V anketě Deníku se někdejší „prognostik“ Národohospodářského ústavu Václav Klaus zmiňuje 15. 11. 2014 o tom, jak ho v neděli 12. listopadu 1989 v jižních Čechách a na Moravě poprvé viděli v pořadu rakouské televize, kam byl pozván, aby „vystoupil a promluvil o tom, co se ve střední a východní Evropě děje.“ Detaily a osobní kompromisy této doby by mohly být po tolika letech již poměrně málo důležité, pokud se však tento Václav Klaus nedávno pokusil fakticky nepravdivě vykreslovat zesnulého a tedy bez možnosti se bránit Václava Havla jako nepřítele pluralitního systému založeného na konkurenci politických stran nebo snad přímo zakukleného komunistu, stojí za konfrontaci způsob, kterým se dnes Václav Klaus prezentuje, a tehdejší skutečnost.

Pět týdnů před pádem režimu, 11. října 1989, na 15. zasedání ÚV KSČ, sdělil Milouš Jakeš, že „politika KSČ má podporu lidu, že přestavba a demokratizace se stávají stále více praktickou záležitostí nejširších vrstev společnosti“ I když „ne vše se daří plnit tak, jak by bylo žádoucí.“

Ve srovnání s tím nebyl Václav Klaus v objasňování Rakušanům nějak výrazně odlišný od Jakešovy stranické linie, protože tehdy vyjadřoval jen předvídání změny nikoli na konci týdne, ale do konce dalšího desetiletí: „Takže já bych rozhodně nechtěl pomalé tempo reformy v Československu obhajovat. To je, to je zcela jasné, a krátkodobě - například ekonomická situace Československa není až tak špatná -, ale dlouhodobě s tím systémem dál jít nemůžeme, rok 2000 nemůžeme přežít, to je zcela jasné podle mého názoru. Ale situace také v Československu není tak jednoduchá, a to je mnohem komplikovanější. Podle mého názoru to není …, to je málo známo o Československu v cizině, a….“ Na nesouhlasnou reakci moderujícího Paula Lendvaie dokonce sdělil, že v ČSSR ani nebyla centrálně plánovaná ekonomika a jinými slovy parafrázoval tezi o záležitosti nejširších vrstev: „Ano, ale přesto, podle mého názoru, vy tady vidíte jen ty viditelné, oficiální reformy. Ale to je jen část změn v Československu. Tyto viditelné reformy probíhají velmi pomalu, opatrně, váhavě, ale přesto – tyto reformy v Československu existují. Ale na druhé straně máme, dá se říct, pozvolně evoluční vývoj hospodářství, takže my rozhodně nežijeme v nějakém učebnicovém modelu centrálně plánované společnosti nebo centrálně plánovaného hospodářství.“

Listopadová debata ve studiu OST se odehrála dva dny po pádu Berlínské zdi. Tato událost byla hlavním podnětem pro moderátora prof. Paula Lendvaie, ředitele rakouského Ústavu pro mezinárodní politiku univ. Prof. Dr. Hanspetera Neuholda, mluvčího maďarských Svobodných demokratů Fenence Köszega, berlínského publicistu Dr. Petera Bendera a ljublaňskou socioložku univ. Prof. Dr. Katju Boh jako výraznější účastníky diskuse, na které vystoupil i „Dr. Václav Klaus“ jako „národohospodář, vedoucí oddělení pro makroekonomiku a prognostik věnující se makroekonomické politice, stabilizační politice a konsolidačnímu programu pro Československo.“

Klausova promluva „o tom, co se ve střední a východní Evropě děje“ sestávala z překvapení z neočekávaného vývoje v Berlíně (stopáž 12:54): „Pokud jde o Československo, skutečně to není jasné. Pro nás to bylo velké překvapení, a podle mého názoru bylo to překvapení pro všechny v Československu, pro vrcholové politiky na jedné straně, pro normální obyvatelstvo na druhé straně, a musím říct, že i pro reformně orientované intelektuály. My jsme tím rychlým vývojem poněkud ztratili naši argumentaci, v Československu. Vždycky říkáme, že Československo jde pomalým tempem reforem. To je realita v Československu, ano. Neměli bychom z toho vinit jen politiky, my říkáme, že tichá většina v Československu nemá na rychlejším tempu reforem zájem, ale teď to je – tuto argumentaci jsme zcela ztratili, a nejsem si jist, mohu-li ještě dnes tu tichou většinu v Československu kritizovat nebo ne. A to je pro mne zcela, zcela nové. A je to skoro - já skoro nejsem - schopen -, ale říct něco nového…“
Zde do toho Paul Lendvai: „Naštěstí tady nejste za politiku, ale za prognostiky,“ a utěšující poznámku dodal i Peter Bender: „Ano, ano. Politika tam ztratila své spojence, v osobě Honeckera.“

Paul Lendvai pokračoval otázkou prognostikovi na další vývoj: „… ale zpět k národní dimenzi, řekněme, jak vidíte Vy, ad personam, Vy, tedy Václav Klaus, co si myslíte Vy a jaký je podle Vás postoj Vašich přátel - ten vývoj - potrvá to desítiletí, nebo spíše to nabere vlastní dynamiku - ta jednota Německa?“

Václav Klaus na to neurčitě: „To, to se mi jeví - to může vlastní dynamiku nabrat velmi rychle, ano. Ale já pracuji jako prognostik, ale bohužel nemohu teď dělat žádné prognózy. Před dvěma dny bych řekl určitě něco jiného než dnes, takže já nejsem…,“ po čemž výklad o tom, co se ve střední a východní Evropě děje moderátor utnul pochvalou „to je vám ke cti, že to říkáte tak otevřeně,“ obrátil se na dalšího účastníka debaty, a Klaus dalších 20 minut (stopáž 0:15-0:37) mlčel.

Poté následuje v úvodu zmiňovaný citované tvrzení o nikoli špatné ekonomické situaci, sice pomalých, ale oficiálně i evolučně probíhajících reformách. Po otázce „Co byste, jako ekonom, navrhoval, velmi stručně, jako nejdůležitější opatření, ke kterým by se muselo, řekněme, teď sáhnout?“ odpovídá (stopáž 0:39:40): „No, to je velmi obtížné. Studujeme velmi pilně zkušenosti našich sousedních zemí, a máme také vlastní zkušenosti z doby před dvaceti lety, ano, to víme všichni, vidíme, že reformy v Maďarsku a v Sovětském svazu přinášejí více potíží a problémů než řešení situace. Takže podle mého mínění také situace v Československu ukazuje, že celá perestrojka je mnohem obtížnější a komplikovanější než naivní reformy v zemích východního bloku.“

Zde moderátor zkouší, zda skutečně nemá dojít k většímu otřesu a zda bude v Československu fungovat „stará metoda“ postupných změn (stopáž 0:40:22): „Ale - řekněme, stará metoda je nebezpečnější, když se to posunuje, vysunuje a čeká, a pak z toho vznikne také ještě silnější krize, také ještě větší, anebo se pokusit ty věci už teď…?“ Na což Klaus necelý týden před událostmi na Národní třídě odpovídá se zřejmou identifikací s jakešovskou představou: „My doufáme, že situaci zvládneme bez silnější hospodářské krize. To je naše idea.“

Moderátor Paul Lendvai se diví, zda Klaus opravdu míní pouze ekonomickou reformu bez reformy politické a plného, nikoli jen hraného pluralismu politických stran: „Idea moci udělat to bez politických reforem, jen v hospodářství, bez oslovení politiky?“ Klaus připouští, že to tak úplně nepůjde, nicméně obhajuje režimní reformy jako věc všeho obyvatelstva: „Pravděpodobně ne. Ale musím říct, že ty reformy jdou zezdola, nejen v hospodářství, probíhají i v politice a v celé společnosti, může se to skutečně vidět. Ale podle mého mínění ty celé myšlenky o reformách v zemích východního bloku, decentralizace, to nemůže výkonnost zlepšit, podle mého mínění, bohužel, opravdu ne. Máme monopolistickou strukturu společnosti, máme klamné ceny, pobídky, máme nerovnováhu na trzích a to se nebude…“ Do toho Paul Lendvai upřesňuje, že se mu jedná o skutečnou pluralitu politických stran, a snaží se Klause na to navést: „Myslíte, vy máte přece pro forma systém více stran. Máte myslím dvě nebo tři strany, může se to tak nazvat, satelity nebo tak nějak?“ Od Klause se však dostává jen potvrzení, že se jedná o skutečné strany (souhlasné „strany“ ve stopáži 0:41:46) a obhajobě údajně existujícího systému více stran: „Ale můžeme (vidět) změny v těchto stranách i dnes v Československu, když čtete noviny těchto stran, v Československu, ty jsou zcela odlišné od těch jiných novin, dokonce dnes, ano, nejen v budoucnosti.“

V následujících dvou minutách Fenenc Köszeg upozorňuje, že v Maďarsku a Polsku se v této době již jedná o budování tržního hospodářství, nejen o kapitalizaci. Na to se Václav Klaus vyjadřuje značně rezervovaně k možnosti zavést rychle tržní hospodářství u nás: „Ale tržní hospodářství vytvořit, to je skutečně obtížné. Podle mého mínění ta, ta silně omezená, neviditelná moc – ruka trhů může, může přinést velké problémy.“ Až na Benderův dotaz „Jaká je alternativa?“ přistupuje na nezbytnost podobných kroků, jaké již dělali Maďaři a Poláci: „Není žádná alternativa, ale my musíme skutečné tržní hospodářství budovat, tvořit, dělat, a to se nedá udělat přes noc, ano.“ Na to Klausovi o nezbytnosti tržního hospodářství znovu urputně káže Bender (0:45:15): „Ale jiné východisko přece není.“

V momentě, kdy ostatní mluví o možných efektech nejistoty ztráty komunistických „jistot“ v různých zemích, konstatuje slovinská socioložka: „Každá novota je naplňuje nejistotou, ještě větší nejistotou.“ Berlínský publicita na to (stopáž 0:49:56): „A k tomu ještě pohled na země, které se reformují, počínaje Sovětským svazem, Polskem, Maďarskem, ty ekonomické poměry jsou takové, že mnozí to cítí tak, jak říkají v DDR, ‘No, mělo-li by to být toto, tak raději ne!‘,“ což vede Klause k emotivnímu vpadnutí do věty: „jako Češi! - mají strach!“ To vzápětí rozvádí i údajnou nechutí řadových obyvatel ke Gorbačovově politice (stopáž 0:50:47): „My nejsme rozhodně až tak nadšeni. Nemám na mysli politiky, nemluvím o vrcholových politicích, ale za normální Čechy, to není tak jednoduché, opravdu.“ Byť o pár vět později nečeká na rozdíl např. Maďarska jakékoli nebezpečí sovětské intervence do tzv. reforem (0:53:52): „No pro nás, pro nás – my jsme na druhé straně hranice, dosud, my žádnou takovou intervenci [od Gorbačovova Sovětského svazu] nečekáme, československ…“
Zde mu do tohoto prognostického klidu vskočil Bender s adekvátnějším: „Chtěl bych jen říct k tématu Sovětský svaz, myslím – jsem zcela Vašeho [=Lendvai a Köszeg] mínění –, že Gorbačov sám pravděpodobně neví, kde je hranice. Ale že nějaká hranice je, kde trpělivost velmoci končí, imperiální velmoci, na to se musí přece brát ohled, a to, čeho se nejvíce obávám, že vývoj směřuje k tomu, že jednoho dne v Moskvě nezbude jiná alternativa, než buď se smířit s rozpadem impéria nebo dokonce s rozpadem Sovětského svazu, anebo použít násilí.“
Paul Lendvai: „Existuje také představa o vývoji, filmový scénář, který byl zveřejněn v Moskvě, že tuším v roce 1992 nastane rozpad, vojenská diktatura, a tak dále, je velký strach, a myslím, že – máte pravdu – sám Gorbačov – a jak je to s ostatními vůdci v takzvaných socialistických státech, jsou spíš hnaní nebo spíš ženoucí?“
Fenenc Köszeg: „Ne, doufám že ne, a, a my jsme přesvědčeni, že máme vývoj urychlit, abychom byli poněkud dál, vzdálenější od vývoje a od možného pádu, zhroucení impéria, dostat se dál od hroutících se struktur.“
Paul Lendvai: „A doktor Klaus?“
Václav Klaus (dnes tvrdící, že tam vysvětloval, o co ve střední a východní Evropě jde, zde ve stopáži 0:38:31): „Pokud jde o naše politiky, nevím, co mám…“
Paul Lendvai: „Tím jste už všechno řekl!“
Na to Václav Klaus prognostickou představou změn, nicméně stále výslovně s politiky tehdejší strany a vlády: „Ale jsou jistě rozdíly v politickém vedení v Československu a příště, doufejme, tu budeme moci mluvit o novém vývoji i v Československu,“ a vzápětí ještě jednou státotvorně umravňuje ostatní, když mluví o tlaku krizí v komunistických státech: „Co myslíte, potřebujeme v Československu také nějakou hospodářskou krizi?“

Lze s úspěchem pochybovat, že v listopadu 1989 vystupoval Klaus jako propagátor reforem bourajících režim v tehdejším Československu, nikoli ho jen v jakešovském duchu reformující. Staré záznamy pořadů z rakouské ORF by dnes mohly být konec konců každému jedno, už je to dávná minulost. Pokud se ale Václav Klaus takovým vystoupením přímo ohání a implicitně to dává do kontrastu se svými výmysly či pomluvami o Václavu Havlovi, stojí zato připomenout, co skutečně v rakouské televizi říkal, když ho tam soudruzi pustili. Václav Havel stejného roku na jaře do Německa na převzetí ceny nemohl a jeho „Slovo o slově“ tam musel přečíst Maxmilian Schell.

Havlův text k nám může promlouvat i dnes, Klausovo vystoupení je nejvýš aparátčická perlička pamětníků sledování rakouské televize.

Pro úplnost pro ty, kdo tehdejší Sudio OST vidět nemohli, nebo si ho nepamatují (pasáže s Klausovými výstupy mají české titulky, zbytek je v němčině):


Vlastní Klausovo rozpomínání v Deníku vypadalo takto: