Kdykoli čtu kazatelské společenské úvahyVáclava Havla, roztočí se mi v hlavě kolotoč zmatených myšlenek a chaotických asociací, které nelze nijak seřadit do přijatelného vzorce. Na světě vidí hlavně to špatné a přitom, jak už to u dnešních literátů bývá, jim chybí realisticky ekonomický i demokratický rozměr.
Při procházce parkem, kde jsem se v zářivém slunci kochal nad studeným ohňostrojem planoucích stromů, probudil mě najednou z poezie podzimu do reálna přátelský hlas známého a představil mi svého syna, čerstvého adepta politologie. Proboha, neuváženě na to já, co bude chudák dělat? Redaktora?
Socialistické myšlení (dnes si raději říká levicové, když ztratilo soudruhy), to nemá nijak snadné. Argumentovat politicky se jaksi ostýchá, bohatým brát a chudým dávat už dávno nezní tak dobře a pomáhat sociálně slabším (o skutečně chudé tu už dávno vůbec nejde, to jsou buď cizinci, bezdomovci nebo výjimečné případy), při častém, ba téměř pricipiálním zneužívání dávek, je také problém.
Máme v Praze bohudík (demokracie není nikdy dost!) zase volby, tentokrát hned trojí, a tak na nás ze všech stran opět civí, strnule zírají nebo poulí své oči ze všech sloupů, kandelábrů a veřejných ploch, které lze ještě polepit. Kdo? No přece oni, ti co slibují. Více mateřských škol, více parkovišť, lepší vzdělání dětí, více zeleně a méně betonu, méně byrokracie, méně korupce a více slušnosti. Škoda jen, že za těch let v komunální politice udělali tak málo, že musí opět slibovat. Teď, jak známo, peníze nebudou.
Často ohnivé a iracionální debaty o existenci či neexistenci třetího odboje uvedl na pravou míru Václav Vlk st. (LN 29.10). Vždyť tehdy vládl ozbrojený beznadějný mír, totalitní kontrola obyvatelstva a přesto se našli hrdinové – jenomže je neznáme.
Potkal jsem náhodou v levné jídelně rychlého občerstvení důchodkyni vdovu, která si zde jednou týdně dopřává kuřecí křidélka, a když se na ulici vyřítili demonstrující státní zaměstnanci, snad z úleku se se mnou dala do řeči. Jen málokdy dnes spolu cizí lidé hovoří.