Předseda Senátu se ve svém blogu Ústavní soud politický? vyjadřuje se znatelným despektem k rozhodnutí Ústavního soudu kolem prvních tří dnů nemocenské. Hledá však třísku v oku, které je zdravé, aniž by viděl trám v oku svém.

Pojistkou ústavnosti by za normálních okolností měl být v dvoukomorovém parlamentním systému Senát. Zde by mělo docházet k posouzení zákonných norem s malým časovým odstupem po Poslanecké sněmovně. Nikdo v legislativním procesu není neomylný a zejména u tak složitých norem, jakým byl zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů.

Senát v této roli ovšem selhal, protože navzdory skutečnosti, že nechal normu posoudit tři své výbory, prosadila většina sestávající z ODS a části senátorů bezvýhradně sympatizujících s vládní většinou, viz záznam o tomto hlasování, usnesení návrhem zákona se nezabývat. Všichni, kdo pro tento návrh hlasovali, se přihlásili k bezvýhradné odpovědnosti za obsah celého textu, protože ostatním senátorům znemožnili na případné nedostaky v textu zákona upozornit a navrhnout jejich změnu.

Přesvědčení o své vlastní neomylnosti dobře vyjadřuje stanovisko ministra Julínka (někdejšího předsedy senátorského klubu ODS) k ústavní stížnosti, kde se zastává názor, že „navrhovatelé se pokoušejí prostřednictvím svého návrhu realizovat vlastní politický program, pro nějž nenalezli dostatečnou podporu v Parlamentu.“ Stručně řečeno: Je nás víc, takže jakákoli úvaha o tom, že jsme někde mohli pochybit nebo že by nějaký detail zasluhoval opravit, nepřipadá v úvahu. Nevím, zda je to jen mou malou slovní zásobou, když se mi v souvislosti s tímto způsobem jednání vybaví adjektivum „bolševický“ bez ohledu na to, že nominálně byl v minulém století používán jinou stranou a v jiné zemi.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka měl před předmětným hlasováním možnost své kolegy přesvědčit, aby nechali parlamentní debatu proběhnout a zamysleli se (nejlépe hlavou) nad tím, že by některé z návrhů mohly být vhodné k přijetí. Namísto toho se disciplinovaně zařadil mezi své spoluvěrné. Možná by věcným chybám bylo bývalo možné předejít a Ústavní soud by zasahovat nemusel.

Ústavní soud našel ústy svého zpravodaje soudce Holländera způsob, jak se s tímto způsobem parlamentního příjímání tohoto složitého zákona vyrovnat bez toho, aby musel být zrušen jako celek (trojice odlišných stanovisek soudců Pavla Rychetského a Jana Musila, Františka Duchoně, Elišky Wagnerové tolik k vládě konformního ohebu neobsahuje). I tak se omezil se na výtku, že problém z oblasti ústavního přezkumu vykračuje do oblasti úrovně demokratické politické kultury senátní většiny.

Na nízké úrovni politické kultury Parlamentu se předseda Senátu Přemysl Sobotka nepochybně osobně spolupodepsal. Těžko mu proto v této souvislosti přísluší se kriticky vyjadřovat k nálezům Ústavního soudu zrovna v souvislosti s tímto zákonem. Přesto si však dovolím skončit v podobně optimistickém tónu, jako skončil on (s drobnou korekcí jeho vazby „lepší časy čeká i Ústavní soud“): Jsem přesvědčen, že náš demokratický systém se bude vyvíjet k lepšímu, a že lepší časy čekají i Senát. Lepší časy v rozhodování bez pokleslé politické kultury a bez reminiscencí bolševismu.