Autonomie univerzit je základním předpokladem úspěšného působení těchto vrcholných vzdělávacích a vědeckých institucí. Je nejspíš nejvýznamnějším faktorem, který po staletí jejich nepřetržité existence způsobil, že jsou zdrojem nových poznatků a impulsů pro společnost, nesou významnou část její kulturní identity a předávají nashromážděné poznatky dalším generacím.

Výbor ministrů zemí Rady Evropy to na zasedání ministrů konaném 26. září 2007 shrnul v deklaraci Akademická svoboda a autonomie univerzit, která se stala závaznou i pro Českou republiku. „Autonomie univerzit leží v základech evropské akademické tradice,“ zní jedna ze základních tezí tohoto dokumentu.

Vzdělání podřízené průmyslu?

Přesto se z problému autonomie vysokých škol a míry skutečného uplatnění samosprávy při jejich řízení stává jeden z ústředních sporných bodů. Svaz průmyslu jako vlivný lobbista s dobrým propojením na politické činovníky prosazuje výrazné sešněrování vlastních pravomocí vysokých škol, a jejich téměř přímé zapojení do průmyslových firem.

Může to být od jeho funkcionářů jen projev parazitismu, u kterého lze těžko odhadnout, nakolik se s ním skutečně identifikuje většina manažerů, kteří rozumí předmětu svého podnikání a dělají ho poctivě. Ve veřejně financovaném vysokém školství nicméně zbývá jeden z posledních zdrojů, kde jsou zatím veřejné prostředky vynakládány téměř výlučně ve prospěch bytostně veřejného poslání vysoké školy. Mnozí průmyslníci si zjevně neuvědomují, že by při úspěchu přesměrování peněz nebo univerzitních aktivit souvisejících s podstatou rozvíjení vědeckých poznatků a rozšiřování vědy jako takové v mezinárodním měřítku, by zničili samou podstatu univerzit a v dlouhodobé perspektivě by prodělali i oni.

Z malého pochopení pro zvláštnosti univerzitního uspořádání a velmi specifickou vnitřní strukturu kombinující moc s odpovědností ve strukturách připomínajících živý organismus, plyne snaha změnit vysoké školy v manažersky řízené společnosti a nahradit decentralizovanou a relativně demokratickou vnitřní strukturu větším, téměř absolutním, posílením pravomocí rektora vysoké školy i podřízením vysoké školy nově formovaným radám škol sestavených z externistů. Těžko lze však v takových snahách vidět méně, než ohrožení samého charakteru vysokých škol.

Proti tlaku na vnější manipulaci řízení univerzit

Reformní snahy ve vysokém školství odstartovala Topolánkova Bílá kniha obsahující líbivě znějící cíl „do řízení a činnosti vysokých škol zapojit vnější aktéry, zajistit kvalitnější zpětnou vazbu a podpořit manažerské prvky řízení včetně posílení odpovědnosti a efektivity“.

Zatímco s nedávným příchodem evidentně nejpovolanějšího a problematiky věcně znalého náměstka ministra prof. Ivana Wilhelma se příprava nového zákona dostala do věcně snesitelné podoby, kdy také ministerstvo se skupinou složenou ze zástupců delegovaných Radou vysokých škol a Českou konferencí rektorů skutečně komunikuje, přetrvávají snahy politických aktérů do zákona tuto výchozí představu vnutit. Společným rysem těchto návrhů je posílení správních rad na úkor stávajících orgánů akademické samosprávy i posilování postavení vnějších členů těchto řídících struktur – zejména průmyslníků bez reálné vazby na vzdělávací systém, ale se zájmem z něj těžit – na úkor orgánů konstituovaných zevnitř akademickou obcí.

Podobně trvá politický tlak na oslabování autonomie akademických senátů a zmenšování poštu studentských zástupců v senátech, přestože to jsou právě studenti, kteří na problémy vysoké školy dokáží velmi operativně a účinně zareagovat – stačí vzpomenout třeba začátků kauzy na plzeňských právech.

Rozhodovací pravomoce externistů nejsou obvyklé

Vnější rady ovlivňující práci univerzit sice v některých zemích s příslušnými politicko-kulturními tradicemi fungují, politická nebo polopolitická jmenování, ke kterým dochází u některých typů veřejných institucí v ČR – vzpomeňme rady veřejnoprávních médií nebo politicky ustanovených ústavů – však nedávají důvod k přesvědčení, že je to bez rizika uplatnitelná cesta i pro naše podmínky.

Reálné opodstatnění změn zde není a vynikne to nejlépe při srovnání se zahraničím. Nejčastější řídicí strukturou evropských univerzit je duální systém, do kterého spadá i český systém akademického senátu a rektora, a vcelku běžné je zastoupení vnějších aktérů, podobně jako je tomu ve správních radách v českém zákoně. Mezinárodní srovnání obsahují i pozorování o problematičnosti působení externích členů v řídicích orgánech nebo externích radách s ohledem na jejich malý skutečný zájem o univerzitní záležitosti a neúměrně velké pravomoci.

Malý zájem je pochopitelný, protože manažeři na trhu působících firem mají zájem především sledovat vlastní výsledky a kromě toho specifickým problémům spojených s vývojem evropského školství v širším měřítku mohou dost dobře věnovat jen malou pozornost. V Evropských zemích je spíše výjimkou, aby se orgán složený jen z externích členů podílel na správě vysoké školy jinak, než pouze v roli dozorčí nebo poradní.

Prospěšnost decentralizace řízení

Specifickým rysem univerzitního uspořádání je decentralizace rozhodovacích pravomocí mezi rektora a fakulty. Výrazným omezením fakultní autonomie resp. možnosti fakult rozhodovat v mezích daných rozumným způsobem současným zákonem zezdola o otázkách týkajících se podstatně vnitřních poměrů na fakultách včetně personálního obsazení, směřování fakult se zřetelem na vědní disciplíny na nich pěstované i volbou fakultních činovníků by došlo k potenciálně škodlivé koncentraci moci a vlivu tak, že by jimi disponovala malá skupinka exekutivního vedení schopného různými cestami přijímat řešení jednostranná i řešení dlouhodobě posilující vliv omezených vlivových skupin.

Pro zdravý vnitřní vývoj vrcholných akademických institucí by to reprezentovalo vážnější rizika, než je hypotetický krátkodobý přínos větší operativnosti rozhodování v důsledku koncentrace větších formálních i příkazových pravomocí do rukou rektora jako představitele akademické instituce. Pokud má ostatně někdo z rektorů potíže působit tak, aby dokázal s patřičnou samostatností vybavenými fakultami vyjednat svým příkladem i autoritou společný postup za univerzitním cílem, měl by působení ve funkci rektora raději nechat a jít se věnovat něčemu, co zvládne.

Změna v rektorských pravomocích potřebná reálně není, i když posílením těchto pravomocí může ministerstvo získat na svou stranu rektory, kteří na své působení jinak nestačí.

Jediná právní subjektivita není překážkou

Političtí zastánci změn argumentují tím, že z právní subjektivity vysokoškolské instituce jako celku vyplývá nutnost nedělené pravomoci pro jediného vrcholového statutárního reprezentanta. To ale není ani korektní, ani vhodné.

Univerzity jsou s tzv. kolegiální formou vnitřní organizace jedněmi z nejdéle trvale existujících institucí a již toto specifikum opodstatňuje hledání právní formy sui generis pro jejich uspořádání.

I v současném právním stavu lze ostatně nalézt nejméně čtyři příklady organizačních struktur s různou mírou samosprávnosti částí vůči celku, ke kterým by bylo možné vnitřní uspořádání univerzit jako speciální úpravu připojit.
Občanská sdružení s odbory, oddíly, sekcemi apod., které nemají podle stanov právní subjektivitu, byť je zde zákonná úprava relativně primitivní (zákon 83/1990 Sb.), praxe velmi rozmanitá a jenom částečně zmapovaná či testovaná v kritických situacích před soudy.
Obchodní společnosti či družstva s tzv. odštěpnými závody s provozním a obvykle též hospodářským oddělením a samostatnými statutárními orgány, kde navzdory jisté primitivnosti úpravy v obchodním zákoníku 513/1990 Sb. existuje určitá praxe včetně soudní reflexe souvisejících problémů.
Městské části statutárně členěných měst, které se univerzitám podobají tím, že části jsou předem určené ke spolužití i správě nezanedbatelného majetku a hospodaření s velkými obraty.
Posledním příkladem je stát a jednotlivé resorty (ministerstva) nebo státní organizace jako organizační složky státu s vlastní pravomocí v organizačních a personálních věcech bez negativních dopadů na odpovědnost představitele státu jako takového.

Proč vadí vnitřní demokracie ve stylu Cambridge?

Žádoucí zákonná úprava by měla zásadně z modelu kolegiální univerzity vycházet a případně umožnit odchylky vnitřní organizace posilující pravomoci rektora jako statutárního reprezentanta. Takové posílení by však mělo být výhradně výsledkem rozhodnutí přijatých vnitřními orgány vysoké školy. Podobně tomu ostatně bylo např. u často citovaného případu vnitřní změny na univerzitě v Cambridge, kdy zevnitř ustanovená pracovní skupina došla k doporučením, která byla posléze na základě dosaženého konsensu přijata jako východisko pro další činnost. Nejednalo se o mocenský zásah zvenčí, kterým by byla změna, se kterou by přišel zákon, nebyly ani výsledkem vnějšího tlaku politiků, kteří potřebovali prosadit svoji agendu, ani práce akademiků, které tito politici zainteresovali pro práci na svých projektech.

Univerzita v Cambridgi může ostatně sloužit jako výborný příklad toho, že se ani při ustanovování univerzitního vedení není třeba bát plné univerzitní autonomie anebo se opičit po způsobu, kterým jsou vybíráni firemní ředitelé: Po srpnové rezignaci prince Filipa jako vrchního šéfa univerzity (anglické „chancellor“) došlo v Cambridgi 14. a 15. října t.r. k volbám ze čtyř kandidátů, kterých se jako hlasující mohli zúčastnit všichni minulí absolventi Cambridge, co dosáhli titulu vyššího než jen bakalář.

Hlasujících k těmto volbách přišlo celkem 5558, mírnou nadpoloviční většinou 2893 hlasů (potřebných bylo více než 2779) je vyhrál nominačním výborem navržený lord Sainsbury, někdejší labouristický ministr vědy po dobu osmi let. (Je také majitel obchodního řetězce a byl to plán zřídit nový obchod v Cambridgi, který podnítil prvního z protikandidátů, aby do voleb vstoupil. Když občas vcelku neškodně na některém z tuzemských akademických senátů jedná o problému, který se týká provozu studentské mezny, objeví se to hned na talíři jako příklad nekompentecne stávajícího zákonného uspořádání. Univerzitu v Cambridge za to, že volbu vrchního představitele s významným slovem ve strategickém směrování univerzity, vyvolal problém místních zelinářů, nekritizuje z podobných pozic nikdo.)

Naši „reformátoři“ často a bez bližších konkrétních zdůvodnění operují tím, jak jsou nevhodné pravomoci akademických senátů. Příklad Cambridge dobře ukazuje, že cesta ke kvalitním vysokým školám nevede přes jejich podřízení politiky jmenovaným orgánům, nýbrž naopak přes větší autonomii stavějící na rozhodování akademické obce v měřítku, kterému se ani stávající akademické senáty našich vysokých škol nemohou rovnat. Univerzita v Cambridgi je univerzitou financovanou britským systémem veřejného financování vysokých škol i výzkumu na nich, přesto není nikdo tak bláhový, aby tím odůvodnil větší potřeby politiků do univerzit „zájmově“ zasahovat, jako tím argumentují zastánci posílení role správních rad v připravovaném zákoně.

Společenským zájmem je rozvoj autonomie, nikoli politické nebo ekonomické područí univerzit

Poslání vysokých škol nelze omezit jen na službu poskytující vzdělání občanům státu, který tyto školy financuje. Univerzity jsou základním zdrojem rozvoje nových znalostí ve vědních oborech, které rozvíjejí lidské poznání. Poskytují rozhled a znalosti potřebné k všestrannému rozvoji společnosti. Výchovou ke kritickému myšlení a k žádnými vnějšími faktory neusměrněné diskusi nad různými názory jsou vysoké školy zdrojem tvůrčí energie, která není mocenskými nebo zájmovými mechanismy nahraditelná.

Výchova tímto směrem je důležitým motorem fungování demokratických mechanismů ve společnosti, nejen ekonomickým faktorem zlepšujícím postavení nositelů vzděláním získané kvalifikace na trhu práce. Z hlediska veřejného zájmu rozvoje společnosti je dobré držet na paměti, že odpovědně a poučeně jednajícího občana si ze zahraničí nedovezeme, zatímco odborníka v nějaké konkrétní disciplíně bez větších problémů ano.

Historické situace, kdy stát nebo jeho autoritativní panovník uplatňoval svůj vliv k omezení univerzitní autonomie, lze přímo spojovat i se situacemi, kdy docházelo k nežádoucím společenským jevům, společenskému zaostávání a úpadku v oblasti rozvoje vědění. Rozvoj vědění, který univerzity poskytují je pro dlouhodobý rozvoj společnosti podstatný. V něm také velmi jistě spočívá základní dlouhodobá odpovědnost univerzit vzhledem ke společnosti, která ovšem není vrchnostenským přístupem vynutitelná – regulace a příkazy shora nejsou s potřebami svobodného prostředí rozvoje vědění slučitelné.

(Zkrácená verze vyšla v Právu 14. 10.; doplněna je pasáž o volbách v Cambridge, o kterou byl redakčně zkrácen text publikovaný v Hospodářských novinách 4. 11. reagující na obhajobu návrhu zákona jedním ze spoluautorů prosazovaných úprav.)