Zpráva o stažení návrhu zákona o vysokých školách znamená dočasné vítězství racionality proti chybnému politickému klientelismu. Ministr vyslyšel apely reprezentací vysokých škol, které o stažení žádaly opakovaně již více než půl roku. Josef Dobeš se mimo jiné vymlouval na to, že do vlády jednou předložený návrh již nemůže sám ministr stáhnout. Petr Fiala nyní dokázal, že ministr nejen návrh stáhnout dokáže, ale dokonce může stáhnout i návrh, který dal do vlády někdo jiný. K ministrům a jejich vyjádřením bychom nejen pro tuto zkušenost měli přistupovat jako k Danajcům a nevěřit jim, ani když přinášejí dary.

Ministr Petr Fiala dnes slibuje, že bude dále postupovat pouze formou novelizace stávajícího vysokoškolského zákona. Zde bude důležitý jak obsah, tak forma. Mělo by být samozřejmostí, že vládní program nebude realizován formou poslaneckých novel, ale - protože i novela je formálně zákon jako každý jiný - standardním postupem podle Legislativních pravidel vlády se všemi k tomu patřícími náležitostmi. Samozřejmostí by mělo být vypracování návrhů na doprovodné podzákonné normy všude tam, kde se jejich užití předpokládá. Již v průběhu přípravy věcného záměru každé připravované novely by se ministerstvo nemělo vyhýbat sdělit svou představu o konkrétním znění paragrafů, které má v záměrech na mysli, jinak obecnost vyjádření brání vzájemnému porozumění. Jaké kroky budou skutečně následovat, se teprve ukáže.

Cestu novelizace stávajícího zákona navrhovali v minulých letech opakovaně zástupci reprezentací vysokých škol. Je dobře, že - jak se dnes ukázalo - nikoli bezvýsledně. Proč věci musely trvat tak dlouho? Je známo, že s přípravou nového zákona byl spojen projekt „Reforma terciárního vzdělávání“ řešený z prostředků Operačních programů EU za pověstných „90 melounů". Je známo, že osobní výdaje na něm byly násobkem maxima, které jinak velmi štědrá pravidla evropského financování povolují, což pro období, za které mimo jiné nesl odpovědnost Jan Vitula (o šikaně pod jeho vedením na Masarykově univerzitě píši ve studentském LeMUr, více je k podrobnému pročtení zejména zde) a autorizaci k tomu podepsala i Miroslava Kopicová, již bylo předmětem výhrad z Bruselu. V ministerstvem školství zveřejňovaných údajích se lze dočíst, že honoráře „expertů“ dokázaly převýšit jeden milion korun na osobu ročně vyplácených v rámci smluv, které byly pro tyto experty uzavírány vedle jejich „hlavních“ pracovních poměrů. Zpráva „Reformy za miliony Fiala stáhne a připraví novelu“ by místo milionů měla hovořit o desítkách milionů, když ne rovnou o stovce. Lze se důvodně domnívat, že „reformátoři“ byli primárně zainteresováni na těchto svých příjmech. O některých z nich se už ví, že ze svých škol míří nově na ministerstvo jako zaměstnanci. Personální předpoklady pro vysoce rezervovaný postoj jsou proto víc než namístě.

Ministrovo stažení návrhu základního reformního zákona spolu se slibem návrhy dalšího postupu v budoucnu teprve s reprezentacemi vysokých škol projednat také ukazuje, že reformní kroky nebyly dobře připravené. To je zpráva, kterou by měli dobře přečíst zejména signatáři patolízalského otevřenému dopisu, někdy přezdívaného také "dopis třiceti devíti tyranů" (třídesetinový pokrok od οἱ Τριάκοντα) ministru Fialovi datovaného 4. dubna 2012. Tito signatáři v něm mluví o „dobře připravených reformních krocích“, což jako neoddiskutovatelnou nepravdu odhaluje dnešní stažení věcného záměru zákona.

Autoři zmíněného otevřeného dopisu (podle svého vyjádření nebyl autorem Rudolf Haňka) se ostatně již při jeho psaní projevili jako dokonalí komici, když do něj dali tvrzení (uvádím včetně chyby v interpunkci, podepsaní docenti ani profesoři již nemusí ke státní maturitě, takže jim za to postih nehrozí): „Víme, že návrhy MŠMT vycházejí z doporučení Rady pro reformu vysokoškolského vzdělávání a chtěli bychom Vás ujistit, že navrhovaná opatření mají v řadách akademiků početné zastánce.“ Dlouho poté, co vláda revidovala své programové prohlášení a ustoupila zavedení školného podle nerealizovatelné koncepce z Bílé knihy, a ještě déle po tom, co samo ministerstvo ustoupilo od koncepce před tím prosazované do zákona o finanční pomoci studentům, a během podzimu loňského roku návrh zákona podstatně přepsalo, se autoři přihlásili k již fakty důvodové zprávy tohoto zákona vyvrácenému tvrzení z doporučení této Rady: „Koncept zákona o FPS je rozumný a dobře vymyšlený a navíc je funkční.“

Kromě výše zmíněného je dalším navýsost diskutabilním prvkem závěrů této Rady adorace rakouského modelu jako možného vzoru pro naše vysoké školy. Stěžejním bodem je přitom úroveň autonomie vysokých škol, kde by následování Rakouska bylo evidentním krokem zpět. Dokumentovat to lze grafem, na kterém úroveň kvality autonomie univerzit srovnává řadu zemí mezi sebou článek v nedávném čísle britského týdeníku Times Higher Education:



Samozřejmě, skutečným významem dopisu nebylo to, co v něm je napsáno. Jeho významem bylo pouze přilísat se k nově jmenovanému ministrovi. O tom svědčí i poněkud překvapivý fakt, že spousta signatářů (téměř všichni?) při podpisu dopisu, který se explicitně odvolává na závěry Rady pro reformu vysokoškolského vzdělávání, nevěděla, o jaká doporučení se vlastně jedná (poslal jsem dotaz na to, o jaká doporučení se jedná, všem signatářům dopisu z Masarykovy univerzity, odpověď neznal ani jeden z nich, byť se aspoň někteří dokázali na věc zeptat a s prodlevou mi odkaz následně poslat). Kritické myšlení je jednou z nejcennějších hodnot, které vzdělání i univerzitní svět společnosti může poskytovat. Ke kritickému myšlení patří i to, že akademici nepapouškují jen někým zjevené pravdy, ale vědí, o čem mluví, a dokáží o tom i samostatně přemýšlet. Skoro by si jeden mohl pomyslet: ,Ještěže je u nás - jak si často prezident stěžuje - těch otitulovaných tolik, že zrovna tento relativně malý vzorek nemusí agregátní schopnosti české akademické sféry u nás ohrozit úplně fatálně.´

Stažením „dobře připraveného reformního kroku“ ukazuje ministr Petr Fiala všem podepsaným, že se podepsali pod ideologická tvrzení, která nejsou pravdivá. Je sice v Čechách (o Moravě a Slezsku raději nemluvě) zvykem se k mocným chovat servilně, jako kdyby šlo o život, snad aspoň v tomto případě věci na chvíli dopadly jinak. (Jen v té televizi nemuseli ministra školství, mládeže a tělovýchovy zabírat ausgerechnet s reklamou na Vysokou školu hotelovou v Praze, spol. s r.o., ještě k tomu s nějakým jídlem za zády - že by předzvěst té nové kvality ve vysokoškolském vzdělávání?!)