V okamžiku, kdy jde prezident Zeman na demonstraci demokraticky smýšlejících lidí a jde tam s cílem mluvit k nim nikoli jako jejich prezident, nýbrž jako jejich protivník (jeho „nebojím se vás“), bylo od něj nezodpovědné ohrozit jiné prezidenty a brát si je s sebou nebo u nich stát příliš blízko.

Svátek 17. listopadu připomíná nejen rok 1989, ale i 1939. Prezidentova označování studentů za `odpad` (tedy materiál, který se posílal na skládky či do spaloven, ne na školy), nebo propagování redukce možností studovat na polovinu bohužel příliš připomínají zavření českých a moravských vysokých škol nacisty v roce 1939 a vyházení poloviny česky vyučovaných gymnazistů v roce 1941.

Jak ho vůbec v tomto kontextu na shromáždění k svátku přímo souvisejícího se studenty mohlo prezidenta Zemana napadnout přijít s konfrontací vůči přítomným ůčastníkům, nikoli s omluvou?

A když zmiňuji omluvy - byl jsem na Gauckově proslovu v Karolinu a slyšel jeho omluvu za Němce.

Pohled na tohoto německého demokrata vedle našeho prezidenta, který by mohl dělat vzdělávací koncepce říšským protektorům, mi připadal jak absurdní divadlo.

Český prezident naštěstí nemá tak silné kompetence, aby jeho působení stálo přímo i životy. Proto mi vajíčka a rajčata připadla jako dobrý a svým rozsahem adekvátní počin ve stopách tradic našich parašutistů.

Konec konců již v knize Knize Kazatel se praví „je čas kameny sbírat a čas kameny házet, ..., čas boje i čas pokoje,“ a nebudeme se snad vážně přít o tom, že parafráze na „čas vajíčka s rajčaty sbírat a čas vajíčka s rajčaty házet“ je veskrze mírumilovná a nepříliš násilná.

A naše schopnosti dělat „slušné“ protesty, kterými jsme známi z doby nastupující normalizace, ruské okupace, zabrání Sudet či vytvoření protektorátu? Jsou jistě hezké a jejich zastánci mohou poukazovat na to, že výtržníci i v těch dobách měli prostě sbalit saky paky, nerušit národní harmonii a morální převahu a pokud toho nebyli schopni, pak třeba emigrovat.

Připoměňme si ale i opak, že i velké "holubiččí povahy naší historie k násilí osobně sáhnout neváhaly, pokud nebylo zbytí. V polovině 60. let na brněnském německém gymnáziu nesdělil Tomáš Masaryk řediteli školy jen své „Kdo jedná proti svému přesvědčení, je darebák,“ ale vzal na něj rovnou i pohrabáč (Masarykovi sice hrozilo vyloučení ze všech rakouských škol, nakonec však v Brně dokončil ročník a přesunul se na akademické gymnázium ve Vídni, kde nakonec úspěšně odmaturoval).

Dnešní studenti mají dobrý vzor. V roce 1989 možná nebyli dost velcí, možná ani ne na světě, aby je mohly pořádkové síly mlátit na Národní třídě. vyčítat jim to je ale nesmyslné a svou dobrou orientaci tváří tvář domácím i mezinárodním okolnostem osvědčují výborně.

Zahraniční prezidenti situaci jistě pochopili.

Ale končeme optimisticky a závěrem, který dává perspektivu: Pro nás v Česku z incidentu na Albertově plyne ponaučení zlepšit hodiny tělocviku. Žáci a studenti se musí naučit lépe mířit a ministr odborností tělocvikář by se tomu měl určitě věnovat. Trefení Gaucka bylo na reparát, který si dotyčná či dotyčný jistě příležitostně zkusí udělat. Volební období prezidenta ještě ani zdaleka nekončí a nastoupenou konfrontací si konec konců jistě vytváří voličskou podporu pro úspěšné zvolení i do období druhého.