Předsedkyně Akreditační komise v závěru svého blogu obhajujícího mírný postup Akreditační komise k plzeňské Právnické fakultě fakticky přejímá tezi proponentů reformy ve stylu Bílé knihy o selhání samosprávných mechnismů v plzeňsko-karlovarské kauze. Podobné závěry obsahuje zpráva MŠMT, kterou ministerstvo předkládalo Poslanecké sněmovně i Radě vysokých škol. Soudím, že tyto výpady proti akademickým senátům nejsou namístě, selhání lze vidět v prvé řadě na straně vedení Západočeské univerzity a ministerstva, kteří měli ve svých rukou dostatečné nástroje pro provedení kontrol i konkrétní možnosti zásahu.
Stížnosti na to, že snad současný právní stav „brání Akreditační komisi, respektive ministerstvu, rychle a efektivně zasáhnout v závažných situacích,“ jsou poněkud absurdní. Ministerstvo i akreditační komise možnosti zásahu včetně zrušení akreditace mají. Nemají možnost zasahovat dovnitř autonomních veřejných institucí, což je ale zcela vpořádku. Nemůže být úkolem dozorujících státních orgánů vodit za ruku činovníky univerzit nebo jejich fakult, radit jim, jak obsazovat komise, co mají dělat v evidenci studia, navštěvovat před volbou děkanů fakulty a hrozit akademickým senátům sankcemi, pokud nebude preferovaný politik zvolen děkanem, vodit management škol nebo fakult za ruku (nebo zneužívat osobní data, která má ministerstvo k dispozici v matrice studentů k účelům jiným, než zákonem předpokládaným, což se také děje).