Systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací, jak u nás je z vládní úrovně uplatňován, prošel první fází hodnocení zahraničními experty. První cetifikát škodlivosti tohoto systému pro Českou republiku již tito experti vystavili ve zprávě, kterou představili na konferenci letos v září. Čerstvě byl český vládní přístup kriticky zmiňován na závěrečné konferenci o zkvalitňování způsobu hodnocení dopadu výzkumu a vývoje pro tvorbu politik, která se konala 8. prosince v sídle belgického úřadu pro vědní politiku. Jeden ze členů mezinárodního expertního týmu ho tam uvedl jako příklad naprostého nepochopení složitosti systému výzkumu a vývoje a netriviálnosti jeho financování a tedy evidentního diletantismu v oboru hodnocení výzkumu a vývoje.

Z ostudy české reformy výzkumu, vývoje a inovací máme kabát, který má naději vejít jako výrazně negativní příklad do učebnic. Na domácí půdě ani v důsledku těchto zahraničních posouzení příliš mnoho nemění. Na nedávné výroční konferenci Technologické agentury měli prominentní slovo i lidé, kteří nesou jasnou osobní odpovědnost za toto fiasko české vládní politiky.

Z Rady pro výzkum, vývoj a inovace v nedávné době rezignovalo několik zástupců průmyslové lobby, s nimiž bylo v době jmenování Rady za působení premiéra Fischera spojeno vcelku evidentní vydírání stran toho, nakolik se mají do vládní politiky výzkumu a vývoje mluvit lidé schopní formulovat a před odbornou i širší veřejností i obhajovat politiku výzkumu a vývoje z hlediska veřejného zájmu a nakolik v ní mají zasednout lobbisté, jejichž zájmem je především nasměrování toku veřejných prostředků do firem, jejichž financování by být dáno trhem, nikoli dotacemi z veřejných rozpočtů.

Tato rezignace průmyslových lobbistů může být jistým příslibem, protože by vláda se sama pasovala jen na sbor šašků, kdyby do Rady opět jmenovala stejné osoby, které na členství v tak krátké době po jmenování samy rezignovaly.

Může se ovšem stejně dobře jednat jen o spouštěcí mechanismus, který má za „politické“ vlády zvětšit škody na veřejném zájmu, které se za vlády „úřednické“ v tahanici tehdejší ministryně školství a premiéra kolem váhy „průmyslníků“ v nově jmenované Radě podařilo protlačit, ale přeci jen s jistými limity. Vzpomeňme v této souvislosti způsob, kterým se v důsledku tlaku tehdejší ministryně školství a dnešní místopředsedkyně Rady dostal dostal místo premiérem navrhovaného bývalého rektora Univerzity Pardubice průmyslník, na něhož vzápětí „praskla“ spolupráce s StB. Mají-li dnes stejní aktéři ceremoniální proslovy o „dokončení reformy národního systému výzkumu, vývoje a inovací“, nebylo by ani na takovém směřování nic nepochopitelného. („Perspektivní“ - tj. potíže nedělající - nové členy Rady již údajně jménem místopředsedkyně Rady obvolává mimo jiné pan Janeček).

Před několika týdny mi o předběžných výsledcích mezinárodního auditu VaVaI v ČR vyšel článek v Právu. Ani s časovým odstupem na něm nemám co měnit (materiály z mezinárodního auditu si lze i v českých překladech přečíst na webu MŠMT zde):

Riskujeme zdraví českého výzkumu a vývoje

Výrazné protesty proti „reformě“ financování výzkumu, vývoje a inovací byly na konci minulého volebního období vyvolány drastickými škrty v rozpočtu Akademie věd.

Chyby této reformy byly fakticky přiznány Fischerovou vládou, když slíbila rozpočet Akademie věd na několik let stabilizovat bez ohledu na to, co vycházelo z tzv. „kafemlejnku“, což je název, který se vžil jako označení primitivního přidělování finančních prostředků institucím podle bodovacího systému vyvinutého Radou pro výzkum a vývoj.

Pod záminkou podpory zvyšování kvality byl sestaven systém hodnocení různých druhů publikačních a inovačních výstupů, který podle řady domácích kritiků podporoval namísto kvality kvantitu, v oblasti hodnocení vědeckých publikací používal sporné a matematicky negramotné zpracování publikačních dat, ale především přeléval veřejné prostředky na výzkum a vývoj do firem, kde podporoval zlepšovatelské činnosti s výstupy, které neprocházejí žádnou skutečnou oponenturou.

Přelití peněz do průmyslových podniků způsobilo zmenšení sumy prostředků, které byly k dispozici pro instituce, kde se dělá základní výzkum a vychovávají nové generace vědců v základním i aplikovaném výzkumu – vysokých škol a Akademie věd. Skutečnost, že rozhoduje především kvantita, postavil proti sobě vysoké školy s mnohem většími počty pracovníků i studentů a Akademii věd, jejíž personální složení odpovídá jedné větší výzkumně orientované univerzitě. Početně silnější vysoké školy na sebe začaly strhávat větší množství financí bez ohledu na kvalitu, podprůměrné školy se bez hlasitějších námitek svezly s lepšími.

Moc se koncentrovala

Zastánci „reformy“, zejména drtivá většina členů Topolánkem vedené Rady pro výzkum a vývoj, vážné výhrady ke koncepci celé reformy zlehčovali. Ve dvou letech připomínkových řízení k návrhu zákona i hodnotící metodiky vládní rada podrobně zdůvodněné kritické připomínky opakovaně odmítla a fakticky hodila do koše.

Malá zájmová skupina „reformátorů“ zde opanovala prostor a v důsledku Topolánkova přímého osobního zásahu v Radě pro sebe zabrala i vedení Grantové agentury. Moc se koncentrovala v jejich rukou.

V okamžiku, kdy se v Parlamentu za drobný ústupek opozičnímu poslanci v podobě přijetí změny v pracovních poměrech na vysokých školách celá koncepce stvrdila jako zákon, byl tunel na jednu z posledních nezprivatizovaných oblastí veřejného zájmu prakticky hotov.

Domácí kritika začala být umlčována poukazem na to, že finanční škrty vycházejí ze zákona, proto musí být bez slitování provedeny. Nespokojencům z Akademie věd se začalo naznačovat, že jejich instituce neprodukuje výsledky, které by obstály před domácí konkurencí, a chrání si jen své dobré bydlo.

Je světovým unikátem

Zrcadlo domácím poměrům postavil mezinárodní audit výzkumu a vývoje, který je řešen jako jeden z Evropskou unií financových národních projektů. V jeho rámci byla vysoutěžena renomovaná britská společnost Technopolis, která má rozsáhlé zahraniční zkušenosti s hodnocením výzkumu v různých zemích, disponuje detailní znalostí o řešení hodnocení v rozvinutých zemích světa a má přístup ke skutečně kvalitním zdrojů dat pro bibliometrickoé analýzy.

První hodnotící zpráva, kterou pracovníci Technopolis představili naší odborné veřejnosti na konferenci v Brně 23. září t.r., ukázala velmi přesvědčivě chyby autorů reformy i oprávněnost zásadních výhrad kritiků: Česká reforma je světovým unikátem v tom, jak problematicky intepretovatelná data používá přímo a bez jakéhokoli testování k rozdělování peněz. Nerespektuje zásadní princip velící nedělat změny s velkými meziročními rozdíly aby systém vědeckých institucí mohl bez velkých ztrát na změněné podmínky reagovat. Kvalitní bibliometrická analýza potvrdila, co bylo známo např. ze žebříčků Scimago – nejkvalitnější produkce vědecké práce pochází z Akademie věd následované Univerzitou Karlovou a tyto dvě instituce vedou v každé skupině vědních oborů s výjimkou několika technických, kde je v popředí ČVUT. V počtu publikací se za AV ČR a UK dostane Masarykova univerzita, pokud přidáme hledisko kvalitativní, pak i Univerzita Palackého a Jihočeská univerzita.

Zahráváme si s ohněm

Výsledky auditu vystavují mezinárodní potvrzení selhání Topolánkovy reformy. Doporučení ve zprávě datované 14. září 2010 je v neúprosné: Systém hodnocení, jak byl zaveden, nesmí být dále používán, pokud nechceme riskovat zdraví celého domácího systému výzkumu, vývoje a inovací. Experti z Technopolis vcelku logicky tvrdí, že je lepší nedělat nic, než používat nástroj, který s velkou jistotou jen uškodí. Mělo by se stabilizovat stávající rozdělení prostředků do doby, než bude k dispozici robustnější systém. Nejde tu o konkrétní instituce a jejich zachování nebo zrušení. Jedná se o celou soustavu institucí, ve kterých se v Česku nové vědecké poznatky produkují, vyučují i zavádějí do aplikačního užití.

Kolik dalších varování od nás i z ciziny bude třeba, než vláda skončí s „reformátory“, kteří za tento výsledek mohou?