Rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení rádobyústavního zákona bylo očekávané, logické a lze je jen vítat. Ústavní krizi, ve které by poslanci s asistencí prezidenta obcházeli Ústavu, toto rozhodnutí zastavilo. Politickou krizi, do které se poslanci i parlament jako celek dostal jednak svou neschopností politicky jednat v mantinelech Ústavy a zákonů české republiky, stejně jako pocitem absolutní nadřazenosti politiků nad zákony nejen ve smyslu moci prosadit do nich cokoli, ale pak je jednotlivě i jako shromáždění bez větších skrupulí porušovat nebo obcházet, si musí vyřešit politici. Nic nebrání kterémukoli z nich složit mandát, pokud na svou práci nestačí (namísto toho jsou schopni přijít s výmluvou na střevní potíže tak trochu ve stylu dítěte, které si nezvládlo udělat domácí úkol).

Předčasné volby nejsou veřejným zájmem. Jsou pouze zájmem politiků, kteří v nich vidí příležitost se dostat k moci. Nelegitimují je ani ohledy na probíhající hospodářskou krizi. Pokud mají poslanci starost o kvalitu státního rozpočtu na příští rok, měli by vzít vážně Janotův návrh a jednat o něm (a volby udělat až v řádném termínu příští rok). Situaci nezlepší zkracování lhůt pro projednávání jiného rozpočtu, který zatím nikdo jako alternativu k rozpočtu Janotovu nepředložil. K rozpočtu předkládanému ministrem, který se na ministerské křeslo dostal jaksi „z nouze,“ může mít leckdo politické výhrady, je ale přinejmenším sestavován ministrem, který limity jeho sestavení dobře zná a na rozdíl od mnohých politiků aspoň umí počítat. Výhrady politické by ostatně měly být formulovány především během projednávání státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně. Předčasné volby a zkrácení lhůt pro projednání rozpočtu kvalitě neprospějí a předvolební hesla, kterými jsou bombardováni voliči, za diskusi o státním rozpočtu považovat nemůžeme.

Snaha o obejítí ústavy byla čistá fraška a výmluvy o potřebě rychlého nového rozdání politických karet v zájmu stabilnějšího politického klimatu jsou jen nevěrohodnou výmluvou. Stačí, když se na věc podíváme jen pohledem kvality přípravy státního rozpočtu. Té by jistě neprospělo, že by volby poslanců měly probíhat v tomto podzimním termínu už trvale a každý čtvrtý z nich by byl připravován v podobném zmatku. Proponenti podzimních voleb proto musí počítat s další nestabilitou a dalšími mimořádnými volbami, aby jejich termín vrátili na jaro. Pokud jim jejich vlastní práce poslanecká práce pro Českou republiku připadá důležitá, měli by se věnovat běžné poslanecké práci na zákonech i rozpočtu místo rychlé snahy změnit Ústavu a přijmout mechanismus, který by se stejnými prvky retroaktivity jako zrušený zákon, umožňoval Poslaneckou sněmovnu z vlastního popudu rozpustit. Okázalý nezájem o „běžnou“ agendu zákonodárce a snaha věnovat se pouze mechanismu souvisejícímu s přeskupením vlivu a cestě k moci, bohužel ukazuje, o co jde v české politice především.

Vrchol nihilismu a neúcty k vlastní úloze lze ovšem vidět na jednání Senátu. Jednání o bleskové změně Ústavy si obě komory naplánovaly na 11. září a symbolika, kterou v tomto útoku zákonodárců proti vládě zákona a respektu k ústavnímu pořádku naplňují, je vskutku komická. Když se teroristé připravovali na svůj útok proti dvojčatům, nešlo jim o zvládnutí všeho, co musí umět piloti dopravních letadel. Stačilo jim z toho zvládnout relativně drobnou část ovládání letadla ve vzduchu, bezpečný vzlet a přistání sice cestující zajímají přinejmenším stejně, pro teroristy potřebující dopravní letadla pouze zneužít, to však byla dovednost zbytečná. Zákonodárci se při svém útoku na vládu zákona v České republice chovají stejně. Nejde jim o kvalitu přijímaných zákonů, rozvahu nad jejich možnými nezamýšlenými důsledky nebo snahu o srozumitelnost a konzistenci právního řádu. Zvládnutí rychlé zkratky, kterou potřebují pro svůj vlastní cíl, podřídí vše ostatní.

Senát si na pořad jednání 11. září zařadil jediný bod, vyslovení souhlasu s ratifikací dohody s Albánií o spolupráci v boji proti trestné činnosti. Pro skalní zastánce nutnosti předčasných voleb je asi Albánie novodobým protektorem „veřejného zájmu,“ kterým se dnes zaštiťují. Nebýt této země, hrozil by nám kolaps ještě větší (a je ironií, že senátním zpravodajem tohoto tisku je zrovna senátor Sehnal, jeden ze dvou aktérů podnětného rozhovoru o vztahu ekonomiky a politiky, kterému jsem se ve starším blogu již věnoval).

Tváří tvář českému zájmu o volby však musela Albánie i koordinace boje proti zločinnosti dočasně ostrouhat. Senátoři se sešli v devět ráno, aby si po schválení programu obsahujícímu pouze schvalování této dohody vyslechli z úst předsedy Senátu informaci s Albánií nijak nesouvisející: „Poslanecká sněmovna v této chvíli projednává dva důležité body, a to je jednak novela Ústavy a jednak novela volebního zákona, které podle všeho Senátu postoupí kolem dnešního poledne a které následně, pokud s tím bude vůle, zařadíme na pořad naší schůze." Poté následoval návrh na přerušení schůze, který byl všemi 61 přítomnými bez reptání schválen.

Horní komora si lehla k nohám dolní komory. Jako slintající pes, co čeká na kost svého pána, až mu ji pohodí k jídlu, rozhodl se Senát vyčkávat na to, co vypadne z Poslanecké sněmovny, aby to během hodiny mohl přežvýkat jeho Ústavně-právní výbor a pak dál strávit plénem senátorů. Senát takto se chovající není strážcem ústavy a pojistkou v procesu přijímání zákonů. Ze starořímského „Senatores boni viri, senatus autem mala bestia“¨tu moc nezbývá. Senátoři jsou možná dobří mužové, ale z příslovečného zlého zvířete Senátu se stal slintající poskok.