Proč chci psát o politické moudrosti? Jednoduše proto, že se na české politické scéně objevila znenadání osobnost, která prokazuje mimořádnou politickou prozíravost. Kdo to nepochopil již při předvolebním vysílání televizních stanic, dostal příležitost při rozhovoru redaktora České televize Michala Kubala s nově zvoleným prezidentem Petrem Pavlem v Národním muzeu po sečtení většiny hlasů, které nově zvolený prezident získal po uzavření voleb.
Z velmi nadaného hudebního skladatele Michaela Kocába je mi poslední dobou stále více smutno. Znám ho totiž od dětství (přesněji řečeno od jeho dětství) a znám také jeho matku a znal jsem i jednoho mimořádného a velkorysého člověka, totiž jeho otce, pana Alfréda Kocába. Velkorysost po něm jeho syn Michael rozhodně nepodědil. Ale protože se cítím být zavázán jeho otci jako přítel, nemohu už dále mlčet k oněm blbostem, které jeho syn Michael občas šíří v éteru nebo po internetu. Ty blbosti se týkají zvláště prezidentské volby a skutečně mimořádný český hudební skladatel Michael Kocáb si v nich hraje také na mimořádného politologa a troufá si soudit svědomí druhých lidí, tak jak to jemu právě vyhovuje. To dokonce i jeho přítel básník Horáček je ochoten připustit, že lítost generála Petra Pavla za jeho členství v KSČ je upřímná.
Také dnešní člověk má vědomí viny
a chtěl by být od této viny osvobozen.
Proč má vlastně lidská bytost vědomí viny? Dříve bychom odpověděli jednoduše: dopustila se hříchu a je si toho vědoma. Uvědomila si, že svým jednáním nebo myšlením (nebo obojím) překročila meze, které je zakázáno překračovat. Jestliže však učiní pokání, může se klidně vrátit mezi slušné lidi. Většina z nás totiž alespoň tuší, že člověk je bytost hříšná. Zkušenost ukazuje, že se s tím nedá nic dělat. Kdo ale vůbec stanovil ony meze, které nesmějí být překročeny? Naši předkové by odpověděli bez váhání: no přece Hospodin, nebo jak jsme si v rámci naší kultury zvykli říkat Bůh, kterému jsme všichni odpovědni, a který nás stvořil.