Proč Slovensko volí Mečiara či Fica a exportuje Babiše (Remastered, vč. halloweenské prognostické aktualizace z 31.10. v DUCHu Karla Duchoňa aneb O lesním medu)
Jelikož se podle Kodexu blogera má publikovat alespoň jednou za čtyři měsíce, tady je starší blog z klasického Zlatého fondu, který je ale dnes stejně aktuální jako před pěti lety, poněvadž v metafyzickém spánku prodlévající země žije v nadčasovém (resp. bezčasovém, jelikož v archaicky elementární dynamice světa jsou si všechny proměnné navzájem rovny) prostoru sub specie aeternitatis, platonsky věčných a neměnných antropologických struktur, díky kterým je (či byl) dnešek včerejšek a zítřek bude (a zprostředkovaně vlastně taky již byl) dnešek. Protože antropologické struktury (kterými se ale jednotlivě nemá cenu zabývat, jelikož jejich racionální funkcí v moderní době je jen zánik a mají tak spíš neurodiagnostický smysl) nemají nožičky a nemohou nikde odejít, ale jdou jen překročit vědomou racionální snahou, umožněnou modernitou, nesenou především urbanizací (a její individualizací, vnitřní pluralitou, vnější otevřeností a souvisejícím neurologickým rozvojem, i když rozvrat archaických společností urbanizací a obchodem je i prostý historický fakt bez nutnosti vysvětlení), o které jde ale předpokládat, že se za těch pět let ještě snížila (statistiky nebyly úřady aktualizovány), a uvedené trendy v důsledku růstu cen nemovitostí a pandemie logicky snad ještě prohloubily, možná již i překlápějíc „dedinčany“ do celostátní většiny. Tak věnujte pár minut ze současnosti ozvěně minulosti, ve které se ale jen ozývá budoucnost, která tak neví, jestli již taky nebyla, což komentátorovi umožňuje napsat si jednou večer deset textů, a ty příštích pár desetiletí podle změny okolností a při záměně postav již jen recyklovat, jelikož v izolované rurálnosti bylo již vše podstatné napsáno v minulých, snad ještě středověkých či dokonce ahistorických archaických, stoletích (či spíš epochálních cyklech)…
Protože provinčnost a archaičnost, ve kterých koření i kolektivní či politická patologie, obecně představující jen vyostření lokální normálnosti (podobně, i když ne kvalitativně, ale kvantitativně, jako je i individuální psychopatie jen stupňovitá škála), jsou jen kognitivním a psychologickým (a v nutném důsledku i psychopatickým) projevem neurologické aristotelské „privace“ či rozkladu, zapříčiněných deindividualizací (“The single genuine power standing against the principle of Auschwitz is autonomy, if I might use the Kantian expression: the power of reflection, of self-determination…“ – Theodor Adorno, jen ilustrativně), které nemohou odejít proto, že, na rozdíl od prefrontální kůry, nemají nožičky, ale protože „stérēsis“ (zbavenost formy) jako negativní princip nemá žádné bytí (což by nasvědčovalo i tomu, že východní soused může být pořád tím středoevropským tygrem, který nekráčí 5-10 let za Kotlinou, ale ve skutečnosti 5-10 let před ní), a může tak jen na místě spočinout v postmortální (či prenatální) věčnosti…
Tip: Vláda Pellegriniho a demokratů (i když bez Pellegriniho dnes dokonce chybí jen 2 křesla, pokud by náhodou zabraly pilulky), která navíc může být v něčem ještě racionálnější než Matovičova, i když antropologických struktur a skrytých „obecných podmínek možností“ se to nijak nedotkne, země nevykročí z bezčasí a dá si ještě mnoho vzrušujících koleček, jelikož v archaických mýtech nerozhodují o osudu světa lidé, ale náhlé rozmary a momentální nálady bůžků, herojů a nadpřirozených sil (zajišťujíc i prominentní postavení na ruském grocery shopping listu).
(7. červen 2018, 15:04, Praha, slunečno)
Jak v poslední době klesají slovenskému premiérovi Ficovi voličské preference k hladině dvaceti procent, lidé získávají novou naději, že se opět po mnoha letech roztahují nad zemí mračna a vrcholky Tater začínají osvětlovat slunečné paprsky liberální demokracie. To je, samozřejmě, omyl.
Sociologie slovenské politiky
Když se mluvilo o slovenských politických problémech, nesly většinou příjmení autoritativních vládců, případně představitelů krajně pravicových stran – Mečiar, Slota, Fico, Kotleba. Tito všichni ale vzešli z řádných voleb a bič si tak na sebe vždy zvykli uplést samotní obyvatelé Slovenska. Podle některých politologů je Fico jen upgradovaná verze Mečiar 2.0, ne z politického, ale ze sociologického hlediska v tom smyslu, že jeho ještě donedávna docela stálá 35 až 40% voličská obec odpovídala té Mečiarově. A i když byla posunuta mírně doleva, lze se domnívat, že z větší části ji jen mírně prořídlou a doplněnou po něm zdědil.
Lze tak říct, že oba nebyli ani tak autoritativní vůdci (možná jen technikou moci), ale spíš mluvčí třetinové až dvoupětinové části voličstva, která prostě ráda tvrdou ruku. A ta byla, je a ještě dlouho bude skutečný politický problém, přičemž uvedení „vůdci“ nedávné doby jen vedlejším přílepkem, který se každých 6 až 8 let obnosí, jen aby se pak nalepil nový. Autoritativní problém Slovenska tak není politický (osobnost vládce), ale sociologický (psychologické nastavení veliké části voličstva). Přičemž uvedená Mečiarova/Ficova „tlupa“ netvoří celý obrázek autoritativní duše Západních Karpat, který dokresluje dalších 10 až 20 % voličů krajně pravicových stran a pořád fungujících komunistů (kteří se už dostali i do parlamentu).
Dohromady pak spolu tvoří nadpoloviční většinu všech voličů, která upřednostňuje autoritativní politiku oděnou do různých hávů, které během let na sebe navléká. Zkrátka, kdyby nebyl Mečiar, byl by někdo jiný, snad o něco lepší. A kdyby nebyl Fico, přišel by asi někdo destruktivnější, koho by alespoň ta pro-evropskost nedržela nad hladinou přijatelnosti. Vzhledem k preferování jejich pravidelné cirkulace voliči jde navíc předpokládat, že někteří sociologicky vzdělaní majitelé reklamních agentur už pracují na inovované verzi „autoritativní vládce 3.0“, jelikož kdo jej první úspěšně uvede na trh, ten se s ním na pár let hezky sveze.
Když zredukujeme politický problém na sociologický, vidíme věci ostřeji a každý si už sám může domyslet, jak se budou věci dál vyvíjet minimálně v dlouhodobějším horizontu. Po možném demokratičtějším prozatímním období normalizace (Dzurinda 2.0) opět převáží genové kódování národa, které v delším časovém horizontu přemůže každou výchovu nebo vnější okolnosti. I tato stránka ale není ta nejpodstatnější, jelikož v archeologickém průzkumu vrstev slovenské politiky je možné hrabat dál a najít její ještě hlubší podloží.
Demografie slovenské urbanizace
Podobně jako je politický problém možné redukovat na sociologický, v čehož důsledku jde nevnímat Mečiara a Fica jen v osobnostním rozměru, ale jako lidská vtělení kolektivní vůle několikamilionového sadomasochistického davu, tak i tuto hlubší sociologickou úroveň jde dále redukovat na demografická čísla. A tak pochopit její podstatu, neuvěřitelnou trvanlivost a neotřesitelnost. Jednotná odpověď na záhady jménem Mečiar, Fico či 50 až 60% autoritativní voličstvo leží v jednom čísle, uvedeném v Excelovém políčku 162. řádku a sloupce písmene H projektované statistiky urbanizace zemí OSN pro rok 2018 (převzatém od Statistického úřadu SR). To nenápadné číslo, které asi může za většinu slovenských politických specifik, má hodnotu 53,7% a vyjadřuje proporcionální část urbanizovaného, městského obyvatelstva vzhledem k celkové populaci.
Pro její plné pochopení je nutné vložit uvedenou cifru do kontextu ve vztahu k dalším sousedním či vzdálenějším zemím. Urbanizace evropského kontinentu je podle stejné statistiky na úrovni 74,5%, která v případě západní a severní Evropy mírně vyskakuje na zhruba 80 % a v opačném směru je kompenzována jižní a východní Evropou, v jejichž případě zase klesá k 70 %. Z větších zemí se z regionálního průměru západní a severní Evropy vymyká jen Benelux, který je tvořený v podstatě výhradně městy (nad 90 % obyvatelstva). Zbytek zemí standardní velikosti se v tomto regionu od průměru výrazně neodchyluje, až na jednu výjimku, známou širokou podporou krajně pravicových politických stran, a to Rakousko (58,3% - jo, našim navenek vyspělým jižním sousedům čouhají z bot stohy slámy a snad i proto oni sami pochybují o své náležitostí k západní Evropě v podobné míře, jako my tady).
Jižní Evropa je pak už z povahy zahrnutých zemí hodně rozmanitá, s nejnižší úrovni urbanizace v balkánském regionu, ještě donedávna rozervaném etnickými konflikty a vládou nacionálně extrémistické politiky. Místní úroveň kolem 55% pak v relativně homogenní východní Evropě (našim vnímáním "střední a východní Evropě“), pohybující se většinou v rozmezí 70 až 75% urbanizace (s výjimkou tradičně více zemědělského a tedy i rurálnějšího Polska, pořád se ale držícího nad třípětinovou většinou městského obyvatelstva), vykazuje jen Rumunsko (Moldavsko jako případ sui generis lze opomenout) a Slovensko...
Slovenská míra urbanizace tak zhruba odpovídá zemím Zakavkazského regionu či střední Asie, i tam ji ale předčí Ázerbájdžán anebo Kazachstán. Blízký východ překonává Slovensko celý bez výjimky, jedině s válkou zničenou Sýrií dosahující jeho úrovně (statistiky jsou aktualizované). Východní Asie a severní, střední a jižní Amerika (dokonce i Karibik) dosahují mnohem vyšší, evropské úrovně, přičemž pod poloviční hladinu urbanizace klesá hlouběji ze světových regionů jen jižní Asie a západní a východní Afrika. Většina zemí jižní, střední a severní Afriky je urbanizovanějších než Slovensko a dokonce i v těch nejrurálnějších a nejchudších oblastech rovníkové Afriky se nedávný „ekonomický tygr střední Evropy“ ocitá na úrovni Kamerunu, Mauretánie či Ghany.
Přičemž míra urbanizace je nejen ze samotné své povahy i při moderním růstovém trendu relativně stabilní a obecně tak u ní nejde do budoucna očekávat výrazný nárůst (zatímco výšku HDP umí popohnat i takový Dzurinda, urbanizací dovede ve větším rozsahu pohnout jedině Stalin), ta slovenská se navíc vyznačuje dokonce opačnou tendencí a podle Statistického úřadu SR klesla za poslední dvě desetiletí ze zhruba 57 % o více než tři procenta. Ve spojení se souběžným mírným nárůstem celkového počtu obyvatel země to navzdory rozšířeným představám znamená, že vesnice převážně populačně kvetou. Venkovský premiant Evropy tak navíc prochází další plíživou deurbanizací, která probíhá souměrně na celém jeho území (tedy v „suburbanizaci“ dvou největších měst spočívá jen z malé části) a zanedlouho se tak „dedinčan“ stane většinovým Slovákem.
Závěr
Teď by měl blog učinit další krok a po přesunu z politiky do sociologie, následovaném skokem do demografie, udělat stylové salto do sociální antropologie a vysvětlit, proč lidé z vesnic a menších měst tak rádi vůdcovský patriarchát. Důležité ale na článku není jen to, co řekne, ale i kolik toho ponechává k přemýšlení čtenáři (jinak řečeno se mi teď už moc nechce), především když se jedná o problém na celou knihovnu. Nedávný rurální člověk ale v principu vlastnil svoji půdu, vládl své rodině a živil svoji čeládku – měl svrchovanou moc nad svým majetkem, „věcmi“, byl pater familias, protože jeho slovo vyjadřovalo „správný“ (magický či posvátní) řád věcí (což zná každé dítě).
Zakořeněné tradice ve skupinové psychologii pořád přetrvávají a autoritativní koncept rodinného vůdce a pána svého hospodářství se následně jako princip vládnutí mimeticky přenáší z oikos do polis. Jednodušeji řečeno, nižší urbanizace obyvatelstva vede k vyšší „orbanizaci“ politiky a i když to nemusí být pravidlem, u Slovenska, Rakouska či nápadně vysokého počtu dalších zemí je to tím případem. A když se naopak komunisté snažili rozsáhlou urbanizací a industrializací vytvořit silnou dělnickou třídu, o kterou by opřeli svou autoritativní moc, jak pamětníci sedmdesátých a osmdesátých let dobře vědí, vytvořili spíš městského konzumenta, který se ji z „epikurejských“ motivů* nakonec vzepřel.
V tomto světle lze pak zodpovědět i druhou část otázky z názvu blogu - protože Slovensko jako rurální země pěstuje diktátory v přebytcích a místní přesaturovaný politický trh nedovede sám zkonzumovat celou domácí produkci. Navíc ale tak i s logickou nutností vyvstává odpověď na další otázku, proč si Babiš vybral za oblast podnikání právě zemědělství. Jen pořád zůstává záhadou, proč si ze 74 % urbanizované a poměrně liberální Česko vybralo za svého „vůdce“ autoritativního sedláka...
Autor pochází ze 100% urbanizované a diktátory většinou nevolící Bratislavy.
___________________________________
* Poznámka: Konzum je ale svým psychologickým původem taky spíš „autoritativní“ (z vnějšího příkazu), než epikurejský (pro imanentní slast - u Epikura mimochodem ne tělesné, ale duševní povahy) a jeho potřeba vzniká především z normativního tlaku společnosti (kterého si ale moderní „pseudohédonisté“ nejsou vědomi), respektive ve formě „mimetické touhy" René Girarda, šířící se podvědomou nápodobou jako nákaza (potvrzenou neurovědeckým objevem zrcadlových buněk). To dosvědčují i psychologové, podle kterých zatímco v minulosti za nimi lidé chodili s výčitkami svědomí z materiální spotřeby a z oddávání se radostem života, v současnosti se před zvnitřněným kolektivním superegem stydí za to, že konzumují a užívají si příliš málo. V případě pádu komunismu by tak podle tohoto vysvětlení místo vítězství svobody jen jeden autoritativní tlak (konzumní ze strany společnosti) přemohl jiný (politický, komunistického režimu). V principu má ale tak i městský člověk autoritářskou osobnost, jen v jeho případě jde o autoritu veřejného mínění, která je „difúzní“, nejde lokalizovat do jednoho politického centra a tak jej nevede k volbě tradiční autoritářské politiky. Zato se ale lehce poddá „vůli demokratické většiny“ či volbě populistů, což vysvětluje i záhadu, proč se za diktátory, když už se jednou dostanou k moci, zvykne postavit i tento demokratičtější segment obyvatelstva, který se tak i dnes lehce rozpustí v bublinách sociálních sítí, tvořených deindividualizovanými nemyslícími lidmi, kterým je něco nadiktováno, jenomže každé skupině něco jiné, zatímco před internetem bylo většině to stejné.
(studujte západní filosofii a doplňkově antropologii, provinční historici jsou, s uměleckou licencí, chodící empirické databáze s jen nadprůměrným IQ, kterým AI bere smysl, sociologové se snaží změřit, zvážit a klasifikovat vzduch, a političtí aktivisté a ideologové, nad 60 většinou s Rudou knížkou, skrývající se za vědecké politology, všemu již jen nasazují korunu;)
O lesním medu aneb Diagnosticko-prognostická multimediálně-interaktivní povolební aktualizace v duchu Karla Duchoňa (Kotlina má Karla Gotta, Doliny Karla Geista, a jelikož „Gott ist der absolute Geist“ / „Bůh je absolutní Duch“ – Hegel, aktualizace je geograficky zobecnitelná) z 23.10. (halloweensky aktualizovaná 31.10.) – bezpečnostně-analytické křišťálové koule (v hypertextových odkazech):
Prognóza průběhu přistání fotogrammetrického Letu Turboletu: žilinskou Kiu nelitujte, defekt má na všech čtyřech kolech i rezervě, neurologická entropie nemůže zvítězit, když se protivník nikdy ani nedostavil, vzhledem k čemuž to absence „chórismu“ [hranice/oddělení/plurality] neumožňuje ani rozpoznat, přičemž Mečiar či Fico (a etno-nacionalisté, konzervativci, „lokalistická“ levice atd.) mohou představovat radikální (a v jádru neurologicko-kognitivní) „redukci komplexity/variability“ (filosofické označení) jen při její reálné či potenciální existenci, i jelikož proti čelnímu laloku bojuje samozřejmě celá země, a, především, vybavena je obřím bezpečnostním airbagem naplněným rajským plynem (který si přímo říká o bouračky, když po něm „lesný med vonia viac ako tráva“)
Prognóza rozvoje vzdušných sil: vzhledem k možnosti rozkradnout zdroje na F-16ky, pravděpodobně technologický upgrade Slídivé Kačenky (již teď obávané pro její schopnost pořídit peprné fotografie) na bitevní letoun
Mezinárodněpolitická alianční prognóza: vstup Švédska do NATO přesně podle předešlé autorovi předpovědi 1.1. příštího roku
Prognóza vývoje nálady zahraničních investorů: při růstu ceny jejich akcií budou veselí, při poklesu zase smutní
Demografický vývoj: pro ty, kterým lesní med nevoní víc než tráva, spíš atletický (i protože 8,4 milionu z 5,4 milionů se přece statisticky nemůže mýlit), v případě přítomnosti, vedle amygdaly, alespoň části čelního laloku, ne pod, uvnitř podobně provinčně archaický (podle Hegelovi dialektiky „Gott ist der absolute Geist“ dokonce absolutně), „západní“ okap, i jelikož místo Karla Duchoňa z Galanty poslouchají (především očima) již Karlu Poláčkovú z východoslovenského Lastomíru, i s jejími skrytými Girardovými mimetickými nejen květně-medovými touhami, a navzdory vnější racionalizaci se neodchází kvůli sympaticky otevřeným psychopatům z druhého tábora, bez kterých by život neměl grády, ale narcistnímu nadprůměru, případně 10krát horším chytřejším skrytým, z vlastního, s nímž ztrácí naději
Environmentální prognóza aneb O vůni lesního medu: podle Sokratova založení post-archaické etiky, v důsledku psycHopatická či sebedestruktivní neurodegenerace nejde od psychopatie či sebedestrukce v důsledku neurodegenerace nijak odlišit (v jádru neurologicko-kognitivní „radikální redukce komplexity/variability“; 3 H+Ž)
Halloweenská prognóza rozvoje regionu: při zpomalené voskové figuríně Ing. Dorotce, výrazněji reagující jen na cinkání plechu, v pozici poradce toryovského premiéra (Roberta Peela) pro modernizaci, raketový skok sousední země přímo do průmyslově revoluční Viktoriánské éry (jelikož, jinak nijak škodnou, fabriku na mikročipy a autobaterie, rychlodráhu, skartované zákoníky a „protestantskou pracovní etiku“ bude mít asi už i čínská provincie Laos), pokud tedy nebudou, spolu s Dorotčiným slaměným Strašákem, jemuž se za dva roky nesplnilo přání získat mozek, po tom, co začne z Plecháče z fantasijní země Oz na zasedání ekonomického poradního sboru vytékat olej a pes Jonatán mu donese Kouzelné sluchátko od Zoomu, alespoň na druhou polovinu vládního období vyměněni za živé akademické mozky z opravdových výzkumných zahraničních univerzit, po čemž by se mohli všichni tvářit, že šlo jen o povedený Halloween
(autor by volil, jako polovina voličů kvůli názvu, Topku nebo Piráty, a klidně i Brno, a v Dolinách samozřejmě Šimečku, Halloween, a myšlení obecně/permanentní Halloween, nejsou logický rozpor)
Doporučení bezpečnostního poradního sboru premiéra: neptat se včelařů, jestli mají lesní med, a malířů, jestli vědí, že i Hitler byl malíř pokojů (Tapetář!)
Prognóza postoje sousedních zemí: jelikož poučování bývalých kolonií se již na bílém západě považuje za rasistické (a na bílém východě komické), spíš jen tichá vytrvalá podpora demokratické opozice, asistování Slídivé Kačence při obraně vzdušného prostoru u východních hranic NATO, a následně již jen slízávání neurologické smetany (když tisíce mladých ruských mozků, právě v AI-revoluční době rozdávání karet, již proteklo mezi prsty), jelikož i když, navzdory vůni lesního medu, poloha na mrňavé Gaussově křivce nevypovídá nic o poloze samotné Gaussovy křivky, minimálně pravý kraj stojí bez pochyb i v absolutních hodnotách (místo nelogického pindání) za rozšíření počtu vysokoškolských míst a zinternacionalizování vlastního Geistu, jelikož (i protože mečiarovská chodící encyklopedie psychopatologie neměla ficovskou psychopatii a existenční ohrožení) ještě větší část těchto ročníků se již vracet nebude (a většina ani autora neuposlechne…) a jak každý lepší neurolog, neurologicko-kognitivistický nefrenologický redukcionista či kantovec, neokantovec i postkantovec ví (i když právě léčitelům mysli a duše to někdy záhadně, někdy z definice uniká), společnost a člověk má ve skutečnosti jen jednu jedinou věc, a ještě k tomu navíc ona má vlastně je…
Poděkování sponzorům aneb Náborová vsuvka: Drž si klobouk, protože Slovak ChAir Force ti zase drží místo... Připoutej se, sedáme!
(taky nemá šanci – provinční archaičnost je jen CT mozku a absentující hmota, na rozdíl od antropologických struktur na jejím základě, nejde překročit ani s licencovaným softwarem – dovedete si sečíst 1+1??;)
Protože provinčnost a archaičnost, ve kterých koření i kolektivní či politická patologie, obecně představující jen vyostření lokální normálnosti (podobně, i když ne kvalitativně, ale kvantitativně, jako je i individuální psychopatie jen stupňovitá škála), jsou jen kognitivním a psychologickým (a v nutném důsledku i psychopatickým) projevem neurologické aristotelské „privace“ či rozkladu, zapříčiněných deindividualizací (“The single genuine power standing against the principle of Auschwitz is autonomy, if I might use the Kantian expression: the power of reflection, of self-determination…“ – Theodor Adorno, jen ilustrativně), které nemohou odejít proto, že, na rozdíl od prefrontální kůry, nemají nožičky, ale protože „stérēsis“ (zbavenost formy) jako negativní princip nemá žádné bytí (což by nasvědčovalo i tomu, že východní soused může být pořád tím středoevropským tygrem, který nekráčí 5-10 let za Kotlinou, ale ve skutečnosti 5-10 let před ní), a může tak jen na místě spočinout v postmortální (či prenatální) věčnosti…
Tip: Vláda Pellegriniho a demokratů (i když bez Pellegriniho dnes dokonce chybí jen 2 křesla, pokud by náhodou zabraly pilulky), která navíc může být v něčem ještě racionálnější než Matovičova, i když antropologických struktur a skrytých „obecných podmínek možností“ se to nijak nedotkne, země nevykročí z bezčasí a dá si ještě mnoho vzrušujících koleček, jelikož v archaických mýtech nerozhodují o osudu světa lidé, ale náhlé rozmary a momentální nálady bůžků, herojů a nadpřirozených sil (zajišťujíc i prominentní postavení na ruském grocery shopping listu).
(7. červen 2018, 15:04, Praha, slunečno)
Jak v poslední době klesají slovenskému premiérovi Ficovi voličské preference k hladině dvaceti procent, lidé získávají novou naději, že se opět po mnoha letech roztahují nad zemí mračna a vrcholky Tater začínají osvětlovat slunečné paprsky liberální demokracie. To je, samozřejmě, omyl.
Sociologie slovenské politiky
Když se mluvilo o slovenských politických problémech, nesly většinou příjmení autoritativních vládců, případně představitelů krajně pravicových stran – Mečiar, Slota, Fico, Kotleba. Tito všichni ale vzešli z řádných voleb a bič si tak na sebe vždy zvykli uplést samotní obyvatelé Slovenska. Podle některých politologů je Fico jen upgradovaná verze Mečiar 2.0, ne z politického, ale ze sociologického hlediska v tom smyslu, že jeho ještě donedávna docela stálá 35 až 40% voličská obec odpovídala té Mečiarově. A i když byla posunuta mírně doleva, lze se domnívat, že z větší části ji jen mírně prořídlou a doplněnou po něm zdědil.
Lze tak říct, že oba nebyli ani tak autoritativní vůdci (možná jen technikou moci), ale spíš mluvčí třetinové až dvoupětinové části voličstva, která prostě ráda tvrdou ruku. A ta byla, je a ještě dlouho bude skutečný politický problém, přičemž uvedení „vůdci“ nedávné doby jen vedlejším přílepkem, který se každých 6 až 8 let obnosí, jen aby se pak nalepil nový. Autoritativní problém Slovenska tak není politický (osobnost vládce), ale sociologický (psychologické nastavení veliké části voličstva). Přičemž uvedená Mečiarova/Ficova „tlupa“ netvoří celý obrázek autoritativní duše Západních Karpat, který dokresluje dalších 10 až 20 % voličů krajně pravicových stran a pořád fungujících komunistů (kteří se už dostali i do parlamentu).
Dohromady pak spolu tvoří nadpoloviční většinu všech voličů, která upřednostňuje autoritativní politiku oděnou do různých hávů, které během let na sebe navléká. Zkrátka, kdyby nebyl Mečiar, byl by někdo jiný, snad o něco lepší. A kdyby nebyl Fico, přišel by asi někdo destruktivnější, koho by alespoň ta pro-evropskost nedržela nad hladinou přijatelnosti. Vzhledem k preferování jejich pravidelné cirkulace voliči jde navíc předpokládat, že někteří sociologicky vzdělaní majitelé reklamních agentur už pracují na inovované verzi „autoritativní vládce 3.0“, jelikož kdo jej první úspěšně uvede na trh, ten se s ním na pár let hezky sveze.
Když zredukujeme politický problém na sociologický, vidíme věci ostřeji a každý si už sám může domyslet, jak se budou věci dál vyvíjet minimálně v dlouhodobějším horizontu. Po možném demokratičtějším prozatímním období normalizace (Dzurinda 2.0) opět převáží genové kódování národa, které v delším časovém horizontu přemůže každou výchovu nebo vnější okolnosti. I tato stránka ale není ta nejpodstatnější, jelikož v archeologickém průzkumu vrstev slovenské politiky je možné hrabat dál a najít její ještě hlubší podloží.
Demografie slovenské urbanizace
Podobně jako je politický problém možné redukovat na sociologický, v čehož důsledku jde nevnímat Mečiara a Fica jen v osobnostním rozměru, ale jako lidská vtělení kolektivní vůle několikamilionového sadomasochistického davu, tak i tuto hlubší sociologickou úroveň jde dále redukovat na demografická čísla. A tak pochopit její podstatu, neuvěřitelnou trvanlivost a neotřesitelnost. Jednotná odpověď na záhady jménem Mečiar, Fico či 50 až 60% autoritativní voličstvo leží v jednom čísle, uvedeném v Excelovém políčku 162. řádku a sloupce písmene H projektované statistiky urbanizace zemí OSN pro rok 2018 (převzatém od Statistického úřadu SR). To nenápadné číslo, které asi může za většinu slovenských politických specifik, má hodnotu 53,7% a vyjadřuje proporcionální část urbanizovaného, městského obyvatelstva vzhledem k celkové populaci.
Pro její plné pochopení je nutné vložit uvedenou cifru do kontextu ve vztahu k dalším sousedním či vzdálenějším zemím. Urbanizace evropského kontinentu je podle stejné statistiky na úrovni 74,5%, která v případě západní a severní Evropy mírně vyskakuje na zhruba 80 % a v opačném směru je kompenzována jižní a východní Evropou, v jejichž případě zase klesá k 70 %. Z větších zemí se z regionálního průměru západní a severní Evropy vymyká jen Benelux, který je tvořený v podstatě výhradně městy (nad 90 % obyvatelstva). Zbytek zemí standardní velikosti se v tomto regionu od průměru výrazně neodchyluje, až na jednu výjimku, známou širokou podporou krajně pravicových politických stran, a to Rakousko (58,3% - jo, našim navenek vyspělým jižním sousedům čouhají z bot stohy slámy a snad i proto oni sami pochybují o své náležitostí k západní Evropě v podobné míře, jako my tady).
Jižní Evropa je pak už z povahy zahrnutých zemí hodně rozmanitá, s nejnižší úrovni urbanizace v balkánském regionu, ještě donedávna rozervaném etnickými konflikty a vládou nacionálně extrémistické politiky. Místní úroveň kolem 55% pak v relativně homogenní východní Evropě (našim vnímáním "střední a východní Evropě“), pohybující se většinou v rozmezí 70 až 75% urbanizace (s výjimkou tradičně více zemědělského a tedy i rurálnějšího Polska, pořád se ale držícího nad třípětinovou většinou městského obyvatelstva), vykazuje jen Rumunsko (Moldavsko jako případ sui generis lze opomenout) a Slovensko...
Slovenská míra urbanizace tak zhruba odpovídá zemím Zakavkazského regionu či střední Asie, i tam ji ale předčí Ázerbájdžán anebo Kazachstán. Blízký východ překonává Slovensko celý bez výjimky, jedině s válkou zničenou Sýrií dosahující jeho úrovně (statistiky jsou aktualizované). Východní Asie a severní, střední a jižní Amerika (dokonce i Karibik) dosahují mnohem vyšší, evropské úrovně, přičemž pod poloviční hladinu urbanizace klesá hlouběji ze světových regionů jen jižní Asie a západní a východní Afrika. Většina zemí jižní, střední a severní Afriky je urbanizovanějších než Slovensko a dokonce i v těch nejrurálnějších a nejchudších oblastech rovníkové Afriky se nedávný „ekonomický tygr střední Evropy“ ocitá na úrovni Kamerunu, Mauretánie či Ghany.
Přičemž míra urbanizace je nejen ze samotné své povahy i při moderním růstovém trendu relativně stabilní a obecně tak u ní nejde do budoucna očekávat výrazný nárůst (zatímco výšku HDP umí popohnat i takový Dzurinda, urbanizací dovede ve větším rozsahu pohnout jedině Stalin), ta slovenská se navíc vyznačuje dokonce opačnou tendencí a podle Statistického úřadu SR klesla za poslední dvě desetiletí ze zhruba 57 % o více než tři procenta. Ve spojení se souběžným mírným nárůstem celkového počtu obyvatel země to navzdory rozšířeným představám znamená, že vesnice převážně populačně kvetou. Venkovský premiant Evropy tak navíc prochází další plíživou deurbanizací, která probíhá souměrně na celém jeho území (tedy v „suburbanizaci“ dvou největších měst spočívá jen z malé části) a zanedlouho se tak „dedinčan“ stane většinovým Slovákem.
Závěr
Teď by měl blog učinit další krok a po přesunu z politiky do sociologie, následovaném skokem do demografie, udělat stylové salto do sociální antropologie a vysvětlit, proč lidé z vesnic a menších měst tak rádi vůdcovský patriarchát. Důležité ale na článku není jen to, co řekne, ale i kolik toho ponechává k přemýšlení čtenáři (jinak řečeno se mi teď už moc nechce), především když se jedná o problém na celou knihovnu. Nedávný rurální člověk ale v principu vlastnil svoji půdu, vládl své rodině a živil svoji čeládku – měl svrchovanou moc nad svým majetkem, „věcmi“, byl pater familias, protože jeho slovo vyjadřovalo „správný“ (magický či posvátní) řád věcí (což zná každé dítě).
Zakořeněné tradice ve skupinové psychologii pořád přetrvávají a autoritativní koncept rodinného vůdce a pána svého hospodářství se následně jako princip vládnutí mimeticky přenáší z oikos do polis. Jednodušeji řečeno, nižší urbanizace obyvatelstva vede k vyšší „orbanizaci“ politiky a i když to nemusí být pravidlem, u Slovenska, Rakouska či nápadně vysokého počtu dalších zemí je to tím případem. A když se naopak komunisté snažili rozsáhlou urbanizací a industrializací vytvořit silnou dělnickou třídu, o kterou by opřeli svou autoritativní moc, jak pamětníci sedmdesátých a osmdesátých let dobře vědí, vytvořili spíš městského konzumenta, který se ji z „epikurejských“ motivů* nakonec vzepřel.
V tomto světle lze pak zodpovědět i druhou část otázky z názvu blogu - protože Slovensko jako rurální země pěstuje diktátory v přebytcích a místní přesaturovaný politický trh nedovede sám zkonzumovat celou domácí produkci. Navíc ale tak i s logickou nutností vyvstává odpověď na další otázku, proč si Babiš vybral za oblast podnikání právě zemědělství. Jen pořád zůstává záhadou, proč si ze 74 % urbanizované a poměrně liberální Česko vybralo za svého „vůdce“ autoritativního sedláka...
Autor pochází ze 100% urbanizované a diktátory většinou nevolící Bratislavy.
___________________________________
* Poznámka: Konzum je ale svým psychologickým původem taky spíš „autoritativní“ (z vnějšího příkazu), než epikurejský (pro imanentní slast - u Epikura mimochodem ne tělesné, ale duševní povahy) a jeho potřeba vzniká především z normativního tlaku společnosti (kterého si ale moderní „pseudohédonisté“ nejsou vědomi), respektive ve formě „mimetické touhy" René Girarda, šířící se podvědomou nápodobou jako nákaza (potvrzenou neurovědeckým objevem zrcadlových buněk). To dosvědčují i psychologové, podle kterých zatímco v minulosti za nimi lidé chodili s výčitkami svědomí z materiální spotřeby a z oddávání se radostem života, v současnosti se před zvnitřněným kolektivním superegem stydí za to, že konzumují a užívají si příliš málo. V případě pádu komunismu by tak podle tohoto vysvětlení místo vítězství svobody jen jeden autoritativní tlak (konzumní ze strany společnosti) přemohl jiný (politický, komunistického režimu). V principu má ale tak i městský člověk autoritářskou osobnost, jen v jeho případě jde o autoritu veřejného mínění, která je „difúzní“, nejde lokalizovat do jednoho politického centra a tak jej nevede k volbě tradiční autoritářské politiky. Zato se ale lehce poddá „vůli demokratické většiny“ či volbě populistů, což vysvětluje i záhadu, proč se za diktátory, když už se jednou dostanou k moci, zvykne postavit i tento demokratičtější segment obyvatelstva, který se tak i dnes lehce rozpustí v bublinách sociálních sítí, tvořených deindividualizovanými nemyslícími lidmi, kterým je něco nadiktováno, jenomže každé skupině něco jiné, zatímco před internetem bylo většině to stejné.
(studujte západní filosofii a doplňkově antropologii, provinční historici jsou, s uměleckou licencí, chodící empirické databáze s jen nadprůměrným IQ, kterým AI bere smysl, sociologové se snaží změřit, zvážit a klasifikovat vzduch, a političtí aktivisté a ideologové, nad 60 většinou s Rudou knížkou, skrývající se za vědecké politology, všemu již jen nasazují korunu;)
O lesním medu aneb Diagnosticko-prognostická multimediálně-interaktivní povolební aktualizace v duchu Karla Duchoňa (Kotlina má Karla Gotta, Doliny Karla Geista, a jelikož „Gott ist der absolute Geist“ / „Bůh je absolutní Duch“ – Hegel, aktualizace je geograficky zobecnitelná) z 23.10. (halloweensky aktualizovaná 31.10.) – bezpečnostně-analytické křišťálové koule (v hypertextových odkazech):
Prognóza průběhu přistání fotogrammetrického Letu Turboletu: žilinskou Kiu nelitujte, defekt má na všech čtyřech kolech i rezervě, neurologická entropie nemůže zvítězit, když se protivník nikdy ani nedostavil, vzhledem k čemuž to absence „chórismu“ [hranice/oddělení/plurality] neumožňuje ani rozpoznat, přičemž Mečiar či Fico (a etno-nacionalisté, konzervativci, „lokalistická“ levice atd.) mohou představovat radikální (a v jádru neurologicko-kognitivní) „redukci komplexity/variability“ (filosofické označení) jen při její reálné či potenciální existenci, i jelikož proti čelnímu laloku bojuje samozřejmě celá země, a, především, vybavena je obřím bezpečnostním airbagem naplněným rajským plynem (který si přímo říká o bouračky, když po něm „lesný med vonia viac ako tráva“)
Prognóza rozvoje vzdušných sil: vzhledem k možnosti rozkradnout zdroje na F-16ky, pravděpodobně technologický upgrade Slídivé Kačenky (již teď obávané pro její schopnost pořídit peprné fotografie) na bitevní letoun
Mezinárodněpolitická alianční prognóza: vstup Švédska do NATO přesně podle předešlé autorovi předpovědi 1.1. příštího roku
Prognóza vývoje nálady zahraničních investorů: při růstu ceny jejich akcií budou veselí, při poklesu zase smutní
Demografický vývoj: pro ty, kterým lesní med nevoní víc než tráva, spíš atletický (i protože 8,4 milionu z 5,4 milionů se přece statisticky nemůže mýlit), v případě přítomnosti, vedle amygdaly, alespoň části čelního laloku, ne pod, uvnitř podobně provinčně archaický (podle Hegelovi dialektiky „Gott ist der absolute Geist“ dokonce absolutně), „západní“ okap, i jelikož místo Karla Duchoňa z Galanty poslouchají (především očima) již Karlu Poláčkovú z východoslovenského Lastomíru, i s jejími skrytými Girardovými mimetickými nejen květně-medovými touhami, a navzdory vnější racionalizaci se neodchází kvůli sympaticky otevřeným psychopatům z druhého tábora, bez kterých by život neměl grády, ale narcistnímu nadprůměru, případně 10krát horším chytřejším skrytým, z vlastního, s nímž ztrácí naději
Environmentální prognóza aneb O vůni lesního medu: podle Sokratova založení post-archaické etiky, v důsledku psycHopatická či sebedestruktivní neurodegenerace nejde od psychopatie či sebedestrukce v důsledku neurodegenerace nijak odlišit (v jádru neurologicko-kognitivní „radikální redukce komplexity/variability“; 3 H+Ž)
Halloweenská prognóza rozvoje regionu: při zpomalené voskové figuríně Ing. Dorotce, výrazněji reagující jen na cinkání plechu, v pozici poradce toryovského premiéra (Roberta Peela) pro modernizaci, raketový skok sousední země přímo do průmyslově revoluční Viktoriánské éry (jelikož, jinak nijak škodnou, fabriku na mikročipy a autobaterie, rychlodráhu, skartované zákoníky a „protestantskou pracovní etiku“ bude mít asi už i čínská provincie Laos), pokud tedy nebudou, spolu s Dorotčiným slaměným Strašákem, jemuž se za dva roky nesplnilo přání získat mozek, po tom, co začne z Plecháče z fantasijní země Oz na zasedání ekonomického poradního sboru vytékat olej a pes Jonatán mu donese Kouzelné sluchátko od Zoomu, alespoň na druhou polovinu vládního období vyměněni za živé akademické mozky z opravdových výzkumných zahraničních univerzit, po čemž by se mohli všichni tvářit, že šlo jen o povedený Halloween
(autor by volil, jako polovina voličů kvůli názvu, Topku nebo Piráty, a klidně i Brno, a v Dolinách samozřejmě Šimečku, Halloween, a myšlení obecně/permanentní Halloween, nejsou logický rozpor)
Doporučení bezpečnostního poradního sboru premiéra: neptat se včelařů, jestli mají lesní med, a malířů, jestli vědí, že i Hitler byl malíř pokojů (Tapetář!)
Prognóza postoje sousedních zemí: jelikož poučování bývalých kolonií se již na bílém západě považuje za rasistické (a na bílém východě komické), spíš jen tichá vytrvalá podpora demokratické opozice, asistování Slídivé Kačence při obraně vzdušného prostoru u východních hranic NATO, a následně již jen slízávání neurologické smetany (když tisíce mladých ruských mozků, právě v AI-revoluční době rozdávání karet, již proteklo mezi prsty), jelikož i když, navzdory vůni lesního medu, poloha na mrňavé Gaussově křivce nevypovídá nic o poloze samotné Gaussovy křivky, minimálně pravý kraj stojí bez pochyb i v absolutních hodnotách (místo nelogického pindání) za rozšíření počtu vysokoškolských míst a zinternacionalizování vlastního Geistu, jelikož (i protože mečiarovská chodící encyklopedie psychopatologie neměla ficovskou psychopatii a existenční ohrožení) ještě větší část těchto ročníků se již vracet nebude (a většina ani autora neuposlechne…) a jak každý lepší neurolog, neurologicko-kognitivistický nefrenologický redukcionista či kantovec, neokantovec i postkantovec ví (i když právě léčitelům mysli a duše to někdy záhadně, někdy z definice uniká), společnost a člověk má ve skutečnosti jen jednu jedinou věc, a ještě k tomu navíc ona má vlastně je…
Poděkování sponzorům aneb Náborová vsuvka: Drž si klobouk, protože Slovak ChAir Force ti zase drží místo... Připoutej se, sedáme!
(taky nemá šanci – provinční archaičnost je jen CT mozku a absentující hmota, na rozdíl od antropologických struktur na jejím základě, nejde překročit ani s licencovaným softwarem – dovedete si sečíst 1+1??;)
Uprchlíci z Ukrajiny se Česku vyplácejí. Ale stát je neumí využít a opozice je nechce
Opisoval Macron od ODS? Také žádá méně regulace. Chce na to ale jít úplně jinak
Transgenderové šílenství
Babiš kope propast ve společnosti, budí nenávist k vládě. Reformu důchodů nemá
