank, následované jejich privatizací, nebo dokončení přístupových rozhovorů s Evropskou unií, přesto se s ním, stejně jako s Klausem, pojí řada negativ, včetně symboliky. Ztělesňuje prostě étos, který by měla česká demokracie, pokud se chce vymanit ze současné krize, nechat za sebou.

Fischerovy možné vazby na různé netransparentní ekonomické struktury samozřejmě nelze zlehčovat. Pro levicové voliče, kteří budou chtít vyjádřit odpor k současné vládě, také bude Fischer příliš pravicový, rozhodně „pravicovější“ než Zeman. A pro mnoho lidí bude důležité, že není zdaleka tak charismatický jako Zeman.

Přesto by všichni z těch šedesáti procent voličů, jejichž kandidátem není ani Fischer ani Zeman, měli mít na paměti, že pokud jde o budoucnost české demokracie i styl prezidentství, Fischer je jednoznačně lepším kandidátem. Nejhorší ze všeho by v případě, že se prezidentský souboj v druhém kole zúží na Fischera a Zemana, bylo, kdyby si většina z oné šedesátiprocentní většiny, která si nepřeje ani jednoho, řekla, že hlasovat nepůjde vůbec.

Je totiž téměř jisté, že v druhém kole by Zemana podpořili komunisté, což je přesně onen rozdíl, který by mohl stačit k jeho zvolení. Demokraté by si měli uvědomit, že demokracie je dost často výběr mezi menším a větším zlem, a že relativizace tohoto rozdílu stylem „mého hlasu není hoden ani jeden“, je to nejhorší, co se může stát.

Není samozřejmě ještě pozdě na to, aby se občanská společnost zaktivizovala natolik, že pomůže rýsující se souboj Fischer-Zeman odvrátit v podobě vzestupu někoho pro ni přijatelnějšího. Zároveň by si ale měla tato část společnosti ujasnit svoji strategii v případě, že k souboji Fischer-Zeman dojde. V takovém případě by měl být jejím kandidátem jednoznačně Fischer.

Deník Referendum, 31.7.2012

Archiv článků: srpen 2012