Alex Koenigsmark

30. 05.

Milej Radku -

Alex Koenigsmark Přečteno 5144 krát

Milej Radku, máš v dějinách výjimečnou šanci. Vůbec se to netýká státního dluhu a ostatních kouzel a strašidel, tolik propíraných v otřesné předvolební kampani.

(Mimochodem, kdybyste zařadili do svého programu ještě zákaz negativní volební agitace a zákaz zaneřáďování kraniny billboardy, volil bych vás i já)

Jde o to, že jsi první aktivní, relativně mladý novinář, který se takovým skokem dostal rovnou do vysokého patra politiky. Máš dvě možnosti, zaradovat se z výhry, vstoupit do hry a splynout s ní, stát se jedním z nich, přijmout tichá pravidla – anebo zůstat agentem veřejnosti mezi nimi, to znamená všechny neviditelné věci zviditelňovat, vyzrazovat a podávat o nich zprávu a tím ten systém, ať už mu říkáme mafiánský nebo klientelistický, měnit. Já vím, jsem naivní.
To je ovšem jen na tobě, já ti mohu jen popřát hodně úspěchu.

25. 05.

Křehká, ach, křehká jako chmýří pampelišky...

Alex Koenigsmark Přečteno 4492 krát

Už jsem chtěl napsat „Zaplať pánbůh, už jsem se v tisku dlouho nesetkal s termínem naše křehká demokracie“. Velice mě celá ta léta popuzoval. Teď, když ho šmoci přestali tak masivně používat, zjišťuju, že mi vlastně chybí.

V jistém smyslu totiž to naše pojetí demokracie křehké vskutku je. Už kdysi, když se nejhlasitěji ozývalo heslo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, upravovali ho někteří se smutným pošklebkem na „Moje pravda a moje láska musí zvítězit nad tvou lží a tvou nenávistí“. Problémem křehké demokracie je právě skutečnost, že pravdu a lásku mají všichni, takže zvítězí-li někdo jiný, je to vždycky Lež a Nenávist.

Vzpomínám si na pěknou typickou příhodu.

Moje žena kandidovala na předsedkyni malé politické strany. Mimochodem, tato strana si dala slovíčko „demokratická“ do názvu jako první! Choť kandidovala z několika příčin, z nichž ani jedna nebyla příliš rozumná – za prvé, jelikož ji k tomu někteří členové vedení té strany ponoukali, za druhé, protože i tak byla její důležitou členkou a navíc tehdy jedinou ve vyšší státní funkci, za třetí, protože netušila, že by na tom mohlo být něco špatného.

Předseda a další místopředsedové proti tomu zpočátku nic neměli, aspoň to vypadalo křehce demokraticky, když na předsedu kandiduje ještě někdo a ještě ke všemu je to žena a stejně je to jenom do počtu.

Pět minut před volbami sice předsedu napadlo, že je to možná komplikace a zeptal se choti, jestli by svou kandidaturu radši neměla stáhnout, ale manželka posléze zavrtěla hlavou – bylo by to komické a zvolení jí stejně nehrozí.

Tušíte správně. Moje manželka volbu vyhrála a nastalo něco velmi křehce demokratického. Otcové zakladatelé vyskakovali jako čertíci z krabičky a metali po místnosti členskými legitimacemi. Vzápětí naplnili jeden ze základních politických (téměř kvantových) zákonů této krajiny, a sice že sloučením dvou malých stran vznikají tři až čtyři nové malé strany.

Jeden z významných otců zakladatelů mi pak řekl, že se mu tak nějak zatmělo před očima. Bože, vzpomínal, jak bylo krásné stranu zakládat, když nás v ní bylo jenom šest… Jakmile vyrostla na několik set členů, jaksi se už nedala dost jednoduše správně demokraticky kočírovat.

Obávám se, že každá naše demokracie bude pro někoho velmi, velmi křehká, nepovede-li se nějak šikovně vyměnit elektorát. Aby prostě vždy vítězila ta správná láska, pravda už se nějak sveze.

22. 05.

Postavme politiku aspoň na úroveň pracího prášku

Alex Koenigsmark Přečteno 2518 krát

Box je mužný sport, asi proto boxují dnes i dívky. Účelem zápasu je porazit protivníka, či protivnici. Jistě by byl box bez jakýchkoliv pravidel také pozoruhodnou podívanou, byť asi vyžadující silný žaludek, ale z mnoha dobrých důvodů pravidla má. Ostatně, nějaká pravidla má z mnoha dobrých důvodů nejen sport, ale mají je téměř všechny obory lidské činnosti.

Nějaká pravidla by velice prospěla i dalšímu kontaktnímu sportu, tj. české politice. Úroveň celé poslední etapy našeho politického života, projevy toho fanatického nepřátelství, studené a sem tam se přihřívající české občanské války, je myslím už opravdu varovná.

V reklamách na prací prášky není přípustné očerňovat konkurenci, musí se spokojit špiněním „běžného pracího prášku“. Naší politické scéně by asi velmi pomohlo podobné pravidlo: prosaďme zákaz negativní propagace. Propagujte sebe a svůj program, na protivníka neplivejte a srovnávání nechte na nás voličích. Myslím, že by to docela pročistilo vzduch.

My voliči totiž známe přísloví o samochvále, která smrdí.

Zatím bez těch pravidel je pohled na politiku, zejména na volební kampaně, opravdu pro silné žaludky.

21. 05.

Co takhle zakázat negativní reklamu v politice?

Alex Koenigsmark Přečteno 4388 krát

Box je mužný sport, asi proto boxují dnes i dívky. Účelem zápasu je porazit protivníka. Jistě by byl box bez jakýchkoliv pravidel také pozoruhodnou podívanou, byť asi vyžadující silný žaludek, ale z mnoha dobrých důvodů pravidla má. Ostatně, nějaká pravidla má z mnoha dobrých důvodů nejen sport, ale téměř všechny obory lidské činnosti.

Nějaká pravidla by velice prospěla i dalšímu kontaktnímu sportu, tj. české politice. Úroveň celé poslední etapy našeho politického života, projevy toho fanatického nepřátelství, studené a sem tam se přihřívající české občanské války, je myslím už opravdu varovná.

V reklamách na prací prášky není přípustné očerňovat konkurenci, musí se spokojit špiněním „běžného pracího prášku“. Naší politické scéně by asi velmi pomohlo podobné pravidlo: zákaz negativní propagace. Propagujte sebe a svůj program a srovnávání nechte na nás voličích.

My známe přísloví o samochvále, která smrdí.

Rozhodně by to ale atmosféře ve společnosti prospělo.

18. 05.

Volby, ráj a štístko a moje preference

Alex Koenigsmark Přečteno 4125 krát

V rádiu zazněl snad nejpříšernější rým naší textařské produkce (a že tam je konkurence opravdu velká!), totiž „ráj a štístko – jsou tak blízko“ a přiměl mě přemýšlet o tom, koho volit. Při tom mě napadlo, že bych mohl napsat malý blog, dokonce jsem ho psát začal, když jsem v sobotu (15.května 2010) ráno otevřel Lidové noviny (odebírám je společně s Právem), a zjistil jsem, že prakticky velmi podobnými slovy opisuju Poslední slovo Josefa Klímy. Ale s ním se mi to děje často, jenže on je prostě svižnější. Je to profesionál, já ne.

Také jsem vypisoval, co mi brání v hlasu pro tu nebo onu stranu a vadily mi téměř identické věci.

To už ale napsal on. Tak já napíšu, co se mi na té či oné straně líbí.

Na Věcech veřejných se mi líbí, že se staví k našemu státu jako k obci, k městu, zcela komunálním způsobem, i já podporuji strany bez ideologie, na tu podle mého názoru jsme moc malá země ve velikosti středně velkého čínského města.¨

Na komunistech se mi líbí, že by vzhledem k tomu, jak ostře jsou sledováni, museli být hodně, ale hodně opatrní.

Na zelených se mi líbí, že je jich tak málo.

Na ODS se mi líbí, že si umí vážit peněz, ale obávám se, že by narostlo hodně řebíčku.

Na lidovcích se mi líbí, že mají tak veliký koaliční potenciál.

Na sociálních demokratech se mi líbí, že dělají stále stejné chyby.

Na TOP 09 se mi líbí, že jsou živým důkazem skutečnosti, že minulost neexistuje.

Nu: Žijeme dvacet let po změně režimu v zajímavém světě. Už v něm žijeme déle, než existovala první republika. Všechno možné se změnilo. Těžko bych si před dvaceti lety pomyslel, že budu někdy (nejen) v Neviditelném psu číst rozhněvané články o nechutně levicovém americkém prezidentovi, nebo zklamanou úvahu o čerstvě zvoleném britském konzervativním premiérovi, který je prý maskovaný odporný socialista. Musím říct, že mě to velice baví. Svět je barevný, a pokud není všechno jinak, tak to jinak bude.

Posléze tedy píši, jakou stranu bych volil opravdu nejraději: stranu, která by prosadila naprostý zákaz billboardů kolem silnic a dálnic. V tom se pro změnu připojuju k Ludvíku Vaculíkovi (Poslední slovo, LN 18.května 2010) – ale psal jsem o tom už vloni a předloni, chvále Slováky, že tu ohavnost nedovolili. Jako nutný průvodní jev „svobody“, jak mi napsal kdysi jeden čtenář, je opravdu nevidím.

Ráj a štístko jsou tak blíztko, brzo bude po volbách, ale bojím se, že „oni“ si hned vymyslí nějaké jiné, protože „oni“ to mají tak rádi.

09. 05.

O barvě trenýrek aneb Neumím být korektní

Alex Koenigsmark Přečteno 3514 krát

Kdysi počátkem devadesátých let jsem byl ve Weidenu na setkání spisovatelů. Tématem kolokvia bylo „Píší německy“ a účastnili se literáti, kteří, ač nikoliv Němci, používají němčinu jako svůj umělecký prostředek. Se zájmem jsem sledoval kolegy novináře. Pro žurnalistu, který chce zásadně dodržovat zásady „political correctness“ nabízelo to setkání celou řadu oříšků, jež musel rozlousknout, chtěl-li podat správnou zprávu.

Sedm účastníků byli spisovatelé tureckých jmen, žijící v Německu, jedna spisovatelka byla tureckého původu, ale provdaná za Němce Kosowskiho, původem z Polska a jmenovala se tudíž Azira Kosowski. Jeden básník byl černoch z Hamburku. Připustíme-li, že se v Americe správně neříká černoši, ale Afroameričané, pak to byl Afroněmec Amidou Badoulé, jeho rodiče přišli ze Senegalu. Z Maďarska se účastnili Gyorgy Hermann a Szillard Bernstein-Szillágyi, z Polska Agnieszka Silbersztejn a Herbert Kantor, z Rumunska přijeli Eugen Epstein, Maria Pollak a Hugo Stein-Lupescu; novinář stál před zajímavým problémem: bylo jasné, že až na Afrohamburčana jsou všichni účastníci buď Turci, nebo židé, ale smí se to napsat? Totiž, je rasismus si toho vůbec povšimnout, nebo je to prostě součást středoevropských identit?

Turečtí spisovatelé se během debat rozčilovali, že byli vůbec pozváni, protože oni nejsou žádní cizinci, píšící německy, ale němečtí spisovatelé. Jeden z nich, mladý autor Oktay Ergan, se dokonce už v Německu narodil a moc turecky prý, jak říkali ostatní, už neuměl. Hněval se, nemá tu co dělat, řekl, prý mu dokonce „bald platzt der Kragen“ – česky „záhy rupne límec“, výraz to podobný českému „za chvíli to přeteče“ – protože on prostě je Němec. Oktay ale ze všech Turků nejvíc vypadal jako Turek, byl přesným ztělesněním obecné představy tureckého vzhledu, tmavý, kudrnatý, knírek, orlí nos, velmi snědá pleť…

Jeden nepoučený obyčejný místní kultury milovný občan mu řekl, že se nesmí zlobit, protože se turecky jmenuje a turecky vypadá, navíc o ničem jiném než o problémech Turků mezi Němci ani nepíše, takže asi přece jenom poněkud Turek je. Chvilku to vypadalo, že mu pan Ergan rozbije hubu, ale naštěstí od sebe byli dost daleko. Panu Erganovi jsem rozuměl, zvláště když jsem se dověděl, že už neumí turecky, avšak jeho situace byla opravdu těžká. I ten nepoučený místní občan to ale myslel dobře.

Mně byl velmi sympatický původně iránský básník, který si zjednodušil jméno na SAID, psáno vždy s velkými písmeny. Měl obecně vynikající smysl pro zkratku. Byl malý, až drobounký a velice vlasatý a vousatý, téměř chuchvalec vlasů a vousů na nožičkách. Psal velmi krátké verše a nepsal jich mnoho, aby neobtěžoval svět, opakuji, byl to velmi sympatický básník.

Náboženské požadavky vyřešil SAID také zkratkou – vodku směl pít už od devíti ráno, ale vepřové nejedl. Část jeho zbožných zvyků jsem s ním ten týden sdílel. Líbilo se mi, že nic nepřeháněl. Veřejné debaty se, jak mi vysvětlil, zásadně neúčastnil. Básník nemá co vést veřejné debaty.

Předložil jsem mu několik příkladů k řešení.
Pár dní předtím jsem v televizi sledoval boxerský mač o nějaký z četných titulů mistra světa (boxeři mají tu výhodu, že světových boxerských federací je asi deset, vznikají buněčným přehrádečným dělením jako české politické strany, a tak je v jedné váze naprosto nepřehledný počet mistrů světa), kde se utkali v červeném rohu pihovatý zrzavý hromotluk z Irska a v modrém zambijský rohovník, jemuž se z temně černé tváře blýskaly jen oči. Komentátor v úvodu zápasu prohlásil, že oba borce snadno rozeznáme podle toho, že vyzyvatel Jimmy O’Hara má trenýrky bílé se zlatým proužkem, zatímco obhájce Boubouré Mbembo má trenky červené.

Je neslušné říci, že Mbembo je černoch a O’Hara běloch, když je to fakt a je to vidět? Smí se napsat, že úlohu Jeníka v pařížské Prodané nevěstě zpíval opravdový Čech? Je možné, aby ti spisovatelé byli na jedné straně na své židovství hrdi (a to tedy byli), ale na straně druhé bylo nemravné, aby se o tom někdo zmiňoval?

SAID pravil, že je otázka, lze-li k nějaké odpovědi vůbec dospět a také, je-li to vůbec k něčemu dobré. Lepší bude dát si zakázaného panáka. Dali jsme si tedy se Saidem (pardon, SAIDEM) ještě dvě vodky a já snědl jeho kotletu. Zřejmě to Alláha uspokojilo.

Můj přítel Jan Čulík mě po přečtení tohoto textu až k tomuto místu před časem napomenul, nevylučuji, že oprávněně, že trvám na středoevropských rasistických stereotypech. No, já si myslím, že na nich netrvám. Doufám, že pravidelní čtenáři mých miniesejů a fejetonů si povšimli, že se snažím ironizovat právě stereotypy – to jest zjednodušené pohledy na věci.

Mezi stereotypy už dnes úspěšně pronikly právě ony politicky korektní brepty, o nichž píšu v textu o barvě trenýrek. Vezměme to například v tomto pořadí: jsem 1) člověk, 2) muž, 3) běloch, 4) brunet, 5) spisovatel, 6) Čech, 7) Evropan, 8) A. K., 9) heterosexuál, 10) občasný kuřák doutníků, 11) plešatící starší pán, 12) chátrající jedinec atd. atd. Pořadí může být samozřejmě různé.

Ale to všechno jsem a tedy je možné to o mně říci, protože to tak je. Je to moje, jak zní dnes oblíbené slovo, identita.

Jestliže hodnotím operní zpěv, nezáleží samozřejmě na tom, je-li zpěvák Korejec nebo Zambijec. Ale předpokládám, že on se cítí být Korejcem nebo Zambijcem, protože je to součást jeho identity. Jeho identita je někdy součástí zajímavosti nějakého celku – například bude-li Denzel Washington obsazen do role Rhetta Butlera v Gone with the wind (Jih proti Severu), asi nezbude, než se zmínit o barvě jeho pleti, protože to obsazení bude patrně záměrné. Popřípadě bude nezbytné sehnat pět tisíc zrzavých bělochů, aby česali bavlnu a zpívali spirituály.

Fundamentalismus v jakékoli podobě považuji za daleko nebezpečnější, než třeba lehounký „rasismus“ při vyprávění židovských anekdot. Takže asi budu i nadále psát, že v roli černocha Othella vystupuje opravdový černoch Brown, nikoliv nakrémovaný běloch. Politická korektnost je totiž v podstatě vyhýbavost, okecávání a zbabělost.

Jak se asi vede SAIDOVI? Zdálky ho zdravím.

03. 05.

Trošku asi budeme volit Evropu už teď...

Alex Koenigsmark Přečteno 2465 krát

Naslouchám předvolebním řečem a debatám a zjišťuji, že opravdu zajímavě a zábavně mluví spíše představitelé malých a řekněme zdánlivě podivných stran. K těmto poznámkám mě inspiroval představitel strany moravistů.

Vzpomněl jsem si, jak kdysi v prvních devadesátých letech vytočil pomaleji myslící část naší veřejnosti doktor Čarnogurský, když řekl, že v té budoucí Evropě by Slovensko přece mohlo a mělo mít svou vlastní hvězdičku. To bylo křiku a já se tehdy mockrát s někým pohádal. S doktorem Čarnogurským jsem totiž souhlasil – samozřejmě, ano, každý národ bude mít ve sjednocené Evropě svou „hvězdičku“, ovšemže. No a dnes je to tak a naše vztahy ke Slovákům jsou asi nejlepší, jaké kdy byly.

Všechno to bohužel trvá moc dlouho, ale nakonec k tomu posléze dojde. Máme lecjaké návyky a překonávání stereotypů, dynamických stereotypů jde jen činem a vznikem nových návyků.

Už před patnácti lety říkali někteří chytřejší ekonomové, že společná měna vyžaduje také společnou ekonomickou a fiskální politiku a společnou ústřední banku, ale tehdy to mohli šeptat klidně do vrby, jelikož regionální vlastenci by to považovali za blasfemii a sakrileg…

Dnes už to chápe daleko víc těch, kdo o tom budou muset rozhodnout, a jen doufejme, že pokřik lokálních knížátek, žárlivě si střežící svůj „svět, přece od borovice k pařezu“ (to je Čapci, Ze života hmyzu) a moc nad ním, nebude zdržovat moc dlouho. Zrovna tak bude Evropa moci čelit výzvám Číny, Indie a nevzdávající se Ameriky jen společnou zahraniční i vojenskou politikou – a pak se na dnešní hranice opravdu definitivně zapomene a bude nezajímavé, jestli jsou Valoni v Belgii nebo ve Francii, jestli Maďaři teoreticky spadají pod Rumunsko nebo Slovensko, budou totiž mít stejné peníze, stejné pasy a kromě jazyka, v němž budou nejraději číst knihy, je nebude nic odlišovat…

Potom může mít svou imaginární hvězdičku klidně i Morava, Slezsko, Burgenland… A když k tomu ještě zřídíme přímé volby prezidenta, primátorů a hejtmanů, odstraníme senát, zmenšíme parlament a pochopíme, že co není kulturní, je nekulturní, mohl by to být docela příjemný svět.

02. 05.

Malá glosa k Prvnímu máji

Alex Koenigsmark Přečteno 2532 krát

Myslím, že to byl Roman Jakobson, kdo poznamenal, že v současné době by Karel Hynek Mácha spíše startoval svou proslulost oním intimním deníkem. A jak byla ta Jakobsonova současnost tehdy krotká, zasmějme se.

Už vidím, jak by dnes Máj vyšel s propagačním přebalem „Další práce autora bestselleru DNES JSEM PICAL LORI DVAKRÁT“.

Máj je úžasná báseň, první a dlouho jediná česká básnická skladba, o které se dá mluvit jako o takové a je tak krásně napsána, že nám nevadí ani neoriginální, až pitomý děj, ta příšerná příhoda o otcovrahu a děsném lesů pánovi.

Je veselé, jak Máj pořád někoho láká ke zfilmování a jak to vždycky skončí špatným a směšným filmem - ten klobouk a kvítí a oko, jež pod ním svítí, toť on, ten strašný lesů pán a na plátně svítí strašné oko mladého astenického Stropnického (nebo jiného herce, je to jedno), jehož by se nelekla ani hřbitovní veverka… Básni to neublíží, ale asi by se to nemělo dělat.

Vždycky mě dojímaly Máchovy papíry – ty nácviky podpisu, tituly sebraných spisů… Veliký básník byl chlapec a umřel strašlivě brzo, jako chlapec. V jeho snu o velikém spisovateli je taková rozkošná nadčasovost, taková úžasná podoba s námi všemi… Kdepak vývoj člověka, vyvíjí se jen technika a informace. A je to tak velmi dobře.

Nicméně představme si Máchu dnes. Psal by na počítači, samozřejmě. Podobal by se komu? Rudišovi, nebo Šiktancovi? Psal by vůbec verše? Nebo by zpíval s kytarou jako Kryl? Nebo rapoval jako Eminem?

Jo, Karle Hynku, ještě že tě máme. Takhle si mohou šmokové z našich tabloidů psát o prvním máji jaké chtějí blbosti, ale milenci prostě budou chodit ke tvé soše.

01. 05.

Láska na první pohled...

Alex Koenigsmark Přečteno 3426 krát

Jiří Žáček říká, že v jednom papírovou knihu nenahradí prostě nic – počítačem nelze podložit kratší nohu u gauče. Je to prostě skutečný básník…

Patřím mezi tiché průkopníky psaní na počítači (tiché proto, že o tom nikdo neví, jak by taky mohl). Někdy v 80. letech minulého století jsem se u jistého Štěpána Rybára poprvé setkal s přístrojem, kterému majitel ještě neříkal PC, ale word-processor. Z dnešního hlediska šlo o nemotornou, velikou, obludnou, pomalou a nešikovnou mašinku, která se vždy před startem musela nakrmit vložením myslící karty, psala jen krátké „fajly“ do 25 stránek, pak se musel začít nový atd. Dlouho jsem si nevděčně nemohl vzpomenout, jak se jmenoval – a už to vím, AMSTRAD! Ano, ten si vzal mou počítačovou virginitu.

Zamiloval jsem se do obludky na první pohled. Jiskra mezi námi přeskočila okamžitě. Hned jsem pochopil, že to je budoucí družka mého života.

Ačkoliv mě baví a zajímá jen psaní prózy, nejprve blbý bolševik a potom cenzura grošem mě celý život nutí psát scénáře. Pro nezasvěcené – průměrný filmový scénář má tak 160 stránek, televizní hodinovka kolem 90.

Scénář není literatura, nýbrž podklad pro natáčení příběhu – a jeho autor není spisovatel, ale součást týmu, vedle dramaturga, režiséra a dalších profesí. Scénář se proto píše většinou na mnoho, mnoho verzí, kdy se počínaje jmény postav mění téměř všechno. Každý, kdo má s vznikajícím dílem nějakou nadřazenou souvislost, producent, dramaturg, režisér, často i hlavní představitel (zejména jestli má být jeho jméno hlavním tahákem pro budoucí audiovizuální genialitu, potom do scénáře mluví agenti, manželky, registrovaní partneři i oblíbení psi). Scénárista má většinou právo to podle toho předělávat a neodmlouvat.

Pravda, zlé jazyky tvrdí, že u dobrých autorů bývá stejně první verze nejlepší. Má sice nějaké fousy, ale zároveň není utahaná. To ale manželky, agenti a psi nepoznají.

Každá verze znamenala přepsat těch 90 – 160 stránek na psacím stroji, s průklepovými papíry atd. Bože, kolik hodin jsem s dramaturgiemi a režiséry prohádal, háje svou původní variantu, ačkoliv jsem někdy věděl, že mají pravdu a že jejich řešení je lepší, než moje – ale představa těch stovek hodin u psacího stroje byla děsná. K tomu připočtěte překlepy a zkažené stránky…

Psal jsem tehdy pod cizím jménem nějaký scénář do Německa a poprosil pana producenta, aby mi ten stroj taky přivezl, jako honorář. Joj, aké to len boli medové týždne, když se obludka stala obyvatelkou mé domácnosti!

Od té doby žiju asi s osmou láskou, už to není Amstrad, s nímž jsem přišel o nevinnost, kde je mu konec, postupně jsem ty milenky vyměňoval za mladší a mladší - ale jsem stále zamilován a šťastně. Jen v mém případě ušetřil počítač tak hektar lesa.

Archiv článků: květen 2010