Rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení rádobyústavního zákona bylo očekávané, logické a lze je jen vítat. Ústavní krizi, ve které by poslanci s asistencí prezidenta obcházeli Ústavu, toto rozhodnutí zastavilo. Politickou krizi, do které se poslanci i parlament jako celek dostal jednak svou neschopností politicky jednat v mantinelech Ústavy a zákonů české republiky, stejně jako pocitem absolutní nadřazenosti politiků nad zákony nejen ve smyslu moci prosadit do nich cokoli, ale pak je jednotlivě i jako shromáždění bez větších skrupulí porušovat nebo obcházet, si musí vyřešit politici. Nic nebrání kterémukoli z nich složit mandát, pokud na svou práci nestačí (namísto toho jsou schopni přijít s výmluvou na střevní potíže tak trochu ve stylu dítěte, které si nezvládlo udělat domácí úkol).
Předčasné volby nejsou veřejným zájmem. Jsou pouze zájmem politiků, kteří v nich vidí příležitost se dostat k moci. Nelegitimují je ani ohledy na probíhající hospodářskou krizi. Pokud mají poslanci starost o kvalitu státního rozpočtu na příští rok, měli by vzít vážně Janotův návrh a jednat o něm (a volby udělat až v řádném termínu příští rok). Situaci nezlepší zkracování lhůt pro projednávání jiného rozpočtu, který zatím nikdo jako alternativu k rozpočtu Janotovu nepředložil. K rozpočtu předkládanému ministrem, který se na ministerské křeslo dostal jaksi „z nouze,“ může mít leckdo politické výhrady, je ale přinejmenším sestavován ministrem, který limity jeho sestavení dobře zná a na rozdíl od mnohých politiků aspoň umí počítat. Výhrady politické by ostatně měly být formulovány především během projednávání státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně. Předčasné volby a zkrácení lhůt pro projednání rozpočtu kvalitě neprospějí a předvolební hesla, kterými jsou bombardováni voliči, za diskusi o státním rozpočtu považovat nemůžeme.
Na skutečnost, že je jednorázová změna Ústavy a účelové zkrácení volebního období s vysokou pravděpodobností zákon Ústavě odporující a fakticky zákon „ústavní“ pouze podle jména, nikoli svým obsahem, upozorňovali mnozí již v době, kdy byl přijímán. Odklad vykonatelnosti je důsledkem svévole zákonodárců, nikoli svévolí Ústavního soudu.
Vydělat na odkladu mohou především občané. Co jiného by mohlo zákonodárcům výrazněji připomenout, že v právním státě panuje především vláda zákona, nikoli jejich vlastní svévole? Zákonodárci jsou v postavení jednoho z vrcholů trojúhelníku mocí zákonodárné, výkonné a soudní. Je zřetelné, že si mnozí - dobře je to vidět na vyjádření předsedů politických stran bez ohledu na to, že fakticky nejsou ani sami, ani v dohodě s jinými sestavit vládu - myslí, že jim demokratické zřízení faktem zvolení dává moc, která kdysi náležela absolutistickým monarchům nebo diktátorům. Fakt, že se mezi vrcholnými ústavními institucemi našla jedna, která měří bez ohledu na skupinové zájmy i bez ohledu na to, že v pozici toho, kdo vykřikl „císař je nahý,“ není nevinné dítě, ale poslanec těsně před důchodem, který obecně dobré pověsti nepožívá, je povzbudivá.