Investice do lidských zdrojů, tj. vzdělání na formální i neformální úrovni, jsou spolu s prostředím podporujícím inovace jednou z nejdůležitějších složek konkurenceschopnosti v současném světě. Není překvapivé, že reformy v těchto oblastech jsou podstatnými součástmi snah vlády, která se označuje jako reformní, i když obecně tolik pozornosti, jako reforma daní, penzí či zdravotní péče nevzbudí.

Koncepce reformy výzkumu, vývoje a inovací již byla schválena vládou, diskuse ke klíčovému podkladu pro reformu terciárního vzdělávání byla odstartována prezentacemi v Lichtenštejnském paláci v pondělí 12. května. Příprava reformy vysokého školství probíhá podobně jako příprava reformy výzkumu pod určujícím vlivem nikoli úvah o obsahu potřebných změn, ale úmyslem je všechny v podobě přijatých zákonů realizovat v tomto volebním období. Výslovné formulace v tomto smyslu již u obou těchto reforem od řady vládních úředníků veřejně zazněly, u Bílé knihy terciárního vzdělávání i premiér při startu veřejné diskuse sdělil, že by na jejím obsahu neměnil nic.

Obě tyto reformy podléhají ve zvoleném tempu přípravy nepřiměřeně vlivné firemní lobby, pro kterou mohou vhodně nastavené podmínky znamenat jednak značné sumy veřejné podpory zahalené pod proklamace o podpoře inovací či projektů Technologické agentury, jednak natlačení univerzit do zakázek ve stylu někdejší VHČ či přímo zakázek pro soukromý sektor za veřejné peníze. V obou těchto případech se přitom jedná o podporu inovací, které není možné chápat jinak, než jako samozřejmou součást činnosti tržních subjektů za účelem udržení svého postavení na trhu a zlepšení svého postavení ve vztahu ke konkurenci. Od vlády, ve které dominuje ODS se svou (oprávněnou) kritikou netržních opatření typu investičních pobídek některým investorům, je tento druh ve své podstatě protitržního užívání veřejných zdrojů málo pochopitelný, nemá-li se ovšem jednat o úmysl tímto způsobem veřejné prostředky směrem k některým aktérům trhu vědomě směřovat. Rychlost doplněná absencí skutečné diskuse základních východisek reforem je receptem na špatný výsledek.

Obě zmíněné reformy jsou motivovány zlepšením výkonu české ekonomiky i konkurenceschopnosti firem, které v ní působí. Chybí nicméně (společné) základní vymezení veřejného zájmu, pro které si vysokoškolské vzdělávání spolu s výzkumem a vývojem zaslouží výraznou veřejnou podporu i pozornost politiků. V obou případech je sekundární to, co se často označuje „produktem“: Vysoké školy nejsou producentem absolventů, které si od nich odebírá průmysl, nýbrž pomáhají rozvíjet schopnosti svých studentů, které jim po absolutoriu dovolují hledat si životní profesní uplatnění a uplatnit se i v prostředí, ve kterém se podmínky pro pracovní uplatnění mění natolik dramaticky, že „nabiflované“ znalosti ze školy mohou velmi rychle zastarat bez dobrých obecných základů skutečného vzdělání.

U výzkumu a vývoje podobně nejsou z hlediska veřejného zájmu produktem publikační nebo realizační výstupy jako takové. Věda je především součást kultury společnosti (z latinského „cultura“, ve smyslu „péče, vzdělávání, starost o“), která se zčásti projevuje uspokojováním lidské zvídavosti a potřeby objevování zákonitostí materiálního i společenského světa kolem nás, ale především také kultivací tvůrčích schopností lidí v prostředí, ve kterém se výzkum provádí. Výzkumníci sami i jejich výsledky k tomuto prostředí nepominutelně patří, je možné je ale považovat jen za jeho podružnou složku. Zdaleka nejdůležitější zde jsou studenti kteří se od výzkumníků ve vysokoškolském prostředí učí nebo s nimi spolupracují. V jejich hlavách dochází k nejúčinnějšímu transferu poznatků špičkové vědy do aplikací, když po absolutoriu odejdou pracovat do aplikovaného nebo firemního výzkumu či vývoje, kde se starají o firemní inovace bez kterých dnes před konkurencí nikdo neuspěje. Nefungovala by bez nich generační obměna výzkumníků, která je v takovém systému potřebná.

Vzdělání, výzkum a vývoj pomáhá tvořit podmínky pro růst bohatství. Bohatší země mají lepší možnosti z veřejných zdrojů i z privátní sféry financovat výzkum a vývoj a vytvářet vědcům lepší podmínky k dosahování excelentních výsledků. Ze souvislosti mezi schopností inovovat a vyšším tempem ekonomického růstu vyplývá zájem podpořit prostředí, které je schopné nové poznatky produkovat a využívat. Zpětně je to ale úroveň ekonomiky, která do značné míry určuje, jestli je země dostatečně bohatá na to, aby byla dominantním producentem nových znalostí z vlastního výzkumu, nebo zda se jedná o zemi méně zámožnou, která je ve větší míře odkázaná na kopírování či přizpůsobování inovací pocházejících z bohatších zemí.

Kopírování inovací nebo výsledků výzkumu bohatších zemí však nepřichází samo od sebe. Špičkové technologie nejsou srozumitelné pro každého. I země odkázané na jejich kopírování musí mít k dispozici dostatečně kvalifikované odborníky, kteří jsou schopni práci svých kolegů z bohatších zemí rozumět a samozřejmě ji v nějaké míře rozvíjet i doplňovat zcela novými výsledky, jejichž objem však v kontextu světové vědy nebude dominantním. Taková kvalifikace se získává pouze vzděláním, které je samo o sobě založeno na výzkumu. Musí být také dostatečně univerzální (generické), proto na vysokých školách v určující míře závisí na spojení s výzkumem základním.

Poznatky na úrovni špičkové světové vědy produkované doktorskými týmy v laboratořích nositelů Nobelových cen umístěných v bohatých zemích budou pochopeny a skutečně využívány jen kvalifikovanými vědci cvičícími se vlastním výzkumem v laboratořích méně věhlasných ve svých chudších zemích. Čím méně zámožná země je, tím méně relativně i absolutně si může dovolit vynakládat na výzkum, tím důležitější ovšem je věnovat omezené zdroje na výzkum a vývoj, který probíhá v těsném spojení se studenty.

Fungujícím nástrojem inovací není výše státní podpory nebo daňových úlev firmám, u nichž musí být investice do aplikovaného výzkumu vlastním bytostným zájmem souvisejícím s udržením postavení na trhu výrobků nebo služeb. Základem reformy systému výzkumu, vývoje a inovací by v zemi postavení České republiky měl být především důraz na veřejné financování základního výzkumu ve spojení s vysokoškolským vzděláváním na úrovni doktorské i nižší, nežádoucí je tlak na vyčleňování výzkumu do ústavů oddělených od prostředí výuky.

Podnikavost vysokých škol by bylo dobré podpořit rozvázáním omezení na nakládání s finančními prostředky, které školy formou příspěvku obdržely za prokazatelně uskutečněnou a dokončenou vzdělávací činnost – namísto toho, aby nově zaváděné vyhlášky tyto prostředky ztotožnily s veřejnou podporou a možnosti vysokých škol je využívat okleštily nebo aby ministerstvo financí vytýkalo vysokým školám, že si úsporami do fondů budují vlastní finanční bázi do jisté míry nezávislou na ročním cyklu státního rozpočtu. Z věcného hlediska je samozřejmě nejen zbytečné, ale i nežádoucí, aby firmy mohly akademické činnosti škol přímo ovlivňovat.

Vládní reformy osu spojující vysokoškolské vzdělání se systémem výzkumu, vývoje a inovací pomíjí. Namísto opatření podporujících strukturální změny, které by sbližovaly výzkum s vysokoškolským vzděláváním, staví na podpůrných opatřeních směrem ke komerční sféře, které mohou pouze vytěsnit privátní prostředky, které by do aplikovaného výzkumu firmy musely ve vlastním zájmu dát tak jako tak.

(Mírně zkrácená verze tohoto textu vyšla v Úhlu pohledu v Lidových novinách 22. 5. 2008)