Vláda má zavedení školného ve svém programu, ministr školství však opakovaně ujišťoval o tom, že školné bude zavedeno až poté, co se rozjede systém státní finanční podpory studentům vysokých škol ve formě půjček na studium. Najednou je však vše jinak a zákon má vysokým školám umožnit předepisovat poplatky za zápis. Údajně tak ministr Dobeš realizuje návrh Univerzity Karlovy, což je však odůvodnění snažící se jen neprávem schovat za autoritu této univerzity a rektor UK vyjádřil svůj nesouhlas s tím naprosto oprávněně.

Problém s předkládaným návrhem nespočívá jen v politické otázce zda školné zavádět nebo nezavádět a zda je zrovna ekonomická krize tím nejvhodnějším načasováním na to, aby se část nákladů, které dosud hradil stát, přesunula na studenty přímo nebo formou jejich zadlužení.

Není zde podstatné ani to, zda předpokládaný celkový výnos cca 400 mil. Kč není ve skutečnosti mnohem menší než částky, které ministerstvo bez větších skrupulí vyhazuje oknem například na neospravedlnitelně drahé státní maturity nebo na projekt reformy terciárního vzdělávání, který by se podobným změnám měl věnovat.

Celý návrh ukazuje především hluboké nepochopení toho, jakou úlohu školné může hrát a jak by s konkrétní podobou vtělenou do zákona mohly vysoké školy koncepčně nakládat ku prospěchu vysokoškolského vzdělávání.

Znají na ministerstvu systém studia?

Věcnou negramotnost autorů této novely ilustruje i maličkost svědčící o tom, že si autoři ani nedali práci se seznámením se se způsobem studia, který dnes mnohé vysoké školy provozují: Návrh, jak ho obdržela Rada vysokých škol, jejíž legislativní komise ho projednávala na mimořádném zasedání 21. října 2010) počítá s placením poplatku za zápis do akademického roku.

V kreditovém systému studia je ovšem jednotkou, do které dochází k zápisu semestr, jinak by zmizelo reálné uplatnění možností, které sestavování studijních plánů studenty v takovém systému dává. Již zákon z roku 1998 stanovil možnost členit studium do jiných celků, než je akademický rok, stejně jako zápis do menších jednotek, než jsou celé ročníky. Autoři ministerské novely si však zjevně s možnostmi, které ze současného zákona mohou být na školách využívány, příliš hlavu nelámali.

Nekoncepčnost ministerstvem navrhovaného školného

Největším problémem je však absolutní nekoncepčnost návrhu. Z hlediska možností využít placení poplatků za studium jako součást motivace usměrňující žádoucím způsobem průchod studentů studiem se zásadně liší školné ve formě platby předem, se kterou nyní přichází ministr Dobeš, a školné ve formě odložených plateb splácených až z nadprůměrných příjmů absolventů, jak je stejný ministr prosadil do koaliční smlouvy současné vlády.

Aby mohly být poplatky použity způsobem, který vzdělávání prospěje, nikoli uškodí, musí se zvolené formě zavedení poplatků přizpůsobit i studijní předpisy vysokých škol, o návaznosti evidence plateb se systémy používanými pro zápis nemluvě.

Podobně je tomu s úvahami o nastavení výše poplatků na jednotlivých vysokých školách, kde je třeba na jednotlivých vysokých školách vypracovat strategie, podle kterých by školy poplatky nastavovaly s ohledem na kvalitu vzdělání, které poskytují, i konkurenční prostředí tuzemských vysokých škol obecně.

Tyto aspekty si vyžadují aspoň minimální čas, pokud nemají samosprávné orgány řízení vysokých škol propadnout stejnému zpolitizovanému diletantismu, který dnes předvádí ministerstvo. Bez této návaznosti také nemůže být řeči o tom, že současný ministerský návrh má něco společného s návrhem, se kterým přišla Univerzita Karlova.

Naprostou absurditou je v této souvislosti ministrovo prohlášení, že se poplatky zruší v roce 2013 po zavedení odloženého školného. Pokud by tomuto slibu školy uvěřily, nemá smysl dělat s takto zavedenými poplatky nic jiného, než jen ze studentů vyždímat aspoň část prostředků, o které vysoké školy svými škrty připraví ministerstvo. Snažit se systém poplatků využít ve studijních předpisech by bylo zbytečné plýtvání lidskými kapacitami, protože by se vzápětí vše muselo opět přizpůsobit systému dosud ne zcela jasně definovanému, který má platit od roku 2013.

Tento návrh si zaslouží být odmítnut bez ohledu na to, co si o prospěšnosti nebo škodlivosti školného myslíme. Spěch, se kterým ministerstvo v takto špatně připravené úpravě postupuje, je ovšem zcela trestuhodný.

Sociální ohledy nebo jen vypečenost?

Když svůj návrh ministr Dobeš prezentoval na jednání vzdělávacího výboru Poslanecké sněmovny, tvrdil, že ministerský návrh obsahuje i úlevy ze sociálních důvodů, resp. že za sociálně slabé bude školné platit stát. S ohledem na návrhy, které dostaly k připomínkování reprezentace vysokých škol, ministrovo tvrzení pravda nebyla a jeho proklamaci, od té doby opakovanou i médiím, lze považovat spíže za populismus, než systémovou součást návrhu podloženou vážnou úvahou.

Problematický může být už způsob určování takové sociální potřebnosti. Vzpomeňme podobné situace, kdy bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová přišla v březnu s nápadem určování výživného soudci podle tabulek (aktualne.cz o tom referoval zde). Mediálně dobře znějící nápad byl ve skutečnosti nesmysl. Jen část plátců výživného jsou totiž zaměstnanci a i pro soudy se jedná o úzce specializovaný problém vyžadující dobrou znalost problematiky, aby u podnikatelů zjistily skutečnou výši příjmu, ze kterého počítají výživné. Lze jen odhadovat, kolik stojí daňové poplatníky takové stanovení výživného soudem. Analogická situace by nastala při výpočtu pro platbu zápisného, kde by vysoké školy i MŠMT byly v situaci ještě horší, než je tomu u soudců.

O tom, do jaké míry se ze strany MŠMT jedná o čistý populismus, svědčí i médiím sdělované úmysly umožnit deset procent vybraného zápisného „použít třeba na podporu určité skupiny studentů, a peníze jim tak částečně vrátit“.

Vysoké školy ovšem nejsou v použití většiny svých finančních zdrojů, zejména pak i státního příspěvku na vzdělávací činnost, ve prospěch studentů nijak omezeny a nepotřebují žádné „umožnění“ na deset procent z toho. Ve prospěch studentů jsou naopak účinněji formulována omezení, podle kterých finance ve stipendijním fondu nesmějí být užity jinak, než na stipendia. Ona „možnost“, se kterou se ministerstvo před veřejností naparuje, by měla asi stejnou hodnotu, jako kdyby MŠMT dovolilo, aby se ve školách, které zápisné vyberou, mohlo také učit, nebo aby na jejich zahrádky z deště padala voda.

Soudě z činů (v podobě konkrétního textu návrhu zákona) je navíc pravým úmyslem ministerstva studentům peníze ze studijních fondů nijak negarantovat. Připomínkovaný návrh novely totiž obsahuje i možnost tyto prostředky ze studijních fondů vyvést v úplnosti (i když po připomínkách se snad změní jen na polovinu) pryč. Vysoké školy pak mohou být redukcemi přitlačeny k tomu, aby je peníze vybrané do stipendijních fondů užily na zcela jiné účely, než na stipendia. To je ovšem opak údajných sociálních ohledů ministerstva.

I kdyby šlo ministerstvo školství po mediální kritice „do sebe“ a návrh o sociální ohledy chtělo skutečně doplnit, nebude to jednoduché. Ministr Dobeš použil na jednání v Poslanecké sněmovně slova, která naznačují, že by do návrhu mohla být doplněna výjimka z placení zápisného pro studenty podléhající § 91 odst. 3, kterým ministryně Buzková zavedla speciální sociální stipendia.

Technicky by ovšem taková výjimka nemusela nic řešit ani pro ty, kterých by se měla týkat. Jedná se totiž o zápisné, je jeho placením je tedy podmíněn zápis. Teprve zápisem se však přijatý uchazeč o studium stává studentem, na kterého se zmíněný paragraf může vztahovat. Taková úleva by byla od ministerstva natolik vypečená, že by se za nápad na ni nemusel stydět ani starší z medvědů, co se potkali u Kolína.

Chce ministerstvo zástupce studentů obejít?

Z hlediska ministrova přístupu ke studentům českých vysokých škol není odpustitelné ani to, že čerstvě sdělil, že další osud novely podmiňuje postojem rektorů. MŠMT má ze zákona povinnost zásadní věci dotýkající se vysokých škol probírat s reprezentacemi vysokých škol, kde v § 92 zákona na prvním místě není uvedena Česká konference rektorů, nýbrž Rada vysokých škol. Pokus Radu vysokých škol nechat stranou může být míněn i jako pokus domluvit se pouze s rektory a vynechat širší grémium, v němž zasedají i studentští zástupci.

Nabídka vytáhnout ze studentských kapes peníze, které by rektoři dostali jako drobné ke svým univerzitním rozpočtům místo resortních peněz, které potřebuje ministr použít jinde, by měla být odmítnuta jako nepřijatelná almužna. I když kdo ví, pokud se to objeví jako podmínka toho, aby ministerstvo trochu zakamuflovalo cca tři miliardy z operačních programů a pod pláštíkem nových aktivit (což je podmínka užití těchto fondů z Operačního programu EU) je v rámci programu Vzdělání pro konkurenceschopnost nabídlo vysokým školám na pokrytí výpadků rozpočtových financí (což je skutečnou potřebou vyvolanou škrty).

A další sliby k porušení na řadě?

Pokud má v této věci ministr vůbec nějaký plán, jedná se zjevně jen o překročení Rubikonu zavedení povinných plateb motivované jen zoufalou snahou najít cokoli, co by nahradilo výpadek financí z kapitoly školství, které chce ministr dát někomu jinému než vysokým školám.

Pak je ovšem namístě obezřetnost, jestli v tom, co dnes ministr Dobeš české veřejnosti neříká, nejsou plány podobné tomu, co se dnes připravuje v Británii. Tam se po zavedení odloženého školného se systémem podpory jednak velmi rychle vyčerpaly fondy, které byly na podporu určeny, jednak se začalo maximální školné zvyšovat včetně snah horní hranici odstranit úplně. Čerstvě se tam objevil i návrh, že by stát na některé druhy studia nepřispíval vůbec a veškeré finance by vysoké školy dostaly z odloženého školného a zadlužení studentů na plnou cenu jejich studia.

Zatím se sice všichni čeští politici dušují, že takový stav u nás nikdo neplánuje, ale slib, že nebudou zavedeny poplatky bez toho, aby nejprve fungoval systém podpory studentů už zde také byl a jak rychle vzal za své.

Pokud chce MŠMT demonstrovat, že jsou takové obavy liché, bylo by nejlepší navrhované změny zákonů nevypouštět jako pokusné balónky, jejichž nesmyslnost může ale nemusí být prohlédnuta. Stačí respektovat standardní legislativní postup pro návrhy předkládané ministerstvy, kdy se nejprve posoudí věcný záměr zamýšlené právní úpravy. Mnoho chyb z neznalosti by mohlo skončit dříve, než by se jimi masírovala široká laická i odborná veřejnost, o zákonodárcích nemluvě.

(část tohoto textu vyšla v Právu 29. října 2010)