Svévolný postup prezidenta Miloše Zemana ve věci řízení o jmenování doc. Mgr. Martina Putny, Dr., profesorem je bezprecedentním zásahem do akademických svobod a samosprávného rozhodování ve věcech akademických příslušnými orgány univerzit, nikoli politiky stojícími mimo ně.

Oprávněná kritika směřuje osobně na prezidenta, jehož jednání i vyjadřování v této věci není v demokratických poměrech akceptovatelné. Podobně jako u abolice vyhlášené jeho předchůdcem Klausem by se zde však rozhořčení nemělo omezovat jen na prezidenta samého. Zde by se mělo týkat i konání nebo nekonání ministra školství, mládeže a tělovýchovy Petra Fialy. Ten ve vládě představuje rezort, do něhož věcná podstata premiérem kontrasignovaného aktu spadá.

Prezidentovi republiky nedává návrh ke jmenování profesorem univerzita sama, nýbrž tak na základě § 73 zákona činí prostřednictvím ministra („§ 73 Jmenování profesorem: Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra.“)

Zákon stanoví podrobné náležitosti, kterými posuzování návrhu na jmenování profesorem podléhá, i povinnosti zveřejňování informací o postupu takového řízení. Skutečnost, že návrh prezidentovi postupuje ministr, také znamená, že ministerstvo všechny potřebné formální náležitosti zkontrolovalo a k prezidentovi putuje návrh, který splnil nejen obsahové podmínky z hlediska akademických posuzování, oponování a dosažení shody na kladném stanovisku k návrhu, a že splňuje i všechny podmínky formální (možným extrémním prohřeškům se věnuje text prof. Opatrného, s tím, že v Putnově případě žádné nenachází).

Odmítnutí prezidenta Zemana jmenování v souladu s dikcí zákona provést je tedy v prvé řadě odmítnutím návrhu, který mu jako bezchybný předložil ministr školství, mládeže a tělovýchovy. Ten je také fakticky prvním v řadě, kdo se měl zdůvodnění nekonání dožadovat, resp. na prezidenta podat příslušnou žalobu. Samosprávné rozhodování ve věcech akademických i hodnoty autonomie akademického prostředí jsou součástí našich zákonů i mezinárodních norem, jejichž dodržování by měl ministr školství, mládeže a tělovýchovy akademické obci garantovat a vymáhat.

Vyjádření ministerstva pro ČTK o tom, že „nechce do sporu jakkoli vstupovat“, jsou v tomto ohledu neodpustitelným projevem alibismu. Univerzita nebo sám adept na jmenování profesorem se přímo komunikace s prezidentem neúčastní. Naopak aktérem, který zákonné pověření pro to má, je ministr. Nejedná se tedy o vstupování do sporu někoho jiného, ale o řešení problému, jehož je ministr z tohoto vymezení součástí.

Absurdní je v této souvislosti vyjádření prezidenta Zemana: „Nechci pana Putnu ponižovat, proto důvody svého rozhodnutí nebudu uvádět veřejně.“ Pokud oprávnění takové věci posuzovat na tomto stupni existovala, ponižoval by v prvé řadě ministra školství, mládeže a tělovýchovy, který mu navzdory závažným nedostatkům návrh na jmenování postoupil. Odmítnuté jmenování by bylo pohanou neúspěšného adepta na profesora jen v té nejmenší míře - větší pohanou by bylo pro vědecké rady, děkana, rektora a ministra, kteří by takový návrh až k prezidentovi nechali „proplout“.

Proto jsou také nesmyslné návrhy prezidenta Zemana, že ho žalovat má doc. Putna sám, aby se při soudním projednávání dozvěděl důvody. Prezident v prvé řadě ignoroval návrh na jmenování, který je stanoviskem k tomu zákonem zmocněných orgánů univerzity. Není ani zdaleka jen soukromou záležitostí doc. Putny. Orgány univerzity svou činností vytvářejí patřičné složení sboru profesorů působícího v akademické obci. Do toho prezident svou svévolí ingeruje.

Všechny kroky ve jmenovacím procesu jsou veřejné nebo jsou o nich pořizovány zveřejňované zápisy. Představa, že je v procesu udělení nebo odmítnutí nejvyšší akademické kvalifikace prezident jedinou instancí, která jedná neveřejně a jen na bázi vlastní svévole, by byla diskreditací i úspěšných jmenování profesorů. Tento důsledek se netýká jen doc. Putny, ale všech, kdo český titul profesor obdrželi.

V souvislosti s přípravou novely zákona o vysokých školách bylo od ministerských autorů návrhů změn v oblasti institucionální i personální opakovaně slyšet ujišťování o tom, že akademické svobody a akademická samospráva budou respektovány, i o tom, že si politici jsou vědomi hodnot, které toto oddělení sféry vědecko-pedagogické od politické má. Opakovaně zazníval údiv nad zřetelnou nedůvěrou akademické obce vůči politickým záměrům.

V případě jmenování doc. Putny profesorem se rozsahem jedná o nepatrný problém jednoho titulu pro jednoho akademika. Přesto i zde prezidentův zásah ukazuje ochotu do akademických záležitostí z politické pozice mluvit, jakmile je pro to jen nepatrný prostor či záminka. Ministrova neschopnost se ještě ve fázi interní komunikace ministra s prezidentem v této věci důrazně a efektivně vzepřít ukazuje, jak málo jsou i politici, jejichž nominální znalost věci musí být výtečná, ochotni opustit alibismus.

Hodnoty, svobody i potřebnou autonomii si akademická sféra musí být připravena účinně bránit. Nikoli pro vlastní prospěch, nýbrž jako podmínku pro fungování mechanismů, prostřednictvím kterých rozvíjení poznání a jeho předávání dalším generacím přináší výrazný společenský přínos. Kauza profesora Putny je toho dobrou připomínkou.

Post Scriptum: V titulku není chyba. Mám zato, že i kdyby pan docent Putna nakonec nikdy profesorem nebyl, je označení "kauza profesora Putny" názvem, který by pro tuto aférku v mezidobí mezi Zemanovým odmítnutím jmenování provést a okamžikem, kdy jmenován bude, měl být používán jako terminus technicus. Jsem ale samozřejmě poměrně optimistického založení, takže předpokládám, že právo podle zákonů i akademických obyčejů bude mít nakonec navrch nad svévolí (byť racionálně samozřejmě vím, že věci často dobře nedopadají).