Rektor Masarykovy univerzity o reformách vědy a univerzit

16. 05. 2008 | 02:25
Přečteno 10562 krát
Pozoruhodná úvaha „Reformy, politika a poslání univerzit“ profesora politologie Petra Fialy, rektora Masarykovy univerzity, byla přednesena jako hlavní proslov na letošním Akademickém dni MU. Věnuje se systémovým systémovým aspektům přípravy a provádění reforem, úloze akademické obce a svobodné akademické debaty nad jejich obsahem i tomu, jak příprava reformních kroků i související debata kolem v České republice probíhá. Na Akademickém dni se tentokrát otázkám spojených s reformami věnovaly i další dva proslovy akademiků věnované otázkám stanovení kritérií hodnocení výsledků na příkladu hodnocení právních věd a souvislostem historického úhlu pohledu na postavení a úlohu univerzit.



Petr Fiala: Reformy, politika a poslání univerzit

České vysoké školy se v posledním době staly předmětem a v menší míře i aktéry reforem výzkumného a vzdělávacího prostoru. Množství a rychlost reformních kroků, které zahájila současná vláda, je překvapující. Přinejmenším když srovnáme dnešní situaci s neochotou k nezbytným reformám přistoupit, která provázela českou politiku v uplynulých letech. Nyní jsme svědky dvou resp. tří více či méně souvisejících reforem, z nichž každá obsahuje řadu dílčích kroků, jejichž realizace nepochybně během krátké doby promění podobu terciárního vzdělávání i výzkumného prostředí v České republice a významně se dotkne podoby českých vysokých škol. Jde (1.) o reformu financování, ale i struktury výzkumu, vývoje a inovací, (2.) o reformu systému terciárního vzdělávání (nyní navrženou v Bílé knize) a také do jisté míry (3.) o transformaci fakultních na univerzitní nemocnice a s tím související změny v lékařském a zdravotnickém vzdělávání a výzkumu. Vyjmenovávám ony reformy kvůli uvědomění si jejich souvislosti a vlastně i pro ty, kteří vzdělávací a výzkumnou politiku dosud ignorovali – a často oprávněně – jako nedůležitou či dokonce reálně neexistující. Soubor těchto reforem, pokud budou v jakékoliv podobě prosazeny, změní prostředí, v němž se univerzity pohybují a promění jej tak, že si toho jistě všimnou i ti méně vnímaví k tomu, co se v okolí univerzit děje.Reformy jsou nezbytné, stejně jako je nutné, aby stát konečně vytvořil koncepci vysokoškolské a výzkumné politiky. Stát by měl definovat, co jsou jeho cíle v těchto oblastech, kdo je bude realizovat a jakými prostředky a jaké podmínky mu pro to budou vytvořeny. Reformy k tomu směřují nebo mohou směřovat. Jsou důležité také proto, aby univerzity byly schopny plnit své funkce, jež jsou dnes kombinací tradičních úkolů univerzit s jejich novými (třetími a jinými) rolemi, které vycházejí z proměny společnosti a dalších mezinárodních faktorů. Ostatně o tom jsem hovořil v minulých letech opakovaně.

Reformy ovšem přicházejí všechny najednou a s rychlostí, která nemá v jiných zemích, podobně v minulosti reformujících své vzdělávací a výzkumné systémy, obdobu. Rychlost přípravy strategických dokumentů, věcných záměrů a paragrafovaných znění zákonů je v České republice, která tuto politickou agendu dlouho podceňovala, pozoruhodná. Pochopitelně naráží na nepřipravenost mnohých, možná všech, včetně těch, kteří reformy už nějakou dobu promýšleli. A právě nepřipravenost a nedostatečná kapacita tří klíčových aktérů reforem, politiků, státní administrativy a lidí z akademického prostředí, se může stát větším zdrojem problémů, než několik špatných rozhodnutí, kterým se při přípravě reformy nelze vyhnout.

Možná to bude pro někoho překvapivé, ale nejméně vadí nepřipravenost politiků. Té se ostatně není co divit: politiků, kteří se o výzkum a terciární vzdělávání zajímají, není u nás dosud mnoho. Rád podotýkám, že většina z těch, kteří se této politické agendě věnují napříč stranami, je spjata s jižní Moravou, což jistě není náhoda. Protože však většina politiků záležitosti vzdělání a výzkumu dlouhodobě ignorovala, tak neznají skutečnou situaci na univerzitách, mají k akademickému prostředí často řadu předsudků a jsou náchylní uvěřit jednoduchým receptům. Nicméně tlak prostředí, integrační procesy, změny funkce vzdělávání a výzkumu ve společnosti, vzrůstající zájem občanů, zájem podnikatelů a investorů a mnoho dalších faktorů postupně nutí politickou reprezentaci se o věci hlouběji zajímat a uvědomit si, že vzdělání a výzkum již patří k politickým prioritám.

V tuto chvíli ovšem nepřipravenost politiků na reformy výzkumu a terciárního vzdělávání není až tak důležitá. Všechny podstatné reformy totiž iniciuje a tlačí kupředu předseda vlády, který porozuměl tomu, že tyto věci jsou klíčové a mají rozhodující význam pro budoucnost i pro úspěšnou politiku. Bez této premiérovy osobní angažovanosti by reformy v našem politickém prostředí nešlo realizovat a ona vyvažuje to, že se o tyto otázky většina politické reprezentace vlastně nezajímá. Poprvé po dlouhé době se nepoužívají jen prázdné pojmy o důležitosti vzdělání a vědy, ale dělají se nějaké konkrétní reformní kroky. Kdyby z toho všeho nakonec mnoho nezůstalo, tak už samo posílení této politické agendy a pokus o reformy přispívají k proměně politické kultury směrem k uvědomění si významu vzdělávání a vědy. A to není v našich podmínkách málo.

Úspěch reforem ovšem ani tolik nezáleží na rozhodnutí politiků, kteří k jednotlivým reformním krokům nakonec řeknou ano či ne, ale mnohem více na tom, jak budou konkrétní opatření - vtělená do zákonů a podzákonných norem - vypadat. Zde se dostáváme k druhé skupině aktérů reforem, kterou představuje politicko-administrativní aparát. V tomto případě je už situace vážnější, protože zatímco politici nastolí politickou agendu a rozhodnou o výsledku, přípravu konkrétní podoby jednotlivých opatření mají na starosti úředníci na nejrůznějších úrovních řízení.

Politicko-administrativní aparát však představuje výraznou slabinu reforem a svým způsobem i jejich ohrožení. Předchozím vývojem oslabené ministerstvo školství, které se pod novým ministrem již sice pomalu konsoliduje, nedokáže celou přípravu reforem zvládnout. Proto nakonec nebylo ani reformou výzkumu pověřeno, ač je podle zákona stále „ústředním správním úřadem odpovědným za výzkum a vývoj“. Všimněme si dobře této skutečnosti, je podstatná. Zatímco v minulých letech byla tendence posílit roli ministerstva jako klíčové instituce pro celý český výzkum, nyní bylo rozhodovaní o výzkumu a vývoji ministerstvu fakticky odňato a to tak důsledně, jak je to jen možné, aby se nemusel měnit kompetenční zákon. Možná se není co divit, když si připomeneme způsob, jakým ministerstvo v minulosti (ne)zvládlo přípravu operačních programů, které si i za pomoci vysokých škol vybojovalo do své gesce.

Rozhodováním o výzkumu a především o celé reformě je místo ministerstva pověřena Rada pro výzkum a vývoj, na níž z různých důvodů přešla politická moc ve vědecké oblasti. Rada ovšem není orgánem a úřadem, který by něco takového mohl dobře připravit, ale je to jen poradní orgán vlády. Je složena z lidí, kteří se věnují jiným povoláním, mají omezené časové možnosti, jsou v ní zastoupeni především reprezentanti zájmových skupin a institucí, jichž se reforma různě dotýká, část členů Rady je v ní navíc už dlouho a přitom žádné skutečné reformy nerealizovali apod. Rada nemá dostatečný aparát, má jen sekretariát na úřadu vlády, původně určený k něčemu zcela jinému než je příprava komplexní reformy. Ale právě tento sekretariát kolem jednoho člověka připravuje všechny podklady pro reformu a znění všech zákonných úprav, které se s ní pojí a to ještě v neobvyklé rychlosti, o níž jsem se již zmínil.

Jaké má tato situace důsledky? Návrhy nevycházejí z důkladných analýz, nejsou založeny na mezinárodních zkušenostech a srovnání, neprocházejí obvyklým procesem vytváření, oponování a vyvažování a jen minimálně je do nich zapojena oborově příslušná vědecká komunita (což je např. v případě metodiky hodnocení výsledků podstatné a v zahraničí naprosto samozřejmé). Kapacita týmu je malá, není to celé ministerstvo, a odpovědnost Rady je také nízká, vždyť je to kolektivní orgán složený především ze zástupců zájmových skupin. To všechno se na výsledku musí projevit.

Skutečnost, že se na některých ministerstvech nepodařilo vytvořit kvalifikovanou a stabilní administrativu zvyklou na koncepční, metodickou a analytickou práci a těšící se přiměřené personální stabilitě, má právě zde závažné důsledky.

O něco lépe, ale ne o mnoho, je na tom reforma terciárního vzdělávání, jejíž první část ve formě Bílé knihy připravil tým kolem prof. Matějů, který je tak trochu spojen s ministerstvem školství, tak trochu jde ovšem o sbor motivovaných nadšenců pro reformu, přičemž k ukotvení týmu kolem Bílé knihy do rozhodovacího systému dochází až v posledních týdnech. Bílá kniha se sice oproti reformě výzkumu vyznačuje analytickou kvalitou, ale pokud se činnost týmu nepodaří propojit s fungujícími strukturami ministerstva, tak se nápady zase nepodaří vtělit do rozumných opatření.

Obě reformy tak vlastně připravuje úzká skupina lidí (nezřídka titíž) - částečně dobrovolníci, částečně ze zájmových skupin, částečně z dotčených institucí. Přes profesionalitu jednotlivců se zde díky selhávání administrativního systému vytváří ochotničení, jaké by bylo pěkné v 19. století, ale které vyvolává obavy v době, kdy od komplexního moderního státu, který chce vše rozhodovat, také očekáváme fungující profesionální administrativu s jasnou strukturou a odpovědností.

Bez analýz, srovnávání, ale také kvalifikovaného a dostatečně silného a s jinými úřady propojeného administrativního aparátu, který věci připraví, nechá oponovat externími odborníky, poté koriguje a dovede kvalitně až do detailů legislativního procesu, je ovšem zaručení kvality a úspěšnosti reforem složité. Nestačí chtít reformu a znát její cíle (to je úkol politiků, který dnes plní), ale je také potřeba ji dovést do detailů – a pro tento výsledek zde existují minimálně ztížené podmínky.

Za podobně podstatné, ale morálně horší a ještě nebezpečnější než nepřipravenost politicko-administrativního aparátu, však pokládám selhávání části akademické obce v naplňování jejího poslání tváří tvář reformám. Náhle máme ve vedení škol a ve vysokoškolských reprezentacích mnoho reformátorů, jejichž reformní ethos spočívá v tom, že podporují cokoliv „shora“ navrženého, tak jako předtím tiše akceptovali stagnaci, když žádné reformy neprobíhaly. Absurdním vyvrcholením této mentální přeměny udržovatelů statu quo v reformátory, je jejich absolutní ztotožnění se s novými hesly a novými kroky, ztotožnění, jež je možno označit za servilní a také za naivní. Důsledkem toho je, že ti, kteří to s reformami myslí vážně, kteří k nim již dříve veřejně vyzývali, zabývali se vysokým školstvím a výzkumem v mezinárodním kontextu, kteří reformám přejí, ale chtějí, aby byly kvalitní a domyšlené, a proto jejich jednotlivé aspekty kritizují, jsou okřikováni a „házeni do jednoho pytle“ s permanentními odpůrci jakýchkoli změn. Zažil jsem to v poslední době několikrát, nejvýrazněji, když jsme s rektorem UK připravili připomínky k reformě výzkumu a chtěli dosáhnout jejich vypořádání. Nebyli to politici, byli to kolegové z univerzit, kteří nám říkali, ať na tom netrváme, ať se takto neozýváme a nedráždíme, dokonce s argumentem, že se pan premiér bude zlobit a nepřidá nám peníze z rozpočtu. Jestliže takto uvažují a jednají reprezentanti akademické obce, pak se nemůžeme divit, že nás politici neberou vážně - spíše se můžeme divit, že se s námi ještě baví.

Každá politické reforma vyžaduje pro své prosazení určité politické zjednodušení, vtělení do srozumitelných hesel a důraz na věci, které dříve nebyly tolik zdůrazňovány. Tyto reformy proto hodně hovoří o aplikovaném výzkumu, nejlépe průmyslovém, o transferu technologií, o inovacích, o excelentním mezinárodním výzkumu, o třetí roli univerzit, o soukromých prostředcích, které vysoké školy získají, o manažerech v čele vysokých škol apod. Ze vším z toho lze souhlasit a sám jsem již před několika lety mluvil o tom, že také to musejí univerzity dělat, že jsou to jejich nové funkce a že je potřeba, abychom se tímto směrem proměňovali. Ale ve chvíli, kdy na reformy nepřipravené prostředí uvěří, že toto jsou hlavní či dokonce jediné cíle univerzit, a že se máme na univerzitách řídit pouze aplikacemi, transferem, excelencí, inovacemi a přáním průmyslových podniků, tak budu první, kdo bude zdůrazňovat, že tomu tak není.

Univerzity mají jedinečnou roli v tom, že to jsou jediné instituce, které vyváženě propojují vzdělávání a výzkum. Proto je a musí zůstat veřejným zájmem posílení klíčové role univerzit ve vzdělávání a vědě a tato jejich funkce nemůže být zpochybňována přílišným tlakem na aplikovaný, průmyslový výzkum, na patenty, transfer technologií, přímý přínos podnikové praxi, protože to jsou jen další, nikoliv bytostné aspekty činnosti univerzity. Stejně tak by mělo kritické důsledky špatně nastavené kritérium „výzkumnosti“, pokud by se stalo jediným měřítkem prestiže a mělo by vést k přílišné preferenci výzkumu nad výukou v rámci univerzity. Ohrožení kvality vysokoškolského vzdělávání neplyne z rostoucího počtu studentů (který lze zvládnout adaptací pedagogických metod), ale z nedostatečné pozornosti výuce a její koncepci. Podcenění vzdělávací funkce univerzity v reformách by mohlo mít zásadní dopad i na přípravu absolventů z hlediska jejich schopnosti používat nejpokročilejší technologie, pracovat s výsledky výzkumu a vývoje a aplikovat je - a to přece jde i proti skutečným zájmům trhu práce a podnikatelů. Přílišný důraz na podřízení výzkumu zájmům aplikační sféry ohrožuje roli univerzity v oblasti re-produkce základů vědění, vždyť pouze kvalitní základní výzkum umožňuje přistoupit k aplikacím.

Rozhodujícím bodem transferu znalostí a nezpochybnitelným veřejným zájmem jsou studenti - ti musejí získávat kvalitní vzdělání napojené na výzkum, aby byli schopni obstát na pracovním trhu. Zde uspějí nikoliv jen proto, že jsou schopni dělat cokoliv, ale i proto, že jsou díky svému vzdělání schopni pracovat s nejvyšším poznáním a nejlepšími technologiemi. Tuto vzdělávací úlohu univerzit musíme mít stále na paměti při uplatňování jakékoliv reformy. A v tomto kontextu musíme také konstatovat, a to hodně nahlas, že odejmutí peněz na specifický výzkum a klesající příspěvek na jednoho studenta, nyní již klesající nejen reálně, ale i nominálně, jsou principielními chybami, špatnými rozhodnutími, která budou ztěžovat úspěšnost jakékoliv reformy terciárního vzdělávání.

Stejně tak to přece musejí být na prvním místě univerzity, kdo budou zvedat hlas proti zvolené mechanistické a nepodložené metodice hodnocení výsledků vědy, podle níž se nyní mají rozdělovat všechny institucionální prostředky na výzkum. Jak se peníze podle resortů rozdělí, nemůže přece spočívat na nějaké pseudometodice, ale je to primárně politické rozhodnutí. A potom mají přijít oborově kompetentní komise, jež prostředky rozdělí podle kvality v rámci jednotlivých skupin oborů, podle kritérií, která jsou oborově platná. Představa, že všechny veřejné prostředky na institucionální výzkum budou od shora dolů rozdělovány podle bodů přidělovaných všem podle anglosaských scientometrických kriterií platných pro některé obory a navíc preferující jednu komerční databázi, a že takové rozdělení peněz zajistí zlepšení vědy – tato představa je tak naivní, až je nebezpečná. Může ohrozit celé skupiny oborů, které jsou pro rozvoj národní společnosti stejně důležité, jak ty zdánlivě úzce spojené s ekonomickou prosperitou. Ale toto zdůrazňovat a podobné nápady odmítat, je přece především rolí univerzit a ne úlohou politiků. Jak to ostatně mají vědět, když jim to neřekneme, a když naopak přikyvovači mezi námi budou tvrdit, že právě takto je to správně a kdo to tak nevidí, je nepřítel reforem a málem i státu?

Před několika lety jsem o univerzitách řekl, že chceme-li zachovat svou identitu, musíme se měnit. Dnes k tomu musím dodat, že když se měníme, tak to dělejme tak, abychom svoji identitu a své hlavní funkce a poslání zachovali. Právě v kontextu reforem si musíme znovu uvědomit naše jedinečné (protože nikým jiným nerealizovatelné) úkoly v propojování vědy a vzdělávání a přemýšlet nad tím, jak je co nejlépe plnit. Veřejnost a politická reprezentace oprávněně požadují po univerzitě výkon, ale univerzita má povinnost usilovat o to, aby kritéria výkonu byla rozumná a obecně prospěšná.

A je tu ještě jedna věc, která je důležitá. Univerzity jsou tradičně nezávislé a jejich autonomie v akademických činnostech je cenná ve veřejném zájmu. Nezávislost univerzit je důležitá i proto, že univerzita má být centrem kritického myšlení založeném na metodologicky a teoreticky podepřených analýzách a toto kritické myšlení se má projevovat ve výzkumu, ve vzdělávání, ale i obecně v sociálně-kulturní oblasti. Právě toto kritické myšlení je přece jedním ze zdrojů, z nějž se odvozují přístupy, hodnoty, ctnosti a nakonec i občanská loajalita jako důležité výstupy z učení na univerzitě. Proto přece musíme kriticky zkoumat, co je nám předkládáno, a to i tehdy, když s principem věci souhlasíme. Pokud budeme jen pasivně přikyvovat jakémukoliv nesprávnému nápadu politiků a úředníků, byť sebelépe míněnému, tak jednáme proti veřejnému zájmu, protože jednáme proti principům a ethosu univerzity.

Závěr bych rád připomenul mnou oblíbený Kierkegaardův výrok, že kdo se ožení s duchem doby, bývá brzy vdovcem. Pokud se s duchem doby příliš spojí univerzity, pak ztrácejí svoje opodstatnění a selhávají ve svém úkolu. Nebude si jich vážit politická reprezentace, veřejnost, ale posléze si univerzity nebudou vážit ani samy sebe. A to platí i při akceptaci reforem. Kdo jiný, když ne univerzity, by měl kompetentně a sebevědomě přispívat k jejich vylepšení a požadovat, aby obsahovaly vše, co je pro rozvoj vzdělání a výzkumu klíčové? Dělejme to tedy, jinak neohrozíme jen reformy, ale ohrozíme svoji důvěryhodnost a v konečném důsledku také budoucí kvalitu vzdělávání a vědy v naší zemi.

(Text projevu předneseného rektorem Masarykovy univerzity Petrem Fialou na Dies Academicus 2008, Brno 13. 5. 2008)

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy