Václav Klaus si zaslouží pochvalu za svou kritiku selhání českých politických elit.
Dopouští se jen přehlédnutí jednoho jemného detailu časových následností a kauzálních vztahů v nich. Zbabělost bylo lze vysledovat především v okolnostech jeho vlastní volby na začástku minulého roku (což prezident pouze mezi řádky naznačuje, když hovoří o „dalším“ selhání): Pomočené kalhoty na záchodku, když někdo houkl pod oknem, dětské nábojnice v dopisech, po kterých ctihodní zákonodárci propadali hysterii, nebo jedna noční SMS, po které se příjemkyně zhroutila natolik, že ji hlídala skvadra senátorů spřízněných s Klausem.