Jiří Pehe

29. 10.

Na okraj Klause aneb Co je globální vládnutí

Jiří Pehe Přečteno 16854 krát

Prezident Václav Klaus má nové téma. Poté, co se poněkud vyčerpala naléhavost "hrozeb" spojených s NGO-ismem, humanright-ismem, globálním (ne)oteplováním a evropskou integrací, potvrdil během svého projevu k 92. výročí založení Československa, že jeho nedávné prohlášení, že globální vládnutí je "totální levicový kosmopolitní nesmysl", bylo jen prvním výstřelem před novou ofenzivou.

Jelikož si Klaus ke svým "intelektuálním" výbojům často vybírá témata, kterým většina společnosti nerozumí (ale zároveň je přesvědčena, že pan prezident určitě ví, o čem mluví), není na škodu podat nástin toho, o čem diskuze o "globalním vládnutí" vlastně je.

Text zveřejněný pod tímto úvodem je moje čtyři roky stará přednáška na téma "global governance". Rozšířený text pak vyšel v angličtině jako kapitola v knize o Foru 2000, publikované Central University Press.

K textu je třeba dodat snad jen to, že světová ekonomická krize znovu ukázala naléhavost diskuze o globálním vládnutí, protože je stále zřejmější, že globální trh (kapitalismus) selhává i proto, že globalizovaná ekonomika nemá partnera v podobě globálních politických institucí. Snaha uskupení, jako jsou G7, G8 nebo G20, odstranit tento deficit vyústí (a zde má Klaus pravdu) do toho, že se globální politika bude dělat o nás bez nás.

Řešením ovšem není proces vytváření rozumné globální správy sabotovat, nýbrž hledat způsoby, jak se na tomto nevyhnutelném procesu konstruktivně podílet. Chce-li si český prezident pro závěrečné dva roky svého prezidentsví najít skutečně nosné téma, rozhodně jím nebudou pokusy debatu o globálním vládnutí zmařit (jak naznačoval ve svých projevech v USA), ale spíše snaha najít v tomto procesu smysluplné a důstojné místo pro Českou republiku.

xxxx

Globální řízení a správa

Většina soudobých úvah o globálním řízení a správě se odvíjí od pojmu „governance“, který lze chápat jako rozumnou správu, řízení a proces vládnutí najednou, což ho odlišuje od pojmu „government“ (vláda).

Zatímco „government“ označuje spíše vertikální mocenské struktury, v pojmu „governance“, i na globální úrovni, je implicitně zahrnuta představa rozumné správy s pomocí horizontálních vztahů a sítí. V soudobé politologii se vynořila řada teorií, vztahujících se právě k pojmu globální „governance“.

V tomto kontextu se také začalo hovořit o tom, zda v rámci těchto globálních sítí nevzniká jakýsi nový model transnacionální nebo globální správy, který se vyznačuje odvratem od vertikálních, hierarchicky organizovaných struktur ve prospěch polycentrického vládnutí (governance), které se opírá o sítě a různé aktéry na různých úrovních, z nichž nikdo ale není dominantní.

Tři základní pohledy na politickou globalizaci

Ve snaze uspořádat různé pohledy na politickou globalizaci, se vynořila celá řada kategorizací. Anthony McGrew rozděluje zastánce různých pohledů například na globalisty, internacionalisty a transformacionalisty.

Globalisté vycházejí stále ještě z první fáze debaty o globalizaci. Argumentují, že v globalizovaném světě, který je dominován nadnárodním kapitálem, jsou národní vlády stále více bezmocné a nedůležité. Zatímco jsou příliš malé, aby se dokázaly efektivně vypořádat s globálními výzvami, které ovlivňují jejich občany (např. globální oteplování nebo obchod s drogami), jsou příliš velké nato, aby se dokázaly vypořádat s místními problémy (například recyklování odpadků). Například ve Velké Británii, argumentuje McGrew, je tak moc britské vlády podemílána nadnárodní Evropskou unií na jedné straně, a zároveň rostoucí důležitostí institucí na sub-národní úrovni (například skotský parlament), jakož i institucemi, které s vládou soutěží o ekonomickou moc (nadnárodní korporace).

Internacionalisté naopak tvrdí, že schopnost národních vlád regulovat životy svých občanů a řídit globální záležitosti nikdy nebyla tak velká jako nyní. Podle nich nenastává žádný konec národních států v procesu globalizace, ale naopak globalizace posiluje důležitost národních vlád při řízení lidských záležitostí.

Transformacionalisté se vynořili v druhé fázi diskuse o globalizaci. Nesouhlasí ani s jednou z obou škol a tvrdí, že v globalizovaném světě musí národní vlády změnit svou roli a funkce. V důsledku toho se odehrává podstatná rekonfigurace moci, pravomocí, autority a legitimnosti národních států. Národní státy neztrácejí význam, jak tvrdí globalisté, ale zároveň jejich moc jednoduše neroste, jak tvrdí internacionalisté. Musí se přizpůsobit novému kontextu, v němž je jejich moc a suverenita sdílena s mnoha dalšími veřejnými i soukromými institucemi. To se projevuje na jedné úrovni například odevzdáváním některých pravomocí a částí suverenity na nadnárodní úroveň (například EU) a na jiné úrovni decentralizací.

Trocha historie: Od Vestfálského míru ke globální politice

Téměř čtyři sta let byly principy mezinárodního pořádku a vztahů mezi státy odvozovány od Vestfálského míru, uzavřeného v roce 1648, na konci třicetileté války. V tomto systému, zdůrazňuje McGrew a další autoři, byly státy, spojované s určitým konkrétním teritoriem, považovány za svrchované držitele moci nad daným teritoriem. Tento proces vyvrcholil zhruba v polovině 20. století, kdy systém národních států převládl na celé planetě. V tomto systému mají státy svrchovanost nad domácími záležitostmi, zatímco v jejich vzájemných vztazích neexistuje žádný suverén. Mezinárodní politika se řídí systémem smluv a konvencí, které jsou ovšem jen těžko vynutitelné, pokud jednotlivé národní státy odmítají spolupracovat.

Zároveň už v polovině 20. století době začínal proces, který stále více zpochybňuje schopnost národních států zvládat nadnárodní problémy s pomocí mezinárodní politiky. Namísto toho se začíná hovořit o potřebě globální politiky, která by byla odpovědí na celou řadu jevů spojených s procesem technologické, informační a hospodářské globalizace. Globální politika se liší od politiky mezinárodní tím, že v jejím rámci vznikají formy globální správy a řízení, které sice vycházejí z národních států, ale zároveň existují jakoby mimo ně.

Postupně vznikla poměrně hustá síť regionálních institucí (které spolu navzájem spolupracují na globální bázi), jakož i mezivládních organizací vytvořených národními státy přímo tak, aby měly globální záběr (Organizace spojených národů, Světová banka, Mezinárodní měnový fond). Transnacionální vazby a toky se rozvinuly v podstatě v každé oblasti lidské činnosti.

Vrátíme-li se ke třem základním myšlenkovým proudům, které se podle McGrewa zabývají dopady globalizace, lze konstatovat, že pro internacionalisty zůstává vestfálský systém i dnes základním organizačním principem mezinárodních vztahů, který prý není třeba měnit. Národní státy si mohou se všemi výzvami globalizace poradit v rámci tohoto systému.

Globalisté i transformacionalisté argumentují, že vestfálský systém těmto výzvám už nestačí. Podle nich už moc není primárně organizována a vykonávána v národním měřítku, ale získává stále více nadnárodní, regionální a globální dimenze. V důsledku toho vládnutí a politika jsou stále více internacionalizovány a globalizovány.

Internacionalizace státu

Doprovodným aspektem procesu politické globalizace, který je spojen se vznikem mezivládních a dalších globálních sítí, je internacionalizace státu. V posledních 50 letech došlo k výrazné internacionalizaci vládních aktivit, tak jak se množí jevy, které unikají národní jurisdikci nebo mají kořeny mimo hranice daného národního státu, přičemž ho ale výrazně ovlivňují.

Téměř každé ministerstvo každého národního státu má dnes odbor mezinárodních vztahů, který koordinuje činnost státu v dané oblasti s partnery z jiných států. Tyto vztahy jsou často přímé, aniž by vyžadovaly přímé posvěcení centrální vlády. Vznikají tak nadnárodní sítě těchto orgánů.

Zároveň došlo k explozi v růstu počtu mezivládních organizací, s jejichž pomocí vlády jednotlivých zemí koordinují a regulují činnost v daných oblastech na globální úrovni. Zatímco v roce 1907 existovalo jen 37 takových organizací, v občasnosti je jich okolo 350. K těmto formálním organizacím, kam patří například Světová zdravotnická organizace nebo Mezinárodní měnový fond, je nutné přidat i velké množství mezivládních pracovních skupin a jsou organizovány nejrůznější summity i konference. Je též nutné připočítat rostoucí počet neformálních kontaktů, které umožňují nové technologie.

Transnacionalizace politiky

Dalším důležitým aspektem globalizace je vedle internacionalizace státu transnacionalizace politiky. Jde o rostoucí počet politických aktivit, které transcendují národní společenství nebo jdou napříč nejrůznějšími společenstvími.

Například v oblastech kontroly pohybu drog, vzdělaní, rozvoje venkova, či ochrany dětí existují dnes stovky nevládních organizací (NGOs), které spolupracují s národními státy i s mezivládními organizacemi, jako je OSN. Tyto organizace vytvářejí nadnárodní sítě, které se stále více spojují do podoby globální občanské společnosti. Zatímco na začátku 20. století existovalo jen několik stovek takových transnacionálních organizací a jejich vzájemné vazby byly někdy chatrné, dnes jich je více než 5000 a formují poměrně dosti provázanou nadnárodní strukturu.

Termín GOS podle některých teoretiků označuje mnohost aktérů, kteří dnes působí ve strukturách globální politiky. Jedna skupina teoretiků se mu snaží dát jasně definovaný empirický význam a obhájit jej proti alternativním označením (např. transnacionální občanská společnost). Jiní autoři jej chápou jako označení pro „dobrá“ (lidskoprávní, environmentální atp.) hnutí a nevládní organizace, a odmítají jej tedy jako koncept, který by mohl postihnout různorodost a komplexitu současné světové politiky. Zazněly i hlasy, podle kterých je koncept občanské společnosti natolik svázán s konceptem národního státu, že nemůže sloužit k uchopení globálních procesů.

Navzdory takovým skeptickým hlasům je ale jasné, že poměrně rychle roste počet mezinárodních nevládních organizací (INGOs), i paralelních summitů organizovaných například odpůrci neoliberální globalizace. Stále více se hovoří o rostoucím významu transnacionálních vazeb mezi rozličnými nestáními aktéry. Mluví se o nové realitě: o transnacionální sféře, v níž občanští aktivisté, sociální hnutí a angažovaní jedinci vstupují do vzájemných debat, konfliktů a aliancí.

Někteří teoretici, kteří se chtějí vyhnout pojmu GOS, mluví o transnacionálních sítích. Ty buď prosazují na globální úrovni určité zájmy nebo jsou to sítě aktivistů, kteří prosazují myšlenky a hodnoty. Obvykle jsou takové sítě formovány v takových politických oblastech, které jsou charakterizované vysokým normativním a hodnotovým obsahem.

Zajímavým způsobem vstoupil v poslední době do této diskuse J.F. Rischard. Ten tvrdí, že jedním ze způsobů, jak vyřešit problém globální správy je posilování tzv. global issues networks (GINs). Tyto sítě pro řešení globálních problémů (jak by se snad dal tento termín přeložit) jsou podle Richarda velmi flexibilní, takže mají několik předností: rychlost řešení problémů, legitimitu, diversitu a slučitelnost s tradičními institucemi.

Jejich rychlost je dána tím, že nespoléhají na tradiční byrokratické (vertikální a hierarchizované) struktury. V době komunikační revoluce spoléhají zejména na přímou komunikaci přes hranice jednotlivých států.

Jejich legitimitu lze odvozovat zejména od skutečnosti, že fungují globálně, ve velkém rozsahu tak, že soustředí svou energii na jeden specifický problém. To zvyšuje jejich šance mobilizovat lidi. Rischard tak reaguje na dilema postulované Jürgenem Habermasem, který tvrdí, že globální správa znamená vytváření domácí politiky pro úroveň celé planety. Jenže podle Habermase tomu stojí v cestě vážné překážky. Na národní úrovni se politické diskuse odehrávají v prostředí sdíleného politického étosu a kultury. Aby mohli totéž dělat na globální úrovni, občané by museli získat nějakou globální identitu.

Rischard se domnívá, že právě GINs mohou napomoci budování globálního občanství. Velkou roli by přitom hrály právě moderní komunikační prostředky, které odbourávají prostor a vytvářejí nové pojetí času.

Legitimita stvořená GINs je horizontální legitimitou, která se vynořuje ze společného rokování lidí v rámci GINs. Tyto horizontální sítě by tak mohly vytvářet zdravý tlak na větší politickou odpovědnost institucí národních států, protože politici národních států, kteří obvykle rozhodují v horizontu příštích voleb (a nabízejí tak často populistická řešení), by byli konfrontováni s něčím mnohem rozsáhlejším, než je jen jejich voličstvo—s globální sítí, která nabízí expertízu v dané oblasti.

Třetí výhodou GINs je to, že kombinují pohledy na tentýž problém ze tří různých perspektiv: veřejné (státní), soukromé a transnacionální občanské společnosti. Znalosti nabízené tak rozličnými hráči jsou definitivně výhodou.

Čtvrtá výhoda spočívá v tom, že GINs jsou navzdory tlaku, který vyvíjejí, tolerantní vůči institucím národních států—už proto, že bez nich nemohou dosahovat svých cílů. Výsledkem je, že nemusí docházet ke zbytečným konfliktům s tradičními institucemi.

Horizontální sítě

Zásadní pohled na globální správu nabízí Anne-Marie Slaughterová, která argumentuje, že mezinárodní společenství už nějakou dobu nefunguje primárně jen jako systém vztahů mezi vládami národních států, ale v rostoucí míře také jako globální systém horizontálních sítí, které vytvářejí především různé složky vládní moci v národních státech a nevládní organizace.

Policejní vyšetřovatelé, regulátoři finančních trhů, soudci nebo například zákonodárci stále více spolupracují v rámci nadnárodních sítí, v nichž si vyměňují informace a koordinují své akce. Globální spolupráce těchto jednotlivých složek státní moci se stává důležitější, než je spolupráce centrálních vlád. Doplňuje ji i stále robustnější síť nevládních aktérů.

Podle Slaughterové je model globálních politických sítí možným řešením základního dilematu globální správy: potřebujeme globální pravidla, ale bez centralizované globální vlády; zároveň ovšem potřebujeme, aby političtí aktéři v systému globální správy byli prostřednictvím různých politických mechanismů někomu odpovědní. Tato odpovědnost se odvozuje od jejich zakotvenosti v různých strukturách (zejména demokratických) národních států.

Moderní stát je tak stále více mnohovrstevnatou entitou, jejíž jednotlivé složky plní na jedné straně domácí politické úkoly, ale zároveň se stále intenzivněji propojují na nadnárodní úrovni se svými partnery ve státech ostatních. Vytvářejí se tak postupně pravidla a regulační rámce, které fungují v globálním měřítku.

Podle Slaughterové není mnoho mezinárodních organizací dnes ničím jiným, než strukturami, které institucionálně zaštiťují fungování horizontálních sítí státních úředníků z různých národních států. Jiné jsou ryze nadnárodní tím, že jejich identita a loajalita je oddělena od národních států…a mají (vůči národním státům) jisté donucovací pravomoci.

Sítě sítí neboli supersítě

Slaughterová je autorkou konceptu sítí sítí. Má tím na myslí skutečnost, že nejrůznější sítě horizontální globální správy (sítě různých složek vládní moci z různých národních států, sítě mezivládních organizací, a sítě transnacionálních nevládních organizací) spolupracují a vytvářejí tak jakési supersítě, které se v různých bodech a na různých úrovních vzájemně prolínají a doplňují.

Na horizontální úrovni jsou tyto sítě sítí „měkké“, což znamená, že mají spíše vliv než donucovací moc. Zároveň ovšem některé tyto sítě získávají i vertikální dimenze. Vytvářejí se v nich--buď spontánně nebo na základě dohod mezi státy--vertikální mocenské osy. Mohou tak vznikat nadnárodní organizace, které mají donucovací pravomoci nejen vůči jednotlivým národním státům ale i vůči různým aktérům v horizontálních sítích. Slaughetorá analyzuje příklady Evropské soudního dvora, jakož i donucovací pravomoci některých složek Světové obchodní organizace.

V souvislosti se vznikem sítí sítí Slaughterová tvrdí, že zatímco v národních státech dochází k procesu tzv. disagregace (tedy k procesu rozkládání původně homogenního celku složeného z různých konstitutivních částí do těchto částí), v globálním měřítku naopak postupně vzniká jakýsi disagregovaný celek reprezentovaný různými sítěmi a jejich interakcemi. Co má Slaughterová konkrétně na mysli, je toto: tak jak státy ztrácejí části své moci ve prospěch nadnárodních sítí, mezivládních organizací a transnacionální občanské společnosti, dochází k uvolňování jejich vertikálních struktur a vazeb.
Jednotlivé složky státní moci dále plní domácí funkce, ale zároveň stále větší počet těchto složek státní moci funguje i v rámci nadnárodních sítí—a to často jakoby bez centrálního požehnání.

S tím, jak jsou na nadnárodní úroveň přenášeny různé funkce, které dříve patřily cele národním státům, vytváří se mozaikovitý nadnárodní systém sítí, které nemají většinou žádné viditelné centrum. Tento disagregovaný celek je prozatím tím nejlepším, čeho jsme v globální správě dosáhli.

Polycentrické vládnutí

Některé instituce nadnárodní správy, jako je třeba EU, vyvinuly v důsledku těchto globálních politických změn nové formy vládnutí, které by podle některých politologů mohly být vzorem pro celou globální komunitu. Podle Jeremy Rifkina je namístě mluvit o „polycentrickém“ vládnutí (governance), spíše než o klasické vládě (government), která je spojena s teritoriálně organizovanou mocí. „Polycentrické vládnutí je decentralizováno a nezáleží v něm jenom na tom, co dělají vlády. Podle sociálního teoretika Paula Hirsta a politologa Grahame Thompsona se na něm podílí celá řada dalších veřejných, soukromých, státních a nestáních aktérů, jakož i národních a mezinárodních institucí i aktivit…Je to nový typ politiky, která je mnohem komplexnější a sofistikovanější. V systému polycentrického vládnutí nemůže žádný jednotlivý aktér zcela dominovat celé pole působnosti a určovat výsledky vládnutí; naopak všichni zúčastnění aktéři mají jistou možnost ovlivnit směřování a průběh procesu vládnutí“

Polycentrické vládnutí je charakterizováno kontinuálním dialogem a vyjednáváním mezi všemi aktéry v mnoha různých sítích. Političtí vůdci mohou být v takovém systému úspěšní, jenom když fungují jako úspěšní vyjednavači, a nikoliv jako rádoby vojenští velitelé. Vertikální systém moci založené na příkazech je nahrazen koordinací. Vládnutí prostřednictvím sítí je podle Rifkina také důsledkem moderních technologií a vnitřní organizace nadnárodních korporací, které též fungují stále více na principu horizontálních sítí.

V obecnější rovině lze najít jasné souvislosti s postmoderními teoriemi společnosti, například v podání Ulricha Becka, Anthony Giddense, nebo Zygmunta Baumanna. Ti mluví o post-tradiční společnosti, o společnosti risku a nejistoty, nebo o tekuté modernitě, v nichž se v procesu rostoucí reflexivity (neustálém zpochybňování dosaženého) hroutí tradiční vertikální vztahy a zaběhnuté jistoty ve prospěch horizontálních sítí a individuálních vztahů, které je nutné neustále znovu potvrzovat v jakémsi permanentím dialogu.

Jedním z klíčových pojmů v novém systému globální správy je partnerství, které má být protikladem ke klasickému systému vztahů založených na mocenských hierarchiích. Partnerství předpokládá spolupráci v rámci horizontálních sítí, spíše než vertikální dominanci. Sborník na toto téma, který vydala německá Společnost Alfreda Herrhausena nabízí několik desítek příspěvků od špičkových autorů. Stačí uvést jména, jako je Fareed Zakaria, Benjamin Barber, Michael Ignatieff, Jeffrey Sachs, Robert Kagan, nebo Mary Robinsonová.

Vesměs se shodují, že nový globální pořádek bude založen na mnohovrstevnaté spolupráci různých struktur, v nichž vlády národních států budou jen jednou z mnoha. Vzájemnou důvěru ve světovém společenství nelze budovat jen prostřednictvím smluv a dalších aktů národních států, které si zachovávají plnou suverenitu. Stejně důležitá je horizontální síť jednotlivých složek vládní moci národních států, tak jak o nich píše například Slaughterová, jakož i nadnárodní občanská společnost a různá nadnárodní komunikační pole. Pravidla mezinárodního soužití se tak vytvářejí v neustálém dialogu na nejrůznějších úrovních a musí být neustále znovu potvrzována. Kdybychom použili termín Anthony Giddense, jde o jakousi „dialogickou demokracii“, která se z úrovně národních demokracií začíná přelévat do mezinárodních vztahů.

Globální správa

Globální správa je tak především procesem politické koordinace, spíše než hierarchicky vystavěným systémem institucí. Tato koordinace se odehrává na mnoha různých úrovních zároveň. V tomto procesu jsou úkoly, jako jsou implementace nadnárodních pravidel a management problémů, které přesahují národní hranice, sdíleny společně vládami národních států a mezivládními i nadnárodními soukromými i veřejnými) institucemi. Cílem tohoto procesu je realizace společných cílů na globální úrovni, přičemž definování těchto cílů je součástí permanentního dialogu, jehož součástí jsou všichni jmenovaní aktéři.

Literatura:
Anthony McGrew v knize „A Globalizing World? Culture, Economics, Politics“, editor David Held, Routlege, London, 2004, str. 128-167.

Anne-Marie Slaughter, „A New World Order“, Princeton University Press, 2004, str. 131-162.

J.A. Scholte, „The Globalization of World Politics“, Oxford, Oxford University Press, 1997.

Jeremy Rifkin, „The European Dream“, Jeremy P. Tarcher/Penguin, New York, 2004, str. 214-246.

Sborník Společnosti Alfreda Herrhaussena, „The Partnership Principle: New Forms of Governance in the 21st Century“, Archetype Publications, London, 2004.

Anthony Giddens, „Důsledky modernity“, SLON, Praha 1998.

Anthony Giddens, „Unikající svět“, SLON, Praha, 2000.

„Governance in a Globalizing World“, editoři Joseph S. Nye a John D. Donahue, Brookings Institution Press, Washington D.C., 2000, kapitola „Globalization and Design of International Institutions“, str. 297-318, autor kapitoly Cary Coglianese.

Martin Ehl, „Globalizace pro a proti“, Academia, Praha 2001, str. 57-72.

Zygmunt Bauman, „Globalizace“, Mladá Fronta, Praha 1999.

Zygmunt Bauman, „Tekutá modernita“, Mladá Fronta, Praha, 2002.

J.F. Rischard, „Highnoon“, Basic Books, York, 2002, str. 181-192.

Pavel Barša, Ondřej Císař, „Levice v postrevoluční době“, CDK, Brno, 2004, str.164-180.

26. 10.

Jaká je budoucnost demokracie?

Jiří Pehe Přečteno 15957 krát

Demokracie, onen nejlepší ze všech špatných politických systémů, jak by řekl Winston Churchill, čelí vážným problémům. Upadá role politických stran, klesá volební účast, nastupují nové komunikační technologie, které mění způsob účasti občanů na veřejném životě.

Rada Evropy, coby klub evropských demokracií, proto uspořádala v arménském Jerevanu ve dnech 19.-21. října neznárodní konferenci na téma budoucnosti demokracie, na níž pozvala současné i bývalé politiky, zástupce think-tanků, občanského sektoru, a akademického světa. Hlavní projev pronesl bývalý polský disident a nyní šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik.

Z diskuze vyplynula řada zajímavých závěrů a doporučení, které RE, po další diskuzi, zveřejní v oficiální podobě.

Zde jsou nejdůležitější zjištění a doporučení v neoficiální podobě.

1. Stále větší počet lidí dnes žije ve vzájemně propojeném světě, který přesahuje hranice i měřítka tradičních demokratických systémů, jež vznikly v rámci národních států. Výsledkem je rostoucí propast mezi touto globální realitou a existujícími strukturami národního vládnutí.

2. Tato situace volá po novém vztahu mezi různými (na jedné straně tradičními, národními, na druhé novými, nadnárodními) aktéry demokratického procesu a po rozšíření nových forem participace v demokratickém procesu (přímá demokracie, občanská společnost organizující se na internetových sociálních sítích, atd.). Je přitom důležité, aby neoslabovaly zastupitelskou demokracii tam, kde může jen ona nadále hrát hlavní roli.

3. V důsledku globalizace se stalo tradiční spojení mezi občanem a jeho národním státem problematické, navíc se národní státy musejí potýkat se začleněním lidí, kteří nejsou jejich občany, do demokratického procesu. Tato situace si žádá, aby evropské demokracie hledaly nové formy začlenění „ne-občanů“ do demokratického procesu.

4. V důsledku globalizace je stále více rozhodnutí, jež se týkají budoucnosti celých národů, přijímáno nestátními aktéry, s malou nebo žádnou účastí těch, kterých se to týká, nebo jejich zvolených zástupců. Je třeba urychleně najít způsoby, jako tyto nestátní aktéry učinit politicky odpovědnými vůči národním státům i nadnárodním institucím vytvořenými národními státy.

5. Zároveň je ale zřejmé, že stále větší počet problémů lze dnes řešit jen na nadnárodní úrovni. Tento vývoj oslabuje národní instituce politické reprezentace, ale zároveň nabízí možnost posilování občanské společnosti na nadnárodní úrovni.

6. Demokratický systém na národní úrovni se také ocitá pod rostoucím tlakem proto, že veřejný prostor je stále více kolonizován soukromými zájmy, což zužuje prostor pro demokratickou interakci. RE a další organizace pracující pro demokracii musí najít nové způsoby, jak chránit veřejný prostor, například v podobě nových forem veřejnoprávních médií.

7. Média mají sociální a politickou odpovědnost a nemohou být ovládány jen tržními silami.

8. Je třeba najít způsoby, jak chránit demokratický systém před jeho zneužíváním silami, které využívají jeho otevřenosti a mechanismů k destrukci lidských práv a vlády zákona. Současný růst extremismu a radikalismu, založených na rasismu a xenofobii, jsou projevy těchto trendů, kterým se demokraté musejí účinně postavit.

9. Je přitom nutné se více otevřít novým formám demokratické participace, které souvisejí s novými komunikačními technologiemi. Důležité je zejména hledat urychleně způsoby, jak učinit rostoucí počet občanských aktivit, odehrávajících se v kyberprostoru, zejména na různých sociálních sítích, produktivními pro demokratický proces. Mnohé z těchto aktivit jsou jen jednorázového charakteru, poháněny více zábavou než občanským uvědoměním, což může mít pro demokracii závažné důsledky, neboť ta nemůže přežít bez strukturované občanské společnosti a seriózního veřejného diskurzu.

10. Demokracie není udržitelná bez demokratické kultury. Proto je důležité najít nové formy vzdělávání k demokratickému občanství a respektu pro lidská práva. Školy v demokratických zemích, na všech úrovních, mají zásadní roli v tomto procesu.

11. Demokracie je proces, nikoliv konečný stav. I proto je třeba prosadit, aby byly všechny členské země RE otevřeny monitorování kvality svých demokracií institucemi RE a dalších organizací, a aby se řídily jejich doporučeními.

12. V tomto kontextu je třeba se vypořádat s tím, že teoreticky všechny členské země RE jsou si rovny, ale některé jsou „rovnější“ než jiné. Všechny členské země se musejí řídit stejnými závazky a kritérii.

Deník Referendum, 26.10.2010

23. 10.

Proč selhaly předpovědi pro volby do Senátu

Jiří Pehe Přečteno 23547 krát

Po prvním kole voleb do Senátu bylo docela zajímavé sledovat předpovědi různých analytiků a politologů ohledně výsledků voleb druhého. Naprostá většina, včetně analytiků Aktuálně.cz a serverem oslovených politologů, se shodovala na tom, že ČSSD nedosáhne absolutní většiny. Tedy, že nezíská 12 křesel. Mnozí dokonce věštili méně než 10 křesel.

Měl jsem jiný názor. V blogu nazvaném Krajina po volbách jsem napsal po prvním kole senátních voleb mimo jiné toto: „V senátních volbách sice postoupili kandidáti ODS do druhého kola v 19 obvodech, ale podíváme-li se na jednotlivé volební obvody podrobněji, má ČSSD, jejíž kandidáti postoupili do 2. kola v dvaadvaceti obvodech, mnohem lepší šance než ODS uspět a získat absolutní většinu křesel v Senátu. Na třetích a čtvrtých místech se totiž v řadě obvodů umístili kandidáti stran (KSČM, zelení, lidovci, nezávislí), jejichž voliči, pokud půjdou volit, budou spíše sympatizovat s kandidátem ČSSD.“

Proč se ti, kteří předpovídali, že ČSSD většinu nezíská, mýlili?

Především podcenili skutečnost, že voliči levice budou více motivováni jít podpořit svoje kandidáty v druhém kole. Bylo pro ně více ve hře, protože vládní reformy na ně dopadnou mnohem více než na bohatší voliče pravice, a Senát může být alespoň brzdou a fórem pro debatu o vládních reformách.

Nedocenili také skutečnost, že pro voliče KSČM, jejíž kandidáti v prvním kole neuspěli, je kandidát ČSSD přirozenou druhou volbou. A jelikož jsou voliči KSČM disciplinovaní, vlastně nejdisciplinovanější vůbec, zřejmě přišli k volbám a podpořili kandidáty ČSSD.

Důležitá byla nepochybně také skutečnost, že i voliči KDU-ČSL měli jen malou motivaci podpořit kandidáty ODS a TOP 09, protože TOP 09 vznikla jako projekt konzervativního křídla lidovců proti tradiční KDU-ČSL. Ti voliči, kteří zůstali věrní lidovcům, jsou ve svých názorech na sociální záležitosti mnohem blíže ČSSD než ODS nebo TOP 09. I tito voliči patří k těm disciplinovanějším.

Někteří analytici mylně předpokládali, že voliči ODS a TOP 09 se budou automaticky podporovat. Jenže ačkoliv TOP 09 vznikla z iniciativy konzervativního křídla lidovců, postupně se stala domovem i mnohých bývalých voličů ODS, kteří byli poměry v ODS znechuceni. Ti neměli silnou motivaci podpořit kandidáty ODS v druhém kole.

Kandidáti ODS a TOP 09 také nemohli spoléhat na voliče Věcí veřejných, protože ti po katastrofálních výsledcích prvního kola senátních voleb a voleb komunálních nejspíš k volbám vůbec nepřišli nebo neměli silnou motivaci volit pro kandidáty stran, s nimiž se vedení VV spojilo po volbách ve vládní koalici. Pokles popularity VV je totiž důsledkem především skutečnosti, že véčkaři ve vládní koalici vůbec jsou a podporují liberálně-pravicové reformy, které VV neměly v programu.

Po bitvě je každý generálem. Přesto se zdá, že těch „generálů“ mohlo být více, kdyby některým analytikům nezatemňovaly mysl jejich ideové preference, které se často přetaví do zbožných přání. Docela prostá analýza, naznačená výše, totiž ukazovala, že ČSSD získá přinejmenším oněch 12 mandátů, které získat chtěla.

20. 10.

Mýty o komunálních volbách

Jiří Pehe Přečteno 9995 krát

Některá česká média a politici s oblibou zdůrazňují několik triviálních závěrů o komunálních volbách. Například že volby skončily vítězstvím nezávislých kandidátů nebo že z politických stran si v celkovém počtu mandátů nejlépe počínala Občanská demokratická strana. Předseda Věcí veřejných Radek John pro změnu ohromil konstatováním, že si jeho strana ve volbách de facto polepšila, protože celkově získala na radnicích více mandátů než v roce 2006.

Výše uvedená zjištění mají ovšem ve vztahu k tomu, co se opravdu stalo, jakož i ve vztahu k možným dopadům na centrální politiku, asi tak stejnou hodnotu jako konstatování, že v létě je větší teplo než v zimě. Nezávislí kandidáti jsou celkově nejúspěšnější v každých komunálních volbách, a procentuální výpočet celkových zisků mandátů politických stran na všech radnicích nevypovídá nic o tom, zda uspěly, nebo ne.

Co naopak má vypovídací hodnotu pro celostátní politiku, jsou výsledky velkých stran ve velkých městech, kde vzorce hlasování více připomínají hlasování do Poslanecké sněmovny. A ačkoliv je hlasování ve velkých městech ovlivněno mnohem více než centrální politika počínáním konkrétních politiků v zastupitelstvech a radách, přece jen se do tohoto hlasování promítají mnohem více než na nižší úrovni i obecné politické preference.

To, že ODS získala v celkovém součtu všech rozdělených mandátů o několik desetin procenta více mandátů než druhá ČSSD, z hlediska centrální politiky též nic neznamená, snad kromě toho, že je ODS na místní úrovni o něco lépe zabydlená než ostatní strany, ale zároveň mnohem méně preferovaná než nezávislí kandidáti. Podstatnější je, v kolika statutárních městech ODS zvítězila nebo kolik procent v takových městech získala ve srovnání se svými rivaly.

A na této úrovni, která se promítá do centrální politiky, nedopadla ODS tentokrát dobře. Jakkoliv to lze částečně vysvětlit způsobem, který použil Petr Nečas, tedy že lidé se rozhodovali podle konkrétních situací a lidí, pravdu má i Bohuslav Sobotka, když říká, že volby na této úrovni byly částečně i referendem o vládní politice.

Když Radek John srovnává výsledky VV s výsledky v roce 2006, a s uspokojením konstatuje, že strana získala v absolutních číslech několikanásobně více mandátů, což je prý zlepšení o tisíce procent, zapomíná dodat, že to, co je skutečně důležité, jsou výsledky VV ve srovnání s výsledky jarních voleb do Poslanecké sněmovny. Jakkoliv se v takovém srovnání měří dvě různé věci, přesto je jasné, že strana, která získala v jarních volbách více než deset procent hlasů, a je členem vládní koalice, zaznamenala drtivou porážku ve volbách komunálních, když zcela propadla ve velkých městech.

Největší vypovídací hodnotu pak má neúspěch VV v Praze, neboť před tím, než se VV staly celostátní stranou, byly lokálním pražským uskupením.

Při uplatnění relativních měřítek také nebyl nikterak oslnivý výkon TOP 09. Strana sice zvítězila v Praze, ale od politického subjektu, který chce soutěžit s ODS, bychom přece jen čekali víc než vítězství v několika málo městech a postup pouhých pěti kandidátů do druhého kola.

Jak VV, tak TOP 09 samozřejmě hodně utrpěly tím, že ke komunálním volbám přišli voliči v menším počtu a v jiném složení než k volbám do Poslanecké sněmovny. Jenže otázkou je, zda budou tyto strany, po relativním neúspěchu v komunálních a senátních volbách, schopny motivovat mladé voliče z internetové generace stejně jako na jaře 2010.

Co mnohá obecná zjištění o výsledku komunálních voleb též pomíjejí, je skutečnost, že samotné politické strany čtou výsledky voleb jinak než například skrze triviální konstatování, že nejvíce hlasů získali nezávislí. Zajímá je ne to, jak si počínaly ve vztahu k nezávislým, ale jak si počínaly ve vztahu k ostatním politickým stranám, a to zejména na té úrovni, která má nějakou vypovídací hodnotu pro centrální politiku.

Vědomí velkého neúspěchu v tomto kontextu bude mít značné dopady dovnitř politických stran. Pokud budeme volby nahlížet touto optikou, všechny vládní strany mají důvody se obávat trendů, které komunální volby naznačily.

Zejména Věci veřejné se de facto staly rozbuškou ve vládní koalici, protože jejich totální selhání je nutné poměřovat jejich překvapivě dobrým výsledkem v jarních volbách do Sněmovny. A právě proto, že úspěch v jarních volbách je v případě této strany hlavním měřítkem pro posuzování jejích výsledků ve volbách komunálních (i senátních), je jasné, že véčkaře čeká sebezpytování a vnitřní nestabilita, která může vyústit do oslabení celé vládní koalice.

Deník Referendum, 19.10.2010

18. 10.

Věci veřejností odepsané

Jiří Pehe Přečteno 6239 krát

Zatímco absolutním vítězem komunálních a prvního kola senátních voleb je sociální demokracie, a k relativním vítězům lze počítat i TOP 09, která se svými výsledky v Praze a některých dalších městech zřejmě pevně etablovala na české politické scéně, o velikosti porážky ODS rozhodne až druhé kolo senátních voleb. Absolutním poraženým jsou ale už teď Věci veřejné.

Propadly téměř úplně jak v senátních, tak v komunálních volbách, a na rozdíl od TOP 09 nepotvrdily, že jejich úspěch v květnových volbách do Poslanecké sněmovny nebyl zapříčiněn jen specifickou souhrou okolností. To pro tuto novou stranu znamená vážné nebezpečí rychlého pádu do bezvýznamnosti.

Když byl volební manažér VV Vít Bárta dotázán, co by podle jeho názoru strana měla ve světle katastrofálních volebních výsledků dělat, nabídl jako řešení usilovnou práci ministrů VV na jejich ministerstvech, která prý přesvědčí občany, a pomůže straně zakotvit v české politice v podobě středového subjektu.

Pokud Bártův názor převáží na nadcházející ideové konferenci VV, je načase se s touto stranou začít loučit. Zcela totiž podceňuje skutečnost, že VV vynesla do Poslanecké sněmovny jen dvě témata: boj s dinosaury a boj s korupcí.

Protestní strana, jakou VV před volbami byla, se ovšem s dinosaury spojila ve vládě, a pokud si chce v tomto směru zachovat nějaký zbytek věrohodnosti, musí z vlády rychle odejít. Musí tak učinit i proto, že prioritou Nečasovy vlády není boj s korupcí, o němž VV tolik mluvily, ale neoliberální reformy, o kterých VV před volbami nemluvily vůbec.

VV též jen těžko někoho přesvědčí, že chce být středovou stranou, podporuje-li politiku TOP 09 a ODS, která má k politickému středu asi tak daleko, jako k němu má politika KSČM zleva. Jinými slovy: zůstanou-li véčkaři ve vládě „škrtformy“, docela jistě zajdou na krizi identity.

Nadcházející ideová konference VV přesně ukáže, o co Bártovi a spol. šlo v prvé řadě. Pokud šlo především (z důvodů zcela neprůhledných, a tudíž neveřejných) o dočasné proniknutí na některá klíčová ministerstva, žádných korekcí kurzu se nedočkáme, a VV bude další českou stranou „na jedno použití“. Pokud měly být VV naopak dlouhodobým politickým projektem, lze je snad ještě zachránit jen rychlým odchodem do (konstruktivní) opozice.

Právo, 18.10.2010

17. 10.

Krajina po volbách: Vládní koalice v ohrožení

Jiří Pehe Přečteno 17040 krát

Je pravděpodobné, že první reakcí vládních stran na neúspěch v komunálních a prvním kole senátních voleb, bude výsledky voleb bagatelizovat. Koneckonců nic jiného jim nezbývá, protože jinak by se vládní koalice mohla velmi brzy rozpadnout.

Ve volbách de facto neuspěly všechny vládní strany. Z nich z voleb nejlépe vyšla TOP 09, která v podobě úspěchu v Praze, ovšem na úkor koaliční ODS, potvrdila přinejmenším to, že se s ní musí jako se stranou počítat i do budoucna. Že to tedy není strana „na jedno použití“. Odhlédneme-li ale od úspěchu v Praze, nejsou volební výsledky TOP 09 (ani v komunálních, ani v senátních volbách) nikterak oslnivé.

ODS je na tom ještě hůř. Ztratila většinu radnic statutárních měst, porážku z rukou ČSSD utrpěla i ve městech menších.

V senátních volbách sice postoupili kandidáti ODS do druhého kola v 19 obvodech, ale podíváme-li se na jednotlivé volební obvody podrobněji, má ČSSD, jejíž kandidáti postoupili do 2. kola v dvaadvaceti obvodech, mnohem lepší šance než ODS uspět a získat absolutní většinu křesel v Senátu. Na třetích a čtvrtých místech se totiž v řadě obvodů umístili kandidáti stran (KSČM, zelení, lidovci, nezávislí), jejichž voliči, pokud půjdou volit, budou spíše sympatizovat s kandidátem ČSSD.

ODS navíc nejspíš čekají další porážky. Za prvé se ji budou v některých městech snažit vyšachovat z vedení radnic i její koaliční partneři z vlády, kteří raději půjdou do koalic s různými sdruženími nebo dokonce ČSSD. Důvod je prostý: nevalná pověst ODS ve většině měst, kde vládla, často sama. Pokud si například TOP 09 nebude chtít uškodit ve městech, kde má šanci (spolu)vládnout, jen těžko si může dovolit nabídnout koalici ODS obtížené kmotry a dalšími podivnými vazbami.

ODS také nejspíš ztratí pozici předsedy Senátu. Ať už totiž ČSSD získá sama absolutní většinu křesel nebo ne, bude mít s největší pravděpodobností dost síly na to, aby spolu s nezávislými senátory prosadila do funkce předsedy Senátu někoho jiného než Přemysla Sobotku.

Zatímco pro ODS jsou výsledky voleb porážkou, pro Věci veřejné jsou katastrofou. Strana nepotvrdila, že by měla být trvalou součástí české politické scény. Prohrála na všech úrovních.

To vyvolá silné pnutí jak ve straně, tak ve vládní koalici. Véčkaři si prostě budou muset odpovědět na otázku, zda coby protestní, údajně středová strana, bojující proti politickým dinosaurům, udělali dobře, když šli do pravicové vlády s dinosaury. Odpověď zní, že nikoliv.

Pokud jde o vztahy uvnitř politických stran, výsledky voleb ovšem neotřesou jen vedením VV. Jsou nebezpečím i pro postavení Petra Nečase v ODS. Ten byl v čele strany potvrzen po květnových volbách do Poslanecké sněmovny, v nichž ODS výrazně ztratila, ale nakonec byla zásluhou povolební aritmetiky schopna sestavit vládu.

Květnová porážka ODS pod vedením Nečase, který před volbami narychlo nahradil Mirka Topolánka, se tak změnila ve „vítězství“, jenže to bylo třeba nyní potvrdit. Nestalo se, což může mít dva protichůdné dopady.

Paradoxně může vymetení ODS z řady radnic posílit Nečase v boji s různými kmotry, kteří byli na radnice vedené ODS navázáni. Mohl by tak stranu možná snadněji očistit. Potíž je v tom, že toto „čištění“ se neobejde bez konfliktů a praní špinavého prádla, což může ODS dále oslabit.

Realističtější je ale scénář, že se v ODS, do níž jsou nejrůznější ekonomická bratrstva pevně vrostlá, objeví hlasy, že volba Nečase do čela strany, nebyla nejlepším řešením. Ve straně tak může dojít k novému neklidu.

Je samozřejmě možné, že lídři koaličních stran neúspěchy v komunálních a senátních volbách ustojí, ale politika má, naneštěstí pro ně, i symbolickou rovinu. Koalice s většinou 118 hlasů se tak po těchto volbách bude jevit slabší, než by se mohlo ve světle oněch 118 hlasů zdát.

Každé radikálnější vládní opatření bude vyvolávat koaliční spory mnohem snadněji, než by tomu bylo, kdyby koaliční strany ve volbách uspěly. A zejména VV budou hledat cestu, jak v koalici být a zároveň nebýt, popřípadě z ní úplně odejít.

13. 10.

O nedodržování dohod Českem a Evropskou unií

Jiří Pehe Přečteno 4757 krát

V reakci na můj text Česká výjimka se objevily i názory, že jakkoliv může být samotná výjimka z Lisabonské smlouvy, kterou si vymínil prezident Václav Klaus před podepsáním smlouvy, obsahově nesmyslná, a jakkoliv ji Klaus vnutil EU na základě vydírání, dohody se mají plnit. Jinými slovy, když už se EU jednou zavázala, že česká výjimka bude, měla by dohody respektovat.

Pokud by prý EU dohodu nedodržela, ztratí důvěryhodnost.

Tyto argumenty si zaslouží dvě poznámky.

Za prvé, EU na summitu v Bruselu, kde Klausovu výjimku schválila, nespecifikovala mechanismus jejího přijetí. Hovořilo se o tom, že nejlepším řešením by bylo její připojení k přístupové smlouvě s Chorvatskem nebo k přístupové smlouvě s Islandem, ale nepadl žádný přesný závazek.

Jestliže se tedy objevují názory, že by se česká výjimka mohla schvalovat separátně, hlasováním v každé členské zemi, pak rozhodně nelze říci, že EU od svého závazku odstupuje. To by se dalo říci pouze v případě, že by Brusel prohlásil, že se o české výjimce hlasovat nebude vůbec, že ji hodí pod stůl.

Zároveň je licoměrné obviňovat EU. Jestliže jsou proti přijetí české výjimky společně s nějakou přístupovou smlouvou konkrétní státy, lze případně obvinit z porušení dohod jen tyto konkrétní státy. EU prostě nemá dostatečně silné páky, aby donutila například Rakousko či Maďarsko k tomu, že musí souhlasit s přičleněním české výjimky do přístupové smlouvy s Chorvatskem.

Za druhé, důvěryhodnost mezi partnery se vždy odvozuje od jednání na obou stranách partnerského vztahu. Je pokrytecké obviňovat EU z neserióznosti ohledně prosazování české výjimky, když Česká republika už 8 let flagrantně porušuje závazek, jenž byl podmínkou jejího vstupu do EU. Konkrétně jde o zákon o státní službě, který parlament v roce 2002 přijal, protože bez něj bychom do EU nemohli vstoupit, načež různé vlády čtyřikrát odložily jeho účinnost, takže neplatí dodnes. Nečasova vláda ho teď chce dokonce úplně zrušit!

Dalším příkladem je dlouholeté odmítání prezidenta Klause (už od roku 2004) ratifikovat Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě zakládající systém kolektivních stížností, a to přesto, že k němu dal český Parlament souhlas, a že s tímto dokumentem souhlasili v jednání v rámci EU čeští vládní představitelé stejně, jako na konci roku 2009 souhlasili představitelé ostatních členských zemí EU s českou výjimkou. Prezident Klaus tak ignoruje kolektivně vyjednaný závazek České republiky úplně stejně, jako nyní možná budou ignorovat závazek prosadit jeho českou výjimku představitelé Rakouska a Maďarska.

Jinými slovy: Česká republika nebude stát na pevné půdě, pokud si bude stěžovat na údajnou licoměrnost EU nebo některých členských tátů EU ohledně české výjimky. Sama dohody porušuje. Nelze než připomenout české přísloví: kdo s čím zachází, tím také schází.

13. 10.

Česká výjimka

Jiří Pehe Přečteno 4986 krát

Prezident Václav Klaus a jeho příznivci se obávají, že výjimka z Lisabonské smlouvy, kterou na žádost Klause vyjednala vláda Jana Fischera, by mohla v EU narazit, pokud nebude součástí přístupové smlouvy s Chorvatskem. Klaus dokonce zaútočil na ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, když prohlásil, že nevěří, že Schwarzenberg bude výjimku prosazovat.

Pro připomenutí: v případě přijetí výjimky by byla v České republice suspendována platnost Listiny základních práv Evropské unie. Prezident podmínil touto výjimkou svoji ratifikaci Lisabonské smlouvy, neboť se údajně obával, že zůstane-li Listina v platnosti, mohli by sudetští Němci uplatňovat majetkové nároky vůči České republice.

Jenže situace Schwarzenberga není ve vztahu k výjimce jednoduchá. Ač si vládní koalice dala do koaliční smlouvy, že výjimku prosadí, je Česká republika na tenkém ledě. EU se totiž příslibem výjimky sice podvolila Klausovu tlaku, ale nespecifikovala přesně mechanismus přijetí této výjimky.

Jak už bylo zmíněno, obecně se soudilo, že bude připojena k nějaké budoucí přístupové smlouvě, nejspíš s Chorvatskem. Jenže nyní se v Bruselu proslýchá, že některé země jsou proti tomuto mechanismu. S českou výjimkou mají problém, a spojení s přístupovou smlouvou by učinilo složitým její případné odmítnutí, protože by takové země mohly výjimku odmítnout jedině odmítnutím vstupu kandidátské země, k jejíž přístupové smlouvě by byla výjimka připojena.

Posuzováno prizmatem principů opakovaně deklarovaných českým prezidentem, je pozoruhodné, že se Klaus tolik vzpírá případné demokratické diskusi v EU o české výjimce. Pokud ji tolik chce, měl by se pokusit přesvědčit o svém názoru politiky zemí, anebo přímo veřejnosti v zemích, které s českou výjimkou mají problémy: zejména Rakousko a Maďarsko.

Pokud by se o výjimce hlasovalo v každé členské zemi EU nezávisle na přístupové smlouvě s Chorvatskem nebo jinou zemí, a byla by nakonec přijata, alespoň by se částečně neutralizoval nedemokratický způsob, jímž Klaus výjimku EU vnutil.

Lisabonská smlouva totiž byla doporučena prezidentovi k ratifikaci ústavními většinami v obou komorách českého parlamentu bez jakýchkoliv výjimek. Poslanecká sněmovna sice schválila spolu s Lisabonskou smlouvou také doprovodné usnesení, podle kterého smlouva nemůže revidovat poválečné uspořádání Československa a zpochybňovat Benešovy dekrety, ale nikoliv výjimku, kterou si později—navíc bez jakékoliv konzultace s parlamentem--vymínil Klaus.

Už to, že česká vláda vůbec byla ochotna na Klausův požadavek přistoupit a o výjimce s ostatními státy EU jednat, ač k tomu neměla mandát od parlamentu, je na pováženou. Na pováženou také je, že EU na Klausovu hru přistoupila. Brusel přeci dobře věděl, že v České republice není z ústavního hlediska výjimka v pořádku.

Aby byla výjimka eventuálně souladu s českou ústavou, nestačilo by nejspíš—přinejmenším v České republice—aby se o výjimce hlasovalo prostou většinou v rámci schvalování nějaké přístupové smlouvy. Jelikož obě komory parlamentu hlasovaly o Lisabonské smlouvě ústavními většinami, měla by i jakákoliv změna Lisabonské smlouvy, kterou si až po parlamentním hlasování vymínil Klaus, být schválena ústavními většinami.

Nahlíženo v obecnější rovině, je zřejmé, že česká výjimka je takový ústavní zmetek a tak nehorázný projev libovůle prezidenta, že její odmítnutí by bylo tím nejlepším, co by se mohlo stát. Strašení sudetskými Němci byla podle expertů od začátku jen záminka. Přijetí výjimky by přitom zbavilo české občany některých práv, které vstupem Lisabonské smlouvy v platnost už nabyli. Například možnost obracet se v některých otázkách přímo na evropské soudy.

Je tedy jisté, že pokud by nakonec byla výjimka schválena, napadnou ji u ústavního soudu, a možná i u soudů evropských, některé instituce a jedinci. Už proto, že by je její přijetí zbavilo občany některých již nabytých práv.

Klaus se ovšem nevzdává snadno, a boj o výjimku může být jednou z posledních příležitostí během jeho prezidentství, jak se v EU ještě zviditelnit. Bude tedy šturmovat proti sudetoněmeckému nebezpečí, a pokud by výjimka skutečně nebyla připojena k nějaké přístupové smlouvě, bude kritizovat EU za její údajnou proradnost. S prezidentem si v takovém případě užije i vláda.

Zatím nejpikantnější příspěvek do začínající hysterie okolo výjimky nabídla Jana Bobošíková, která kromě urážlivé kritiky Schwarzenberga řekla, že by Klaus měl v případě nepřijetí výjimky stáhnout svůj podpis pod Lisabonskou smlouvou. Zdá se, že ústava je skutečně pro tyto lidi jen cár papíru. O možnosti, že by prezident „odratifikoval“ stáhnutím podpisu smlouvu, kterou už jednou ratifikoval, totiž opravdu, ale opravu nic neříká.

Ale možná by to měl Klaus zkusit. Pro Evropu, kde momentálně vládne spíše chmurná nálada, by to byla skvělá zábava.

Deník Referendum, 12.10.2010

12. 10.

Reformy vzaté za špatný konec

Jiří Pehe Přečteno 10616 krát

Vládě Petra Nečase se podle průzkumů nedaří přesvědčit většinu veřejnosti, že myslí vážně boj s korupcí. Členové vlády se brání, že boj s korupcí je běh na dlouhou trať, jenže vláda nebyla zatím schopna nabídnout ani jízdní řád boje s korupcí.

Ministr vnitra Radek John nejprve zveřejnil své představy v tak zmatené podobě, že z jeho týmu odešli experti, kteří to myslí s bojem proti korupci vážně.

Vládní NERV pak přišel se svou vizí, jenže i ta stojí na hliněných nohou. Zatímco jednotlivá navržená opatření jdou správným směrem, širší kontext dál budí nedůvěru. Vláda chce například zrušit zákon o státní službě, který Česká republika přijala jako podmínku svého vstupu do Evropské unie už v roce 2002, ale jehož účinnost různé vlády mezitím čtyřikrát odložily. Bez nezpolitizované státní správy je přitom boj s korupcí jen chiméra.

Veřejnost je také svědkem tahanic o (ne)zrušení anonymních akcií, nerozhodnosti politiků ve vztahu k účinné regulaci lobbingu, a neochoty zpřísnit zákony o konfliktu zájmů. Není tedy divu, že většina občanů nemá ve vládní boj s korupcí důvěru.

To je ovšem zásadní problém ve vztahu k rozpočtovým škrtům a reformám. Vládní plány krátit různé sociální dávky, snižovat platy ve státní správě nebo reformovat důchodový systém budou totiž narážet na zásadní nedostatek legitimity v situaci, kdy se desítky miliard z veřejných peněz ztrácí v černých děrách korupce: od umělého předražování projektů až po přihrávání projektů kamarádům politiků a vyplácení nabobtnalých „provizí“.

Jen málokterý průměrný zaměstnanec bude srozuměn s tím, že si má utáhnout opasek nebo přijmout větší risk v podobě rozvolnění pracovního práva či investování peněz do soukromých důchodových fondů v situaci, kdy se těmto osobním obětem a riskům stát de facto vysmívá v podobě tolerování rozsáhlé systémové korupce.

Různé „české“ reformní cesty už přitom několikrát narazily kvůli špatnému načasování, vadnému kontextu a nedostatečné komunikaci. Začalo to už kupónovou privatizací, které nepředcházela privatizace bank a přijetí potřebného právního rámce, nejposlednějším příkladem pak byla Julínkova „reforma“ zdravotnictví, která též začala „od konce“.

I nyní jsme svědky něčeho podobného. Vláda bude jen těžko hledat sociální smír a pochopení pro úspory v situaci, kdy lidé, kteří si mají „odpovědně“ utahovat opasky, vidí, že miliardy, které na nich vláda uspoří, putují nadále do kapes nejrůznějších kmotrů a politicko-ekonomických mafií. A budou jen těžko podporovat privatizaci důchodů v situaci, kdy neexistuje žádná záruka, že důchodové fondy nebudou výše zmíněnými skupinami vytunelovány.

Právo, 12.10.2010

06. 10.

Zprivatizovaná politika aneb Ministerstvo věcí nečitelných

Jiří Pehe Přečteno 9983 krát

Poté, co média zveřejnila zprávy, že soukromá bezpečnostní agentura ABL sledovala před čtyřmi roky politiky ODS na Praze 11, rozpoutala se typicky česká diskuse. Komentáře k této kauze se tudíž nejčastěji zabývají klasickou otázkou „komu to slouží?“

Hlubokomyslné odpovědi na tuto otázku, kterou s oblibou kladli v různých diskreditačních kampaních zejména komunisté, pak nabízejí celou škálu vzrušujících konspiračních teorií. Jde prý o boj v rámci ODS. Nebo je za tím snaha zdiskreditovat Věci veřejné, neboť bývalý šéf ABL Vít Bárta je nyní ministrem dopravy za VV a jeho strana řídí v osobě Radka Johna i ministerstvo vnitra. Ale kdo ví, možná je za vším TOP 09, která by mohla z aféry vytěžit v komunálních volbách. Nejtemnější scénáře pak naznačují skutečně apokalyptické cíle aféry: byla prý rozpoutána, aby mohla vzniknout velká koalice ODS a ČSSD!

Známý politický katastrofista Bohumil Doležal se s tím nepáře a jde přímo ke kořenům bolševické otázky „komu to slouží?“ Je prý podivné, že si ještě nikdo nepovšimnul nápadné podobnosti s akcí „Monte Argentario“, kterou to údajně „připomíná mohutně”. Podle Doležala někdo umístil doprostřed koalice před volbami minu a ta teď, v příhodné chvíli, bouchla. Čím víc se koalice bude hádat, tím hůř pro ni. ČSSD to může jenom z ústraní přiživovat. V našem veřejném životě se pevně uchytil paroubkismus, míní politolog.

A pokračuje: „Kdo si objednal Monte Argentario, není jasné stejně, jako není jasné, kdo si objednal sledování paní Šorfové a celý ten rumrajch, jenž se od toho odvinul. Rukopis obou akcí je stejný, takže skoro bych řekl, že hybatelem je jedna a tatáž osoba (právnická či fyzická) a že fyzické osoby, které se na rozpoutání akce podílely, by bylo třeba označit a velmi rázně vypudit z politiky nebo ze slušné společnosti, pokud v politice nejsou.“

Přeložíme-li do srozumitelné řeči to, co nám politolog i další komentátoři, kteří neúnavně krouží okolo otázky „komu to slouží?“, říkají, podstatné vlastně není, jestli někdo někoho špehoval (zákon to prý nezakazuje) a pak diskreditoval či dokonce mlátil (v některých případech byly totiž sledované osoby údajně i zmláceny), ale že někdo odpaluje pomyslné miny v útrobách naší vládní koalice, která má před sebou v příští čtyřletce ty nejdůležitější úkoly v podobě neochvějného plnění závěrů vládního prohlášení, odvozeného z vůle našeho lidu.

Nu dobrá, to, že někdo médiím nabízí takovéto skandály, je jistě na pováženou, stejně jako je na pováženou, že některá česká média s oblibou rozehrávají diskreditační kauzy v tak nápadných časových souvislostech, že u katastrofistů nemohou nevyvolat paranoidní reakce a zlobu na ty, kdo zlovolně ruší vládní koalici v jejím „klidu k práci“.

Jenže ta nejhrozivější podstata nejnovějšího skandálu nespočívá v tom, že někdo před blížícími se volbami dávkuje pro média odhalení o věcech, které se opravdu staly, jakkoliv je to už čtyři roky. Vždyť stejně jako se v kauze Monte Argentario premiér Topolánek skutečně scházel v Itálii s předními lobbisty i nyní někdo skutečně sledoval politiky ODS i jejich příbuzné, jakož i pak mlátil některé konkrétní lidi.

Hrozivost celé věci spočívá v tom, že firma, která stojí v centru celé nechutné záležitosti, je úzce spojena s několika lidmi, kteří nyní ovládají klíčová ministerstva. Možná se nakonec třeba prokáže tvrzení Víta Bárty, že dokumenty spojované v kauze sledování politiků s firmou ABL jsou padělky, jenže to nic nemění na skutečnosti, že v podobě Věcí veřejných se lidé spojení s touto, nyní silně podezřelou firmou dostali do vlády země.

Profesor Jiří Přibáň psal v souvislosti s volebním úspěchem VV hned po volbách o nebezpečném trendu privatizace politiky. Představitelé ODS, která se postavila do čela rodící se vládní koalice, tehdy měli jisté důvodné problémy s tím, že by véčkaři měli dostat ministerstvo vnitra, o které tolik usilovali. Nakonec ustoupili s tím, že prý ministerstvo nebude dávat zakázky firmě ABL.

Jenže jak ukazují některé skutečnosti, jež se vynořují ze současného skandálu, o nějaké zakázky přeci vůbec nejde. Moc mají ti, kdo mají (citlivé) informace. Některé indicie naznačují, že kdokoliv sledování politiků ODS na Praze 11 organizoval, měl přístup i k informacím z policejních databází.

Takové informace bezpečnostní agentury prý získávají od svých zdrojů v policii. Daní policisté tím porušují zákon, ale agentury zřejmě mají jejich prostřednictvím přístup jen k určitým konkrétním informacím.

Představme si ale, že nějaká taková agentura získá přístup ke všem databázím ministerstva vnitra, jakož i ke všem databázím policejním... Jako útěcha nám může posloužit snad jen to, že žijeme v právním státě, a můžeme si být tudíž naprosto jisti, že ministr vnitra a jeho lidé, někteří z bezpečnostních agentur, by nikdy, ale opravdu nikdy pro potřeby soukromé agentury nezkopírovali databáze ministerstva a policie… A že tedy nemají nyní v ruce materiály, s jejichž pomocí mohou potenciálně vydírat a kompromitovat mnoho lidí, včetně politiků.

Tato potenciální privatizace politiky a bezpečnosti státu má také aspekt, na který upozornili politici ČSSD: jakkoliv bychom rádi věřili, že v právním státu se vše děje podle práva a principu „padni komu padni“, nelze se zbavit jistých pochybností, že kauza, v níž figurují lidé z jedné bezpečnostní agentury, bude skutečně vyšetřena policií, kterou skrze ministerstvo vnitra nepřímo ovládá politická strana, již „vytvořil“ člověk, jenž výše zmíněnou bezpečnostní agenturu vlastnil.

Možná mnohým analytikům a komentátorům, posedlým otázkou, komu může posloužit skandál před volbami, ještě nedochází, že nebezpečím pro českou demokracii není v první řadě zlovolné rozehrávání jakýchsi kauz, načasovaných před volby. To opravdové nebezpečí přichází z privatizace politiky hráči, jejichž skutečné úmysly jsou (už ve světle toho, co se vyjevuje o jejich minulosti) více než nejasné.

Deník Referendum, 5.10.2010

Archiv článků: říjen 2010