Předsedkyně Akreditační komise v závěru svého blogu obhajujícího mírný postup Akreditační komise k plzeňské Právnické fakultě fakticky přejímá tezi proponentů reformy ve stylu Bílé knihy o selhání samosprávných mechnismů v plzeňsko-karlovarské kauze. Podobné závěry obsahuje zpráva MŠMT, kterou ministerstvo předkládalo Poslanecké sněmovně i Radě vysokých škol. Soudím, že tyto výpady proti akademickým senátům nejsou namístě, selhání lze vidět v prvé řadě na straně vedení Západočeské univerzity a ministerstva, kteří měli ve svých rukou dostatečné nástroje pro provedení kontrol i konkrétní možnosti zásahu.

Stížnosti na to, že snad současný právní stav „brání Akreditační komisi, respektive ministerstvu, rychle a efektivně zasáhnout v závažných situacích,“ jsou poněkud absurdní. Ministerstvo i akreditační komise možnosti zásahu včetně zrušení akreditace mají. Nemají možnost zasahovat dovnitř autonomních veřejných institucí, což je ale zcela vpořádku. Nemůže být úkolem dozorujících státních orgánů vodit za ruku činovníky univerzit nebo jejich fakult, radit jim, jak obsazovat komise, co mají dělat v evidenci studia, navštěvovat před volbou děkanů fakulty a hrozit akademickým senátům sankcemi, pokud nebude preferovaný politik zvolen děkanem, vodit management škol nebo fakult za ruku (nebo zneužívat osobní data, která má ministerstvo k dispozici v matrice studentů k účelům jiným, než zákonem předpokládaným, což se také děje).

Na posledním sněmu Rady vysokých škol jsem prezentoval několik poznámek ke snaze vinit akademickou samosprávu bez toho, aby zaznělo, že největší vina leží na státních orgánech a vedení Západočeské univerzity. Vyšel jsem jen z konkrétních formulacích uvedených ve výše zmíněné zprávě MŠMT, domnívám se však, že i to samo do značné míry stačí:


MŠMT: „září 2009 - začala aféra s plagiátorstvím, ministryně školství, mládeže a tělovýchovy PhDr. Miroslava Kopicová požádala dopisem rektora J. Průšu o vysvětlení a vyzvala ho k urychlenému řešení situace. Dle údajů z matriky studentů ministerstvo zjistilo, že na Fakultě právnické ZČU vystudovalo cca 400 studentů v nestandardně krátké době studia, v některých případech byl udělen akademický titul na základě studia v délce 2 měsíců.“

Fakt: Řídícím pracovníkům MŠMT byly problémy známy mnohem dřív.Bývalý náměstek ministryně, poradce ministryně a šéf projektu Bílé knihy Petr Matějů v ČT24 dne 16.10.2009: „Já si pamatuji, kdy mně před rokem, dvěma, mi říkali studenti práv pražských, že to, co se děje v Plzni, je neuvěřitelné. Všichni jsme to věděli.“

---

MŠMT: „2) Aféra jednoznačně ukázala na řadu vážných problémů v řízení vysokých škol. Ukazuje se, že rozložení odpovědnosti a pravomocí uvnitř vysokých škol je nastaveno zcela nesprávně. Vzhledem k samosprávné působnosti vysoké školy a vysoké míře autonomie fakult je míra vnějších zásahů do fungování instituce jen velmi omezená. Určité nástroje má rektor, Akreditační komise a ministerstvo, tyto nástroje jsou však velmi omezené.“

Fakta: Diplomy podepisuje rektor, přesto se na ZČU nezajímal o to, co podepisuje.

Z článku v Deníku 15.10.2009: „Rektora nenapadlo, že by měl zkoušky kontrolovat
Že fakulta porušila ve dvaceti případech vyhlášku univerzity, je pro její vedení překvapující. „Nevěděli jsme to. Je sice v naší pravomoci kontrolovat, zda jsou zkoušky v pořádku, ale nás to jednoduše nenapadlo, neměli jsem k tomu důvod. Každá fakulta věděla, že se vyhláškou řídit musí,“ vysvětluje rektor univerzity Josef Průša.“

Zákon § 53 (Státní zkoušky), odst. 3: „Ministerstvo může jmenovat další členy zkušební komise z významných odborníků v daném oboru.“ Co dělalo MŠMT a jací odborníci tam za ně seděli ve zkušebních komisích? Nebo to MŠMT také nenapadlo?

---

MŠMT: „2) Aféra jednoznačně ukázala na řadu vážných problémů v řízení vysokých škol. Ukazuje se, že rozložení odpovědnosti a pravomocí uvnitř vysokých škol je nastaveno zcela nesprávně. Vzhledem k samosprávné působnosti vysoké školy a vysoké míře autonomie fakult je míra vnějších zásahů do fungování instituce jen velmi omezená. Určité nástroje má rektor, Akreditační komise a ministerstvo, tyto nástroje jsou však velmi omezené.“

Fakta: Ani v zahraničních systémech silných správních rad nemohou správní rady zasahovat dovnitř „do fungování instituce“, je přirozené, že tuto pravomoc nemůže mít ani MŠMT, ani AK.
- Autoři těchto formulací z MŠMT mají ambice „řídit“ vysoké školy přímým ovlivňováním jejich činnosti uvnitř.
- V plzeňské aféře nebyly nutné vnější zásahy do fungování instituce, stačilo jen zkontrolovat, že studium na ní probíhá ve shodě se zákonem a požadavky akreditace.
- Argumentace v tomto bodu je navíc formálně slabá: nastavení pravomocí uvnitř vysokých škol nesouvisí s tím, jaké jsou možné vnější zásahy do jejich fungování, po kterých touží autoři zprávy MŠMT.

---

MŠMT: „Rektor má velkou odpovědnost, ale není vybaven odpovídajícími pravomocemi. Stávající vztah mezi vysokou školou jako celkem a fakultou je nevyvážený. Děkan fakulty má veškeré pravomoci v pracovně-právní oblasti a v oblasti přijímání ke studiu. Rektor nemá žádné možnosti, aby řešil personální problémy na fakultě a problémy v přijímacím řízení.“

Fakta: MŠMT uvádí o pravomocech rektora irelevantní nesmysly.
- Aféra nesouvisí s pravomocemi, ale s nezájmem managementu školy o to, co se na ní děje. (Průša: „Je sice v naší pravomoci kontrolovat, zda jsou zkoušky v pořádku, ale nás to jednoduše nenapadlo, neměli jsem k tomu důvod. Každá fakulta věděla, že se vyhláškou řídit musí.“)
- Aféra nesouvisí s pracovněprávními pravomocemi, ale s dodržováním podmínek studia („řídit se vyhláškou“). Finální podpis na diplomech je rektorův.
- Neverifikovatelné a nevěrohodné údaje o studiu vykazuje do matriky studentů univerzita, nikoli její fakulta.

---

MŠMT: „Zákon o vysokých školách ponechává ministerstvu prakticky jediný významný nástroj (odmyslíme-li rozhodování o návrzích Akreditační komise), kterým je omezení nebo odejmutí výkonu působnosti orgánů Právnické fakulty ZČU (orgány fakulty jsou podle zákona akademický senát, děkan, vědecká rada, disciplinární komise a tajemník).“

Fakta: MŠMT přiděluje školám finanční prostředky na základě dat o studiu. Je zanedbáním povinností na straně MŠMT řádně hospodařit s prostředky státního rozpočtu, pokud financuje studia na základě neověřitelných a neprůkazně vedených údajů (data v STAG nenesou identifikaci o tom, kdo je zadával) resp. na základě dat za neoprávněně udílené státní zkoušky (ve kterých má mít MŠMT své nominované členy).
- MŠMT nekonalo navzdory skutečnosti, že ZČU vykazovala závažné nedostatky a protiprávní udělování titulů.
- Aféra ukazuje na selhání MŠMT za stávajícího legislativního stavu.

---

MŠMT: „Ministerstvo má samozřejmě vedle toho povinnosti ze zákona související s čerpáním finančnících prostředků ze státního rozpočtu. … V tomto ohledu byla Západočeská univerzita v Plzni pravidelně kontrolována, a to konkrétně v letech 2005, 2007 a 2008.”

Fakta: MŠMT se vymlouvá.
- Neprůkazně a neověřitelně vedená evidence studia v STAG není nic nového. Jak se s ní v letech 2005, 2007 a 2008 vypořádaly kontroly, jaká opatření požadovaly, jak MŠMT kontrolovalo jejich plnění?
Co vedlo MŠMT k akceptování dat pro matriku studentů na základě takto neprůkazně vedené evidence?
- Nepublikované závěrečné práce odporují požadavku v § 47b. Co vyvodilo MŠMT z nedodržení zákona?

---

MŠMT: „Vnější dohled na fakulty a vysoké školy je těžkopádný a velmi omezený. Možnosti zásahu státu do situace týkající se Fakulty právnické v Plzni byly a jsou poměrně složité a zdlouhavé. Ministerstvo po konzultaci s právními experty řešilo alespoň otázku odejmutí neoprávněně udělených akademických titulů a kvalifikací. Podání žaloby je jedním z mála prostředků, které má ministerstvo v této kauze k dispozici.“

Fakta: Průběžný vnější dohled nad státními závěrečnými zkouškami má MŠMT již dnes v zákoně, kontrolu toho, na základě jakých podkladů (průběh studia, přijímací řízení, evidence průběhu studia, zveřejňování závěrečných prací, atd.) jsou ze strany MŠMT akceptovány údaje pro matriku studentů má MŠMT nepochybně také.
- Žaloba týkající se několika málo jednotlivců, kteří neoprávněně získali titul nebo poškodili práva ZČU je jistě možná, ale z hlediska ostatních vysokých škol by byla podstatnější:
a) žaloba proti činovníkům MŠMT, kteří svou nečinností tento stav umožnili (Petr Matějů 16.10. v ČT24: „… co se děje v Plzni, je neuvěřitelné. Všichni jsme to věděli“ – proč nikdo z MŠMT nekonal?)
b) finance ze státního rozpočtu poskytované na základě neprůkazných podkladů Západočeské univerzitě v Plzni mohly být využity jinými školami; jak budou vymáhány zpět a jak se doplní do rozpočtu ostatních vysokých škol (mírné alikvotní navýšení normativu zpětně v letech, kterých se to týká)?
- MŠMT by mělo primárně řešit otázku svého vlastního selhání!

---

MŠMT: „Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy považuje kauzu plzeňské právnické fakulty za potvrzení slabých míst v systému českého terciárního vzdělávání. Řadu z nich lze odstranit pouze cestou komplexní reformy terciárního vzdělávání zahrnující i úpravy legislativních předpisů. Mezi nejzávažnějšími změnami by mělo být jednoznačné vyvážení odpovědností a pravomocí jednotlivých orgánů vysokých škol.“

Fakta: Autorem kapitoly Bílé knihy o managementu je prorektor ZČU František Ježek. Management ZČU se nestaral ani o dodržování vlastních předpisů, ani o průkaznou evidenci. Petr Matějů jako šéf projektu Bílé knihy podle svých slov o problému rok až dva věděl a neudělal nic.
- Komplexní reforma takto připravovaná je řešením ve duchu ustavení kozla zahradníkem.
- MŠMT sleduje reformou oslabení „moci“ akademických senátů, ty však v § 9 resp. § 27 zákona nemají žádné pravomoci kontrolní v konkrétních kauzách studijních nebo administrativních, nemají ani jiné pravomoci, které by aféru bez nečinnosti managementu ZČU a MŠMT umožnily. Na plagiát při habilitaci upozornil student, v krátké době došlo k ukončení působení děkana i volbě jiného s kauzou nesvázaného. Vedení ZČU netrpělo nedostatečnými pravomocemi, protože se o dodržování korektních podmínek studia i jeho evidence nestaralo. Dtto u ministerstva.

---

Závěr

- Kauza je zejména selháním managementu ZČU i MŠMT.

- MŠMT aféru využívá jako argument pro reformu, která má být koncipována lidmi, kteří se na tomto selhání podíleli dílem aktivně, dílem svou nečinností.

- Zpráva MŠMT se snaží vytvořit alibi pro pracovníky a funkcionáře MŠMT.

- Nechává zcela stranou zásadní problém poskytování veřejných prostředků bez jakékoli kontroly toho, zda mohou být primární data pro normativní financování důvěryhodná.

- Nevěnuje se ani nečinnosti MŠMT v uplatňování kontrolních mechanismů, které by byly zaměřeny vztah mezi korektním průběhem studia a jeho vykazováním.

- Reforma má zasáhnout akademické senáty, v plzeňské aféře však původ problému leží na MŠMT a managementu ZČU, kde se nikdo nestaral o to, aby využil svou pravomoc nebo alespoň pociťoval odpovědnost.