Je tomu bohužel tak, že normalizační „každý na svém písečku“ se po Listopadu ještě prohloubilo, a to především co se týče nových „papalášů“: místo aby se starali o veřejné věci, starají se hlavně sami o sebe a své posty.
K prvním hedonikům patřil Aristippos (435–355), elegantní světák, který tvrdil, že cílem života je slast, přítomnost libých pocitů. Moudrý člověk podle něj pěstuje klid mysli a vědění o tom, jak se vyvarovat utrpení a nepříjemných zážitků.
Protagorův a Demokritův mladší současník Sokrates (469-399) byl myslitelem, který své mravní zásady pouze nehlásal, ale naplňoval je i svým životem; dokonce jim svůj život obětoval. Nebyl neomylný, mimo jiné nesympatizoval s demokracií, neboť dával přednost vládě kompetentních jedinců (což později vyjádřil jeho žák Platon: „Nebude konce běd, dokud se filosofové nestanou vládci nebo vládcové filosofy!“). Především však jeho zásluhou se řecká filosofie přeorientovala z přírodní na sociální a psychologickou a de facto se demokratizovala. Jeho novátorská metoda hledání pravdy prostřednictvím diskuse výrazně napomohla přesnému, kriticko-realistickému myšlení.
Zatímco staří židovští učenci byli zaujati teologií a uspořádáním společnosti a o přírodu a vesmír se příliš nezajímali, řečtí učenci zaměřili svou pozornost spíše na filosofii přírody a na logiku, matematiku a fyziku. Za první filosofy obvykle bývají označováni Thales a Pythagoras, skutečnými zakladateli (nejen řecké) filosofie se však stali Herakleitos a Parmenides, žijící na přelomu šestého a pátého století před Kristem.
Budha (Probuzený), vlastním jménem Siddhartha Gautama, Ind z knížecího rodu, který žil v šestém až pátém století před Kristem, ve věku necelých třiceti let opustil rodinu a zahálčivý život v přepychu, který ho neuspokojoval, a začal žít jako bezdomovec, asketa a jogín. Řešení svého života tím však nenašel. Po letech tápání se mu podařilo vytvořit ideový systém, který je možno označit za nábožensko-psychologický, resp. psychoterapeutický.
Pravděpodobně již v době bronzové se na vládě nad ‚smečkou‘ začali v různé míře podílet i jiní jedinci, vytvářející menší nebo větší poradní, zárodečné demokratické sbory. Od vůdců a jejich poradců se oddělovali také šamani, zaříkávači a kouzelníci, pozdější náboženští vůdci, proroci a kněží. Neměli mentalitu světských vůdců, avšak i oni toužili po vlivu a moci. Někdy se stávali též světskými vůdci a naopak světští vůdci se prohlašovali za nejvyšší kněze nebo dokonce za bohy.
Život nepodrobený zkoumání nemá cenu žít. (Sokrates)
Na dějiny lidského myšlení lze pohlížet jako na cosi nezáživného a složitého, kdo však do nich jen trochu pronikne, objeví se mu fascinující svět ideových zápasů a zažije podobné pocity jako divák sledující válečný film.
Je tomu tak od nepaměti: když se demokracie dostane do problémů či do krize, místo aby se společnost semkla, objeví se lůza, počínaje řadovými lidmi a politiky typu Zemana, Le Penové nebo „intelektuály“ typu Jakla či Konvičky konče, a začne ji dál oslabovat.
Zatímco Klaus byl se svou ideologií špinavého až zvráceného pravicového neoliberalismu nový a měl ještě „koule“, jeho potomek či pohrobek ODS je dnes už jen starým, rigidním a duševně vyprahlým impotentem, který pouze donekonečna opakuje jeho dnes už okoukané a opotřebované teze.
Zatímco křesťané a muslimové jsou tak nevelkorysí, že slibují ráj až po smrti a kdesi až na nebesích, a to ještě ne každému, vy komunisté jste mnohem velkorysejší: slibujete ho každému a dokonce už tady na Zemi – každý bude mít. co hrdlo i duše ráčí.
Jedním z největších hitů kdysi docela slavné brněnské beatové skupiny Synkopy 61 byla píseň Válka je vůl. Ti chlapci to tehdy neměli lehké, byli to vlasatci a bigbíťáci, režimu proto nevoněli a ten zase nevoněl jim; tak aspoň přišli s něčím, s čím obě strany mohly souhlasit. Podobně uvažovala i s komunisty kolaburující křesťanská organizace Pacem in terris (Mír na Zemi), podobně uvažoval i můj komunisty perzekuovaný otec, na jehož obrazech se často vyskytovaly kvetoucí stromy, matky s dětmi a holubice míru.
Spisovatel Vladimír Neff v historickém románu Královny nemají nohy (vydaném v roce 1973) napsal: „S výčtem ctností, sepsaných na deskách tak řečeného Mojžíše, toho filuty nad filuty, budeš tak trochu na štíru, protože bezvýhradné sebepodrobení těmto příkazům by ti připadalo svatouškovské a hajchlířské. Nikdy neuznáš a nepochopíš, proč bys měl jen v jednoho boha věřit a nikoli, kdyby na to přišlo, v bohů několik nebo vůbec žádného. Nikdy neuznáš a nepochopíš, proč bys otce a matku svou měl uctívat víc, než kolik si cti zaslouží. Nikdy neuznáš a nepochopíš, proč bys neměl požádat manželky bližního svého, když ona sama svolna k tomu bude a když dá přednost tvé sličnosti před ohavností svého manžela. Nikdy neuznáš a nepochopíš, proč bys neměl zabít zločince a škůdce. Naproti tomu nikdy nepokradeš a neselžeš, byť z té krádeže nebo lži ti mohl vzejít prospěch sebevětší, protože krást a lhát by odporovalo tvé hrdosti a tvému svědomí, a ty Petře Kukani, se svou hrdostí a svědomím budeš provždy žít v souladu. Tak jako nevěřící Tomáš neuvěříš žádné ráně, dokud do ní nevložíš prst, a nikdy se nesmíříš se zásadou, že královny nemají nohy, protože zcela prostě zásada ta není pravdivá.“
Jakmile křesťanství splynulo s Římskou říší, splynulo i s její politikou a tím také se špínou, která se na politiku odnepaměti vždy více nebo méně váže. „Politika, ať svatá nebo proklatá, vždy špinavá,“ říkávala moje babička, a přestože neměla úplnou pravdu, jsem jí za to dodnes vděčný.
Je to jistě obskurní představa, že by pánové Zeman a Babiš spolu tančili, dejme tomu valčík nebo dokonce polku, ale v české politice je zřejmě možné všechno.