Exkluzívní obrazová reportáž v Kožušníkově fotoblogu přibližuje momentky z prostor, kam ani novináři nesměli. Z momentů, které mne zvlášť vizuálně zaujaly, však chybí zejména lidsky dojemná péče skupiny senátorů, senátorek a pražského primátora, kteří pohotově a obětavě zorganizovavanou domobranou dělali osobní ochranu senátorce Juřenčákové na jejím každém kroku i sedu v prostorách pražského Hradu během sobotní části volby (pravda, ne tak zcela: Hrad nemá unisex záchodky ve stylu Ally McBealové, takže při návštěvě těchto prostor postávala mužská část domobrany přede dveřmi).

Předseda senátorského klubu SNK Josef Novotný toto konání popisuje ve výborném chatu na webu Týdne těmito slovy: „Jana Juřenčáková se rozhodla pro současného prezidenta a my jsme jí její volbu nevymlouvali. Nemohli jsme s ní navíc, během pátku i soboty téměř mluvit, protože byla neustále "hlídána" lidmi z ODS, kteří se zřejmě obávali, abychom jí její rozhodnutí nerozmluvili.“

Senátorka Juřenčáková údajně dostala v noci na sobotu zprávu SMS s obsahem, který se vymyká slušnému způsobu komunikace, i když zůstává daleko za hrubostí anonymních dopisů, mailů nebo anonymních příspěvků v internetových diskusích, o kterých jsem si až dosud myslel, že se s nimi kdokoli jen mírně veřejně exponovaný musel nesčíselněkrát setkat.

Senátorka je sice z jiného senátorského klubu, ale když ji tváří tvář takovému rozrušení nechali kolegové ze senátorského klubu SNK osudu, semkli se kolem ní kolegové a kolegyně ze senátorského klubu ODS. Dokonce i primátor Bém, který paní senátorku před časem urazil, přispěchal nejen s omluvou, ale jak vidno rovnou na pomoc (vládne cepínem a to může být ve vypjatých chvílích užitečné - vzpoměňme třeba to, jak byl tento nástroj úspěšný proti Trockému):



Pro mne osobně je tato momentka zachycením situace, která dění v zákulisí prezidentské volby zlidšťuje, nás politiky může veřejnosti ukázat v mnohem příznivějším světle, než bývá v tuzemských médiích nebo hospodách zvykem. Odráží obyčejnou lidskou starost o bližního, které jsou zákonodárci schopni bez ohledu na to, že všude jinde kypí emoce a jiní jejich kolegové horečně jednají v kuloárech. Odráží ochotu nastoupit a semknout se bez ohledu na dílčí rozdíly v pohledu na věci politické a vlastním tělem chránit jednu ze svého sboru, která může být v nebezpečí.

Viděl jsem něco takového ve filmu o tučňácích v Antarktidě, kde se brání proti studenému vichru během polární noci a záviděl jsem, že tak dojemnou souhru živočichů tolik obětavých mi nikdy nebude dáno spatřit na vlastní oči. A hle - zde byl den, venku slunce nad obzorem, v sále rozžatá světla a vůbec nefoukalo, ale obětavost mých senátních kolegů byla nemenší.

Přiznám se, že nevím úplně přesně, proti komu urostlí senátoři i mrštné senátorky vlastně svými těly chránili. Bylo to v prostorách Hradu, kam skutečná profesionální ochranka nepustila nikoho kromě zákonodárců, tajemníků politických klubů a dále lidí, kteří pracují pro Hrad nebo Úřad vlády (ani běžná média do těchto prostor například nemohla), takže fyzické napadení zcela jistě nehrozilo.

Jsem zavilý skeptik a v paranormální jevy nevěřím. Navzdory tomu se zde ale odehrávalo něco, co mou skepsí může pohnout: Bodyguardi nejspíš vlastní aurou ochraňovali mobil paní senátorky, aby do ní nepronikla další škaredá SMS. Nemám tuto teorii přímo potvrzenou, protože když jsem ji nadhodil, byl byl mi odpovědí jen přátelský úsměv senátora doprovázený mlčením. Toto mlčení jsem si ale vyhodnotil jako "významné" (my, kteří sledujeme veřejnoprávní "Detektor", konec konců víme, jak to v tom skutečném světě chodí) a poté, co se od všímavějších kolegů objevil postřeh, že paní senátorka nemá krytá záda - jistě proto, že zrovna telefonuje a mohl by jí při dokonalé kruhové obraně vypadnout signál.

Blog pana Kožušníka přináší mnoho obrázků z míst, kam se běžný občan ani novináři (důvod jejich vyloučení mi není ani trochu jasný, protože pět pěti lety do dalších prostor mohli, ale třeba je to tak, že když se dovolí zprostředkovávat pouze obrázky, nepronikne na veřejnost nic z chování politiků, které by tuto veřejnost rušilo v jejím příslovečném klidu na práci).

Přátelé se mě tu a tam zeptají, jak je možné taková zdánlivě neproduktivní jednání ve zdraví přežít. Momentku z působení senátorské domobrany kolem senátorky Juřenčákové považuji (bez ohledu na to, že se v tom liším od citovaného názoru senátora Novotného) za zlidšťující ilustraci toho, i během jednání, která mohou být vnímána jako nudná, dlouhá a plná zbytečných přestávek, můžeme najít ostrůvky vřelého lidského zájmu o bližního. To mi přijde jako povzbudivé a svým způsobem i výchovné (bez ohledu na to, zda v této kruhové obraně setrvali i celý týden mezi neúspěšnou první a plánovanou druhou volbou).

Nebyl jsem bohužel dost pohotový, abych zachytil premiéra, jak po prvním hlasování přišel před senátorské lavice a senátoru Čunkovi pohrozil, že se také vše může rozjet znovu a že už na něj venku čeká auto. Byl bohužel zády k televizním kamerám a byť se říká, že obrázek lepší než tisíc slov, pouhá fotografie této scénky by v tomto případě byla méně, než těch pár slov, která jsem ze svého místa nemohl neslyšet.

A řeči o manipulaci a nátlaku? Určitě jen pohádky. A skutečnost, že při sčítání hlasů po druhém hlasování večer dva poslanci v Poslanecké sněmovně přebývali a jeden senátor v Senátu chyběl (a nemyslím tím nepřítomného senátora Bartáka)? Jen drobné technické zaškobrtnutí, protože se počítá s přenosem hned ve dvou dekadických řádech. Ani zde momentky nebudou, protože se důkazy hned skartují (v tajných volbách to má smysl - je hypoteticky možné, že si politická strana objedná tužky s příslušným počtem odlišitelných náplní a pak by si vše chtěla po volbě na lístcích zkontrolovat - jaké stopy ale skartujeme při volbě veřejné?). To jen kdyby bylo bývalo třetí hlasování první volby hned v pátek večer po deváté hodině, mohli jsme mít krásné snímky zvoleného prezidenta, za peripetiemi a nekorektnostmi jeho volby už by byla dávno zavřená voda, a úspěšnou volbu bychom radostně označili za vskutku důstojnou.

Pokud se divíte, že do toho my politici tak ochotně jdeme, snažil jsem se vše zprostředkovat z té příjemnější stránky: Španělský sál je při volbě naplněn tak hlubokou lidskou vřelostí, která z některých volitelů vyzařuje, že i ty hodiny bezvýsledně v něm strávené stojí za to.