V komentářích kolem procedurálních problémů postupu minulé volby se často objevily poněkud poletené argumenty o údajné nekorektnosti nebo nespravedlnosti takového postupu.

Věcně mimo jsou zejména personifikace celé situace do pouhého přetahování velkých stran zastoupených v jednotlivých komorách, jak to například uvedl v úhlu pohledu v Lidových novinách B. Doležal tvrzením, že se k rozhodnutí o veřejném hlasování "dospělo nekorektním způsobem: ČSSD vnutila ODS svou vůli silou." Logika takového úsudku by dovolovala každému, kdo je přehlasován, argumentovat, že byl "přemožen silou". Procedurální postupy mohou samořejmě výsledek následného hlasování o věci, kterých se týká, ovlivnit. V případě existence alternativ však musí existovat jednoznačný způsob, jak je rozhodnout - smyslem jednání konec konců nejsou procedurality, ale hlasování vyjevující vůli zákonodárců.

S ohledem na konkrétní nářky o tom, že to byla ODS, které bylo ukřivděno odmítnutím tajného hlasování navzdory její vůli, je dobré připomenout, že se zde naplnilo známé "Kdo s čím zachází, tím také schází". V úterý 12. února byl publikován nález Ústavního soudu ke kauze reformy veřejných financí. V argumentaci soudců zaujímajících menšinový názor zaznívá zvlášť silně kritika skutečnosti, že většina, kterou v Senátu disponuje ODS, přijala usnesení "nezabývat se" tímto zákonem a potlačilo práva senátorů s jiným názorem se k zákonu vyjadřovat nebo v něm navrhovat změny. Ústavní soud se v přijatém většinovém stanovisku s tímto problémem vyrovnal kritikou politické kultury vyjádřené takovým postupem, nicméně vyšel z teze, že Senát je vzhledem ke Sněmovně méně vlivnou a snadno přehlasovatelnou komorou a tedy se nic, co by vedlo k rozporu s Ústavou a derogaci celého zákona, nestalo.

Nespokojenost s určující úlohou předsedajícího společné schůze, kterým je předseda Poslanecké sněmovny, je nespokojeností s tím, že Senát má menší roli i v rozhodování podle jednacího řádu určujícího způsob řešení procedurálních otázek volby prezidenta. Tyto námitky by snad mohly mít váhu a vést ke změně příslušného jednacího řádu, pokud by je nepronášeli titíž politici, kteří v jiných případech bezohledně potlačí jakýkoli jiný názor, pokud jim to procedurální pravidla dovolí. Jistě, na proceduru volby prezidenta je lépe vidět, než na fakticky horší manipulace při přijímání zákonů ve Sněmovně nebo v Senátu. Pokud si ale v této situaci ODS stěžuje na to, že jí byla někým vnucena cizí vůle, působí to jako volání zloděje, který křičí "chyťte zloděje". Když s uspokojením přijali rozhodnutí Ústavního soudu nezrušit celou reformu veřejných financí, kde oni převálcovali všechny názory, které se byť drobně lišily od jejich, měli by bez zbytečného povyku přijímat situaci, kdy přišlo zkrátka stanovisko jejich. Pochybení, pokud vůbec k nějakému došlo, zde totiž nebylo ani zdaleka tak velké: každý ze volitelů dostal příležitost svobodně svůj hlas svému favoritu prezidentské volby dát. Při projednávání reformy bylo tehdy zvoleným postupem odepřeno právo jen promluvit.

Vrátíme-li se ale k procesním krokům při volbě prezidenta (na které se samozřejmě výše zmíněný výrok Ústavního soudu přímo nevztahuje, i když analogie je zřejmá), je dobré zdůraznit některé rozdíly mezi nároky na rozhodování procedurální a věcné. Vlastní rozhodování ve věci, v tomto případě zvolení prezidenta, může skončit bez přijatého výsledku a bez zvolení konkrétní osoby. Republika se nedostává do krize tím, že některý z kandidátů předstupuje s volebním proslovem popáté, nebo že existuje prodleva mezi koncem funkčního období předchozího prezidenta a avolením jeho nástupce, pokud jeho pravomoci vykonávají Ústavou stanovení činitelé.

Z povahy věci však není myslitelné, aby pouhé rozhodování o dalším postupu skončilo bez jasného výsledku. Jestliže jednací řád předpokládá pro společnou schůzi obou komor shodný způsob volby, je rozhodování o něm, ve kterém nemá hrozit přehlasování jedné komory jinou, založeno na shodné vůli obou komor pro návrh předložený předsedajícím. neshodnou-li se, neexistuje jiná alternativa k nepřijatému návrhu předsedajícího. Nebyl-li přijat návrh hlasovat tajně, není jiné možnosti, než zvolit cestu druhou, tedy volbu veřejnou - separátně hlasovat o této nezbytnosti nemá smysl. Je samozřejmě možné změnit Ústavu nebo jednací řád Sněmovny (některé z nich zmiňue např. Vojtěch Cepl), aby se některé modality tohoto postupu změnily, jedná se ale o změnu zákonných norem, které nejde dělat současně s postupem podle nich.

Pro toto stanovisko existují podklady od legislativních odborníků vlády i Parlamentu. Část procedurálních sporů první volby byla způsobena tím, že věcné důvody v rozhodování parlamentářů málo váží. Před druhou volbou se zástupci politických sil většinově (nikoli však jednomyslně) dohodli na řešení ve stylu chytré horákyně: Neshodnou-li se obě komory na společném stanovisku, rozhodne společné hlasování obou komor dohromady, které Ústava předpokládá jen pro poslední kolo volby prezidenta. V procedurální věci se tak v případě fakticky zamítnutého návrhu bude ad hoc rozhodovat ještě jednou. O tom, že to není tak úplně vpořádku svědčí malá drobnost: Může-li po neúspěšném hlasování dvou komor a požadavku shody nastoupit ještě hlasování druhé o tomtéž s výsledkem daným celkovou většinou, je fáze hlasování po komorách zcela zbytečná. Stačilo by přeci rovnou sečíst hlasy v obou komorách a většina v tomto součtu by byla buď současně většinou v obou komorách, nebo výsledkem "druhého kola" po nesouhlasném výsledku v komorách. Je dobrý důvod, proč tři kola voleb prezidenta stanovuje přímo Ústava a také určuje různá kvóra pro výsledek. "Politické shoda," kterou v úvodu druhé volby prezidenta ohlásil předsedající, zcela zřejmě není konformní s právním stavem.