Schwarzenbergovo prohlášení o tom, že Pospíšilovo odvolání znamená prohranou bitvu o nezávislá státní zastupitelství, nepochybně odpovídá skutečnosti. Premiérovo zdůvodnění odvolání tím, že ministr neumí šetřit, je přinejmenším absurdní, pokud ve vládě setrvává Alexandr Vondra se svým podílem na kauze Promopro, Jaromír Drábek se svou odpovědností za to, co se stalo v důsledku nasazení nového systému, nebo ministr Kalousek se svou dojemnou obhajobou oprávněnosti výrazně dražších nákupů letadel CASA. K rychlé a s koaličními partnery nekonzultované akci nic z toho premiéra Petra Nečase - ale zejména toho, kdo mu zpoza kulis vodí ruku, když už ne rovnou jeho celého na provázcích - nepřimělo.

Bitva, o které se Karel Schwarzenberg zmiňuje, je součástí války o to, zda je Česká republika skutečnou demokracií s vládou práva, nebo oligachií, ve které si politicko-ekonomické vlivové skupinky ohýbají právo ke svému obrazu a ve svůj prospěch. Pro ministry Nečasovy vlády není možné se v této situaci schovávat za vnitrostranické boje v premiérově ODS. Je-li Pospíšilova statečnost "po zásluze trestána", je těžké z této situace nevyvodit závěr, že ve vládě, která po Pospíšilově odchodu kolem premiéra Nečase zůstává, zbývají jen samí poseroutkové.

Žádné vládní programové cíle nemohou být dostatečně dobré k tomu, aby opodstatnily obětování nezávislosti státních zastupitelství nebo zásahy směřující k tomu, aby rušily občanskou rovnost před právem. Nečasova vláda dostává rysy temného bratrstva, jehož členové si navzájem kryjí své špatnosti. Schwarzenbergova kritická slova na podstatě věci nic nemění. Pokud nedokáže vynutit to, aby Pospíšilem připravené jmenování vrchní státní zástupkyně bylo i za dané situace podepsáno, jsou bohapustým alibismem. Spolu s Nečasem se v prohrané bitvě účastní bojů na straně, pro kterou nelze nalézt žádné polehčující okolnosti. Nic na tom nemění ani to, že sám Jiří Pospíšil sám se nehodlá projevovat jako až tak velký hrdina a poslušnost své politické straně ve vládě nadřadí nad hodnotu své ministerské práce.

Nad politickými principy na celé frontě vyhrávají výhradně mocenské zájmy.