Podnětný text JUDr. Filipa Křepelky, PhD.: „Haute couture české vědy“ proslovený předsedou Akademického senátu Masarykovy univerzity 14. května na letošním Akademickém dni MU je příspěvkem do debaty kolem hodnocení společenskovědních oborů, kde ve stávajících návrzích a koncepcích dominují mechanické výkonostní metriky sestavované podle hodnotících zvyklostí přírodovědných a technických oborů.

Letošní Akademický MU se obsahem slavnostních proslovů věnoval reformám univerzit a systému výzkumu, vývoje a inovací věnoval z hlediska jejich dopadů hlouběji, než bývá při slavnostních příležitostech obvyklé. Stěžejním proslovem byla systémová úvaha rektora Masarykovy univerzity, zajímavá, podnětná a svým obsahem zásadně důležitá sáma o sobě, ale také doplňující pohled činovníků jiných vysokých škol na přípravu a obsah reforem, například názory rektorů moravských technik z článku uveřejněného o čtrnáct dní dříve v Hospodářských novinách (Tomáš Čermák, Karel Rais: Rektoři: vládní reforma je dobrá!, kterým reagovali na můj starší komentář ze stejného deníku). Problematice změn v univerzitního prostředí se věnovala i přednáška nositele ceny rektora z loňského Akademického dne.

Řadu tezí z proslovu Filipa Křepelky o oborech specificky spojených s kulturním prostředím konkrétní země i vazby na jazyk by bylo možné aplikovat na další humanitní obory. Výmluvný je nesoulad hodnocení aplikovaných výstupů v právu s aplikovanými výstupy v technických disciplinách (přínos z dobře napsané nebo škoda ze špatně napsané právní normy se přitom v ekonomických efektech může snadno projevit efektem násobně vyšším, než u jednotlivých technických zlepšení či patentů na ně).

Neprůhledný proces rozhodování na základě těsného výsledku hlasování v „odborném“ poradním orgánu dává sám o sobě dostatek důvodů pro zpochybnění jeho závěrů, dvojnásobně to pak platí v případě, že zájemci nedohledají žádné stopy jakéhokoli věcného zdůvodnění. Pro právníka musí být podrobnější pohled na způsob jednání komise přinejmenším důvodem k rozpakům, i laik pohledem na konkrétní formulace v zápisech vidí, že jednání vykazuje zjevné stopy manipulace ve formulacích „z diskuse vyplynulo“, „předsedou bylo uvedeno", apod. Jednací řád podrobně upravuje podmínky hlasování o "usneseních" komise i povinnost jejich uvádění zápisech, tam však najdeme jen kategorii „závěrů“ a bez uvádění výsledků hlasování. U konkrétního rozhodování, o kterém se FIlip Křepelka zmiňuje, je ze zápisu zřejmé, že návrh byl ad hoc předložen až na jednání komise. Výsledek hlasování součtem hlasů ukazuje, že se rozhodovalo pouze hlasy přítomných na schůzi, což věcně odpovídá procesu rozhodování popsanému v jednacím řádu komise jako přijímání usnesení (rozhodně můžeme vyloučit, že by se mohlo jednat o nějaké odborné posouzení nebo snad dokonce rozvahu nad touto věcí). Výsledek nejen není nijak odůvodněn, což by snad(?) obstálo u usnesení, jehož přijetí jednací řád definuje jen počtem potřebných hlasů. Rozhodujících 5 hlasů „proti“ nepředstavovalo většinu všech 12 členů komise, ani většinu z 11 přítomných. O usnesení komise, pro které je podle čl. 3 odst. 3 jednacího řádu potřebná nadpoloviční většina všech přítomných, se tedy jednat nemohlo. Věcně se přitom tímto vpravdě hurvínkovským způsobem rozhodovalo o závěru „právní vědy nepatří do Národního referenčního rámce excelence“. Úsměvné je o pár řádků výš v zápisu vidět, jak předseda Blažka bez problémů na jednání navrhl politologii a politické vědy jako součást tohoto Národního referenčního rámce, formulace „Návrh předsedy byl schválen“ bez uvádění počtu hlasů naznačuje obecný soulad ducha nad tím, že politické vědy jsou specifickým českým fenoménem a jejich představitelé se hodí nejvýše k vystupování v tuzemských povolebních debatách. Parodie? Pokud za ni považujeme i postupy korupčního charakteru, pak ano. Předseda komise Blažka (v Hospodářských novinách je ovšem v anotaci autora článku popisujícího, jak se členové komise „zatvrzují“ [možná eufemistická narážka ve stylu premiérova gesta o jedničkách, že v komisi jsou pouze muži a tedy k takové reakci anatomicky disponováni], když jsou vystaveni kritice, za předsedu komise označen Zrzavý) dobře ví, že jeden z rektorů českých univerzit, kterého si nechce pohněvat, je politolog, a výhoda, kterou chce pro své postupy získat, je když ne nadšený souhlas tohoto rektora, pak aspoň jeho mlčení.

Navzdory tomu, že se Filip Křepelka podrobně věnuje jednomu konkrétnímu problému hodnocení výsledků právní vědy, vystavuje jeho úvaha silně problematickou známku celému tímto způsobem pojímanému a připravovanému systému hodnocení jako takovému. Dávám mu v dalším slovo, s elegancí a noblesou jeho popisu stavu věcí si soupeřit netroufám:


Filip Křepelka: Haute couture české vědy

Vážený pane rektore, drazí pedagogové, milí studenti, vzácní hosté slavnostního dne Masarykovy univerzity,
loni a předloni jsem zde rozjímal nad akademickou samosprávou a jejím fungováním. Letos bych mohl lkát nad tím, že nám ji chtějí reformátoři vzít. Nechci to ale dělat. Akademická samospráva je jen prostředek zajištění akademické svobody. Proč vlastně máme tuto svobodu a proč ji chceme zachovat? Především proto, že vytváří prostředí pro poskytování platných služeb společnsti rozšiřováním znalostí a zkušeností prostřednictvím výuky a vědy.

V následujících minutkách chci této svobody využít k úvaze o nástrojích pro druhou z těchto činností. Až se staneme manažersky řízenou firmou, tak této svobody může být méně.

Letos se v českém univerzitním prostředí mluví o Vědě, což pochopitelně znamená o penězích, protože o ně jde vždy až na prvním místě. Věda je ze dvou polorodých sester držících univerzitu ta vepředu. Výuka jako Popelka postává v pozadí, kariéra se dělá a sláva se získává s Vědou. Nevím, jestli je tomu tak nejlépe, ale o tom teď nechci mluvit.

Ve variaci na známou pohádku budu pokračovat. Podle představ reformátorů jediné správné šaty, se kterými smí Věda předstoupit na Zámku se žádostí o výslužku, jsou šaty haute couture, totiž onen vzývaný impakt-faktor.

Náš Zámek – tedy Komise pro hodnocení výsledků výzkumu a vývoje - dokázal během roku úvah o excelenci prozřít, že pro všechny životní potřeby haute couture netřeba, když připustil salóny tuzemské, pro které se jal vytvářet standardy někdy překvapivé, avšak vcelku snad rozumné. Za to budiž chválen.

Přesto se objevil háček, do kterého se chytila právní věda, věda mé fakulty, můj obor. Komise jako Zámek ve smyslu Kafkovy knihy před několika týdny pěti hlasy proti čtyřem rozhodla, že „právní vědy“ neboli kód AG do tzv. národního referenčního rámce excelence patřit nebudou.

Proč? Bůh ví. Ani stručné zdůvodnění v zápise, který oběhl naši fakultou e-mailem, nebylo. Napádá mě přitom několik pohnutek, proč AG na Zámku vyloučili, ba dokonce nějaké, které trochu chápu.

Předně je tady asi pocit, že právo vlastně žádnou vědou není. V naší branži existuje kontinuum od skutečně odborných článků a příspěvků přes různé profesní popularizace, zprávy, analýzy, komentáře, učebnice, manuály až po uplatnění práva v rozhodnutích, podáních a úkonech všeho druhu. V jiných univerzitních odvětvích jsou hranice mezi vědou, výukou a uplatněním zřetelnější.

Máme přehršel právnických časopisů a rubrik. Vychází nemálo článků s nevelkou vědeckou hodnotou, takových, které čtenáři převypráví zákon. Psavý právník dokáže „spíchnout“ takový článeček za večer. Je zajímavé, jaká je po nich poptávka. V Česku je přímo hlad po základní orientaci v právu. Zajímavé odměny jsem roky dostával za texty, které praktikům – a nejsou jimi zdaleka jen lidé s formálním právním vzděláním – poskytují základní orientaci, nevědecké na první pohled, bez poznámek pod čarou, bez literatury.

České právní časopisy měly po léta všelijaké recenzní standardy. Mně vyšlo prakticky všechno, co jsem kdy kam poslal. Tvrdím ale, že se to postupně - z pohledu „vědeckosti“ - mění k lepšímu.

Jsou zde jistě také další zdroje nechuti vůči „právničině“. Zákony jsou leckdy šité horkou jehlou. Soudy působí pomalu a jejich judikatura bývá pramálo jednotná a vyvážená. Podívejme se jen na vizuální symbol země, Svatovítskou katedrálu. Dřív přijde konec světa než ji české soudy některé ze strany definitivně přisoudí. Právníci vůbec nepatří mezi miláčky veřejnosti. Už proto ne, že dobře vydělávají a přitom je dost důvodů pochybovat o jejich službě společnosti. A když by náhodou nebyl žádný skutečný důvod pro kritiku, tak se vždy dá vytáhnout na psa hůl, kterou nazvu jemně „myšlenková zátěž minulého režimu“.

Asi je zde také přesvědčení, že právní vědu dokážeme pěstovat bez zvláštních peněz. Že parádivou sestru vědu dokáže vydržovat její celkem úspěšná sestra Výuka. Na knihy už přece peníze jsou, databáze jsou on-line, takže studijních cest do ciziny netřeba, o laboratořích nemluvě.

Ale vůbec nic z toho nezaznělo. Jen tušíme, co přispělo k odvržení kódu AG. Snad napoví sledování souběžného mediálního hemžení. Vědu údajně neděláme, jestliže toliko jedinému českému právnímu vědci loni publikovali článek v impaktovaném časopise. Je to talentovaný pražský kolega, který – jistě také díky dlouhodobým studijním pobytům v USA – publikoval bezpochyby výbornou studii v nějakém tom impaktovaném Midwest State University Law Review.

Aby bylo jasno. Nechci říct, že taková publikace nemá cenu. Právě naopak. Takových publikací by mělo být pětadvacet. Ale nenechme si, prosím, namlouvat, že toto má být základ české právní vědy.

Přirovnávání šatní na chvíli doplním přirovnáním jídelním. Je možné, že před zavedením evropských hygienických norem se v Rumunsku vyskytovalo příliš mnoho závadných paprikových klobás. Už bych ale netvrdil s jistotou, že před vstupem do Evropské unie se v Rumunsku nevyráběly dobré paprikové klobásy. Hlásat ale, že před touto standardizací se v Rumunsku nevyráběly žádné paprikové klobásy, to už je prostě nesmysl. Právě tak se ovšem píše v tisku, který udává tón - třeba v Hospodářských novinách či Respektu – o právní vědě.

Právo je totiž národní fenomén jako málokterý jiný. Je mimořádně úzce propojeno s jazykem. Míním, že bez poměrně dobré znalosti jazyka lze právo jiné země nahlédnout jenom zběžně. Jeho skutečný život poznáme jenom při uvědomění si národních povahových rysů. Mezi psaným a žitým právem je totiž leckde nemalé napětí.

Zkoumání práva má pak nutně smysl především pro jeho vnitrostátní užívání. Mezinárodní a evropské právo – druhé je mým oborem - je sice přitažlivým, ale přesto doplňkem, jehož sledování ostatně slouží rovněž především pro vnitrostátní účely. Právní komparatistika je také zajímavá, vnímavým pozorovatelům ale zpravidla vyjeví obtížnou přenositelnost právních úprav mezi státy.

Pro mne je zejména německá odborná literatura zdrojem odpovědi na prakticky jakýkoli právní problém. Málokterá národní právnická komunita je totiž tak pečlivá a už počtem tak silná jako ta německá. Co nenajdu v německých komentářích, stěží naleznu jinde. Pro české potřeby bývá přitom tato „německá cesta“ schůdnější než ta široce otevřená anglicky psanou literaturou. Mezi angloamerickým a kontinentálním právem jsou přece jen značné rozdíly.

Pohled na seznamy impaktovaných právnických časopisů ukazuje, že špičkové německé právní časopisy se v žebříčcích neumísťují jinak než symbolicky až za desítkami časopisů psaných anglicky, pokud nechybí vůbec. Zdá se mi, že o vzestup vzhůru jejich vydavatelé a autoři příliš ani neusilují, vědomi si prvotně národního rázu svého oboru a také jeho kvalit.

Mnou zmiňovaná haute couture je koneckonců podobná svým soustředěním do jedné země podobně jako impakt-faktor do Spojených států a Velké Británie. Jsou to totiž výhradně salony pařížské. Dokonce světově známý milánský salón je v Chambre syndicale de haute couture toliko hostem.

Proč právní vědu přece jenom nějakými zvláštními penězi podporovat? Chce to skutečně společenské zadání, tedy politické rozhodnutí. Dobře organizované a státním aparátem využité studie stále složitějšího práva mohou odhalit problémy v české právní praxi, které nás stojí každoročně miliardy. Vzpomeňme jen na ty peníze, které zmizely v černé díře arbitráží o ochraně investic. Kolik by se za ně postavilo laboratoří a zaplatilo vědců? Jestliže podle představ reformátorů české vědy má být patent za pět set bodů, za kolik by měl být dobře napsaný důležitý zákoník? Za tisíc, nebo deset tisíc?

Kolegové přírodovědci určitě impakt-faktor považují za odpovídající ukazatel. Nezbývá mi, než jim věřit, již přečtení stejnojmenného hesla v anglické či německé Wikipedii – pohled dvou verzí se dost liší - připomíná řadu úskalí pro měření věd přírodních, technických, medicínských a ekonomických. Podceňování - v jazykovém smyslu - ne-anglické produkce se uvádí jako jedno z hlavních.

Připouštím, že si zde přihřívám oborovou polévku. Ale chci na ní ukázat cosi obecnějšího. Jestliže národní správci české vědy a vysokého učení s tituly zepředu zezadu nesvedou nebo nechtějí – vychází to totiž nastejno - rozpoznat povahu práva a rysy jeho zkoumání, stěží vytvoří rozumné rámce řádově větších grantů přírodovědných, medicínských a technických, stejně jako patrně nenaznají potřebnost navýšení normativní dotace na studenty některých s nimi spojených oborů. Nakonec tedy tratíme všichni, byť to na první pohled vypadá jako souboj o jednu kořist.

Mám přitom obavu (a zároveň naději), že přemýšlivý člověk bez formálního vyššího vzdělání, třeba právě elegantní provozovatelka módního butiku, která se v mnou zmiňovaném globálním referenčním rámci excelence odívání skutečně vyzná, by rozeznat národní povahu práva dovedla už díky zkušenostem s domácími a zahraničními obchodními partnery. A také díky sociální inteligenci, která se někdy bohužel míjí s inteligencí abstraktní.

Děkuji vám za Vaši pozornost. Prožijme prosím dnešní slavnostní den přes všechna protivenství v práci v dobré náladě.

(Projev předsedy Akademického senátu Masarykovy univerzity Filipa Křepelky předneseného na Dies Academicus MU 14. května 2008)