Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, který paní Soile Lautsiové z italského Albano Terme přiznal kompenzaci ve výši pět tisic euro za to, že její dvě děti nemohly být ve škole vyučovány ve třídě bez symbolu kříže, vzbudil pohoršené reakce mezi populisty nejrůznějšího střihu. Kauza, ve které se matka dvou 11 a 13letých dětí domáhala toho, aby mohly být vyučovány ve třídě, v níž by nebyly symboly odporující principům sekuliarismu, ve kterých chtěla své děti vychovávat, se nejnověji stala symbolem démonického tažení levicově liberální Evropy proti tradičním hodnotám.

Do absurdní polohy tento styl uvažování převádí ve svém blogu „Kříž soudci ukřižovaný“ Zdeněk Koudelka, který dává rozsudek Evropského soudu pro lidská práva dokonce do spojitosti s Lisabonskou smlouvou a přidáváním lidskoprávního rozměru k Evropské unii skrz její naším prezidentem nemilované listiny práv.

Skutečnost je ovšem taková, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl na základě členství Itálie v Radě Evropy a jejího přistoupení k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kde se Itálie nezávisle na svém členství v Evropské unii zavázala garantovat jistá práva svým obyvatelům. Tato individuální práva nezávisí na EU a nejsou důsledkem našimi národovci démonizované Lisabonské smlouvy.

Itálie ve Štrasburku spor „Lautsiová versus Itálie“ (nikoli „EU versus Itálie“ nebo dokonce „Lautsiová versus EU“) prohrála jednomyslně přijatým verdiktem sedmice soudců kvůli porušení čl. 2 protokolu 1 o právu na vzdělání, ve kterém se Itálie jako stát zavázala: „Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením.“ a čl. 9 Úmluvy, který se týká svobody myšlení, svědomí a náboženství a mimo jiné zakazuje státu omezit jeho vlastní rozhodování v těchto věcech pouze na úroveň nezbytnou pro taxativně vyjmenované oblasti.

Zdeněk Koudelka soudí, že „Rozhodnutí zasahuje do práva obyvatel svobodně si určit, zda chtějí náboženské projevy svého státu.“ Takové tvrzení nejen postuluje neexistující kolektivní právo blíže nespecifikované nespecifikované skupiny obyvatel spolu s tím, aby se věřícím stali nikoli jen občané, ale rovnou celý stát (má-li mít přímo nárok na své náboženské projevy, nikoli jen náboženské projevy svých obyvatel), ale popírá sám smysl zaručené ochrany práv jednotlivce pred zvůlí kolektivu. Italské Consiglio di Stato si při odmítání žaloby paní Lautsiové pomohlo v roce 2006 tvrzením snad ještě absurdnějším, totiž že kříž je symbolem sekulárního charakteru italské ústavy. To Koudelkův předpoklad, že měla být respektována vůle obyvatel ve třídách náboženské symboly mít, fakticky vyvrací již v judikatuře na italské úrovni.

Soudce nemusí získávat „podporu lidu“ pro svá rozhodnutí. Uplatňování práva v členských zemích Rady Evropy není a také být nemá věcí, o které lid případ od případu hlasuje - lynčující dav není lepší alternativou k vládě individuálního diktátora. Vizionáře, kteří věštili, že hněvivá vůle lidu tvoří strašidlo, které obchází Evropu, jsme tu už měli. Odmítání respektování občanských norem, které jsou v hodnotovém základu Rady Evropy a její zastřešující soudní instituce, jen vyvolává jejich duchy.

Stát (ať už je tím míněn kdo chce, v daném případě fakticky italský král ve svých dekretech z let 1924 a 1928) dost dobře nemůže mít volnost si určit, zda chce mít ve školách či úřadech kříž, pokud tím přímo omezí práva svých obyvatel, která se mezinárodní úmluvou zavázal respektovat. Je zbytečné malovat na zeď čerty Lisabonské úmluvy a strašit naše občany tím, že jejich individuální práva zaručená mezinárodními úmluvami mohou být také prakticky vymahatelná. Občanům tato vymahatelnost pouze prospěje. Ztratí nanejvýš vysoce postavení národovci, kteří vidí státní suverenitu jako prostředek, jak nedovolit, aby jejich místní moc byla omezena zákonem a mezinárodními závazky, ale byla jen výsledkem jejich osobní (z)vůle. Opak by byl ukřižováním lidských práv i mezinárodních závazků, ke kterým státy přistoupily.