V okamžiku, kdy jde prezident Zeman na demonstraci demokraticky smýšlejících lidí a jde tam s cílem mluvit k nim nikoli jako jejich prezident, nýbrž jako jejich protivník (jeho „nebojím se vás“), bylo od něj nezodpovědné ohrozit jiné prezidenty a brát si je s sebou nebo u nich stát příliš blízko.
Svátek 17. listopadu připomíná nejen rok 1989, ale i 1939. Prezidentova označování studentů za `odpad` (tedy materiál, který se posílal na skládky či do spaloven, ne na školy), nebo propagování redukce možností studovat na polovinu bohužel příliš připomínají zavření českých a moravských vysokých škol nacisty v roce 1939 a vyházení poloviny česky vyučovaných gymnazistů v roce 1941.
Jak ho vůbec v tomto kontextu na shromáždění k svátku přímo souvisejícího se studenty mohlo prezidenta Zemana napadnout přijít s konfrontací vůči přítomným ůčastníkům, nikoli s omluvou?
V anketě Deníku se někdejší „prognostik“ Národohospodářského ústavu Václav Klaus zmiňuje 15. 11. 2014 o tom, jak ho v neděli 12. listopadu 1989 v jižních Čechách a na Moravě poprvé viděli v pořadu rakouské televize, kam byl pozván, aby „vystoupil a promluvil o tom, co se ve střední a východní Evropě děje.“ Detaily a osobní kompromisy této doby by mohly být po tolika letech již poměrně málo důležité, pokud se však tento Václav Klaus nedávno pokusil fakticky nepravdivě vykreslovat zesnulého a tedy bez možnosti se bránit Václava Havla jako nepřítele pluralitního systému založeného na konkurenci politických stran nebo snad přímo zakukleného komunistu, stojí za konfrontaci způsob, kterým se dnes Václav Klaus prezentuje, a tehdejší skutečnost.
Pět týdnů před pádem režimu, 11. října 1989, na 15. zasedání ÚV KSČ, sdělil Milouš Jakeš, že „politika KSČ má podporu lidu, že přestavba a demokratizace se stávají stále více praktickou záležitostí nejširších vrstev společnosti“ I když „ne vše se daří plnit tak, jak by bylo žádoucí.“
Ve srovnání s tím nebyl Václav Klaus v objasňování Rakušanům nějak výrazně odlišný od Jakešovy stranické linie, protože tehdy vyjadřoval jen předvídání změny nikoli na konci týdne, ale do konce dalšího desetiletí: „Takže já bych rozhodně nechtěl pomalé tempo reformy v Československu obhajovat. To je, to je zcela jasné, a krátkodobě - například ekonomická situace Československa není až tak špatná -, ale dlouhodobě s tím systémem dál jít nemůžeme, rok 2000 nemůžeme přežít, to je zcela jasné podle mého názoru. Ale situace také v Československu není tak jednoduchá, a to je mnohem komplikovanější. Podle mého názoru to není …, to je málo známo o Československu v cizině, a….“ Na nesouhlasnou reakci moderujícího Paula Lendvaie dokonce sdělil, že v ČSSR ani nebyla centrálně plánovaná ekonomika a jinými slovy parafrázoval tezi o záležitosti nejširších vrstev: „Ano, ale přesto, podle mého názoru, vy tady vidíte jen ty viditelné, oficiální reformy. Ale to je jen část změn v Československu. Tyto viditelné reformy probíhají velmi pomalu, opatrně, váhavě, ale přesto – tyto reformy v Československu existují. Ale na druhé straně máme, dá se říct, pozvolně evoluční vývoj hospodářství, takže my rozhodně nežijeme v nějakém učebnicovém modelu centrálně plánované společnosti nebo centrálně plánovaného hospodářství.“
Námět na výukovou lekci pro předškolní děti:
Milé děti, pozor na to, co si před kým povídáte. Vaše zcela nevinná slova mohou být užívána pedofily.
Voláte-li na svou kočku „čičí, čičí,“ anglicky “pussy, pussy”, mohou to sexem posedlí alkoholici pochopit jako část anatomie vašich maminek, o které si zatím povídat podrobněji nebudeme.
Podobně dávejte velký pozor na slova rovněž různými prasáky používaná ve významu jiném, než tomu rozumíte třeba při zpěvu „Když jde malý bobr spát.“
A vůbec nezáleží na tom, že takové deviantní strejdy můžete vidět i v pěkných oblecích, bydlet nahoře na Hradem, jezdit pěknými auty a létat privátními letadly hodných zbohatlíků.
A teď se přezujte, jdeme ven na písek.