S neschopností pochopit k čemu slouží veřejnoprávní média a že demokracie není. nejideálnější uspořádání státu, ale nejlepší z těch, které známe, se setkáváme skoro denně. Předpokladem fungování takového systému však stojí na dodržování pravidel, a ne na jejich obcházení.
Výjimečný byl novinář Pavel Tigrid, zakladatel nejprestižnějšího exilového periodika Svědectví tím, jak se lišil od většiny poúnorové emigrace. Ta jen krasosmutnila: první republika se v nich proměnila v krásný sen, a naopak komunistické Československo v nepředstavitelnou hrůzu, kde žijí jen zmrzačení lidé. Pavel Tigrid na tuto hru nikdy nepřistoupil, od všeho si udržoval střízlivý odstup a jako první se v exilu dokázal spojit s reformními komunisty a později i s undergroundem.
Kotvily při pobřeží
a stály na pevnině.
Některé se ukrývaly v domech.
Ovšem i domy pouze předstíraly,
že nejsou loděmi.
Další veliká se zdvihala v kostele.
Starý stůl v krčmě léta odplouval,
židle se houpala.
Venku strměly stromy a
čekaly,
až se stanou stěžni, kýly, ráhny.
Uvnitř nábytek rozesýchavě přiznával
palubní prkna.
Kam se člověk podíval,
ve všem byla loď.
Žena a muž,
zbledlí,
zírali na sebe.
K logice válečných konfliktů patří, že nemůže být kontrolován ani těmi, kteří ho vyvolali, napsal generál Carl von Clausewitz. Za nejnebezpečnější moment karibská krize v roce 1962 je proto považován den, kdy sovětská raketa zaútočila na americký výzvědný letoun U2, který přelétával Kubu a Chruščov o tom nevěděl.
Metafory nikdy přesně nevystihují situaci, kterou chtějí vtipně a ve zkratce přiblížit posluchačům. Ale slyším-li stále častěji zalykavý nářek zkormoucených lidí, kteří si stěžují na to, že s příchodem nové vlády naše politika sice získala vlídnější a civilizovanější tvář, ale jinak se moc nezměnilo.
„Vyjel jsem si jednou s kamarádem do Brna a tam jsme přišli na jedno náměstíčko, kde stál dům s nápisem Janáčkova akademie múzických umění. Hrál jsem s ochotníky od čtrnácti let a prý mi to docela šlo, tak co to zkusit? Kamarád šel dovnitř, vyzvedl nějaké papíry, já je na místě vyplnil a za nějaký čas mě pozvali na zkoušky. Ty jsem udělal. Když jsem to doma oznámil, zavládlo zoufalství. Mamička plakala, otec… no, radši nemluvit.“
Sociální pád, ztráta společenského postavení, zřeknutí se navyklé životní pozice a politická regrese, tedy návrat do starých poměrů. To jsou fenomény, které působí na řadu lidí v naší civilizaci současně. Dochází k polarizaci, a ta je toxická: rychle se rozšiřuje.
Přesněji otázka zní: Jak zapříčinit zmizení válečného jedu z krevního oběhu světa? Odpověď na tuto otázku, jak napsal časopis Der Spiegel, není jednoduchá, i když minulé týdny ukázaly, jak by to mohlo jít. Tam, kde byla ukrajinská armáda vyzbrojena západními zbraněmi, je ruská armáda vytlačována z Ukrajiny a vládne tam mír. A dokonce se tam začíná s obnovou infrastruktury a místní obyvatelstvo je šťastné, že bylo osvobozeno, začíná tam zase obyčejný život.
"Renčínovi tuláci a rybáři jsou moderní Sokratové, lidoví mudrci, filozofové obyčejného života." Tato slova o něm napsal Josef Kroutvor. Bohumil Hrabal zase řekl: "Kreslené grotesky Vladimíra Renčína jsou dobrodružstvím zkratu slov a kresby.
Žvást, který dlouhodobě vládne ve Sněmovnu vzbudil u řady lidí rozhořčení, a proto ne nadarmo se tomu říká v angličtině ox walk. David Riesman by o tom možná hovořil jako o infikovaném společenském charakteru. Tento sociolog ale nemyslel charakter jako takový, ale tu část, která se utváří nikoliv vlivem dědičnosti, nýbrž na základě zkušenosti, tedy jistého vybavení, s nímž jedinec přistupuje ke světu a k lidem.