Absolventskou daň je možné koncipovat tak, že přinese peníze školám hned, nezatíží státní rozpočet rozpočet a nevede ke zbytečné administrativě. Pokud by se využil mechanismus povinné daňové asignace, eliminovalo by to i riziko, že vybraná daň bude vynaložena na něco jiného. Jádrem námitek proti navrhovanému systému odloženého školného byl nepoměr mezi náklady a výnosy a zamlčované problematické rysy ministrem Dobešem navrhovaného modelu, vůči kterému má vhodně konstruovaná absolventská daň zřetelné přednosti.

Z absolventské daně by šly peníze na VŠ hned

Daniel Münich kritizuje údajné létající třísky racionality u jiných (Absolventská daň není lepší studentské půjčky, LN 14. 10., text nejbližší tomuto článku viz web ekonomické rady), měl by se však podívat na pokácený les u sebe.

Kritika v článku Chybné vládní plány jen vyždímají studenty (LN 11. 10.) se týkala konkrétních plánů představených ministerstvem školství na konferenci 7. 10. V rozporu s Münichovým tvrzením nemají splácet jen absolventi. Kdo při studiu neuspěje, splácí také, a bez odkladu. Opak by byl zneužitelný, výplaty garancí bankám by dál zatížily státní rozpočet. (Tvrdá platba od neúspěšných studentů je problematická, ne fiskálně, ale věcně, dokud si školy a jejich vyučující nedokážou obhájit reliabilitu svých metod a obsahu zkoušení.) Münich také pomíjí, že se mají odkládat splátky jistiny, nikoli úroků. Výhodou půjčky oproti daním prý je to, že dlužníci mají v rukou smlouvy. Výhodou pro koho? Zásadou pacta sunt servanda, smlouvy se musí plnit, si banky splacení dluhů vynutí, i kdyby parlament špatný model zrušil.

V kritice marginália o absolventské dani Münich nesprávně uvádí, že by školy na peníze dlouho čekaly. Dostávaly by je hned: daň by měli platit samozřejmě i minulí absolventi, přesně jak to například uvedla v roce 2008 rektorka Greenwichské univerzity baronka Blackstoneová, která v Británii školné jako ministryně školství v roce 1997 zaváděla, ve výkladu o přednostech absolventské daně před školným: „Každý, kdo měl v minulosti prospěch ze získaného vzdělání, by neměl mít problém s tím, aby splatil svou trošku zpět.“

Psal jsem o „variantě“ absolventské daně, Münich citaci komolí. Schůdná cesta, jež při stejném výnosu zatíží zhruba stejný okruh plátců, tj. tři nejvyšší příjmové decily (1,5 milionu z celkem pěti milionů ekonomicky aktivních osob), jako splácení jistiny půjčky po dosažení nadprůměrných příjmů se dá spočítat na papíru rozměru restauračního ubrousku. S odstupňováním částek reflektujícím, že nejvyšší decil má průměr příjmů dvakrát vyšší než decil osmý, se lze dostat na odvedených 2500–7000 Kč na hlavu v této skupině plátců daně ročně.

Námitka danění úspěšných je nemístná. V Dobešově systému zaplatí úspěšní za státní garance. Bude to podíl jejich daní na úhradách za nesplácené půjčky, jen to není na první pohled vidět.

Jádrem námitek proti navrhovanému systému odloženého školného nebyla jedna věta o relativní výhodnosti vhodně konstruované absolventské daně, ale nepoměr mezi náklady a výnosy a zamlčované problematické rysy Dobešem navrhovaného a Münichem obhajovaného modelu. Na závěrečné konferenci mezinárodního auditu výzkumu a vývoje v ČR 13. 10. padla z pléna otázka, zda fatálně chybná reforma u nás byla výsledkem hloupých chyb, nebo úmyslem někoho (na tom vydělat). Britský expert řekl, že neví, a reálnou možnost zisku pro malou zájmovou skupinu nijak nevyloučil. Školné patřilo do balíku Topolánkových 5P a myšlenkový trust za ním se významně překrývá se strůjci změn, které mezinárodní audit prokázal jako naprosto pochybené. Neopakujme podobné chyby.

(Vyšlo v Lidových novinách 18. 10. 2011)



Co se konkrétností „varianty“ absolventské daně týká, dá se schůdná cesta snadno naznačit, pokud není člověk rozhodnut zuby nehty bránit jednu jedinou cestu, za kterou je dobře honorována v rámci téměř stomilionového ministerského projektu skupina ekonomicky na věci velmi zainteresovaných osob s úzkou vazbou na ISEA, k jehož expertům se počítá i Daniel Münich (místo přiznání vlastní zainteresovanosti na konkrétním prosazovaném modelu se raději rozepisuje o středověkých zbraních). Odložíme-li tuto předpojatost, je možné vyjít z následujícího:

Nereálné je individuálně testovat plátce daně. Lze přijít se způsoby výpočtu, které daň spočítají i pro malé procento těch, kteří vysokou školu neabsolvovaly, nicméně mají vysoký příjem a tato část daně je pro ně snesitelnou progresí (dal by se udělat opt-out, pokud by to vadilo ústavně). Ne všichni z nich musí být absolventy, nicméně tato nepřesnost pojmenování je podobná jako u odloženého školného, keré rovněž v současném návrhu není odloženým, nýbrž školným placeným hned ze zadlužení. Daň by proto bylo možné vyměřit těm, co mají nadprůměrný příjem, což je cca 35 procent, případně nadprůměrný příjem na člena domácnosti, kde se rovněž dostaneme k proporci cca 30 procent ze všech, z pěti milionů pracovníků se tedy bavíme o cca 1,5 milionu těxh, kdo by platili. Potřebujeme ročně vybrat to, co by nějakých 250 tisíc studentů platilo na školném, tj. cca 5 miliard Kč., tj. v průměru nejvýše nějakých 3500 Kč ročně. Poměr mezi osmým a desátým příjmovým decilem je cca 1:2 a nejméně v tomto poměru by se dala rozložit platba mezi tuto skupinu poplatníků, takže výsledná hodnota roční této daně by se pohybovala mezi cca 2500 Kč u těch, kteří by těsně překročili rozhodnou hranici, po 5500 u těch s úplně nejvyššími příjmy. Sedmdesáti procent ekonomicky činných by se netýkala platba žádná. Nikdo by nenesl náklady na státní garance nesplácených půjček na školné. Neplatily by se zbytečně úroky, které v zaváděném systému nejhůře dopadnou na ty, kterým bude nejdelší dobu trvat splácení, tj. na nejchudší. Ukazují-li dnes statistiky na to, že se vysokoškolské vzdělání stává univerzálním a vstupuje do něj 60 procent populace, a zvážíme-i dosahovaný nárůst příjmů v průměru o 80 procent u absolventů vysokých škol oproti ostatním, bude v dlouhodobé perspektivě třicet procent platících z ekonomicky činných dobře korelovat s výskytem vysokoškoláků mezi nimi a není třeba utrácet za mechanismus náročného individuálního testování. Neochotu státu financovat adekvátně vysoké školy by tento model řešil lépe, než se to může podařit modelu se školným a studentskými půjčkami, jak je aktuálně připravován. Rozpočet vybraných peněz na vysoké školy lze navíc udělat sofistikovaněji, než jen podle počtu studentů - např. podle proporcí absolventů - a zahrnout tak i posílení kvalitativní složky financování.