Jiří Pehe

28. 06.

Koaliční zombie dál škodí

Jiří Pehe Přečteno 4896 krát

Bývalá vládní koalice je jako zlý sen. Krizemi a skandály veřejnost zásobovala hned od svého vzniku, její úděsnou politiku odmítalo stále více lidí, ale mistrovství v děšení veřejnosti dosáhla teprve, když se rozpadly Věci veřejné.

Několikrát se zdálo, že se slepenec dvou větších pravicových stran a „souboru volných elektronů“, jak premiér Petr Nečas označil provládní zbytek VV, konečně odporoučí. Jenže volné elektrony se přeměnily v nestabilní politickou sloučeninu pod názvem LIDEM, která koaliční vládu pohřbívala a pak zase oživovala v závislosti na tom, co kdo slíbil Karolíně Peake.

Jindy zase koaliční projekt upadal do kómatu, když se vzbouřili proti nekonzistentní politice i někteří poslanci ODS, ale pak se zase z kómatu probudil, když si titíž poslanci „principiálně“ uvědomili, že jim jejich zásady nedovolí podržet si poslanecké mandáty. Způsob, jakým je směnili za posty ve státních podnicích, je nyní předmětem rozsáhlého policejního šetření.

Tento poslední skandál, jak známo, zasáhl i nejbližší okolí premiéra Nečase, načež se koaliční vláda, kterou už podporovalo méně než 10 procent občanů, konečně poroučela. Prezident Miloš Zeman vcelku logicky hledal řešení mimo strany, jejichž vláda uvrhla zemi do ekonomické recese a zpochybnila v očích značné části občanstva samotnou politickou demokracii, když schvalovala zcela zásadní reformy s pomocí nejrůznějších triků.

Jenže koaliční zombie odmítá na politickém hřbitově zůstat. Vytasila se s podpisy 101 poslanců, kteří prý bývalou koalici podporují, včetně „souboru volných elektronů“, který podle Peake bude rozhodně podporovat koaliční kandidátku Miroslavu Němcovou--samozřejmě jen do chvíle, než Peake někdo, třeba Rusnok nebo Zeman, slíbí něco lepšího.
.
Zeman jmenováním vlády „odborníků“ prý spáchal téměř cosi jako ústavní puč. Z koalice prolezlé korupcí, skandály a obtížené policejními obviněními, které ještě nejsou u konce, se přes noc stal spolek za záchranu parlamentní demokracie.

Stejně jako tito nešťastníci pokazili skoro vše, na co sáhli, když vládli, nyní hrají pro změnu part režírovaný Milošem Zemanem. Místo aby okamžitě souhlasili s předčasnými volbami, které jako jediné mohou vrátit vládu politickým stranám a prezidenta odkázat do patřičných mezí, bude prý jejich stojednička bojovat za záchranu parlamentní demokracie v podobě svého práva vládnout.

Zeman je v tom pochopitelně rád podpořil, když naznačil, ať vydrží! Pokud bude mít koaliční zombie 101 podpisů, až se bude případně konat druhý pokus o sestavení vlády, vážně prý zváží jmenování Miroslavy Němcové.

Nezváží samozřejmě nic, nebude nejspíš ani žádný druhý pokus. A pokud bude, „stojedničku“ Zeman hravě rozloží. Především má ale, navzdory řečem o předčasných volbách, zájem na tom, aby jeho prezidentská vláda vládla do řádných voleb, třeba v demisi.

Strany bývalé koalice to dobře vědí, číst Zemana není zase tak těžké. Předčasných voleb se ale bojí, navíc doufají, že téměř roční vládnutí „odborníků“ otupí sílu ČSSD. Co na tom, že tím právě ony Zemanovi definitivně vydláždí cestu k poloprezidentskému systému se všemi následky, které to může mít po řádných volbách.

Zdá se, že Nečasova bývalá koalice prostě umí především škodit. Je na to tak naučená, že programově škodí dokonce i z politického záhrobí.

Právo, 27.6.2013

26. 06.

ODS a TOP 09 hrají v Zemanově režii

Jiří Pehe Přečteno 11161 krát

Prezident Miloš Zeman má jako zkušený prognostik dar předvídavosti. Po předčasných volbách v roce 1998 nabídl lidovcům a Unii svobody společnou koalici s jeho sociální demokracií, přičemž dopředu odhadl, že ideologická zaslepenost nedovolí tehdejšímu předsedovi Unie svobody Janu Rumlovi a jeho stranickým kolegům nabídku využít. Stalo se, což dalo Zemanovi vítanou záminku k uzavření opoziční smlouvy s Václavem Klausem.

V uplynulých dnech, zdá se, Zeman pro změnu správně předvídal, jak se zachovají občanští demokraté a TOP 09, až oznámí, že místo vlády opírající se o politické strany, jmenuje tzv. vládu odborníků. Zatímco obě pravicové strany před oznámením Zemanova rozhodnutí tvrdily, že v takovém případě podpoří rozpuštění Sněmovny, což by vedlo k předčasným volbám, po jmenování Jiřího Rusnoka premiérem „odbornické“ vlády začaly tvrdit, že jelikož má jejich bývalá vládní koalice stále podporu 101 hlasů, předčasné volby nepodpoří.

Místo toho se prý budou snažit prosadit po pádu Rusnokovy vlády svoji premiérku Miroslavu Němcovou. Pokud by jim Zeman neustoupil, musí počítat s tím, že Rusnokově vládě nebude schválen státní rozpočet, což uvrhne zemi do rozpočtového provizória.

Všimněme si, že zatímco Zeman po vypuknutí vládní krize mluvil o tom, že předčasné volby jsou luxus, a navíc by tak spadly pod stůl zákony, které je třeba schválit, po jmenování Rusnoka už tvrdil, že hlavním účelem jmenování vlády odborníků je donutit politické strany, aby se shodly na předčasných volbách.

Ve skutečnosti ovšem neexistuje důvod, proč by měl Zeman předčasné volby chtít. Má zájem na tom, aby jeho vláda odborníků vládla až do řádných voleb.

Jenom tak může schválit některé strategické kroky, o které Zemanovi a jeho okolí jde, a jenom tak tento de facto levicový kabinet, neopírající se přímo o ČSSD, může posílit na české politické scéně alternativní „zemanovskou“ levici, která oslabí ČSSD. A jenom tak má Zeman čas, aby jeho spojenci v ČSSD oslabili křídlo předsedy Bohuslava Sobotky.

Zeman si mohl při jmenování Rusnoka dovolit mluvit o předčasných volbách jako o hlavním důvodu pro jmenování prezidentské vlády proto, že už věděl, jak se zachovají ODS a TOP 09. Zatímco on se bude veřejnosti jevit jako politik, kterému jde o rychlé vypsání nových voleb, ODS a TOP 09 budou pod praporem boje za parlamentní demokracii tento Zemanův údajný záměr sabotovat.

Přitom pokud v polovině července nepodpoří rozpuštění Sněmovny a pak ani Rusnokovu vládu, Zeman klidně nechá tuto vládu vládnout v demisi třeba až do řádných voleb. Bude argumentovat potřebou sestavit rozpočet. A až půjde do tuhého, a bude opravdu hrozit rozpočtové provizórium, většinová podpora pro rozpočet se nejspíš najde.

Protože Zemanovi vyhovuje odpor TOP 09 a ODS vůči rozpuštění Sněmovny (což je jediný způsob, jak rychle vrátit vládu politickým stranám), dal záměrně oběma stranám jakousi naději, že by v druhém pokusu mohl jmenovat Němcovou, pokud odcházející koalice ve svém odporu vydrží a bude mít ještě 101 podpisů.

Ke jmenování Němcové ovšem nikdy nedojde. Teoreticky by sice bylo možné na Zemana podat ústavní žalobu, ale Zeman dobře ví, že strany nemají k podání žaloby dost hlasů. Navíc, až bude potřeba, jejich křehkou stojedničku hravě rozbije.

Tažení ODS a TOP 09 proti Zemanově údajné neústavní zvůli, prezident snadno odrazí poukazem na to, že přeci chtěl předčasné volby. Obě strany tak hrají dost neprozřetelnou hru, která nakonec nejvíc posílí toho, koho chtějí údajně ztrestat-prezidenta Zemana.

ČRo PLus, 26.6.2013

25. 06.

Prezidentský puč?

Jiří Pehe Přečteno 12223 krát

Na adresu stranických politiků směřuje ze strany některých politologů ostrá kritika za to, že schválili přímou volbu prezidenta. Nejspíš prý teď máme našlápnuto k poloprezidentskému systému, když se prezident Miloš Zeman rozhodl jmenovat vládu odborníků, aniž by respektoval vůli stran dosavadní vládní koalice, které chtěly vytvořit vládu na dosavadním koaličním půdorysu.

Co na tom, že všechno, co zatím Zeman dělá, by klidně mohl dělat, i kdyby byl zvolen parlamentem. Jediný rozdíl oproti minulosti spočívá v tom, že se Zeman zaštiťuje svými voliči, kteří ho v prezidentské volbě podpořili.

Přímá volba ale nezměnila prezidentské pravomoci. I role přímo zvoleného prezidenta bude nakonec přesně taková, jakou mu v souladu s ústavou dovolí politické strany.

Někteří odborníci tvrdí, že Zeman porušil pravidla parlamentní demokracie tím, že odmítl jmenovat vládu na dosavadním koaličním půdorysu navzdory tomu, že měla prý potřebnou většinu. Zcela přitom pomíjejí, že poslední volby nevyhrála žádná ze stran, které se o vytvoření vlády znovu pokoušejí.

I u nás se v minulosti vedly vášnivé diskuse o tom, zda prezident v parlamentním systému má zjišťovat, jaká koalice může teoreticky získat pro svou vládu většinu, anebo zda má jednoduše pověřit sestavením vlády předsedu vítězné strany.

Václav Klaus v roce 2006 pověřil sestavením vlády Mirka Topolánka, ač ten žádnou většinu zajištěnu neměl. V jiných případech zase požadoval od případné koalice potřebnou většinu podpisů. V obou případech byl kritizován.

Jinými slovy: neexistuje žádný autoritativní precedent, který by Zemana nutil ke jmenování vlády na půdorysu dosavadní koalice v čele s Miroslavou Němcovou jenom proto, že koalice tvrdí, že má většinu, přičemž žádná ze stran této koalice nevyhrála poslední volby.

Stejně legitimně by mohl o sestavení vlády požádat Bohuslava Sobotku, předsedu vítězné strany z minulých voleb. V čistém parlamentarismu by pak bylo na Sobotkovi, zda sežene pro svoji vládu potřebnou většinu.

Je samozřejmě na pováženou, když prezident výsledky voleb zcela ignoruje, a jmenuje rovnou, při svém prvním pokusu, „odbornickou“ vládu. Ale ústava mu to nezakazuje, stejně jako to nezakazovala prezidentovi zvolenému parlamentem. Parlamentarismu je učiněno zadost tím, že každá nově jmenovaná vláda musí požádat Sněmovnu o vyslovení důvěry.

Prezident by se ocitl na tenkém ledě teprve v okamžiku, pokud by „svoji“ vládu nechal vládnout v demisi libovolně dlouho, aniž by se pokoušel sestavit vládu novou. To už by byl možná důvod pro ústavní žalobu.

Tak či onak, hysterie týkající se údajných pokusů Zemana zavést poloprezidentský systém, je poněkud nadbytečná. Zeman není žádný hlupák. Dobře ví, že jmenováním vlády odborníků bez ohledu na mínění stran, strany nejspíš přiměje k tomu, aby využily svého práva rozpustit Sněmovnu. Předčasné volby, po nichž se dostane k moci plnohodnotná vláda, nejspíš prezidenta odkážou do patřičných mezí.

Zemanovým hlavním důvodem pro jmenování vlády odborníků tak není snaha změnit ústavní systém. Ten zůstává ve vztahu k jeho pravomocem stejný, jako byl u prezidenta voleného nepřímo. Jmenování vlády odborníků má důvody zcela konkrétně ekonomicko-politické.

Chceme-li odpověď na otázku, jaké důvody to mohou být, přestaňme fantazírovat o Zemanově ústavním „puči“ a ptejme se spíš, co důležitého pro Zemana a jeho okolí odbornická vláda může schválit do okamžiku, než ji, třeba v předčasných volbách, nahradí vláda regulérní. Odpovědí leží tam.

Právo, 25.6.2013

24. 06.

Prezident hraje o hodně

Jiří Pehe Přečteno 7670 krát

Přímo zvolený prezident Miloš Zeman se už od nástupu do funkce snaží interpretovat některé svoje ústavní pravomoci extenzivněji než jeho předchůdci, ale jeho skutečný vliv bude definovat až výsledek současné krize. Přitom všechna možná řešení mají pro něj některé výhody, ale skrývají také větší či menší úskalí.

Už ve svých prvních Hovorech z Lán Zeman jasně naznačil, že preferuje vládu odborníků, a že má dokonce na mysli čtyři vhodné kandidáty na post premiéra. To výrazně zmenšuje šance na vytvoření vlády na dosavadním koaličním půdorysu, s Miroslavou Němcovou v čele vlády místo Petra Nečase.

Není divu. Prodloužením mandátu dosavadní koalice, pokud by vůbec dala dohromady potřebnou poslaneckou většinu, by se Zeman sice možná dočkal uznání od části voličů za rychlé vyřešení vládní krize, ale nevyřešil by hlubší krizi společenskou, která je spojena s politikou současné koalice.

Navíc by ztratil punc o změnu usilujícího „levicového“ politika, jenž mu pomohl vyhrát prezidentské klání. Že si je toho vědom ostatně potvrdil, když řekl, že má v zásadě jasno a jeho rozhodnutí bude takové, které nezklame jeho voliče v prezidentských volbách.

Jako méně pravděpodobné se tak také jeví, že by Zeman aktivně přispěl ke konání předčasných voleb. Ostatně už dříve argumentoval, že bez vyvolání předčasných voleb se ušetří půl miliardy korun a navíc bude možné dokončit rozdělanou práci, včetně přijetí desítek zákonů.

Existují ale přinejmenším dva jeho další strategické zájmy, o nichž nemluví. Jedním je jeho vztah k sociální demokracii, druhým dostavba jaderné elektrárny v Temelíně.

Předčasné volby by vynesly téměř jistě k moci ČSSD, což by mělo „levicového“ prezidenta těšit, jenže by to byla ČSSD ovládaná lidmi, kteří nejsou Zemanovými spojenci. Až téměř do konce svého mandátu by tak prezident musel spoluvládnout s ČSSD, v níž by jeho spojenci zřejmě hráli druhé housle, přičemž post premiéra by postavení předsedy Bohuslava Sobotky a jeho spojenců ještě posílil.

Zeman naznačil, že uvažoval i o tom, že by v současné krizi požádal o vytvoření vlády právě ČSSD, což by se ovšem rovnalo ze strany Sobotky spáchání politické sebevraždy. Zeman to coby zkušený analytik dobře ví.

Vždyť Sobotka by vládl v provizoriu, bez většinové podpory levice. Není divu, že tuto možnost odmítl a požadoval jménem ČSSD předčasné volby, za což si vysloužil kritiku z úst Zemanova kancléře Vratislava Mynáře.

Zeman bude tudíž ke změně poměrů v ČSSD před příštími volbami potřebovat čas i jinou strategii, a jeho „odbornická“ vláda nepochybně bude mít za úkol k tomu přispět.

Nejdůležitějším ekonomicko-strategickým krokem spojeným s příští vládou pak bude podzimní rozhodnutí o tom, komu připadne dostavba jaderné elektrárny v Temelíně. Pokud, jak se proslýchá, má Zemanovo okolí zájem na tom, aby nabídka připadla spíše rusko-českému konsorciu než Američanům, ani pokračování současné koalice, ani brzké předčasné volby nejsou žádoucí.

Jenže snaha o ustavení vlády, která půjde prezidentovi na ruku, může také být nejúčinnějším spouštěčem spolupráce pravicových i levicových stran na přijetí ústavního zákona o rozpuštění Sněmovny, což by vedlo automaticky k předčasným volbám.

Zeman tedy musí tedy svoji partii hrát velmi obezřetně, protože bude-li příliš tlačit na pilu a budou-li jeho motivy příliš zřejmé, může se dočkat z rukou politických stran zásadní porážky.

Právo, 24.6.2013

19. 06.

Proč nechce prezident Zeman předčasné volby?

Jiří Pehe Přečteno 4578 krát

Analytici a komentátoři vyjadřují podiv nad tím, že prezident Miloš Zeman podle různých zpráv příliš nestojí v současné vládní krizi o předčasné volby. Vždyť byl k vládě Petra Nečase kritický už během kampaně před prezidentskými volbami, a i po svém zvolení otevřeně vyjádřil názor, že by měla vládní koalice skončit. Mělo se všeobecně za to, že vyzývá především k uspořádání nových voleb.

Když budeme ale analyzovat Zemanovy skutečné politické zájmy, je zjevné, proč nejsou předčasné volby jeho prioritou.

Tak především, ačkoliv byl Zeman zvolen přímo lidem, což mu prý dává automaticky jakousi větší politickou váhu, ve skutečnosti je jeho jedinou mocenskou bází v partajní politice jeho vlastní Strana práv občanů—Zemanovci. Ta ale po splnění jejího primárního úkolu, jímž bylo dostat Zemana na Hrad, chřadne. A pak má prezident ještě podporu části sociální demokracie.

Aby mohl na politické scéně vystupovat jako skutečně silný hráč, který prosadí, co si předsevzal, potřebuje buď silnější stranické zázemí anebo naopak situaci, v níž jsou politické strany zásadně oslabeny. Pokud by se konaly brzy předčasné volby, vyhraje nejspíš s velkou převahou ČSSD, která by prezidentovo poručníkování příliš nepotřebovala, a navíc by se hlavní osou české politiky opět stal souboj stranické levice a pravice, který by prezidenta odsoudil do role politického kibice, v níž byl před současnou vládní krizí.

Ještě horší by pro Zemana byla skutečnost, že rychlé volby by nepochybně vynesly k moci křídlo Bohuslava Sobotky v ČSSD, a Zemanovi příznivci ve straně by tak byli odkázáni do role sekundantů. Dá se navíc předpokládat, že by pozice premiéra politicky posílila Sobotku. Zřejmě až do konce svého mandátu by byl pak Zeman nucen spolupracovat s vládní stranou, která je sice, stejně jako on, levicová, ale je ovládána lidmi, kteří nejsou jeho spojenci.

Pokud by Zeman naopak souhlasil se jmenováním vlády na současném koaličním půdorysu, jen s jiným premiérem než Nečas, bude to vláda slabá, protože nejen neoblíbená, ale také v neustále defenzivě vůči pokračujícímu policejnímu vyšetřování. To by posílilo Zemanovu roli, přinejmenším do řádných voleb.

Stejně tak by prezidentovu roli posílila úřednická vláda, kterou by jmenoval. Pokud by navíc neprošla hlasováním o důvěře a vládla v demisi, Zeman by ji de facto ovládal.

Všimněme si také, že se z Hradu okamžitě ozvala kritika, když Bohuslav Sobotka jednoznačně odmítl, že by ČSSD mohla převzít odpovědnost za vládu do řádných voleb, a požadoval místo toho předčasné volby.
Jmenovat Sobotku premiérem menšinové vlády, která by dovedla zemi k volbám, by se sice jevilo jako svým způsobem logické, neboť ČSSD vyhrála volby v roce 2010, ale dozajista by takové premiérování v nejisté situaci a se svázanýma rukama Sobotku politicky poškodilo. Až by se za rok konaly volby, nejspíš by byl, i spolu se svými příznivci, takříkajíc na odpis.

Miloš Zeman tedy hraje jak o to, aby ze současné krize vytěžil co největší vliv pro sebe, přinejmenším až do konání voleb, ale také o dlouhodobé oslabení Sobotkova křídla v ČSSD, které je nyní ještě pořád silné nyní. Kdoví ale, jak tomu bude za rok. I proto není konání předčasných voleb v prezidentově zájmu.

ČRo Plus, 19.6.2013

19. 06.

Kriminalizace politiky nebo krimipolitika?

Jiří Pehe Přečteno 4145 krát

Petr Nečas se po svém odstoupení z premiérské funkce znovu ostře pustil do orgánů činných v trestním řízení, když argumentoval, že je prý „bizarní právní konstrukcí, která likviduje politiku“, jestliže policie viní tři bývalé poslance občanských demokratů z přijetí úplatků za to, že se vloni na podzim před klíčovým hlasováním vzdali svých mandátů, načež jim byly nabídnuty lukrativní pozice ve firmách se státní účastí.

Když pomineme, že Nečasovi jde v této kauze o hodně i osobně, protože policie může nakonec z organizování výše zmíněného „obchodu“ obvinit nejen šéfku jeho kabinetu Janu Nagyovou, která je i kvůli němu už ve vazbě, ale i samotného Nečase, přece jen nelze nad jeho argumenty jen tak mávnout rukou. Hranice mezi kriminalizací toho, co je ještě normální politika, a toho, co už je politický obchod mající povahu zločinu, tedy politika kriminální, může totiž být dost tenká, a hodně záleží na interpretaci.

Hodně zejména záleží jak na tom, s čím se obchoduje, tak na posloupnosti jednotlivých událostí. I v případě tří obviněných poslanců ODS je důležité, zda se vzdali svých mandátů s tím, že už dopředu věděli, že za to dostanou zmíněné posty, anebo zda se svých mandátů vzdali skutečně primárně kvůli „principům“, načež si jejich strana uvědomila, že jsou to zdatní manažéři, kterých by bylo škoda nevyužít ve státních podnicích. Jednání policie nasvědčuje tomu, že má, zejména z odposlechů, dost důkazů, aby dokázala, že jde o první variantu.

Otázkou také je, zda lze „zobchodovat“ vzdání se veřejné funkce, do které zmíněné poslance zvolili voliči, za soukromé výhody, které plynou z lukrativních pozic ve státních podnicích. Důležitá je míra obecnosti politické povolnosti nebo kooperace.

Dohoda o spolupráci, jakou například nyní uzavřely TOP 09 a ČSSD na pražské radnici, je obecnou politickou dohodu, jakkoliv ČSSD obdrží výměnou za podporu vládnoucí TOP 09 předsednické posty ve většině výborů v zastupitelstvu, a její představitelé nejspíš nahradí členy ODS v některých dozorčích radách městských podniků, v nichž ze zákona působí představitelé stran.

To samé lze říci i o jakékoliv koaliční dohodě, pokud nemá nějaká skrytá ustanovení umožňující nelegální či pro stát ekonomicky nevýhodné „obchody“, o jakých se šuškalo kdysi v souvislosti s opoziční smlouvou.
V případě tří poslanců ODS, jakož i politiků, kteří „směnu“ jejich mandátů za místa ve státních firmách organizovali, bude stěžejní otázka neoprávněného osobního profitu poslanců, popřípadě dalších lidí z takové akce.

Navíc, pokud by se prokázalo, že poslanci, premiér a Nagyová jednali v této věci kriminálně, znovu otevřelo by to otázku legitimnosti schválení vládního daňového balíčku a církevních restitucí, které byly schváleny až s pomocí náhradníků za „zobchodované“ mandáty tří poslanců.

A tady už by bylo hranici mezi politikou a zákonem skutečně téměř nemožné určit bez rozhodnutí Ústavního soudu. V sázce tedy není jen kriminalizace politiky, ale samotný ústavní pořádek země.

Právo, 19.6.2013

18. 06.

Proč páchá TOP 09 politickou sebevraždu?

Jiří Pehe Přečteno 14245 krát

Když se politická strana chová v rozporu se svými zájmy, je třeba si klást otázky. V současné politické krizi se tak chová TOP 09.

Ačkoliv tíha důkazů ve světle proběhlé policejní razie a následného zatýkání lidí spojených s ODS byla taková, že nakonec vedla samotného premiéra Petra Nečase k rezignaci, TOP 09 se nejprve odmítla proti Nečasovi postavit. Její představitelé policejní důkazy zlehčovali. Tvrdili, že k ukončení koaliční spolupráce s ODS není důvod.

Nelze si nepoložit otázku, proč se takto chová politická strana v situaci, kdy může jen profitovat z ukončení spolupráce s potápějící se ODS a jí vedenou vládou? Proč vystupují její představitelé v médiích a Poslanecké sněmovně s prohlášeními, která jim evidentně škodí u veřejnosti?

S možným pozitivním vnímáním „loajality“ veřejností to už nemá nic společného, protože tu už zřejmě neočekávají ve vztahu ke koaličnímu partnerovi zmítajícímu se v policejních sítích ani ryzí pravicoví idealisté.

Nu dobrá, mohl si leckdo pomyslet, třeba TOP 09 jen principiálně čekala na okamžik, kdy svoji chybu uzná sám premiér a odstoupí. Jenže když se tak nakonec stane, TOP 09 místo předčasných voleb, které by ji v souboji o pravicové voliče se zdecimovanou ODS zjevně hrály do karet, volá po co nejrychlejším obnovení pravicové koalice pod vedením ODS, jen s jiným premiérem.

Zdůvodnění, že je třeba udržet vládu rozpočtové odpovědnosti a dokončit společně započaté dílo, nemůže TOP 09 věřit nikdo, protože i TOP 09 si ve světle recese, kterou vládní politika spustila, uvědomuje, že o dokončení díla současné vládní koalice už téměř nikdo nestojí.

Možná má TOP 09 v podobě „pokračování vlády rozpočtové odpovědnosti“ na mysli opak toho, co říká. Tedy že si v roce, který zbývá do řádných voleb, pravice pokusí větším utrácením „koupit “ zpět alespoň část voličů. Jenže činit tak společně s ODS, jejíž představitelé a na ně napojení „lobbisté“ budou v příštích měsících vyšetřováni policií, přičemž okruh obviněných není nejspíš konečný, je politicky zjevně poněkud sebevražedné.

Skutečné úsměvné je i zdůvodnění Miroslava Kalouska, že TOP 09 se především snaží nepustit k moci KSČM. Věřit by mu to mohl snad jen člověk českou politikou zcela netknutý. Je přeci jasné, že pokud současná koalice, obtížená policejním vyšetřováním, zůstane u moci ještě rok, porostou preference nejen ČSSD, ale i KSČM. Jinými slovy, Kalousek a spol. pustí levici k moci za rok tak jako tak, jen bude silnější než dnes.

Cynici si pomyslí, že nakonec jde, jak jinak, o prachy. Nejen o ty, o které by přišli vládní politici a poslanci na náhradách a platech, pokud by se koalice poroučela už teď. Rok je dost dlouhá doba na to, aby se pravicové strany, které se po volbách odporoučí do politického propadliště, takříkajíc ještě více „napakovaly“ i jinými způsoby.

Další vysvětlení, které si z podivného počínání TOP 09 vezme část veřejnosti, zní, že nám nejvyšší představitelé TOP 09 něco tají. Strana zůstává loajálním partnerem potápějící se ODS proto, že nemůže jinak.

Ještě před měsícem se zdálo, že si v podobě rozbití koalice s ODS na pražském magistrátu testuje postup na centrální úrovni. Pak přišla policejní razie a různá obvinění, zatím jen proti lidem spojeným s ODS, a TOP 09 prudce „zabrzdila“.

Někteří její představitelé, ač se jejich jména zatím v policejních obviněních neobjevila, se nejspíš v různých čachrech zapletli také, pomyslí si mnozí z nás. Vládu pravice je třeba udržet za každou cenu proto, že jen tak lze mít alespoň nějakou kontrolu nad tím, do čeho policie ještě bude „strkat nos“.

Tak či onak, jsme svědky destrukce nejen ODS, ale i sebedestrukce TOP 09. Ta si v době prezidentské kandidatury Karla Schwarzenberga vybudovala pozici, která z ní mohla učinit vedoucí stranu na pravici. Nyní v podobě trvání na další koaliční spolupráci se zcela „profláknutou“ ODS promeškává poslední šanci, jak fenomén Schwarzenberg využít. Zůstane-li s ODS dál spojená, potopí se společně s ní.

Právo, 18.6.2013

15. 06.

Realizace, krtečci a žrádlo pro psy

Jiří Pehe Přečteno 18789 krát

Počet výrazů v našem mateřském jazyce, které už nikdo nemůže vyslovit s vážnou tváří, utěšeně narůstá. Posledním je „realizace“.

Nejprve jsme se dozvěděli od policejního mluvčího, který se pokoušel vysvětlit, čeho se týká rozsáhlá policejní razie, že jde o jakousi „realizaci“. Upřesnil, že „realizace probíhá“, a tudíž nemůže poskytnout další informace.

Později jsme se od dozorujícího státního zástupce dozvěděli, že „výsledkem realizace bylo zadržení osmi osob, které byly policejním orgánem vyslechnuty v pozici podezřelého, a po výslechu dozorových orgánů bylo rozhodnuto o obvinění sedmi zadržených.“

Zatčena, pardon „zrealizována“, byla kupříkladu spolupracovnice a partnerka Petra Nečase Jana Nagyová. Taktéž zrealizováni byli tři bývalí poslanci, a několik šéfů vojenského zpravodajství.

Ti, kterých se vyšetřování primárně týkalo, kmotři Janoušek a Rittig, zřejmě bohužel měli o „realizaci“ informace v předstihu, takže se vyjeli rekreovat do zahraničí.

Později jsme se dozvěděli, že do „realizace“ bylo zapojeno 400 policistů, kteří kdesi našli 150 miliónů a hromady zlata, takže realizace to byla opravdu velká.

Začíná se proslýchat, že zrealizovaná Nagyová sama obohatila český jazyk o několik výrazů, krycích jmen, které pocházejí primárně z oboru kynologie. O šéfovi rozvědky mluvila v odposleších jako o pánovi, „co má umělého psa“, hojně se také zmiňovala o „venčení psů“, či o „žrádle pro psy“. Až se tím soud bude zabývat, bude to učiněná psina.

Nagyová má ale ráda i jiná zvířátka, takže mluvila o rozvědčících, které nasadila na sledované osoby, jako o „krtečcích“. Skutečné špióny tohle docela jistě rozladí, protože zavedený výraz krtek má v mezinárodní špionáži určitou prestiž. V žádném případě neoznačuje někoho, kdo sleduje premiérovu ženu za účelem dosažení rozvodu premiéra a paní premiérové.

To je práce pro soukromé očko, kterým řádný špión pohrdá. Na druhou stranu, když už si paní Nagyová udělala z elitních vojenských špiónů soukromá očka, proč jim neříkat něžně „krtečci“?

I milostný objekt Nagyové, premiér Nečas, ač zdánlivě suchar, obohatil český jazyk několika hezkými výrazy. Když Karolína Peake začala formovat platformu, jež by podpořila vládu, reagoval slovy, že od ní bude požadovat vytvoření poslaneckého klubu, protože nebude spolupracovat s jakýmisi „volnými radikály“. Svoje vzdělání v nukleární fyzice osvědčil, když řekl, že odmítá spolupráci, která by byla založena na dvou poslaneckých klubech a pak nějakém souboru „volných elektronů“.

Není vyloučeno, že pokud se bude „realizace“ rozrůstat, dozvíme se, kolik nakonec udržení souboru volných elektronů ve vládní koalici a jejich postupná přeměna ve stranu LIDEM vlastně stálo.

S vážnou tváří dnes člověk nemůže vyslovit ani sousloví „krabice vína“. Diskreditace tohoto výrazu, skrývajícího pro milovníky vína nejrůznější přísliby, proběhla během „realizace“ Davida Ratha. Dotyčný, jak víme, byl zrealizován právě v okamžiku, kdy si v krabici vína přebíral údajně sedm mega.

Rathova realizace poněkud zastínila dřívější realizaci Zdeňka Doležela, tajemníka českých premiérů, kterýžto se proslavil jako “pět na stole v českých”, když polskému lobbistovi Jacku Spyrovi nabízel, že mu za pět milionů korun dodá informace o privatizaci Unipetrolu.

Slušný muž si dnes také už nemůže nic začít s nějakou „blonďatou bestií“, a to nikoliv kvůli Nagyové, ale kvůli jisté Krystýně Kočí, která tento výraz svými neuváženými výroky navždy zprofanovala.

Navždy odsouzeny do říše lidového humoru jsou též výrazy „mazánek“, „kolibřík“ a „kotě“, kterými se ve svých odposlechnutých rozhovorech s dojemnou něžností častovali Pavel Bém a Roman Janoušek, jehož se týká i nyní probíhající realizace.

Je dokonce možné, že výše zmíněná slova po ukončení realizace, při níž policie zabavila v Janouškově domě spoustu dokumentů, nabudou ve vztahu k Bémovi nového významu a zrealizován bude třeba i on. Vedle Tluchoře, Fuksy a Šnajdra, jakož i několika dalších politiků ODS, kteří ještě mohou být zrealizováni, by se ostatně hezky vyjímal.

V sítích realizace uvázl i lobbista Ivo Rittig, který prý pro změnu oslovoval svého úřednického poskoka na magistrátu „sumče“. To nás vhodně posunuje od kynologie, kterou preferuje zrealizovaná Nagyová, k ichtyologii, což je nauka o rybách.

Můžeme si totiž připomenout, že v jedné dnes už téměř zapomenuté úplatkářské aféře, která se týkala českého fotbalu, jeden z „hlavních představitelů“ Ivan Horník používal společně s dalšími aktéry pro úplatky pojem “kapříci”. Kauzu pak proslavila divadelní hra Petra Čtvrtníčka a Jiřího Lábuse Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?

Když už je řeč o Iváncích, jeden dostal od šéfa českého podsvětí Mrázka hezkou přezdívku Íčko. Tento Ivánek zrealizován bohužel nikdy nebyl, zato jeho žena, soudkyně v Olomouci, “zrealizovala” podmíněným trestem ve jménu spravedlnosti docela pěkně řidiče Smetanu, který přimalovával politikům na plakátech tykadla.

Ale žerty stranou. Tykadla nebo střelba na prezidenta Klause platovými kuličkami ve Chrastavě, za něž byl nedávno podmíněným trestem „zrealizován“ atentátník Pavel Vondrouš, se ale mohou brzy ukázat jako jen skutečně komické epizody ve srovnání s tím, co nás čeká. Ve světle toho, co nyní vychází najevo, a ještě vyjde, příští “realizace” klidně může proběhnout formou lidového povstání.

15. 06.

Razie v české bramboračce

Jiří Pehe Přečteno 4633 krát

V sítích justice se konečně začínají ocitat „velké ryby“, tentokrát z vládních řad, z čehož se lze jen radovat. Leckdo ale může být zároveň zaskočen příkrým rozporem mezi teatrálním pojetím policejní razie, v níž na jedné straně policie v noci navštíví úřad vlády a zakuklenci pročesávají v několika městech různé budovy i ve velkém zatýkají, a v níž na straně druhé tatáž policie není schopná okamžitě předložit fakta, proč se tak děje.

Je nepředstavitelné, že by třeba v Německu či USA, kde autor tohoto textu žil, po podobném zásahu vystoupil až o mnoho hodin později osamělý mluvčí, který v džínsech a triku mlhavě mluví o jakési rozsáhlé „realizaci“.Takový nedostatek soudnosti a profesionality snižuje možný katarzní efekt policejního zásahu na českou společnost i politiku. Navíc vede ke zbytečným spekulacím.

Výše řečené nemá naznačovat, že pokud jde o výkon spravedlnosti, je forma důležitější něž obsah. Nejdůležitější samozřejmě je, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Ale je též skutečností, že demokracie fungují dobře pouze při zachovávání jisté uměřenosti, profesionality a pravidel hry. Zde se máme ještě co učit, což se týká nejen policie, ale i státní správy a politiků.

Ti naši kupříkladu pár hodin po policejním zásahu, který ještě ani nikdo pořádně nevysvětlil, začnou místo střízlivých výroků o tom, že si počkají se soudy na informace od policie, navrhovat rozpuštění PS a předčasné volby.

Vytvářejí tak spekulace, že vědí více než média a veřejnost, a zbytečně se vystavují pozdějším možným nařčením, že policie jedná na politickou objednávku.

Ne že by si Nečasův kabinet předčasné volby nezasloužil kvůli své dosavadní činnosti. Navíc po tiskové konferenci, na níž policie a státní zástupce konečně odtajnili důvody razie, je více než jasné, že by se předčasné volby určitě konat měly. Obvinění jsou velmi závažná, míří nepřímo na samotného premiéra.

Jde ale také o to, že ukončí-li současné politické zemětřesení dosti bídný život Nečasovy vlády, bude důležité nejen to, že se tak konečně stalo, ale také, jak se to stalo. Neuškodí proto možná věnovat pozornost výše zmíněné anatomii razie.

Ta přes své pozitivní výsledky bohužel též naznačuje, že česká společnost má i po čtyřiadvaceti letech budování demokracie tendenci pohybovat se ode zdi ke zdi.

Napřed žijeme mnoho let v situaci, kdy nikdo neplatí dluhy, načež přijde éra, v níž vám exekutoři utržení ze řetězu zabaví dům za nezaplacení jízdného v tramvaji.

Mnoho let policie zametá ze strachu před politiky korupční kauzy pod koberec, a teď, když konečně koná, zbytečně devalvuje očistný účinek svojí akce tím, že nedokáže o jejím smyslu včas informovat. Navíc celá akce vypadá, stejně jako dění před rokem okolo zatčení a později převozu Davida Ratha do PS, spíše jako zásah protiteroristického komanda, než jako profesionální a uměřené jednání v rámci pevných pravidel.

Je dobře, že policie jde konečně po „krku„ i velkým politickým rybám. Dejme si ale pozor, abychom jen nespadli z jednoho hrnce české bramboračky do jiného.

Právo, 15.6.2013

11. 06.

Upovídaný prezident

Jiří Pehe Přečteno 9407 krát

Prezident Miloš Zeman se už ve svém inauguračním projevu ostře pustil do novinářů, zvláště pak údajně upovídaných komentátorů, kteří „píší o všem a nerozumějí ničemu.“ Dalo by se předpokládat, že takovýto prezident bude sám šetřit s vyjádřeními, aby nevypadal jako nějaký upovídaný komentátor, který se ke všemu vyjadřuje a přitom ničemu nerozumí.

O víkendu Zeman ovšem vystoupil na sjezdu lidovců, kde nešetřil komentáři, které by bylo možné popsat jako jakousi bohorovnou upovídanost. Lidovce poučil, že se v případě volebního úspěchu nemají hrnout do vlády. Raději prý mají podporovat z parlamentních lavic rozumné návrhy. Řekl také, že mají přestat opisovat programy cizích stran a rovnou jim ochotně vysvětlil, že by si za program měli vzít „křesťanský humanismus“.

Lidovce to rozlítilo natolik, že chtěli na sjezdu odhlasovat usnesení vyzývající Zemana, aby přestal prohlubovat příkopy mezi lidmi. To nakonec neprošlo, ale i tak zůstává otázka, proč prezident pronáší na sjezdu jedné z nejstarších českých stran projev, který se ze všeho nejvíc jeví jako pokračování nezvladatelné snahy vystupovat jako upovídaný komentátor, který zapomíná, že je prezidentem země.

Zeman se v první stovce dní, které uplynuly od jeho nástupu do funkce, vyjadřuje ke spoustě věcí, které nepatří do oblasti jeho pravomocí, takže často působí skutečně jen jako pouhý komentátor, což se zdá být nadbytečné v případě někoho, kdo je zároveň prezidentem a má tedy na rozdíl od komentátorů reálné pravomoci.

Co je horší, vyjadřuje se navíc občas způsobem, který by si nedovolil ani mnohý upovídaný komentátor, který ničemu nerozumí. Příkladem budiž jeho vyjádření během návštěvy Rakouska, kdy zopakoval, že sudetští Němci mohou být rádi, že byli vysídleni, protože mohli být jinak popraveni.

Prezident má neodolatelné komentátorské puzení se vyjadřovat i k věcem, které například solidní politický komentátor nechá být, neboť, pokud zrovna netrpí silnou virózou, ví, že skutečně ne všemu může rozumět. Hezkým příkladem je Zemanův názor, že by měly být zakázány některé nebezpečné sporty.

Prostě se zdá, že v prezidentově mysli je po deseti letech na Vysočině nahromaděn jakýsi přetlak, který ho nutí být dost upovídaný a často se tak vyjadřovat k vědem, kterým možná ne úplně rozumí. Nebo k věcem, kterým třeba i rozumí, ale ve funkci prezidenta by si je měl nechat pro sebe. Pokud to nejde, možná by měl být raději komentátorem než prezidentem.

Právo, 11.6.2013

08. 06.

Když funguje stát a pospolitost

Jiří Pehe Přečteno 3551 krát

Doznívající povodně způsobily na jedné straně velké škody i tragédie, ale na straně druhé ukázaly i cosi pozitivního. Po krátkou dobu najednou poměrně dobře fungoval stát.
Přírodní katastrofa spustila krizové mechanismy, takže nad politikou a politikařením měli načas navrch profesionálové, kteří tvoří Integrovaný záchranný systém. Ukazuje se, že rezervoár profesionality i obětavosti je u nás značný, když se mu politika neplete příliš do cesty.

Povedou se samozřejmě oprávněné diskuse o tom, zda ta či ona protipovodňová bariéra měla být už postavena nebo měla být postavena jinak, či zda se měla voda z přehrad upouštět dříve či později. Povedou se i obecnější diskuse o tom, co způsobily necitlivé lidské zásahy do krajiny. Jisté ale je, že ve svém jádru zafungoval záchranný systém dobře.

Znepokojivé je, že takto profesionálně funguje systém složený z politiků, státní správy, hasičů, policistů, zdravotníků a armády jen během krize. Nabízí se nepříjemný závěr, že dennodenní demokratický provoz zatím příliš „neumíme“, zatímco na fungování v krizovém režimu jsme i zásluhou národní historie docela uzpůsobení.

Jenže státy,v nichž se žije dobře, se poznají nikoliv podle toho, jak zvládají občasnou krizi, v níž se společnost dokáže vzepnout k mimořádným výkonům, ale podle toho, že jejich provoz je profesionální i v takříkajíc v běžném životě.

Přitom i polici, kteří se normálně nesmyslně hašteří, a nejsou často tudíž schopni hledat rozumná řešení i kompromisy, jako je třeba kvalitní zákon o státní službě, jistě během povodní cítili, že mají-li za sebou profesionálně fungující „systém“, funguje se o poznání lépe i jim. Navíc, což je v čase katastrofy paradox, lepší je na čas i celková atmosféra ve společnosti.

S profesionálně fungujícím „systémem“ v zádech, vypadali najednou i dosavadní političtí zoufalci z vládních kruhů po většinu času docela profesionálně. Je tedy zřejmé, že nefunkční stát, s jehož pomocí se snaží v „normálních“ časech vládnout, poškozuje i je samé, protože takový stát nejen přímo generuje různé kalamity, jako byla loňská metylalkoholová aféra, kolaps dopravních registrů, či sKarty, o korupci nemluvě, ale vyvolává vůči politikům ve společnosti nenávist.

Cynik by samozřejmě řekl, že právě korupce je důvodem, proč naši politici nechtějí, aby stát v běžném provozu fungoval alespoň částečně tak, jak funguje, když vládu nad ním převezme Integrovaný záchranný systém. Přesto se vtírá otázka, zda se zkorumpovaným politikům i podnikavcům, co je korumpují, v nefungujícím a zkorumpovaném státě, v němž průměrný občan politiky pohrdá, skutečně žije tak dobře, že jim všechen ten šlendrián za to stojí.

Pro kvalitu života i fungování moderních společností, jak zajímavě upozorňuje ve své poslední knize nazvané Politika nezájmu Petr Drulák, je důležitá dimenze bratrství, kterou francouzští osvícenci považovali za rovnocennou se svobodou a rovností. Jenže pocit pospolitosti a vzájemnosti se vytrácí v západním světě obecně kvůli bezduchému technokratickému provozu moderních společností, a u nás pak také konkrétně kvůli asociální, zbytečně polarizované politice a nefungujícímu státu.

Když během povodní najednou na čas funguje stát i pocit pospolitosti, cítíme se ve vlastní zemi, i navzdory katastrofě, lépe. Politici by se nad tím měli zamyslet. Možná není ke změně k lepšímu třeba až tak moc.

Právo, 8.6.2013

06. 06.

Je naše země silnější, než si myslíme?

Jiří Pehe Přečteno 3912 krát

Premiér Petr Nečas prohlásil v jednom televizním rozhovoru, že reakce české veřejnosti a státu na katastrofální povodně ukazují, že naše země je lepší a silnější, než jsme si často ochotni připustit. Nečas má pravdu, ale bohužel ne úplně.

Česká veřejnost i stát se během povodní ukázali opravdu v tom lepším světle. Na čas zmizelo všeobecné nadávání na poměry i okázalé zhnusení politikou. Národ se semkl, a jak už to v krizových situacích bývá, projevovala se v nejrůznějších podobách solidarita s postiženými. Všechny složky integrovaného záchranného systému fungovaly v podstatě dobře, jakkoliv se samozřejmě bude rozebírat, zda se to či ono nemělo udělat dříve či jinak.

Do pozadí ustoupily i hádky mezi politiky, ač se samozřejmě různé strany i jednotliví politici pokoušeli tu a tam vydělat na krizi body. I vláda reagovala v podstatě kompetentně, pomoc postiženým i prostředky pro nejpotřebnější opravy infrastruktury nabízela bez velkých populistických gest. Jednotliví ministři působili v krizové situaci jaksi profesionálněji, než je tomu v běžném provozu. Kromě mírných šťouchanců promluvil střídmě i prezident Miloš Zeman.

Až potud lze tedy s Nečasovým hodnocením země coby lepší a silnější, než si často myslíme, souhlasit. Bohužel ale země nelze soudit jen podle toho, jak reagují v časech středně velkých krizí, jako jsou třeba povodně.

Z historie víme, že skutečně velké krize, které neodezní po několika dnech či týdnech, jsme ne vždy zvládali. Po prvotním vzepětí a projevech toho lepšího, co v národu bylo, přicházelo to horší, jako třeba po sovětské invazi v roce 1968. To, zda jsme jako země skutečně lepší a silnější, jsme si naštěstí tentokrát nemuseli zkoušet ve skutečně hluboké krizi.

Navíc poměrně dobře zvládnutá středně velká kalamita, jakou jsou povodně, nastoluje otázky, proč nemůže kompetentně a profesionálně fungovat stát i v takříkajíc běžném, nekrizovém provozu. Chování společnosti i jednotlivců v krizích o nich sice leccos zajímavého vyjeví, ale tvrzení, že je naše země lepší a silnější, než jsme si ochotni připustit, by bylo možné s klidným svědomím podpořit, kdyby nebylo k takovému prohlášení třeba krizové situace.

Teprve až dokážeme přenést profesionalitu, kterou projevili hasiči, policie, armáda, státní správa a politici na místní i centrální úrovni v současné povodňové krizi do běžného provozu, budeme moci oprávněně mluvit o tom, že se věci zlepšují. Některým katastrofám, jako jsou povodně, není možné dopředu zabránit, jejich dopady lze preventivně i následně jen zmírňovat. Jiné katastrofy, jako byla loňská metylalkoholová kalamita, ale spoluzavinil šlendrián a nedostatek profesionality.

Menších i větších průšvihů tohoto druhu u nás přitom není málo (viz. kupříkladu text Stát čtvrté cenové skupiny). Proč se nejsou politici v nekrizovém režimu schopni shodnout na rozumných řešeních, které v krizi přijímají vesměs bez velkých hádek? Proč jim není jasné, že by naše země byla skutečně lepší a silnější, kdybychom měli kupříkladu skutečně profesionální státní správu, která nepotřebuje nějakou kalamitu, aby se vyhecovala k výkonům, které by měly být samozřejmostí?

Možná by se Petr Nečas a další politici, vládní i opoziční, měli po odeznění povodňové krize zamyslet právě nad takovými otázkami. Největšími profesionály jsou totiž ti, kdo nepotřebují k projevování své profesionality mimořádné situace. Až budeme mít skutečně profesionální stát i v takříkajíc běžném provozu, budeme moci souhlasit, že je naše země dobrá a silná.

ČRo Plus, 5.6.2013

05. 06.

Církevní pokoušení

Jiří Pehe Přečteno 4947 krát

Budeme-li všudypřítomným prizmatem trhu nahlížet i rozhodnutí Ústavního soudu, jímž potvrdil restituce církevního majetku v celkové výši 134 miliard korun, pak se z církví u nás stávají významné „firmy“. Zejména církev římskokatolická se celkovým objemem majetku zařadí mezi nejbohatší instituce v České republice. Otázkou je, zda to také pomůže náboženství.

Zatímco se mnozí radují, že je učiněno zadost morálce, leckdo by mohl argumentovat, že (znovu)získání tak obrovského majetku vystaví zejména římskokatolickou církev nemalým svodům.

Status církve ve společnosti je dnes mnohem menší, než byl v době po 2. světové válce, kdy byl její majetek postupně konfiskován. Zatímco v roce 1930 se v českých zemích ke katolické církvi hlásilo zhruba 8 miliónů lidí, a i v době vrcholícího stalinismu v roce 1950 dokonce ještě téměř 7 miliónů, podle údajů z posledního sčítání lidu v roce 2011 to byl už jen zhruba milión.

Jinými slovy, náboženská organizace, jejíž společenský význam, počet věřících i kněží jsou dnes podstatně menší, než v době nástupu komunistů k moci, dostane zpět majetek, který kdysi sloužil mnohonásobně většímu provozu. Pravda, leccos z tohoto majetku je dnes v bídném stavu, ale i tak bude jeho správa pro dnes relativně malou církev velkou zkouškou. Není náhodou, že největší náboženské revolty byly v historii spojeny právě s odporem proti korupci v církvi a kupčení.

V ideálním případě církev využije nabytého majetku ke zvýšení počtu věřících a rozšíření své nabídky sociálních služeb, což by mohlo ulevit státu. Bohužel načasování a způsob navrácení obrovského majetku morální kredit církve, který by potřebovala zejména ke své „náboženské“ misi, spíše snižuje.

Příkrý kontrast mezi tím, co za správné považuje většina veřejnosti, která je proti restitucím, a co část politického spektra i justice, byl symbolicky podtržen i tím, že se rozhodnutí Ústavního soudu předčítalo v okamžicích, kdy v zemi stižené ekonomickou krizí o své často mizivé majetky bojovaly s vodním živlem desetitisíce lidí.

Zatímco vláda „vítězně“ oznamovala, že na opravy mnohamiliardových škod uvolní pár set miliónů (a později přidala několik miliard, které ovšem na celkové škody jistě nebudou stačit), ÚS „přiklepl“ církvím pěkných 134 miliard, z toho 59 miliard v podobě náhrad, které se budou v zadlužené zemi splácet, jak jinak, na dluh.

Navíc, ačkoliv restituce přicházejí v době, o níž někteří myslitelé mluví jako o „post-sekulární“ éře, nejen katolická církev, ale i tradiční protestantské církve ztrácejí v moderních společnostech na významu. Mnoho lidí raději hledá víru mimo ně. Zejména archaické rituály, konzervativní postoje, dominace mužů a celibát v katolické církvi se míjejí s představivostí „internetové“ generace.

Nabytý majetek tak stěží povede k většímu rozmachu náboženství v jeho tradičních formách, spíše jen k posílení role církví v české politice, ekonomice a v některých médiích. Ostatně veřejnoprávní média se už nějakou dobu chovají tak, jako by se ke katolictví u nás nehlásila desetina, ale naprostá většina společnosti.

Těžko říct, zda jim jde o víru, nebo spíš o poněkud křečovité uspokojení politické objednávky na vybudování jakési „nové“ národní identity okolo katolictví. Ať tak či onak, negativní pohled veřejnosti na církevní restituce činí tyto snahy spíše kontraproduktivními.

Právo, 5.6.2013

01. 06.

Samé dobré zprávy

Jiří Pehe Přečteno 4717 krát

Česká republika ve srovnání s loňskem propadla v žebříčku konkurenceschopnosti, který sestavuje každoročně Mezinárodní institut pro rozvoj managementu, o dvě příčky, na 35. Místo. Martin Tlapa z úřadu vlády reagoval slovy, že celkově jsme na tom pořád ještě dobře. Některé země Evropské unie se propadly ještě víc.

Vzhledem k tomu, že Česká republika klesla předloni o tři příčky, a že se propadá už čtyři roky v řadě, přičemž propad nezastavil ani dva roky starý vládní balík opatření na podporu konkurenceschopnosti, reprezentuje vyjádření pana Tlapy unikátní druh optimismu, který si říká o širší využití.

Hodil by se například v reakci na výroční index vnímání korupce z dílny Transparency International. Česká republika v něm podle loňského hodnocení obsadila 54. místo ze 176 hodnocených zemí. TI připomíná, že hodnocení odráží především hluboce rozloženou státní správu, špatné fungování politických stran a nedotažení klíčových priorit protikorupční politiky. Pan Tlapa by nás ale nejspíše uklidnil, že několik evropských zemí na východ od nás je na tom ještě hůře.

Mnoho optimismu budeme také potřebovat v reakcích na hodnotící zprávu Evropské komise o ekonomické situaci ČR. Ta upozorňuje, že rychlému oživení hospodářství brání vládní škrty ve veřejných investičních výdajích. Ty sice přispěly ke snížení schodku rozpočtu, ale celkový státní dluh dále roste, navíc poroste i strukturální zadlužení. Znamená to kupříkladu, že za rozmlácené silnice sice neutrácíme teď, ale desítky miliard na jejich opravy i nedostavěné projekty budeme muset zaplatit v budoucnosti.

EK navíc varovala, že pokud Česko letos konečně nepřijme zákon o státní službě, pozastaví nám vyplácení strukturálních fondů, čímž může přijít až o 500 miliard korun. Zákon byl sice schválen před vstupem do EU v roce 2002, ale pak byla jeho účinnost několikrát odložena, protože by jinak politické strany po volbách nemohly rozdávat prebendy ve státní správě.

Pan Tlapa by na neslýchané vměšování Bruselu do našich vnitřních záležitostí mohl reagovat tak, že například takové Slovinsko je na tom, pokud jde o vývoj hospodářství ještě hůře. To by mohlo mnohé uklidnit. Pokud jde o požadovaný zákon, v EU jsme sice jediná země, která ho nemá, ale lze hravě dokázat, že některé africké země ho nemají také. A ztratíme-li nakonec přece jen 500 miliard, lze občany uklidnit poukazem na mnohonásobně větší ztráty, které například USA utrpěly po pádu Lehman Brothers.

Svérázný vládní optimismus by se hodil i v reakci na zprávu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, která zhoršila výhled české ekonomiky pro letošní rok. Zaznamenáme prý letos pokles o jedno procento, oproti dřívějšímu optimistickému výhledu na pokles o pouhých 0.8 procenta. Pan Tlapa by mohl hospodářskou politiku vlády, která zemi do této recese zavlekla, elegantně bránit poukazem na to, že při recesi způsobené v roce 1997„reformami“ Václava Klause nebo třeba švédským pleněním za Třicetileté války už bylo hůř, a taky jsme to přežili.

Pana Tlapu by vláda také měla nasadit do boje s novináři, kteří upozorňují, že ani osm měsíců po loňské masové vraždě v přímém přenosu, pro niž se vžil název metylalkoholová aféra, nebyla vláda schopná prosadit jediný zákon, který by omezil černý trh s alkoholem. Koneckonců, vysvětlil by nám nejspíš pan Tlapa, zemřelo jen pár desítek lidí. Přitom jich mohlo být mnohem více.

Obecně lze škarohlídům , kteří pořád jen hledají nějaké chyby na činnosti vlády, vzkázat , že situace v takovém Afghánistánu je ještě mnohem horší.

Právo, 1.6.2013

Archiv článků: červen 2013