Hodnocení výsledků výzkumu, vývoje a inovací, které má podle reformních plánů vlády vpodstatě mechanickým způsobem určovat rozdělení prostředků státního rozpočtu vyčleněných na tuto oblast, obsahuje velmi vysoké hodnocení výsledků v oblasti inovací, zejména pak udělených patentů. Navzdory připomínkám z řady stran se toto hodnocení rozhodla prosazovat Rada pro výzkum a vývoj, vysoké „odměny“ se budou týkat zejména udělených amerických patentů. Co je na tomto postupu špatného?

Z patentů se stal především nástroj konkurenčního boje na trhu inovativních produktů a služeb, navíc s velice omezeným rozsahem uplatnění. Samozřejmě mohou počty uplatněných patentů sloužit jako nepřímý indikátor intenzity inovačních procesů ve firmách, zcestná je však představa, že podporou podávání patentů nějak k podpoře inovací přispějeme.

Nedávno zveřejněná rozsáhlá studie fungování amerického patentového systému (J. Bessen & M. J. Meurer: Patent Failure: How Judges, Bureaucrats, and Lawyers Put Innovators at Risk, Princeton University Press, 2008) dochází na základě analýzy evropských i amerických dat k závěru o tom, že ze srovnání nákladů na získávání a udržení patentů ve srovnání s přínosy patentových licencí vyplývá celková společenská ztrátovost fungování celého systému: „Medián [hodnoty patentu] slouží jako rozumná míra „hodnoty“ typického patentu. Tato hodnota není ve skutečnosti není nijak vysoká [přibližně 10 tisíc dolarů v cenách z roku 1992 pro americké patenty a zhruba čtvrtina této částky u patentů v Německu, Francii a Velké Británii] a může být menší, než součet nákladů za právní služby a administrativní poplatky, které jsou pro udělení patentu potřeba. Každý patent je jako sázka do loterie. Vynálezci jsou ochotni finančně ztrácet na platbách do takové loterie s vyhlídkou možnosti velké výhry na jednom patentu. Průměrná hodnota placená za patent [mezi 50 a 500 tisíci dolarů u amerických patentů a cca 16 tisíc u patentů evropských] pak lépe odpovídá částce, kterou je vynálezce za takový lístek do loterie ochoten zaplatit před tím, než získá informaci o kvalitě svého vynálezu. Je to průměr, ve kterém jsou zohledněny malé pravděpodobnosti velkých výher, stejně jako mnohem běžnější nízké hodnoty patentů.“

Výrazná státní podpora, kterou do této oblasti chce nasměrovat vládní reforma financování výzkumu a vývoje a na které přes námitky na tento problém z různých stran upozorňující Rada vlády pro výzkum a vývoj zcela nekompromisně trvá, je podporou sázení v této „patentové loterii.“ Vzhledem k tomu, že se takto budou rozdělovat finance z omezeného celkového objemu prostředků, je velmi pravděpodobné, že tyto částky sníží finance směřující do pracovišť produkujících kvalitní výsledky ve výzkumu, kde užití dat WoS sice některé oblasti neoprávněně diskriminuje a z toho hlediska není optimální z hlediska pobídek, které v různých vědních oborech vytváří, nevede však samo o sobě k podpoře pseudovýsledků.

V citované americké studii jsou srovnávány náklady amerických patentů v posledních letech:



S výjimkou farmaceutických a chemických patentů, kde je velmi přesně definovaný rozsah patentu, jsou náklady na patenty několikanásobně vyšší, než výnosy z nich (citát o loterii se týkal všech druhů patentů dohromady, ani pozitivní bilance farmaceutických a chemických patentů celkovou negativní bilanci nevyrovnává). Patentový systém dospěl do stádia, kdy jeho uplatňování přináší sumárně společenskou újmu, nikoli společenský prospěch. Údaje o nevýhodné bilanci jsou přitom zejména v části B výše uvedeného obrázku pouze spodní hranicí skutečných ztrát, zpracované údaje totiž neobsahují náklady na mimosoudní vyrovnání a na právní pře vedené v zahraničí.

V Technickém týdeníku č. 10 se člen Rady vlády pro výzkum a vývoj Miroslav Janeček, jinak také prezident Asociace výzkumných organizací, v rozhovoru vyjádřil na obhajobu postoje Rady vlády pro výzkum a vývoj následovně:

Otázka TT: A jsou zde tak silné firmy, které dokáží umístit svůj výzkum hned vedle univerzity?
Odpověď Miroslava Janečka: Jsou, ale je těžké je přesvědčit. Třeba přes ty patenty. Těch máme žalostně málo v porovnání s prostředím EU. Dost mne udivil názor senátora Zlatušky, který patenty považuje za bezpředmětné. Existují případy, kdy si velcí a silní vyhledávají kontakty a příležitosti, a to i přes ladem ležící patenty. Vždyť jedinou oporou podnikatele, že bude investovat své peníze správně, je uznání poznatku formou patentu! Pokud tedy naše VŠ a AV nepřipraví své poznatky v patentové či jiné průmyslové formě ochrany pro průmysl, bude těžké manažery přesvědčovat: my jsme dobří, pojďte k nám. Je samozřejmě na vysoké škole, jak vyváží své aktivity v základním i aplikovaném výzkumu, tyto dvě činnosti se navzájem podmiňují, ale jinak to prostě nepůjde. Musí tu být vzájemný zájem podpořený dobrou legislativou a programy.

Uvádím níže svou repliku, která mi k tomu v posledním čísle Technického týdeníku vyšla:



Jiří Zlatuška: Jsou patenty bezcenné?
(Technický týdeník č. 11, 27.5.2008)

V rozhovoru „I věda se dnes musí nabízet a prodávat“ (TT 15. 5., str. 6) jsou v odpovědích člena Rady vlády pro výzkum a vývoj Miroslava Janečka obsaženy pozoruhodné dezinformace svědčící o jeho malé faktické obeznámenosti o výzkumu v akademickém prostředí a jeho návaznosti na prostředí podpory inovací. Příkladem toho je absurdní tvrzení „ve světě je běžné, že nové poznatky i ze základního výzkumu se hlídají a celé komise (např. univerzitní) dokonce určují, co je možné publikovat a co ne“. Taková situace se může vyskytnout u utajeného nebo privátně financovaného výzkumu, ale základní výzkum financovaný z veřejných prostředků není takto omezován nikde (podrobných analýz mechanismů, které v kombinaci s transferem technologií fungují jsou spousty, stačí jen umět číst - namátkou třeba F. Murray, S. Stern: When Ideas Are Not Free: The Impact of Patents on Scientific Research, Innovation Policy and the Economy, Vol. 7, 2006, str. 33-69).

Miroslav Janeček se však kromě prezentace svých vlastních nepravd uchyluje i k tomu, že polemizuje s neexistujícími názory jiných. V rozhovoru konkrétně uvedl: „Dost mne udivil názor senátora Zlatušky, který patenty považuje za bezpředmětné." Nic o bezpředmětnosti patentů jsem nikdy netvrdil, má kritika (pravděpodobně ji čerpal z Hospodářských novin, kde mi pod redakčním titulkem Vládní reforma vědy jde fatálně špatným směrem vyšel 22. dubna komentář kritizující věcnou nekompetenci současné Rady vlády pro výzkum a vývoj) se týkala systému hodnocení výsledků výzkumu a vývoje. Poukazoval jsem na to, že patenty jsou nástrojem boje na trhu produktů i služeb a nástrojem omezujícím rozvoj znalostí i obecné užívání inovací. Užil jsem specificky historického příkladu Wattova patentu na zlepšení parního stroje, který užívání efektivnějších strojů o třicet let zbrzdil a u kterého je v literatuře dokumentován způsob, kterým byly právní nástroje užity ke zničení (J. Hornblower) nebo zastrašení nezávislých inovátorů.

Takový patent samozřejmě není „bezpředmětný“, ale slouží velmi dobrému účelu ochrany monopolního držitele práv na jeho užití. Financování a odměňování takových nástrojů ze strany soukromých subjektů je zcela legitimní, z veřejných prostředků by však podpora měla jít na výzkum a vývoj, jehož výsledky vědcům poskytují volně sdílené a šiřitelné poznatky, na které může neomezeným způsobem navazovat výzkum kohokoli dalšího. To nevylučuje souběžné patentování některých z těchto poznatků, nemůže to být však cílem ani kritériem hodnocení poskytovatele veřejné podpory.

Miroslav Janeček rozvádí koncept, pod který se Rada vlády pro výzkum a vývoj zcela oficiálně podepsala svým úmyslem za udělené patenty poskytovat značné prostředky ze státního rozpočtu. Na titulní straně Hospodářských novin to 12. května v článku Miliony pro nejlepší vědce sekretář Rady Marek Blažka charakterizuje slovy: „Za patenty či licence i pět milionů korun.“

Pravidla hodnocení výsledků specificky počítají s bodovým hodnocením ve velikosti násobku hodnoty vědeckých publikací v nejprestižnějších časopisech, bude-li se jednat o patent udělený ve Spojených státech. Pokud do patentu investuje podnikatel, je to pro něj legitimní investice do ochrany svých zájmů před konkurencí i investice zatížená rizikem, že předmět patentu neponese žádný zisk.

Stanou-li se patenty způsobem jak tunelovat státní rozpočet nebo technologickou agenturu, začnou se patentovat i naprosté nesmysly, pro vzorek bizarních patentů, které by zcela jistě ani Miroslav Janeček nezkoušel v žádné firmě komercionalizovat, je možné nahlédnout do malého výběru na webové stránce http://www.ipwatchdog.com/category/obscure-patents/. Patentovat lze i takové věci jako metodu určení velikosti podprsenky přímým měřením prsou, což je US patent číslo 5,965,809 z roku 1999, nebo anténu vysílající energii rychlostí větší, než je rychlost světla, tak, že se vytvoří díra do jiného prostoru, to je US patent číslo 6,571,402 z roku 2003 (k textům patentů se lze dostat po zadání jejich čísla na webové adrese http://patft.uspto.gov/netahtml/PTO/srchnum.htm).

Přidělení patentu je administrativní procedura, při které se ověřují nejvýše formální požadavky původnosti, nikoli však kvalita nebo užitná hodnota myšlenky. Na tento fakt upozorňovaly orgány reprezentace vysokých škol ve svých připomínkách k metodice hodnocení výsledků výzkumu a vývoje, Rada vlády však věcně zcela pomýleně označila proces udělování patentu za „peer review“ (pro jistotu podotýkám, že odpověď s tímto tvrzením nebyla datována 1. apríla). Milionové částky za potenciálně nesmyslné patenty budou receptem pro inovátory typu obchodníků s deštěm, jak se legálně dostat k desítkám nebo stovkám milionů korun bez toho, aby měly jejich výsledky jakoukoli cenu. Kromě nich se budou v menší míře vyskytovat i patenty, které nesmyslné nejsou, rozdělovat se však bude fixní celková suma a šarlatáni ují z krajíce, který by si zasloužili autoři se skutečnými výsledky.

V průzkumu uplatňování různých nástrojů ochrany inovací uskutečněný mezi americkými firmami Carnegieho a Mellonovy univerzity v roce 2000 označilo patenty jako dobrou metodu ochrany pouze 35 % v případě produktů a jen 23 % v případě služeb, účinnějšími byly všechny jiné formy, nejlepší je firemní tajemství u 51 % v obou kategoriích, využití náskoku před konkurencí 53, resp. 38 %, komplementaritu mezi firmami ve výrobě 46, resp. 43 % a komplementaritu v prodeji nebo službách 43, resp. 31 % [viz např. výsledky citované zde].

Skutečnost, že firemní tajemství je účinnějším nástrojem ochrany, než patenty znají i skuteční velcí hráči u nás: na Inovačním fóru k uvedení Bílé knihy 12. května vystupoval k tématu spolupráce výzkumu a vývoje s průmyslem generální ředitel Vítkovice Holdingu, a.s., který výslovně odmítl patenty jako možný nástroj ochrany světově unikátní technologie výroby bezešvých tlakových lahví a zdůraznil ochranu firemního tajemství jako faktickou nutnost Vítkovic.

Miroslav Janeček účinně hájí svůj partikulární zájem odvedení veřejných financí do prostředí „inovačních“ organizací a svým hlasem v Radě pro výzkum a vývoj se mu tímto směrem velmi pravděpodobně celý systém podaří účinně ohnout. Skutečnost ze světa, kde interakce mezi akademickým výzkumem a inovacemi v podnikání funguje, je zcela jiná: americké univerzity ani zdaleka nemají patenty jako nejdůležitější, natož pak jediný nástroj komunikace s průmyslem, zmíněný průzkum z roku 2000 uvádí jako nejdůležitější kanály publikace, konference a neformální kontakty, patenty byly z nejméně důležitých ve všech oblastech s výjimkou farmaceutického průmyslu. Celkově se navíc podle studie J. a M. Thursby: Gender Patterns of Research and Licencing Activity of Science and Engineering Faculty (J. of Technology Transfer, č. 30, 2005, str. 243-53) s patentováním někdy setkala jen necelá desetina akademických pracovníků v přírodních a technických vědách.

To, co je na připravované koncepci směrem k transferu technologií a aplikovanému výzkumu úplně nejhorší, však je skutečnost, že způsobem, kterým je koncipována, odmítá připravovaná Reforma výzkumu, vývoje a inovací ten nejzákladnější hnací motor vazby inovačního procesu s prostředím akademického výzkumu, jak funguje za oceánem. Práce P. Dasgupty a P. Davida „Towards A New Economics of Science“, uveřejněná v roce 1994 v časopise Research Policy (roč. 23, č. 5, str. 487-521) obsahuje na str. 511 stručnou a výstižnou charakterizaci: „Dodávky vědců a inženýrů z akademického prostředí do průmyslového výzkumu jsou potenciálně nejdůležitějším a nejhodnotnějším mechanismem, prostřednictvím kterého ovlivňujeme transfer znalostí.“

V našem domácím prostředí k uplatnění tohoto receptu potřebujeme soustředit kvalitní základní výzkum (bez ohledu na to, zda vedený pouze zvědavostí ve stylu N. Bohra nebo vizí nějakého uplatnění ve stylu L. Pasteura) do prostředí, kde se vzdělávají studenti na doktorské nebo i pokročilejší magisterské úrovni, a firmám nebo jimi zakládaným výzkumným centrům dát příležitosti, jak si kvalitní absolventy takových studií zaměstnat.

Univerzity nechť jsou hodnoceny a z veřejných zdrojů odměňovány podle toho, jak kvalitní výzkum provádějí, ne však pro publikace z něj jako takové (ty ke kvalitnímu výzkumu patří samozřejmě), ale pro kultivaci hlav studentů, kteří se v tomto prostředí učí. Firmy nechť považují inovace za samozřejmou součást své činnosti v tržním prostředí a pro tržní využití těchto inovací nechť používají ke svému prospěchu a profitu všech nástrojů ochrany duševního vlastnictví včetně patentů. Míchat tyto dvě oblasti dohromady a podmiňovat je navzájem, jak to požaduje Miroslav Janeček, když polemizuje s názorem, který mi přiřadil, však cestou ke zlepšení výzkumného ani inovačního prostředí v České republice není.